22 Cdo 3033/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci
žalobkyně J. P., bytem ve S., zastoupené JUDr. Janem Žajglou, advokátem se
sídlem ve Strání, Mechnáčky 970, proti žalovanému M. P., bytem ve S.,
zastoupenému JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti,
Hradební 174, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v
Uherském Hradišti pod sp. zn. 14 C 31/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 17. února 2010, č. j. 59 Co
429/2005-324, ve znění opravného usnesení ze dne 24. června 2010, č. j. 59 Co
429/2005-342, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ve znění opravného usnesení
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
22. srpna 2005, č. j. 14 C 31/2004-99, vypořádal společné jmění účastníků jako
bývalých manželů, přičemž mimo jiné žalovanému přikázal k úhradě dluh vůči
manželům H. (rodičům žalobkyně) ve výši 240.000,- Kč. Vycházel přitom ze
zjištění, že manželé H. poskytli účastníkům půjčku na rekonstrukci rodinného
domu. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. února 2007, č. j. 59 Co 429/2005-138, ve znění usnesení ze dne 1. března 2007,
č. j. 59 Co 429/2005-138, mimo jiné rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalovanému uložil, aby manželům H. uhradil dluh ve výši 50.000,- Kč. Na
rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že i kdyby bylo prokázáno
poskytnutí půjčky ve výši tvrzené žalobkyní, což nebylo, nešlo by o společný
závazek účastníků, neboť v rozsahu 190.000,- Kč žalovaný o závazku nevěděl a
závazek nebyl přiměřený majetkovým poměrům účastníků. Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 7. ledna 2009, č. j. 22 Cdo
3655/2007-205, rozsudek odvolacího soudu zrušil. Při tom konstatoval: „Dovolací
soud zcela souhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že žalobkyní
uplatňovaná částka z titulu výpomoci jejích rodičů, co do částky převyšující
50.000,- Kč, nemůže být s ohledem na ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. považována za společný závazek účastníků a že se jedná o závazek žalobkyně
samotné. Odvolací soud však přehlédl, že s ohledem na tvrzení žalobkyně v tomto
směru (bez ohledu na to, jak je sama právně kvalifikovala), bylo ještě namístě
posoudit, zda a v jaké míře ve smyslu § 149 odst. 1 věty druhé obč. zák. vynaložila výlučně své prostředky získané od svých rodičů na nemovitosti
účastníků. Důsledkem takového posouzení by pak mohlo být stanovení významně
jiné částky, kterou má žalovaný vyplatit žalované na vyrovnání podílů. Skutečnost, že závazek jednoho z manželů vzniklý za trvání manželství účastníků
není závazkem spadajícím do jejich společného jmění manželů ještě nevylučuje,
aby prostředky získané na základě takového závazku jedním z manželů mohly být
vypořádány (nahrazeny) jako investice vynaložené z individuálního majetku na
společný majetek.“
Odvolací soud poté rozhodl rozsudkem označeným shora v záhlaví. Částku
190.000,- Kč (240.000,- - 50.000,- Kč) do vypořádání nijak nezahrnul. Tak
rozhodl po doplnění dokazování, v jehož rámci žalobkyně „svá tvrzení doplnila
konkretizací peněžních prostředků na materiálové a převážně stavební náklady. Předložila četné listiny dokládající zakoupení různého stavebního materiálu a
úhrady práce." Odvolací soud dospěl k závěru, že „z žádné předložené listiny
však nebylo zřejmé, že by se jednalo o náklady hrazené z prostředků výlučně
nabytých žalobkyní, stejně jako nebylo z předložených listin zřejmé, že by se
jednalo o investice použité do domu účastníků, který je předmětem jejich
vypořádání. Bylo nutno přisvědčit i námitce žalovaného, že již v řízení před
soudem I.
stupně bylo prokázáno, že ve stejném období prováděl stavební práce
na rekonstrukci svého domu i bratr žalobkyně, což nevylučuje, že listiny
předložené žalobkyní mohly být vystaveny v souvislosti s výstavbou bratra
žalobkyně.“
Proti rozsudku odvolacího podala žalobkyně dovolání, v němž zpochybňuje
hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem a skutkový závěr po něm učiněný. Namítá, že odvolací soud neřešil otázku, kde vzali účastníci prostředky na
rekonstrukci domu, a připomíná, že v době rekonstrukce byla na mateřské
dovolené a příjem žalovaného byl přibližně 10.000,- Kč měsíčně. Považuje za
nelogické, aby si schovávala cizí doklady o nákupu stavebního materiálu apod. Dále tvrdí, že si vedla podrobnou evidenci příjmů a výdajů v domácnosti za
každý měsíc, dokonce s rozpisem na jednotlivé dny. Navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou a řádně
zastoupenou osobou a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) přípustné, přezkoumal napadený rozsudek, jakož i
řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné. Podle § 132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocení důkazů je věcí soudu, který rozhoduje v nalézacím řízení. Dovolací
soud může hodnocení důkazů přezkoumat jen potud, pokud je v rozporu s pravidly
logického myšlení nebo odporuje obecné zkušenosti (je zjevně nepřiměřené). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2002, sp. zn. 22 Cdo
684/2002 (uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz). Odvolací soud nepřihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, nehodnotil důkazy
v jejich vzájemně souvislosti a jeho hodnocení důkazů je zjevně nepřiměřené. Tak se odvolací soud především nevypořádal se skutkovými zjištěními soudu
prvního stupně. Soud prvního stupně při argumentaci ve prospěch závěru, že
účastníkům byla poskytnuta půjčka ve výši 240.000,- Kč, implicite vyjádřil též
závěr, že peníze získané z půjčky musely být použity na rekonstrukci: „... i
částka 190.000,- Kč... byla poskytována postupně, což svědčí o dlouhodobě
probíhající stavbě... soud podotýká, že i ostatní příjmy účastníků... by
nepostačovaly na financování rozsáhlé přestavby domu v hodnotě 1.200.000,- Kč.“
Ačkoliv to výslovně neuvedl, odvolací soud zřejmě zjistil (z dokladů
předložených žalobkyní), že došlo k vynaložení určitých prostředků, ale toto
zjištění nehodnotil ve vzájemné souvislosti se zjištěními soudu prvního stupně,
že příjmy účastníků nepostačovaly k financování rekonstrukce, že manželé H. poskytli žalobkyni postupně, v letech rekonstrukce, celkem 240.000,- Kč (tedy
nejen 50.000,- Kč) a že bratru žalobkyně půjčili toliko 50.000,- Kč (jde o
jinou částku než 50.000,- Kč nesporně poskytnutých účastníkům). Nevypořádal se dále s otázkami, které klade obecná zkušenost: na co jiného než
na potřebnou rekonstrukci by žalobkyně získanou částku 190.000,- Kč použila, za
jaké jiné prostředky by účastníci rekonstrukci provedli (srov. potvrzení o mzdě
žalovaného) nebo proč by žalobkyně uschovávala cizí doklady.
Pokud jde o
poslední otázku, odvolací soud pominul např., že žalovaná předložila též
fakturu za topenářské práce vystavenou na jméno „manželé P." (č. 1. 234) nebo
podobně identifikované doklady o dani z převodu nemovitostí. K tomu je třeba uvést, že prokázání určitého tvrzení nebrání jakékoliv
pochybnosti, nýbrž jen pochybnosti, které jsou důvodné (rozumné). Nejsou-li
takové, pak pravděpodobnost prokazovaného tvrzení hraničí s jistotou, a tvrzení
je tudíž třeba považovat za prokázané. Odvolací soud má jistě pravdu v tom, že z žádné listiny nevyplývá, odkud byly
získány prostředky na zaplacení dodaného zboží či práce, ani na jaké stavbě
byly zboží či práce použity (nutno ovšem připomenout např. fakturu za
topenářské práce). Takové informace doklady samy o sobě většinou neposkytují. Proto je ovšem třeba hodnotit je v souvislosti s důkazy získanými z jiných
důkazních prostředků. Pokud by bylo zjištěno, že žalobkyně do rekonstrukce své vlastní prostředky
investovala, avšak nebylo by možné přesně určit, v jaké výši, bylo by na místě
aplikovat § 136 o. s. ř. V rozsudku ze dne 17. května 2005, sp. zn. 22 Cdo
1821/2004, Nejvyšší soud uvedl: „Nemožnost zjistit přesnou nebo aspoň
přibližnou výši tzv. vnosu žalovaného do bezpodílového spoluvlastnictví
účastníků nemůže vést k tomu, že by se mu ze strany bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků nemělo dostat žádné náhrady ve smyslu věty druhé §
150 obč. zák. a že tato skutečnost bude zohledněna jen stanovením nerovných
podílů účastníků na jejich bezpodílovém spoluvlastnictví. Pakliže soud na
základě dokladů předložených žalovaným nemohl „zcela přesně zjistit a tak
zohlednit, co konkrétně z oddělených prostředků z doby před manželstvím
žalovaný vnesl do manželství‘, bylo na místě výši takové částky, jež by měla
být žalovanému uhrazena ze společného, stanovit volnou úvahou ve smyslu § 136
o. s. ř. Takové volné úvaze by mělo předcházet zjištění alespoň přibližné
hodnoty majetku žalovaného, který měl před vznikem bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků a který získal v průběhu manželství mimo zdroje
bezpodílového spoluvlastnictví, např. darováním od svých rodičů. V rámci
uvedené volné úvahy by měl být učiněn úsudek, nakolik mohly být prostředky,
náležející jen žalovanému, jím použity k jiným účelům než na společný majetek a
nakolik ve prospěch bezpodílového spoluvlastnictví účastníků.“
Dále je třeba uvést, že není jasné, proč odvolací soud neprovedl důkaz deníkem
(sešitem), v němž podle žalobkyně měly být zachyceny náklady na stavbu a jenž
je podle ní v držení žalovaného (č. l. 37 a 48). Žalobkyně důkaz navrhovala již
v řízení před soudem prvního stupně, ten jej neprovedl proto, že celou částku
240.000,- Kč vypořádal jako společný závazek z půjčky, a tudíž nevypořádával
investice z této půjčky. Odvolací soud, ač žalobkyně v odvolacím řízení tento
důkazní návrh zopakovala (č. 1. 223), na návrh nereagoval (podobně ani na návrh
výslechem matky žalobkyně). Zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě podle § 242
odst. 3 věty druhé o. s. ř.
přihlédl přesto, že ji žalobkyně v dovolání
výslovně neuplatnila. Rozsudek odvolacího soudu tedy ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, a ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl vydán
po řízení postiženém vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Proto jej dovolací soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a podle §
243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K námitkám žalobkyně ohledně dalších investic vedle 190.000,- Kč, totiž ohledně
prostředků na zaplacení dražební jistoty či nejvyššího podání, dovolací soud
odkazuje na svůj předchozí rozsudek, v němž vysvětlil, že ohledně těchto
položek není dovolání přípustné, neboť ve vztahu k nim byla (a i nyní jsou)
rozhodnutí obou nalézacích shodná, a předmětem dovolání tak může být jen
investice ve výši 190.000,- Kč (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.