22 Cdo 1821/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně Z. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. F.,
zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 304/92, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2004, č. j.
55 Co 43/2003-773, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. února 2004, č. j. 55 Co
43/2003-773, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. ledna 2002, č.
j. 28 C 304/1992-536, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
2. března 2000, č. j. 28 C 304/92-386, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 7.
září 2000, č. j. 28 C 304/92-554, vypořádal společné jmění účastníků (správně
bezpodílové spoluvlastnictví účastníků) tak, že do vlastnictví žalovaného
přikázal „pozemky parc. č. 1144/1 – zahrada a parc. č. 1144/2 – zastavěná
plocha a rodinný dům č. p. 989, zapsané na LV č. 1124 pro kat. území L.“ v ceně
9 478 560,- Kč a dále blíže označené věci movité (vybavení bytu, dílny a
ateliéru) v ceně 234 021,- Kč, tedy věci v celkové ceně 9 712 581,- Kč, a
žalovanému uložil, aby žalobkyni na vyrovnání jejího podílu zaplatil částku 4
856 290,50 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků
usnesením ze dne 16. února 2001, č. j. 55 Co 461/2000, 55 Co 462/2000-564,
rozsudek soudu prvního zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soudu
prvního stupně uložil, aby ve smyslu § 118a občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“) žalovaného vyzval k doplnění svých tvrzení o tom, jakou konkrétní částku
uplatňuje jako vnos ze svých prostředků na společný majetek, a aby k tomu
doložil konkrétní důkazy, za které odvolací soud nepovažoval žalovaným dosud
předložené listiny. Dále uvedl, že dům i pozemky byly účastníky nabyty za
trvání manželství, proto s ohledem na tvrzení žalovaného bude jej třeba vyzvat,
aby navrhl, jakým podílem by bezpodílové spoluvlastnictví mělo být vypořádáno,
pokud by podle jeho názoru nemělo být vypořádáno rovným dílem, a na soudu
prvního stupně bude, aby se zabýval otázkou, jak se každý z manželů staral o
rodinu. Pokud soud dospěje k závěru, že některé movité věci sloužily jen k
výkonu povolání žalovaného, vyzve žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom,
zda a jaké prostředky byly na pořízení těchto věcí vynaloženy ze společných
prostředků účastníků.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 1. 2002, č. j. 28 C
304/1992-536, pod bodem I. výroku z věcí patřících do bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného
pozemky parcelních čísel 1144/1 a 1144/2 a rodinný dům č. p. 989, zapsané na LV
č. 1124 pro kat. území L. v ceně 9 478 560,- Kč a dále blíže označené věci
movité (vybavení bytu) v ceně 78 490,- Kč, tedy věci v celkové ceně 9 557 050,-
Kč. Pod bodem II. uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil na vypořádání
podílů částku 1 911 410,- Kč. Pod body III. až V. rozhodl o soudním poplatku a
nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků,
uzavřené 4. 10. 1974, zaniklo rozvodem 22. 5. 1991, a že k dohodě o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Dospěl k závěru, že do
bezpodílového spoluvlastnictví účastníků patří věci, které učinil předmětem
vypořádání. Nemovitosti účastníci nabyli za trvání manželství a v katastru
nemovitostí jsou vedeny jako jejich společné jmění. Věci patřící do
bezpodílového spoluvlastnictví přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného z
důvodu, že je od rozvodu manželství užívá, zatímco žalobkyně žila a žije mimo
P. Uvedl, že neměl důvod žalovanému neuvěřit, že na nákup pozemků byly použity
finanční prostředky od rodičů žalovaného, vybrané z vkladních knížek v době
koupě pozemků, ale tyto nezohlednil ve prospěch žalovaného proto, že nešlo o
finanční prostředky žalovaného „a nebylo tvrzeno ani prokazováno, zda šlo o dar
výlučně žalovanému či oběma účastníkům nebo případně půjčku opět jednomu či
oběma z nich“. Pokud žalovaný tvrdil, že do nemovitostí vložil své finanční
prostředky z doby před uzavřením manželství, bylo podle soudu prvního stupně, i
přes velké množství listinných dokladů předložených žalovaným, obtížně přesně
zjistitelné, jaké prostředky byly vynaloženy na zařízení a vybavení nového
ateliéru a jaké na předmětné nemovitosti. Tyto skutečnosti soud prvního stupně
hodnotil jak vyšší přičinění žalovaného na získání společného majetku a
přihlížel k nim při stanovení podílů účastníků na společném majetku při jeho
vypořádání. Při stanovení těchto podílů přihlédl dále k tomu, že žalobkyně po
dobu manželství nebyla zaměstnána a náklady společné domácnosti, „pokud vůbec
existovala“ s ohledem na oddělené bydliště účastníků, byly hrazeny jen z
vysokých příjmů žalovaného. Ty od roku 1977 činily více jak 200 000,- hrubého
ročně a postupně se zvyšovaly. Kromě toho žalovaný vstupoval do manželství se
značným majetkem, zařízeným ateliérem, kdy prostředky získané jeho prodejem
byly spotřebovány na vytvoření nového ateliéru, vybavení domácnosti a pro
potřebu rodiny. S ohledem na to, jak se účastníci zasloužili o nabytí
společného majetku, považoval soud prvního stupně za spravedlivé, aby se
účastníci na společném majetku podíleli v poměru 1/5 ku 4/5 ve prospěch
žalovaného.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 5. února 2004, č. j. 55 Co 43/2003-773,
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. jen tak, že cenu
nemovitostí stanovil částkou 13 132 320,- Kč a celkovou cenu majetku částkou 13
210 810,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Ve
výroku pod bodem II. jej změnil tak, že uložil žalovanému, aby zaplatil
žalobkyni na vypořádání podílů částku 4 403 603,- Kč. Dále rozhodl o nákladech
řízení a soudním poplatku. Skutková zjištění soudu prvního stupně odvolací soud
považoval za dostatečná a za správné hodnotil i jeho právní posouzení, pokud
jde o rozsah věcí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a
jejich přikázání do vlastnictví žalovaného. Pokud žalovaný namítal, že do
manželství vznesl celkem 3 674 559,- Kč a že žalobkyně by neměla mít nárok na
žádný vypořádací podíl, odvolací soud uvedl, že bylo na žalovaném, aby
prokázal, jaké konkrétní věci byly pořízeny za jeho oddělené finanční
prostředky, což se mu přes výzvu soudu podle § 118a občanského soudního řádu
(dále „OSŘ“) nepodařilo. K námitce žalovaného, že dům do bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků nepatří, neboť jeho výstavba byla realizována z jeho
prostředků, získaných za jeho výlučný majetek na podkladě tzv. „bilaterární
smlouvy“ uzavřené s J. Š. ohledně studia v P., takže jde o transformaci věci,
odvolací soud učinil závěr, že žalovaný neprokázal, že by dům byl pořízen zcela
z finanční kompenzace za postoupení atelieru v P. J. Š. Zde soud vyšel z listin
předložených žalovaným, mj. z těch, z nichž se podává, že náklady na stavbu
domu činily 817 204,- Kč a že žalovaný postoupil ateliér v P. J. Š. za jednu
třetinu až jednu polovinu investovaných nákladů cca 300 000,- Kč. Dále z dopisu
žalovaného z 26. 12. 1989, v němž mj. uvádí, že „žalobkyně byla duší stavby,
manuelně na ní pracovala, finančně nemohla přispět … Bez statisícových
příspěvků mých rodičů, bez mnohasettisícových částek za prodej kamerového a
ateliérového vybavení z předmanželských dob by moje honoráře, ať jakkoli
horentní, na tak náročný projekt v žádném případě nemohly stačit“. Ke shodnému
závěru odvolací soud dospěl pokud žalovaný tvrdil, že pozemky byly zakoupeny z
finančních prostředků jen jemu darovaných rodiči. V této souvislosti se
odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který „uzavřel, že
předloženými listinami (VK a doklady o výběrech) ověřil, že byly zaplaceny z
prostředků rodičů žalovaného, ale současně za stavu, kdy šlo o tvrzení proti
tvrzení o tom, že finanční prostředky byly použity na nemovitosti, zohlednil
tuto skutečnost jako významně vyšší přičinění žalovaného na jejich získání“.
Poukázal na to, že žalovaný ke svému tvrzení předložil pouze přehledy jím
zpracované, příp. jeho matkou. Žádné konkrétní listiny, které by byly způsobilé
prokázat jeho tvrzení, nepředložil. Soud prvního stupně tak správně nezohlednil
vnosy žalovaného z jeho odděleného majetku do společného majetku účastníků. Za
opodstatněnou shledal odvolací soud námitku žalobkyně týkající se podílů
účastníků na společném majetku. Podle odvolacího soudu skutkové závěry, na
podkladě nichž soud prvního stupně stanovil podíly účastníků na jejich
společném majetku, vyjma zjištění o výši příjmů žalovaného, nemají oporu v
provedeném dokazování. Zejména z rozvodového spisu Obvodního soudu pro Prahu 4,
sp. zn. 29 C 97/90, a dopisu žalovaného z 26. 12. 1989 vyplývá, že účastníci
žili ve společné domácnosti do konce roku 1989. Žalovaný ve vyjádření k návrhu
na rozvod manželství uvedl, že manželství uzavřeli po známosti trvající sedm
let, jejich soužití za trvání manželství bylo šťastné a harmonické, po všech
stránkách si rozuměli, žalobkyně mu byla výbornou spolupracovnicí ve všech
úsecích jeho života, na jeho výslovné přání byla v domácnosti, „byla duší i
tělem stavby domu“, současně pečovala i o „smíchovský ateliér“. Tato zjištění
odvolací soud hodnotil tak, „že způsob soužití účastníků konvenoval oběma
manželům a byl založen na vzájemné dohodě o tom, že žalobkyně nebyla na
výslovné přání žalovaného zaměstnána a nejen pečovala o společnou domácnost,
ale byla i jeho spolupracovnicí v profesním životě a podílela se tak,
dohodnutým způsobem, na tvorbě společných majetkových hodnot“. Současně
přihlédl ke zjištěným příčinám rozvodu manželství účastníků, které byly
shledány „v dlouhodobé nespokojenosti žalobkyně se zásahy matky žalovaného,
která se přenášela i do vztahu účastníků a žárlivosti žalovaného“. S
přihlédnutím k tomu, jak se který z manželů zasloužil o nabytí společného
majetku a k obstarávání domácnosti, považoval odvolací soud přičinění
žalovaného na získání společného majetku v poměru dvou třetin k jedné třetině
na straně žalobkyně. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k ceně
nemovitostí, která byla v odvolacím řízení zjištěna ve výši 13 132 320,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za zásadní vadu řízení žalovaný
považuje, že až do vyhlášení druhého rozsudku soudu prvního stupně nebyl právně
zastoupen, přestože opakovaně žádal o ustanovení právního zástupce, např.
žádostí z 23. 3. 1998. Další vadou řízení je, že účastníci nebyli vyslechnuti v
souladu s ustanovením § 131 ve spojení s § 126 odst. 3 občanského soudního řádu
(dále „OSŘ“) a že nebyl řádně proveden důkaz dopisem z 26. 12. 1989. Tento
dopis nikdy nebyl přečten k důkazu a účastníci neměli možnost se k němu
vyjádřit. Odvolací soud, aniž by zopakoval nebo doplnil důkazy, dospěl k
odlišnému právnímu závěru, než soud prvního stupně, ohledně tvrzení žalovaného,
že dům byl zcela realizován z finančních prostředků získaných postoupením
ateliéru v P. J. Š. Pokud jde o právní posouzení věci žalovaný setrval na svém
tvrzení, že nemovitosti nepatří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků,
neboť byly pořízeny výlučně z jeho finančních prostředků. Rovněž vyslovil
nesouhlas s cenou nemovitostí s tím, že soud vycházel z ceny zjištěné znalcem
podle cenového předpisu nikoli z ceny tržní, při jejímž stanovení by bylo třeba
přihlédnout k tomu, že dům stojí zčásti na pozemku patřícím výlučně žalovanému.
Podle názoru žalovaného je cena stanovená podle cenového předpisu vyšší než
cena tržní. Nelze pominout vnosy žalovaného do společného majetku a jeho
výrazně vyšší přičinění o nabytí a udržení majetku a už vůbec nelze stanovit
pro vypořádání podíly dvě třetiny ku jedné třetině. Opakovaně poukázal na to,
že měl značný majetek již před uzavřením manželství se žalobkyní, studio v P.
bylo pouze jeho majetkem a za trvání manželství je postoupil J. Š. Pokud
odvolací soud neměl za prokázané, „že stavba domu byla financována dle
bilaterální smlouvy a hodlá vyjít z emocionálního dopisu, motivovaného v
tíživé životní situaci snahou udržet manželství, který navíc nikdy nebyl řádně
k důkazu čten, nelze než z něho zjistit, že honoráře, ať jakkoli horentní,
nemohly na tak náročný projekt v žádném případě stačit“. Nesouhlas vyslovil
také se zařazením věcí pod položkami 6, 8, 9, 14-17 , 18 a 19 do bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně uvedla, že dovolání není přípustné, protože dovoláním
napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní
otázkou bylo, zda rodinný dům spadá do bezpodílového spoluvlastnictví
účastníků a jaká je výše vypořádacího podílu. Poukázala na to, že na přání
žalovaného byla v domácnosti, žalovanému věnovala veškerou nadstandardní péči a
plnohodnotně se zapojila do výstavby domu, který byl postaven a zkolaudován za
trvání manželství. V důsledku toho, že z popudu žalovaného byla po 17 let
trvání manželství v domácnosti, je nyní v tíživé situaci a žalovaný není
ochoten se s ní majetkově vypořádat. Rozsudek odvolacího soudu považuje po
formální i věcné stránce za správný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především
zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v
rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích
návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu
mezi účastníky.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99,
publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck (dále „Soubor“), svazku 2, pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho,
zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 238
odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující,
jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí
soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků,
případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu
prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který
rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích
účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února
2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99,
publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001,
sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že
„dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde
o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z
právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25.
června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého
„dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku
odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není
přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li
soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož
sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 OSŘ“. Uvedené
právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z
hlediska § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím soud
prvního stupně do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků zařadil a vypořádal
položky: 1 – nemovitosti, a to parc. č. 1144/1 zahrada, parc. č. 1144/2
zastavěná plocha a rodinný dům č. p. 989, zapsané na LV č. 1124 pro kat. území
L., 6 – kuchyňské elektrické přístroje – lednice Calex 275 R, varný panel Mora
a elektrická trouba Mora, 8 – kávovar, 9 – barevný televizní přijímač Sony,
14-17 – zařízení Pioner, 18 – magnetofon AIWA a 19 – přenosný magnetofon Sanyo.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně těchto
věcí by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze 16. 2. 2001, č. j. 55 Co
461/2000, 55 Co 462/2000-564, ve vztahu k výše uvedeným položkám nebyl vysloven
žádný zavazující právní názor a nijak se jich nedotýká ani v tomto usnesení
vyslovený právní názor, že věci sloužící výkonu povolání jednoho z manželů do
bezpodílového spoluvlastnictví manželů nepatří. Pokud odvolací soud v tomto
usnesení uvedl, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků se nemohlo
transformovat na společné jmění manželů proto, že institut společného jmění
manželů byl založen novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 91/1998
Sb. s účinností od 1. 8. 1998, zatímco bezpodílové spoluvlastnictví účastníků
zaniklo rozvodem již k 22. 5. 1991, pak „skutečnost, že soud prvního stupně v
dřívějším rozhodnutí společný majetek účastníků vypořádal jako společné jmění
manželů, zatímco v novém rozhodnutí, vázán právním názorem odvolacího soudu,
jej vypořádal jako bezpodílové spoluvlastnictví, sama o sobě přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nezakládá“. K tomu viz Soubor , C
2877, sešit 30.
Protože předpoklad přípustnosti dovolání stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ
ve vztahu k potvrzujícímu výroku ohledně uvedených položek nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O
rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci.
Dovolací soud neshledal, že by v tomto rozsahu, vyjma nemovitostí,
mohlo jít o rozhodnutí ve věci samé zásadního právního významu, neboť v dané
věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného; nic
podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K
tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000,
publikované v Souboru pod C 297, svazek 3. Dovolání ve vztahu k uvedeným
položkám tak není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Ostatně s
ohledem na výsledek dovolacího řízení bude mít dovolatel možnost námitky v
tomto sporu řádně uplatnit před nalézacím soudem.
S ohledem na níže uvedené dovolací soud shledal dovolání přípustným
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ ve vztahu k potvrzujícímu výroku ohledně
nemovitostí, t. zn. pokud tyto byly zařazeny do bezpodílového spoluvlastnictví
a přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o cenu
nemovitostí a výši podílů, jimiž se účastníci podílejí na společném majetku,
mj. s přihlédnutím ke vnosům žalovaného do společného majetku, a v návaznosti
na to pak ve výši částky, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na
vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví. Přípustnost dovolání
směřujícího do měnících výroků rozsudku odvolacího soudu se opírá o ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v části, v níž je
dovolání přípustné, podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem
uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Vzhledem k povaze věci se dovolací soud nejprve zabýval správností právního
posouzení věci odvolacím soudem, k němuž se mají vázat i procesní pochybení
soudů obou stupňů.
Jestliže bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo před 1. 1. 1992, je
třeba v řízení o vypořádání takového spoluvlastnictví aplikovat příslušná
ustanovení občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č.
509/1991 Sb. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp.
zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru pod C 45, svazek 1. Bezpodílové
spoluvlastnictví účastníků zaniklo 22. 5. 1991.
Podle § 150 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále
„ObčZ“) při vypořádání se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné.
Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého
vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku
bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám
nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak
se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je
třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Odvolací soud se stejně jako soud prvního stupně nesprávně postavil k řešení
otázky tzv. vnosů žalovaného do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků ve
spojení s otázkou nerovných podílů při jejich vypořádání. Podle názoru
dovolacího soudu je pro úvahu o (ne)rovnosti podílů významné, jak se každý z
manželů v průběhu manželství staral o rodinu (společnou domácnost či
uspokojování společných potřeb) a jak se zasloužil o nabytí a udržení
společných věcí. V tomto ohledu však nelze považovat za relevantní, čím a v
jaké výši každý z manželů přispěl na pořízení společného majetku ze svého
odděleného majetku, bez ohledu na to, zda jej měl již v době před vznikem
bezpodílového spoluvlastnictví anebo jej získal např. děděním nebo darováním za
trvání manželství. Ustanovení § 150 ObčZ takovou situaci totiž řeší stanovením
práva manžela požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na
společný majetek. Stanovení nerovnosti ve velikosti podílů manželů po zániku
jejich bezpodílového spoluvlastnictví je odlišným právním institutem, než je
stanovení výše tzv. vnosu jednoho z manželů do bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, tj. stanovení částky, která by mu měla být nahrazena ze společného
majetku manželů a jejíž výše se pak promítne v částce stanovené na závěrečné
vyrovnání mezi manžely. Tyto instituty nelze ani zaměňovat ani směšovat.
Jestliže soudy obou stupňů mezi těmito rozdílnými instituty nerozlišovaly a
nesprávně je smísily, pochybily v právním posouzení věci. Nemožnost zjistit
přesnou nebo aspoň přibližnou výši tzv. vnosu žalovaného do bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků nemůže vést k tomu, že by se mu ze strany
bezpodílového spoluvlastnictví účastníků nemělo dostat žádné náhrady ve smyslu
věty druhé § 150 ObčZ a že tato skutečnost bude zohledněna jen stanovením
nerovných podílů účastníků na jejich bezpodílovém spoluvlastnictví. Pakliže
soud na základě dokladů předložených žalovaným nemohl „zcela přesně zjistit a
tak zohlednit, co konkrétně z oddělených prostředků z doby před manželstvím
žalovaný vnesl do manželství“, bylo na místě výši takové částky, jež by měla
být žalovanému uhrazena ze společného, stanovit volnou úvahou ve smyslu § 136
OSŘ. Takové volné úvaze by mělo předcházet zjištění alespoň přibližné hodnoty
majetku žalovaného, který měl před vznikem bezpodílového spoluvlastnictví
účastníků a který získal v průběhu manželství mimo zdroje bezpodílového
spoluvlastnictví, např. darováním od svých rodičů. V rámci uvedené volné úvahy
by měl být učiněn úsudek, nakolik mohly být prostředky, náležející jen
žalovanému, jím použity k jiným účelům než na společný majetek a nakolik ve
prospěch bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, popř. na pořízení věcí, jež
pak náležely výlučně žalovanému, protože sloužily výkonu jeho povolání - pokud
na ně nebylo přispěno ničím ze společného majetku účastníků.
Uvedené pochybení již samo o sobě je zásadním důvodem pro zrušení nejen
rozsudku odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu
prvního stupně k dalšímu řízení podle § 243b odst. 2 a 3 OSŘ s tím důsledkem,
že právem vytýkaná procesní pochybení soudů obou stupňů budou moci býti v
nalézacím řízení napravena. Těmito pochybeními se proto dovolací soud zabývá
dále jen stručně.
Dovolateli nutno dát za pravdu, pokud uvádí, že nebyl řádně slyšen jako
účastník řízení k podstatným skutečnostem, zvláště těm, které se týkaly soužití
účastníků, jejich společného hospodaření a jejich přínosů pro společný majetek.
Protokol o výpovědi účastníků ze dne 8. září 1994 (č. l. 47 spisu) zaznamenává
pouze jejich střídavá vyjádření k jednotlivým položkám, nepochybně na výzvu
soudu. K uváděným a pro věc významným skutečnostem proto bude třeba účastníky
vyslechnout.
Namítanou vadu nedostatku zastoupení žalovaného, ač požádal o ustanovení
zástupce soudem, netřeba již řešit, když věc se vrací až soudu prvního stupně a
žalovaný již kvalifikovaně zastoupen je.
Námitka, že nebyl proveden důkaz dopisem z 26. 12. 1989, je důvodná a
představuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, tj. že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru pod C
8, svazek 1, dovodil, že „za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ ve znění
před novelou č. 30/2000 Sb. považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným
dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně,
tak i dokazování u soudu odvolacího“. Pro dovolací řízení jsou významné jen ty
námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru pod C
638, svazek 8). Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné pro posouzení
dovolacího důvodu z hlediska § 241a odst. 3 OSŘ. Z uvedeného mj. vyplývá, že
předpokladem učinění skutkového zjištění je, že důkaz, z něhož je skutkové
zjištění činěno, byl v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního
řádu také proveden. Jestliže odvolací soud z dopisu z 26. 12. 1989 učinil
skutková zjištění, aniž v souladu s ustanovením § 129 odst. 1 OSŘ provedl tímto
dopisem důkaz, pak jím učiněná skutková zjištění z tohoto dopisu nemají oporu v
provedeném dokazování.
Dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat otázky soudních poplatků a náhrady
nákladů řízení, protože rozhodování nižších soudů v těchto otázkách nepodléhá
dovolacímu přezkumu. Rozhodnutí o soudním poplatku a nákladech řízení není
rozhodnutím ve věci samé. Přípustnost dovolání do rozhodnutí o soudním poplatku
či nákladech řízení nevyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ,
kterými je stanovena jen pro usnesení, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé (k
tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 632/2002,
uveřejněné v Souboru pod C 2458, sešit 28), ani ji nelze vyvodit z ustanovení §
238 odst. 1, § 238a odst. 1 a § 239 odst. 2 a 3 OSŘ, neboť mezi taxativně
vyjmenovanými usneseními není usnesení, jímž bylo rozhodnuto o soudním poplatku
nebo náhradě nákladů řízení.
Právní otázka, zda předmětné nemovitosti jsou či nejsou předmětem bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků, může být náležitě posouzena až po doplňujícím
dokazování, jehož potřeba vyplývá již z toho, co bylo výše uvedeno, a poté, co
soud učiní odpovídající závěry o výši investic žalovaného z jeho odděleného
majetku do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Pokud jde o správnost
ocenění předmětných nemovitostí, dovolací soud předpokládá, že, s ohledem na
připomínku žalovaného, že nejde o cenu tržní, soud uvede, nakolik je zjišťovaná
cena všech nemovitostí cenou administrativní či cenou obvyklou.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací
soud proto napadený rozsudek zrušil v plném rozsahu [tak, jak mu to ukládá
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ]. Protože důvody tohoto zrušení platí i
na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2005
JUDr. František
Balák,v.r.
předseda
senátu