22 Cdo 3075/2024

22 Cdo 3075/2024-373

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) F. Z., zastoupeného JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 3326, b) R. Z., proti žalované MEXIM CONSULTING, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, IČO 15887146, zastoupené Mgr. Janem Pořízkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Gorazdova 1982/19, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 16 C 263/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 58 Co 146/2022-267, o návrhu žalované na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 58 Co 146/2022-267, takto:

Právní moc rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 58 Co 146/2022-267, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání žalované podaného v této věci proti uvedenému rozhodnutí.

1. Okresní soud v Kroměříži (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 16 C 263/2021-125, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali povinnosti žalované odstranit do 15 dnů od právní moci rozsudku stavbu (její vymezenou část) ve vlastnictví žalované, a to vodní dílo, stavbu k využití vodní energie (vodní elektrárna), umístěnou na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY (výrok I) a žalobcům uložil povinnost nahradit žalované společně a nerozdílně k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 28 577,36 Kč (výrok II).

2. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 58 Co 146/2022-267, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost do jednoho roku od právní moci rozsudku „odstranit část stavby vodní elektrárny v rozsahu jejího umístění na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. st. XY v katastrálním území XY, okres XY, a to zejména betonový náhon, čistící stroj (česla) a část strojovny nacházející se na pozemku parc. č. st. XY“ (výrok I). Žalované uložil povinnost nahradit žalobci a) k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 28 039 Kč a žalobci b) ve výši 6 632 Kč (výrok II).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu doručeného žalované (dále rovněž „dovolatelka“) dne 11. 7. 2024 bylo podáno dovolání, jež bylo dodáno do datové schránky soudu prvního stupně dne 9. 9. 2024. Dovolatelka obsahově a velmi podrobně vymezuje přípustnost dovolání jednak hlediskem potřeby řešit právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu – dle mínění dovolatelky – dosud neřešené, dále hlediskem odklonu odvolacího soudu od označené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky posuzování předpokladů zneužití práva vlastníka pozemku domáhat se odstranění oprávněné stavby jiného vlastníka z tohoto pozemku a konečně předpokladem přípustnosti dovolání založeném na argumentu o potřebě posoudit jinak právní otázku již v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešenou. Žalovaná ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. V samostatném podání dovolatelka navrhla odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Návrh odůvodnila tvrzením o závažné hrozbě, která by jí odstraněním části stavby vodní elektrárny v určené pariční lhůtě jednoho roku vznikla. Poukázala zejména na specifičnost stavby, jež by měla být odstraněna, jakož i na absentující stav újmy na straně žalobců, jejichž práv se odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu nijak nedotkne. Dále totiž bude omezení jejich vlastnického práva k pozemkům kompenzováno vyplácením náhrady, na níž by odstraněním části stavby v určené pariční lhůtě již neměli nárok.

4. Žalobci se k dovolání a ani k návrhu žalované na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu nevyjádřili.

5. Podle § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních vztahů jiné osoby než účastníka řízení.

6. S přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad právní moci ve smyslu § 243 písm. b) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny kumulativně, to, že: dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, a je včasné a přípustné (subjektivně i objektivně), dovolatel je vážně ohrožen ve svých právech, podle obsahu spisu nelze vyloučit, že dovolání může být přípustné vzhledem k hlediskům uvedeným v § 237 o. s. ř. a že byl uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a odklad se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby).

7. Závažnost ohrožení, které dovolateli hrozí (na jeho právech), pokud by nebyla právní moc soudního rozhodnutí odložena, lze poměřovat i možným dopadem výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů povinného (dovolatele), je-li počátek běhu pariční lhůty na nabytí právní moci soudního rozhodnutí navázán. K tomu, aby dovolací soud mohl závažnost ohrožení posoudit, musí dovolatel uplatnit potřebná tvrzení a označit či předložit k jejich prokázání důkazy, ledaže je závažnost hrozby zřejmá přímo z obsahu spisu.

8. Na podkladě shora ustavených kritérií pro rozhodnutí o návrhu dovolatelky na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v této věci Nejvyšší soud rekapituluje, že dovolání žalované nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, je včasné a je přípustné subjektivně [podala je žalovaná jako účastnice řízení, v jejíchž poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (shodně srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3526/2017, jež je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, a judikaturu dovolacího soudu v tomto rozhodnutí uvedenou)] i objektivně (pro dovolání neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.), důvod přípustnosti dovolání, jakož i důvod dovolání, jsou vymezeny do té podoby, že obsahově vyhovují požadavkům vyplývajícím z ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř. Konečně, dovolatelce je výrokem I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve výroku I změněn rozsudek soudu prvního stupně, uložena povinnost, která může být - v případě, že by nebyla splněna dobrovolně - vymožena v řízení o výkon rozhodnutí nebo v exekučním řízení s nereparovatelnými následky. Nelze rovněž pustit ze zřetele, že sami žalobci sotva mohou pociťovat nějakou újmu pro případ, že právní moc dovoláním dotčeného rozsudku bude odložena, neboť splnění povinnosti v budoucnu s ohledem na povahu věci, jež má být odstraněna, stěží může být ohroženo.

9. Vázán návrhem, Nejvyšší soud rozhodl o odkladu právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ač shodný účinek by mělo i rozhodnutí o případném návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. K tomu se poznamenává, že je pojmově vyloučeno, aby bylo přistoupeno k výkonu rozhodnutí či provedení exekuce u těch povinností uložených pravomocným soudním rozhodnutím, u nichž je běh pariční lhůty odvislý od nabytí právní moci, jejíž účinky mohou být (jako tomu bylo ostatně v posuzované věci) odloženy (to neplatí pouze o výroků soudních rozhodnutí, které jsou předběžně vykonatelné, avšak o takový případ v projednávané věci nejde).

10. Nejvyšší soud (aniž by tím jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání, jež směřuje proti rozhodnutí ve věci samé) na základě shora uvedeného návrhu žalované na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 5. 2024, č. j. 58 Co 146/2022-267, jako opodstatněnému vyhověl [§ 243 písm. b) o. s. ř.].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 5. 2025

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu

10. Po provedeném nástinu judikaturou a odbornou literaturou formulovaných východisek řešení vztahu vlastníka pozemku a vlastníka stavby (v závislosti na tom, zda vlastník stavby disponoval časově omezeným či neomezeným právem zřídit stavbu na cizím pozemku) odvolací soud konstatoval, že žalovaná zřídila stavbu MVE na pozemcích žalobců na základě obligačního titulu (souhlasu vtěleného do smlouvy o budoucí kupní smlouvě), který byl dočasný, přičemž účinným odstoupením od řečené smlouvy titul zanikl; žalobci se tudíž oprávněně domáhají odstranění stavby dle § 1042 o. z. (nikoliv tedy dle § 126 odst. 1 obč. zák., neboť o ochraně vlastnického práva soud rozhoduje za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Poměřoval-li odvolací soud výkon práva žalobců korektivem obsaženým v ustanovení § 8 o. z., dovodil, že žalobci se nedomáhají ochrany vlastnického práva způsobem, jenž by představoval jeho zneužití. V této souvislosti přihlédl k tomu, že žalovaná si sama přivodila zánik právního (obligačního) titulu, jenž ji opravňoval mít stavbu MVE umístěnou na pozemcích žalobců, přičemž si počínala neuváženě, pokud odstoupila od smlouvy o budoucí kupní smlouvě, aniž by trvala na splnění závazku, jenž žalobci ve smlouvě převzali. Žalovaná tak nezvážila všechna negativa, která byla s odstoupením od předkupní smlouvy spojena, a zbavila se tak možnosti přeměnit dočasný obligační titul k užívání pozemků žalobce v titul v podobě vlastnického práva trvalý. Do poměrů projednávané věci tak lze – dle názoru odvolacího soudu – promítnout i závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, jenž byl uveřejněn pod číslem 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, a v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, a ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1070/2016. Odvolací soud rovněž zohlednil, že žalovaná po dobu více než deseti let, ač sama z provozu MVE generuje zisk, žalobcům neplatí za užívání pozemků žádnou úplatu, tedy ani tu, jež by sama považovala za odpovídající výši obvyklého nájemného. Dovodil, že žalobci žalobou na odstranění stavby ze svých pozemků sledují legitimní cíl užívat své pozemky způsobem, jenž jim bude přinášet zisk.

11. Odvolací soud vypořádal i námitky žalované týkající se rozsahu povinnosti odstranit pouze ty části stavby MVE, které žalovaná sama po zakoupení rozestavěné stavby vybudovala, jakož se vyjádřil i k relevanci (správnosti) názorů žalované na to, že smlouvu o kupní smlouvě budoucí nelze srovnávat se smlouvou nájemní, že případná nájemní smlouva nebyla uzavřena vinou žalobců, kteří žádali úhradu přemrštěného nájemného, a že neměla pro porušení závazku žalobců jinou možnost, než od smlouvy o kupní smlouvě budoucí odstoupit. II. Dovolání, vyjádření k dovolání

12. Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalovaná (dále rovněž „dovolatelka“); jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. pro řešení otázek, jež – dle mínění žalované – „přinejmenším nebyly za obdobných okolností“ dovolacím soudem řešeny [otázky ad I ) až ad XI) - viz níže], dále pro vyřešení otázky „posouzení předpokladů zneužití práva vlastníka pozemku domáhat se negatorní žalobou odstranění oprávněné stavby jiného vlastníka z tohoto pozemku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [otázka ad XII) – viz níže] a konečně pro řešení otázky, zda „je vlastník pozemku oprávněn domáhat se odstranění stavby z tohoto pozemku zřízenou či dokončenou jinou osobou na základě dočasného práva k užívání pozemku, pokud ve smlouvě zakládající toho dočasné právo bylo zřízení (dokončení) stavby výslovně ujednáno, aniž by bylo zároveň sjednáno odstranění stavby či jiné vypořádání smluvních stran v případě zániku práva k pozemku.“ Má za to, že tuto otázku dovolací soud v určitých souvislostech již řešil, odvolací soud se sice od judikaturou přijatého řešení neodchýlil, nicméně by předestřená otázka měla být posouzena jinak [otázka ad XIII) – viz níže].

Žalovaná ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

13. Za „neřešené „přinejmenším za obdobných okolností“ žalovaná považuje tyto otázky:

I Je pro vznik práva vlastníka pozemku domáhat se odstranění oprávněné stavby jiného vlastníka z tohoto pozemku rozhodující, zda měl vlastník stavby časově neomezené právo k umístění stavby na pozemku v době jejího vzniku jako samostatné věci nebo v době jejího stavebního dokončení? II Může být časově neomezené právo vlastníka oprávněné stavby k užívání pozemku k umístění stavby, po jehož zániku nemusí stavbu odstranit, založeno smlouvou a mít obligační povahu? III Jsou pro posouzení, zda smlouva založila časově neomezené právo vlastníka oprávněné stavby k umístění stavby na pozemku, po jehož zániku nemusí stavbu odstranit, podstatná její smluvní ujednání (délka trvání, možnosti ukončení, postup při jejím ukončení), práva a povinnosti smluvních stran při obvyklém běhu věcí a mimo jiné z nich pramenící důvodná domněnka vlastníka stavby o časově neomezené existenci stavby, nebo skutečnost, že smlouva z důvodů neexistujících a nepředvídaných při jejím uzavření zanikla? IV Může být časově neomezené právo vlastníka oprávněné stavby k užívání pozemku a k umístění stavby, po jehož zániku nemusí stavbu odstranit, založeno smlouvou o smlouvě budoucí? V Je pro posouzení, zda smlouva založila časově neomezené právo vlastníka oprávněné stavby k umístění stavby na pozemku, po jehož zániku nemusí stavbu odstranit, významné, že vlastník stavby od smlouvy odstoupil pro její porušení ze strany vlastníka pozemku? VI Je pro posouzení, zda smlouva o budoucí kupní smlouvě založila časově neomezené právo vlastníka oprávněné stavby k umístění stavby na pozemku, o jehož koupi jde, významné, že vlastník stavby v návaznosti na porušení povinnosti vlastníka pozemku uzavřít kupní smlouvu nepodal žalobu o nahrazení projevu vůle, popřípadě o určení obsahu kupní smlouvy? VII Je pro posouzení, zda vlastník pozemku zneužívá své právo domáhat se odstranění oprávněné stavby jiného vlastníka z tohoto pozemku významné, že vlastník stavby vlastníkovi pozemku za užívání pozemku umístěním stavby neplatí? Pokud ano, je významné, že mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku nebyla uzavřena smlouva o užívání pozemku a ohledně vydání bezdůvodného obohacení je pro zásadní rozdíly v názorech vlastníka pozemku a vlastníka stavby na toto právo vedeno samostatné soudní řízení? VIII Je pro posouzení, zda vlastník pozemku zneužívá své právo domáhat se odstranění oprávněné stavby jiného vlastníka z tohoto pozemku významné, že jako prospěch z odstranění stavby tvrdí možnost využít pozemek po odstranění stavby k realizaci vlastního záměru, který je zjevně neuskutečnitelný? IX Je pro posouzení, zda vlastník pozemku zneužívá své právo domáhat se odstranění oprávněné stavby jiného vlastníka z tohoto pozemku, z hlediska prospěchu z odstranění stavby významné, zda má vlastník pozemku konkrétní záměr využití pozemku pro odstranění stavby, nebo postačí obecné tvrzení, že má nějaký blíže neurčený záměr využití pozemku?

X Je pro posouzení, zda vlastník pozemku zneužívá své právo domáhat se odstranění oprávněné stavby jiného vlastníka z tohoto pozemku významné, že se domáhá odstranění stavby z více pozemků, ale jako prospěch z odstranění stavby tvrdí možnost využít jen jeden z nich k realizaci vlastního záměru? XI Je vlastník pozemku oprávněn domáhat se negatorní žalobou odstranění oprávněné stavby z tohoto pozemku v celém rozsahu všech jejích konstrukcí bez podmínění povinnosti k odstranění úhradou části nákladů vlastníkem pozemku, ačkoliv vlastník stavby ji pouze koupil a dokončil a jejím celkovým odstraněním, namísto odstranění pouze jím postavených konstrukcí, by na svůj náklad uvedl pozemek do lepšího stavu, než ve kterém jej začal užívat?

14. Dovolatelka dále vymezuje otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dále formuluje právní otázku v judikatuře Nejvyššího soudu již řešenou, jež by však měla být posouzena jinak. XII Dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, vyzdvihla při zkoumání, zda výkon práva na ochranu vlastnictví se nedostává do kolize s korektivem dobrých mravů, závěr, podle něhož v případě střetu práv vlastníků pozemku a stavby musí být na straně jedné poměřován prospěch prvního z nich, který by měl odstraněním stavby získat, a výše újmy druhého z nich, kterou by utrpěl.

Odstranění stavby pak nelze nařídit, pokud by škoda utrpěná vlastníku stavby mnohonásobně převyšovala prospěch, jenž by vlastník pozemku získal. Takový stav dle dovolatelky je zneužitím práva, jemuž by neměla být poskytnuta ochrana. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že popsané porovnání vůbec neprovedl, přičemž je dle žalované zřejmé, že by jí odstraněním části stavby MVE vznikla i bez detailního vyčíslení značná škoda, kterou nelze poměřovat nulovým prospěchem na straně žalobců, jež tvrdí těžko realizovatelný záměr využít předmětné pozemky ke stavbě vlastního vodního díla.

XIII Žalovaná dále předestírá argumentaci, podle níž by měla být dovolacím soudem jinak posouzena již řešená otázka povinnosti vlastníka odstranit stavbu zřízenou na cizím pozemku na základě nikoliv časově neomezeného práva, které zaniklo. Připomíná, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu (výslovně odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. z. 22 Cdo 1997/2000, a na rozhodnutí uvedená v dovoláním dotčeném rozsudku) nezohledňuje obsah smlouvy či jiného právního jednání toto právo zakládající a další okolnosti věci.

Uvádí, že případný zánik časově omezeného práva by neměl být řešen výhradně k tíži vlastníka stavby, ale měl by zohledňovat i pozici vlastníka pozemku, který pro takovou situaci se zřetelem na princip autonomie vůle má možnost si odstranění stavby vymínit. Tvrdí, že vypořádání oprávněné stavby nemůže být z logiky věci pro vlastníka stavby tíživější, než vypořádání stavby neoprávněné, jak se ostatně podává z ustanovení § 135c odst. 3 obč. zák., respektive z § 1084 až § 1086 o. z. Zdůrazňuje, že ustanovení o ochraně vlastnického práva prostřednictvím negatorní žaloby (§ 126 obč. zák. a § 1042 o.

z.) odstranění oprávněné stavby neřeší a jsou aplikována toliko analogicky. Pokud by pak zákonodárce vypořádání oprávněné stavby jejím odstraněním upravit chtěl, jistě by to jako v případě vypořádání stavby neoprávněné učinil, přičemž vždy by šlo pouze o jednu z možností takového vypořádání. Dovolatelka svou argumentaci shrnuje tak, že by měla být změněna dosavadní rozhodovací praxi upřednostňující vlastnické právo k pozemku na úkor vlastnického práva k oprávněné stavbě, přičemž na podporu uplatněných důvodů pro změnu judikatury odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12.

1. 2022, sp. zn. II.

ÚS

1587/20 [(z nálezu cituje) – tento nález je – shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu – přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz], formulované ve věci zřízení práva nezbytné cesty dle § 1029 a následující o. z.

15. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

16. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. III. Náležitosti dovolání, přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalované náležitosti tohoto mimořádného oprávněného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda je dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.).

18. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací

návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

19. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, pak je povinen tuto otázku nejen dostatečně srozumitelně formulovat, ale i vysvětlit, že se jedná o otázku, jejíž řešení bude mít obecnější dosah.

20. Dovolatel je tudíž povinen formulovat obecnou právní otázku, jejíž řešení bylo do dovoláním dotčeného rozhodnutí promítnuto; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě na mysli neměl (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023).

21. Posouzení formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, a to včetně řádného vymezení otázky přípustnosti dovolání, není ze strany Nejvyššího soudu přepjatým formalismem, ale zákonem stanoveným postupem (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).

22. Dovolatelka vymezuje otázky vztahující se k uplatnění korektivu mravnosti podmiňujícího posouzení, zda žaloba na ochranu vlastnického práva založená na § 1042 o. z. nepředstavuje v konkrétních poměrech projednávané věci jeho zneužití (viz bod 13 odůvodnění tohoto rozsudku pod ad VII až ad X). Otázky, jež formuluje, ovšem nejsou mimo rámec posuzované věci jakkoli zobecnitelné, neboť zřetel na korektiv mravnosti je svázán s naprosto konkrétními, specifickými až výjimečnými, skutkovými okolnostmi věci, jež nemohou být při aplikaci § 8 o. z. samostatně zohlednitelné. Jejich vliv na přijetí konkluze, zda výkon práva vlastníků pozemků spočívající v požadavku na odstranění části stavby MVE z těchto pozemků je zjevným zneužitím (vlastnického) práva či nikoliv, nemůže být posuzován izolovaně (jednotlivě), ale v komplexu s dalšími okolnostmi, jež mohou vyznívat jak ve prospěch vlastníka stavby (žalované), tak ve prospěch vlastníků pozemků (žalobce).

23. Pokud tedy dovolatelka v rozsahu otázek vymezených výše neformulovala obecně uplatnitelné otázky procesního či hmotného práva, na nichž by rozsudek odvolacího soudu závisel, pak nelze dovolání považovat v dotčené části za věcně projednatelné; jde tudíž o dovolání částečně vadné. Současně však platí, že skutkové okolnosti, jež žalovaná jednotlivě na podporu argumentace o zjevném zneužití práva žalobci předestřela, mohou být předmětem posouzení přípustnosti dovolání v intencích otázky ad XII, tj. zda lze žalobcům se zřetelem na všechny existující skutkové okolnosti věci přiznat žalobou založenou na aplikaci § 1042 o. z. právo na ochranu jejich vlastnického práva skrze žádání znějícího na odstranění stavby části MVE z pozemků v jejich vlastnictví.

24. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba dále poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

25. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

26. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení žalovanou vymezených otázek reprodukovaných v bodě 13 odůvodnění tohoto rozsudku ad I až VI a ad XI, neboť na řešení některých z nich jednak není rozsudek odvolacího soudu založen a dále v případě jiných se jedná o otázky hypotetické či spekulativní, jejichž posouzení by nemohlo v souladu s požadavkem dovolatelky přinést pro ni příznivější rozhodnutí ve věci (viz výklad níže). Dále není dovolání přípustné pro řešení otázky ad XIII formulované tamtéž. Dovolací soud neshledává žádný přesvědčivý důvod, pro který by řešená otázka odstranění oprávněné stavby zřízené či dokončené na základě časově omezeného práva k užívání pozemku, jež zaniklo, měla být oproti závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (nově) posouzena jinak již jen proto, že dočasný právní titul k užívání pozemku za účelem umístění stavby neobsahuje ujednání o vypořádání vztahu mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby v případě zániku takového titulu. Dovolání žalované však Nejvyšší soud shledává dle § 237 o. s. ř. přípustným pro řešení otázky vymezené v bodě 13 odůvodnění tohoto rozsudku ad XII, tj. zda výkon práva žalobců představovaný žalobním požadavkem na odstranění části stavby MVE z předmětných pozemků, na nichž se mimo jiných pozemků stavba nachází, nemůže být se zřetelem na konkrétní okolnosti případu (vyhodnocené komplexně) dle § 8 o. z. zjevným zneužitím práva, jemuž by neměla být poskytnuta soudní ochrana. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jež budou dále připomenuty. K otázce ad I

27. Dovolatelka uplatněnou argumentací má za to, že pokud by jejímu právnímu předchůdci, obchodní společnosti VEZTOS, spol. s r. o. svědčilo v době vzniku stavby MVE jako věci v právním slova smyslu samostatné časově neomezené právo zřídit na pozemcích žalobců stavbu, pak by žaloba na odstranění stavby z pozemků žalobců nemohla být vůči žalované úspěšná ani v případě, pokud by časově neomezené právo později (dle žalované k okamžiku provedení změny nebo dokončení stavby) zaniklo. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se zabýval toliko existencí právního titulu k umístění stavby a užívání pozemků při dokončení stavby MVE a nijak nezkoumal, zda právní předchůdce dovolatelky nedisponoval časově neomezeným právem, zda toto právo trvá či nikoliv a zda z důvodu převodu vlastnického práva k rozestavěné stavbě MVE nepřešlo časově neomezené právo k umístění stavby a užívání pozemků žalobců z obchodní společnosti VEZTOS, spol. s r. o. na žalovanou.

28. Pro řešení takto obsahově vymezené otázky není dovolání žalované ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné již jen proto, že na jejím řešení není dovoláním dotčený rozsudek založen a v poměrech projednávané věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o.

s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odvolací soud řešil otázku existence právního titulu žalované k užívání předmětných pozemků za účelem zřízení MVE a jeho povahy v závislosti na nezpochybněných skutkových zjištěních, že tímto titulem je smlouva o kupní smlouvě budoucí uzavřená dne 4.

11. 2011 s vyjádřeným souhlasem žalobce a) a jeho manželky L. Z. s dokončením stavby MVE a se závazkem za splnění dohodnutých podmínek převést na žalovanou vlastnické právo, mimo jiného, i k aktuálně označeným pozemkům parc. č. st. XY a parc. č. st. XY. Z obsahu této předkupní smlouvy, jakož ani z obsahu současně uzavřené kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k rozestavěné (nedokončené) stavbě MVE, jež již musela (a to se podává jako nesporné) být v okamžiku převodu samostatnou věcí v právním slova smyslu, nijak neplyne, že by součástí smluvních ujednání byla jakákoliv identifikace, natož akt převodu, práva, na jehož základě předmětné pozemky užívala k umístění a zřízení stavby MVE obchodní společnost VEZTOS, spol.

s r.o. Nic takového ostatně netvrdili v průběhu nalézacího, jakož ani odvolacího, řízení žalobci a ani žalovaná. Skutkový základ věci, od něhož se odvíjí její právní posouzení, tak ani nemohl vytvořit prostor pro řešení právní otázky, jakým právem disponoval právní předchůdce žalované k užívání pozemků pro účely zřízení stavby MVE, a zda takové právo mohlo s převodem vlastnického práva ke stavbě na žalovanou přejít.

29. V intencích položené otázky je argumentace dovolatelky založena nadto rovněž na skutkových námitkách (o nesprávně či neúplně zjištěném skutkovém stavu věci). Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9.

8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.

1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.

6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Prostřednictvím uvedených skutkových námitek tudíž rovněž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

30. Zbývá dodat, že závěry z dovolatelkou připomenutého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 5968/2017, se do poměrů projednávané věci nemohou nijak promítnout, neboť nebylo sporu o tom, že stavba MVE byla oprávněnou nejen v době svého vzniku jako věc ve smyslu právním, ale i při dokončení prováděném žalovanou. Nelze rovněž přisvědčit přiléhavosti žalovanou avizovaných závěrů z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007, a ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015, neboť v posuzované věci – jak již bylo výše uvedeno – nebyla předmětem řešení otázka (žádný z účastníků jí uplatněnými tvrzeními a důkazní aktivitou nenastolil), jakou povahu (časově omezenou či neomezenou) mělo právo právního předchůdce žalované k užívání předmětných pozemků za účelem zřízení stavby MVE. Dovolací soud nadto nepřehlédl (a jistě by tak neměla činit ani dovolatelka), že v usnesení ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 83/2015, se Nejvyšší soud s odkazem vlastní prejudikaturu zabýval možností žádat odstranění stavby i tehdy, kdy smluvní strany (vlastník pozemku a vlastník stavby) v souladu s principem smluvní autonomie uzavřely novou smlouvu zakládající časově omezené právo mít na pozemku oprávněnou stavbu poté, kdy původní právní režim založený na časově neomezeném právu nahradily režimem novým s vědomím všech rizik, jež mohou být s dočasným právem mít na cizím pozemku stavbu spojeny (shodně pak rovněž viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012). Uvedený případ je pak třeba odlišit od situace, kdy časově neomezené právo k užívání pozemku za účelem umístění stavby zaniklo, avšak vlastník pozemku a vlastník stavby, popřípadě i jeho právní nástupce, jiný právní režim, jenž by představoval oproti stavu předchozímu změnu ohledně doby trvání stavby na pozemku, v souladu s principem smluvní autonomie nesjednali. K otázkám ad II až ad VI

31. Dovolatelka položenými otázkami vztahuje specifické skutkové situace charakteristické pro danou věc k existenci a zániku právního titulu (smlouvě o budoucí kupní smlouvě uzavřené dne 4. 11. 2011), který považuje za důvod vzniku časově neomezeného práva vlastníka oprávněné stavby k jejímu umístění na předmětných pozemcích. Současně smlouvu o kupní smlouvě budoucí, byť se jedná o jeden dokument (listinu) považuje z obsahového hlediska za právní úkon, jenž v sobě obsahuje náležitosti smlouvy předkupní a smlouvy inominátní (o užívání předmětných pozemků). Pokud v rozporu s logikou své argumentace, jíž uvozuje otázky ad II až ad VI, smlouvě o kupní smlouvě budoucí přisuzuje povahu titulu pro vznik časově omezeného práva, pak smlouvu inominátní (o užívání pozemků) považuje v rozsahu článku V smlouvy za důvod vzniku časově neomezeného práva mít na pozemků žalobců umístěnou stavbu (respektive její část) MVE. Ani v rozsahu otázek deklarujících pro jeden směr úvah dovolatelky smlouvu o kupní smlouvě budoucí za důvod pro vznik časově omezeného práva k užívání pozemků žalobců a pro druhý směr úvah důvod trvalý není dovolání přípustné.

32. Pokud jde o závěr o povaze právního důvodu, na jehož základě mohla žalovaná užívat předmětné pozemky k umístění a dostavbě částí MVE, odvolací soud přesvědčivě i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vysvětlil, že žalovaná disponovala pro užívání pozemků žalobců dočasným titulem v podobě souhlasu žalobců s dostavbou MVE a jejím následným provozováním, jenž byl vtělen do smlouvy o kupní smlouvě budoucí (viz bod 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Samotná předkupní smlouva předpokládala, že za určitých – přesně definovaných podmínek – bude uzavřena vlastní realizační (kupní) smlouva, jež dočasné právo k pozemkům přemění na právo trvalé, a sice vlastnické právo žalované.

Dovolatelka sice bez bližší argumentace opřené o doktrinární či judikatorní závěry tvrdí, že smlouva o kupní smlouvě budoucí založila k pozemkům žalobců časově neomezené právo, avšak z tohoto mylného náhledu by ji zcela zřejmě měly vyvést konkluze ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dle nichž časově omezené právo je nejen to, jehož trvání je ve smlouvě nebo v jiném právním úkonu vyjádřeno určitým časovým údajem či jinak vymezenými podmínkami jeho zániku, ale i právo, které je jednostranně vypověditelné (k uvedenému srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.

7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, jenž byl uveřejněn pod číslem 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, jenž byl uveřejněn v časopise Soudní rozhledy č. 2, ročník 2001, s. 47, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015). Na některá z těchto rozhodnutí přiléhavě poukázal i odvolací soud (viz bod 30 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku).

Shodně pak odvolací soud našel odpovídající paralelu mezi dočasným titulem představovaným nájemní smlouvou a právě souhlasem žalobců s dostavbou a provozováním MVE žalovanou vtěleným do smlouvy o kupní smlouvě budoucí, která sama s ohledem na vymezení podmínek, za nichž měla být uzavřena realizační (kupní) smlouva, musela ve smluvních stranách vyvolat očekávání o toliko dočasné úpravě vztahu mezi žalobci a žalovanou. Ostatně sama žalovaná podala „důkaz“ o dočasnosti (možné jednostranné vypověditelnosti) titulu, jenž ji opravňoval k užívání pozemků žalobců za účelem dostavby a provozování MVE tím, že od smlouvy o kupní smlouvě budoucí účinně odstoupila, což bylo mezi stranami nesporné, neboť jejich další kroky, byť neúspěšně, vedly k pokusu o novou úpravu vztahu mezi nimi uzavřením nájemní smlouvy.

33. Vzhledem k tomu, že otázky dovolatelky ad II až ad VI jsou navázány na chybnou premisu, že smlouva o kupní smlouvě budoucí založila pro žalovanou časově neomezené právo užívání pozemků žalobců pro dostavbu a provoz MVE, pak je zcela nadbytečné zabývat se tím, zda, popřípadě jaký vliv, by na takové neexistující právo měly skutečnosti, jež s jeho (dalším) trváním dovolatelka spojuje. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, nebo ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1232/2018).

34. Dovolatelka dále podává obšírný výklad ke smlouvě o kupní smlouvě budoucí a soustřeďuje se na její text v části V označené jako „Realizace MVE XY“. Má za to, že souhlas budoucích prodávajících [žalobce a) a L. Z.] souhlasících s výstavbou veškerých staveb MVE na nemovitostech budoucím kupujícím (žalovanou), jakož i jejím následným provozem, včetně závazku k poskytnutí součinnosti pro jednání se správními orgány, představuje v rámci vlastní předkupní smlouvy jakési autonomní smluvní ujednání o užívání předmětných pozemků, jež založilo časově neomezené právo, bez ohledu na to, že v důsledku odstoupení od předkupní smlouvy práva a povinnosti ze smlouvy o kupní smlouvě budoucí (o převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům) zanikly. Relevanci této argumentace odůvodňuje významem a nákladností výstavby MVE a její povahou stavby trvalé.

35. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pro posouzení otázky, zda stavebník má ke stavbě na cizím pozemku občanskoprávní titul, a k posouzení obsahu jeho práva, není obsah příslušného rozhodnutí stavebního úřadu o povolení stavby rozhodující; jinými slovy řečeno, nebylo podstatné, zda stavba byla povolena v příslušném správním řízení jako dočasná, či jako trvalá (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4731/2010, nebo ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3646/2021). Trvalá povaha stavby tudíž nevylučuje, aby z hlediska občanskoprávního bylo její umístění posuzováno v relaci sjednaného časově omezeného práva se všemi důsledky s tím spojenými.

36. Žalovaná přichází v dovolání s takovou interpretací smlouvy o kupní smlouvě budoucí, jejímž prostřednictvím se snaží negovat důsledky nastalé jejím odstoupením od smlouvy, tedy zánik souhrnu práv a povinností, jež na sebe smluvní strany v předkupní smlouvě vzaly, a tvrdí, že ze zrušené smlouvy zůstal zachován - jako časově nelimitovaný - závazek budoucích prodávajících umožnit budoucí kupující dostavbu a provoz MVE. Takový výklad je právně neudržitelný. Jakkoliv není dovolací soud povolán k tomu, aby revidoval způsob, jakým odvolací soud hodnotil provedené důkazy, neboť ani hodnocení provedených důkazů není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.

1. 2013 samostatným dovolacím důvodem [v ústavně-právní rovině lze deficit při provádění dokazování zohlednit tehdy, vykazují-li skutková zjištění extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně byla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného postupu odvolacího soudu (a bylo tak zasaženo do práva žalobkyně na spravedlivý proces; k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, bod 24, nebo přiměřeně též citovaný nález Ústavního soudu ze dne 13.

11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1491/17), přičemž v poměrech projednávané věci se o takový případ nejedná], dovolací soud nepřehlédl, že skutkový stav věci odvolacímu soudu neumožňoval, aby o interpretaci, s níž žalovaná přichází až v dovolání, vůbec uvažoval. Žalovaná odstoupila od smlouvy o kupní smlouvě budoucí uzavřené dne 4. 11. 2011 v dopise datovaném dne 7. 5. 2014 jako celku s tím, že z textu odstoupení se ani náznakem nepodává názor žalované, že by odstoupení nemělo mít vliv na další existenci (trvání) práva, jež předkupní smlouva k dostavbě a provozu MVE založila.

Skutečnost, že právo k užívání pozemků žalobců žalovaná odstoupením od předkupní smlouvy ztratila, sama demonstrovala tím, že se následně, byť bezúspěšně, snažila s vlastníky pozemků uzavřít smlouvu nájemní. Logickou otázkou zůstává, proč by tak činila, pokud by mohla své právní postavení zaštítit „silnější“ smlouvou o užívání pozemků, jež jí měla podle jejích slov založit časově neomezené právo k jejich užívání za účelem dostavby a následného provozu MVE? Žalovanou tvrzené duální uspořádání vztahu mezi vlastníky pozemků a vlastníkem stavby a nastoupení rozdílného následku při ukončení jednoho z nich pro existenci toho druhého je tak mylným konstruktem dovolatelky, který na podporu svých právních argumentů zformulovala sama žalovaná, aniž by reflektovala, že zjištění obsahu předkupní smlouvy vedlo soudy obou stupňů k jinému skutkovému závěru.

Jeho projekci do právního posouzení věci nemůže v poměrech dovolacího řízení žalovaná napadnout dovolacím důvodem nesprávního právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu (doslova konstruktu), než byl zjištěn odvolacím soudem.

37. V této souvislosti je třeba upozornit na skutečnost, že judikatura Nejvyššího soudu setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání, popřípadě ve vyjádření k němu, uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3688/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 - ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18).

38. S požadavkem na řešení právní otázky, s nímž dovolatelka přichází až v dovolacím řízení (mohla ji přitom uplatnit již v řízení nalézacím), a na níž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, nelze ani spojit - pro jeho absenci - obecný předpoklad přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., tj. že je dovolacímu soudu předložena k řešení otázka, na jejímž posouzení rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k tomu srovnej např. již výše připomenuté usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). K otázce ad XI

39. Dovolatelka přípustnost dovolání shledává i v řešení otázky, zda uložené povinnosti odstranit (v duchu dovolací argumentace) celé stavby tvořící komplex MVE z pozemku parc. č. XY (betonový náhon a čistící stroj – česla) a z pozemku parc. č. XY (část strojovny), nemá korespondovat vyjádření povinnosti žalobců hradit žalované náklady na odstranění stavby, neboť povinnost k jejímu odstranění je v soudním rozhodnutím formulována tak, že mají být odstraněny i ty části staveb, jež žalovaná nevybudovala, ale nabyla je ve stavu rozestavěnosti od obchodní společnosti VEZTOS, spol. s r. o. Žalovaná by tak po odstranění částí staveb MVE jako celku (vybudovaných i jejím právním předchůdcem) uvedla pozemky do lepšího stavu, než v jakém je začala pro dostavbu MVE užívat, čímž by se žalobci na její úkor bezdůvodně obohatili. Má proto za to, že žaloba nemohla obstát bez toho, aby v ní byla v intencích vzniklého synallagmatického vztahu vyjádřena povinnost žalobců zaplatit žalované náklady na odstranění staveb.

40. Ani tato argumentace přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Již odvolací soud v bodě 36 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku dostatečně vysvětlil, že žalovaná nabyla na základě kupní smlouvy všechny rozestavěné části stavby MVE, tedy i ty, jež na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. st. XY do provozuschopného stavu posléze dostavěla. Jistě ani dovolatelka nemíní zpochybnit, že výsledek její stavební činnosti ústící v dokončení jednotlivých staveb tvořících MVE je věcí v právním slova smyslu samostatnou, jejíž se stala výlučným vlastníkem, bez ohledu na to, v jakém stádiu rozestavěnosti převedl na ni vlastnické právo její právní předchůdce.

Náhled, který dovolatelka zřetelně zastává, a sice že jí vybudované stavební prvky by měla odstranit na svůj náklad ona a ty postavené před koupí stavby někým jiným (obchodní společností VEZTOS, spol. s r. o.) by jí snad měly být žalobci refundovány, se vzpírá nejen pravidlům obecné logiky, ale popírá i podstatu nabytí vlastnického práva k hmotné věci vzniklé jejím zhotovením (v daném případě přírůstkem k již postavenému) poté, kdy původní vlastník MVE kupní smlouvou převedl všechny nedostavěné části (stavební komponenty) MVE na žalovanou, což ostatně dovolatelka nikdy nezpochybnila.

41. Judikatura dovolacího soudu je pevně ukotvena v závěru, že ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou platí, že soud je vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce předmět řízení vymezil. Vymezením předmětu řízení v žalobě se rozumí vylíčení skutečností (skutkových tvrzení), z nichž je odvozen žalobní požadavek. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět.

Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; případná právní kvalifikace žalobního požadavku není pro soud závazná. Pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu než uvedenou žalobcem, je jeho povinností věc podle příslušných zákonných ustanovení posoudit a o nároku rozhodnout bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění žalobce uvádí.

Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, jehož se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než byl vymezen v žalobě, nemůže soud žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce dle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě vylíčen a byl předmětem dokazování (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.

7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010). Bez procesního úkonu žalobce, tj. bez toho, že by v řízení došlo ke změně žaloby, nemůže soud přiznat plnění z jiného skutkového základu, než toho, který je žalobcem vymezen a na jehož základě požaduje plnění uvedené v žalobním petitu, neboť by tak soud rozhodl o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.

2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1725/2016).

42. Právě uvedená judikatorní východiska se do poměrů projednávané věci promítají v tom směru, že odvolací soud mohl důvodnost žaloby o odstranění částí staveb MVE posuzovat s ohledem na vymezený předmět řízení, jenž žalobu charakterizoval jako vlastnickou (negatorní) ve smyslu ustanovení § 1042 o. z., když vylíčená skutková tvrzení a výsledky provedeného dokazování ani žádnou jinou možnost právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku neumožňovaly. Obsah dovolací argumentace žalované dovolávající se posouzení nároku v intencích synallagmatického vztahu (s požadavkem na refundaci veškerých nákladů na odstranění částí stavby MVE), nemohl být uznán v tomto řízení za právně významný, neboť o skutku, jenž se bude projednávat a následně posuzovat z hlediska dopadajících ustanovení hmotného práva rozhoduje ve sporném řízení žalující. Žalobci přitom nemohou být se zřetelem na svou procesní pozici „dominus litis“ ve věci nespadající do kategorie řízení, v nichž soud není vázán žalobou (srovnej § 153 odst. 2 o. s. ř.) nepříznivě postiženi za to, že snad nevázali povinnost žalované k odstranění stavby vyjádřením jejich vzájemné povinnosti nahradit žalované náklady vynaložené na odstranění.

43. Ostatně důsledek vyvolaný potřebou ochrany vlastnického práva prostřednictvím negatorní žaloby na poskytnutí si, a tudíž ani vrácení, vzájemného plnění není založen ani judikaturou Nejvyššího soudu, jež důsledně vyjadřuje povinnost účastníků neplatné či zrušené smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1142/2011, a ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2327/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012). Ke vzájemné podmíněnosti nároků smluvních stran dochází přímo ze zákona, avšak jen za předpokladu, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany (byť i jen částečně) plnily. Plnila-li jen jedna strana nebo u jednostranně zavazujících smluv synallagma nenastává. Pokud v poměrech projednávané věci žalovaná nabyla kupní smlouvou i rozestavěné části stavby MVE, jež dostavěla, a měla by je nyní odstranit, pak není zřejmé, jaký náklad by jí měli žalobci za věc zcela ve vlastnictví dovolatelky refundovat, když úsudek žalované nemůže vycházet ze vzájemně podmíněného plnění dle kupní smlouvy na rozestavěnou část MVE (vrácení věci oproti vrácení kupní ceny) a v případě smlouvy o kupní smlouvě budoucí pak synallagmatický závazek absentuje zcela (jaké plnění by měli žalobci žalované vrátit?). K otázce ad XIII

44. Přípustnosti dovolání žalované nelze přisvědčit ani pro řešení dovolacím soudem již vyřešené otázky, jež by měla být dle mínění dovolatelky nově posouzena jinak, a sice zda povinnost vlastníka odstranit oprávněnou stavbu zřízenou na cizím pozemku na základě nikoliv časově neomezeného práva, které zaniklo, by neměla být řešena i s ohledem na pozici vlastníka pozemku, jenž si takovou povinnost může smluvně vymínit. Pokud tak neučiní, pak by se vlastník stavby, jemuž zaniklo časově omezené právo k jejímu umístění na cizím pozemku, neměl ocitnout v nevýhodnějším postavení než vlastník (zřizovatel) neoprávněné stavby, jehož vztah k vlastníkovi pozemku může být řešen i jinak než uložením povinnosti stavbu odstranit (dovolatelka odkazuje na režim § 135c obč. zák. a § 1084 až § 1086 o. z.).

45. Problematika staveb na cizím pozemku se v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle rozhodovací praxe dovolacího soudu typově členila do dvou základních skupin případů. První skupinu tvoří případy, kdy jsou stavby od počátku postavené neoprávněně na cizím pozemku, na něž se vztahuje úprava § 135c obč. zák. Druhou skupinu potom tvoří případy, kdy je stavba postavena na cizím pozemku na základě práva, které stavebníka k takové stavbě opravňuje, nicméně toto právo později zaniklo. Rozhodovací praxe druhou skupinu případů dále lišila na situace, a) kdy stavebník staví stavbu na základě práva, jež není časově omezeno, anebo stavebník se mohl důvodně domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena, a b) kdy stavebník již od zahájení stavby věděl či vědět měl a mohl, že jeho právo k vybudování stavby není časově neomezené, ale naopak je nebo může být časově limitováno. Právě o posledně uvedený případ se jedná v projednávané věci, kdy smlouva o kupní smlouvě budoucí založila pro dovolatelku časově omezené právo užívat pozemky žalobců pro dostavbu a provoz částí MVE (viz body 31 až 38 odůvodnění tohoto rozsudku).

46. Řešení situací, kdy stavebník v době stavby má občanskoprávní titul ke stavbě, ale jedná se o oprávnění časově omezené, nebo v případech, kdy stavebník věděl nebo vědět mohl a měl, že jeho právo stavby je pouze dočasné, předestřel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 1, str. 47). V něm pak odůvodnil závěr, že „pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je oprávněn užívat pouze dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (či po jiném způsobu zániku práva) nadále mít na tomto pozemku umístěnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby“ [tento rozsudek přitom navázal na již výše připomenutý rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97 (uveřejněný pod číslem 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit]. Shodné konkluze vztahující se k povinnosti odstranit stavbu dovolací soud také formuloval v případě, kdy stavebník zřídil stavbu na základě souhlasu vlastníka pozemku, který byl následně odvolán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011).

47. Nejednalo-li se o neoprávněnou stavbu, nemohl se u staveb zřízených před 1. 1. 2014 uplatnit na vypořádání vztahu mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby režim § 135c obč. zák., neboť ani po zániku práva mít stavbu na cizím pozemku umístěnou, nejde o stavbu neoprávněnou ve smyslu § 135c obč. zák.; v době její výstavby totiž občanskoprávní titul existoval. Tato úvaha vychází z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. (nyní podle § 1042 o. z.). Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní podle § 8 o. z.) – (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011). Proto také není možno v těchto případech, kdy stavebník věděl nebo z okolností vědět musel, že jeho oprávnění mít na cizím pozemku stavbu, je dočasné, v řízení o odstranění stavby zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo odpovídající věcnému břemeni (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007), neboť analogickou aplikaci § 135c odst. 3 obč. zák., který zřízení věcného břemene umožňuje, nelze použít na jiné stavby než neoprávněné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009).

48. Na oprávněné stavby zřízené před 1. 1. 2014 je ovšem vyloučena i aplikace ustanovení § 1084 až § 1086 o. z., neboť - ta shodně jako ustanovení § 135c obč. zák. - míří na případy staveb neoprávněných a navíc řešení vztahu mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem („zřizovatelem“) stavby řeší v intencích zásady superficies solo cedit (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 828/2017, jenž byl uveřejněn pod číslem 54/2020 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 22 Cdo 149/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3871/2022). To je ovšem situace, jež se opět vymyká poměrům projednávané věci, kdy stavby zřízené žalovanou před 1. 1. 2014 na pozemcích žalobců se nestaly jejich součástí.

49. Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněného pod číslem 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v § 1042 o. z. Zákonem č. 89/2012 Sb. se řídí jednak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, ale také případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby. Ve vztahu k negatorní žalobě Nejvyšší soud zdůraznil, že § 1042 o. z. není normou obsahově odlišnou od § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., a proto je dosavadní judikatura v zásadě nadále aplikovatelná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, nebo ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014). Užití citovaného ustanovení tudíž přicházelo v úvahu i v nyní projednávané věci, neboť soudy obou stupňů o ochraně vlastnického práva žalobců rozhodovaly po 1. 1. 2014.

50. Při aplikaci uvedených judikatorních závěrů, které lze bez jakýchkoliv pochybností označit za ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu o odstranění stavby je v souladu s touto judikaturou. Není pochyb o tom, že předmětná stavba byla postavena na (cizím) pozemku se souhlasem tehdejšího vlastníka na základě časově omezeného práva, které odstoupením žalované od smlouvy o kupní smlouvě budoucí, do níž byl souhlas vlastníků pozemků včleněn, zaniklo. Po zániku uvedeného práva, které zakládalo pro žalovanou oprávnění užívat předmětné pozemky žalobců k umístění a provozu MVE zřízené před 1. 1. 2014, se mohli žalobci domáhat odstranění částí stavby MVE stojících na jejich pozemcích.

51. Z judikatury dovolacího soudu dále vyplývá, že soud není oprávněn analogicky pro vlastníka stavby zřídit věcné břemeno podle § 135c odst. 3 obč. zák. spočívající v právu umístit stavbu na cizí pozemek, respektive ani se zřetelem na kritérion dobré víry vypořádat vztah mezi vlastníkem pozemku a zřizovatelem stavby v režimu ustanovení § 1085 či § 1086 o. z. Nejvyšší soud neshledává žádný rozumný důvod, pro který by dovolatelkou předestřenou otázku, jejíž řešení je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dlouhodobě pevně ukotveno, měl z podnětu projednávané věci posoudit jinak.

Pouhé subjektivní přesvědčení dovolatelky, že zavedené řešení určité právní otázky pro ni vyznívá nepříznivě, nemůže být dostatečným impulsem k judikatorní změně. Ostatně dovolatelka se mýlí v tom, že by judikaturou přijímané řešení jakkoli preferovalo vlastníka pozemku na úkor vlastníka stavby. Jak úprava občanského zákoníku účinná do 31. 12. 2013, tak i úprava účinná od 1. 1. 2014, nabízejí užití takových nástrojů korektivní povahy, jež umožňují vztah vlastníka pozemku a vlastníka stavby (oprávněné i neoprávněné) vypořádat spravedlivým, rozumným a hospodárným způsobem (§ 135c odst. 2 a 3 a § 3 odst. 1 obč. zák.; § 1085 věta druhá, § 1086 a § 8 o.

z.). Odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, je pak zjevně nepřípadný, neboť střet vlastnického práva vlastníků pozemku a stavby byl v posuzované věci z ústavního hlediska hodnocen prizmatem zcela odlišných skutkových i právních souvislostí, což z citace použité žalovanou v textu dovolání zřetelně vyplývá. Pochopitelně i v režimu právních úprav, jež dovolatelka pro sebe považuje za příznivější, platí, že primárním způsobem vypořádání vztahu mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby je - není-li zde mimořádných okolností pro jiný postup - její odstranění (viz § 135c odst. 1 obč. zák., § 1085 věta první o.

z.).

52. Dovolatelka vyjadřuje rovněž přesvědčení, že uplatnění negatorní žaloby opřené o § 1042 o. z. může vyloučit či snad modifikovat smluvní ujednání (ve smlouvě zakládající časově omezené právo ke zřízení stavby na pozemku jiného vlastníka), z něhož by rezultoval respekt k trvalému účelu vybudované stavby či závazek vlastníka pozemku provoz této stavby strpět bez časového omezení. Jinak řečeno, že by se vlastník pozemku sám obligačně omezil v případě, pokud by třetí osoba do jeho vlastnického práva zasáhla. Této argumentaci, jíž se žalovaná snaží podpořit svůj názor na potřebu změny judikatury, dovolací soud nemůže přisvědčit. Vlastnickému právu jako právu absolutnímu odpovídá absolutní povinnost všech nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva. V souvislosti s narušením vlastnického práva vzniká řada práv relativních, např. vlastníkovi vzniká právo domáhat se vůči rušiteli vydání věci či žádat, aby rušitel od zásahu do vlastnického práva upustil (srovnej Knapp, V. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 196; či Lazar, J. a kol. Občianske právo hmotné. Díl I. 3. vyd. Bratislava: Iura Edition, 2006, s. 186). Poruší-li někdo povinnost nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva, aniž mu k tomu svědčil odpovídající právní titul, vznikne mezi ním a vlastníkem relativní právní vztah, jehož obsahem je povinnost konkrétního rušitele upustit od zásahu do vlastnického práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2886/2014). Takové oprávnění rušeného vlastníka nemůže být vyloučeno, vyjma případů, kdy zásah do vlastnického práva se opírá o zákonem aprobovaný titul, popřípadě může být založen na výslovném smluvním ujednání, což však není případ smlouvy o kupní smlouvě budoucí uzavřené v poměrech posuzované věci budoucími prodávajícími a budoucí kupující. Právu vlastníka věci tak musí být poskytnuta ochrana dle § 1040 o. z. nebo 1042 o. z. v případech, kdy zásah do vlastnického práva trvá přesto, že právní důvod, jenž jej po právu založil, zanikl, což byl i případ smlouvy o kupní smlouvě budoucí, od níž žalovaná účinně odstoupila. IV. Důvodnost dovolání

53. V rozsahu, v němž Nejvyšší soud shledal dovolání žalované ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným (viz bod 26 odůvodnění tohoto rozsudku), nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.

54. Skutkový stav věci, na němž byl rozsudek odvolacího soudu založen, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

55. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

56. Podle § 1042 o. z. vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.

57. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

58. Dovolání žalované shledává Nejvyšší soud opodstatněným v rozsahu argumentace, v níž dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky, zda v individuálních poměrech projednávané věci představuje negatorní žaloba, jíž se žalobci na žalované domáhají odstranění části stavby MVE z pozemků parc. č. st. XY a parc. č. st. XY, zjevné zneužití (vlastnického) práva, jemuž by neměla být poskytnuta soudní ochrana.

59. Problematikou dobrých mravů v podmínkách zákona č. 89/2012 Sb. se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, v usneseních ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018. Dovodil, že problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 obč. zák. s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v § 2 odst. 3 o. z. a v § 8 o. z. vylučujících právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle zákona č. 89/2012 Sb.

60. Zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Z uvedeného je zřejmé, že zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva přichází do úvahy jen výjimečně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015).

61. Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014. V dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená nebo není řádně odůvodněna (srovnej mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

62. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, roč. 2001, č. 4, str. 111, vyplývá, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013, možnost odmítnout ochranu vlastnické žalobě pro rozpor s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. je založena na kumulativním splnění následujících podmínek: a) jde o postup mimořádný, b) výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, c) vlastníkovi věci nepřináší odpovídající prospěch, d) vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť závažného zájmu žalovaného. Tyto podmínky nastavila judikatura proto, že ochrana vlastnického práva je vzhledem k jeho významu prioritní a její odepření musí představovat výjimečný postup. Je však třeba současně uvést, že jde jen o pomocná kritéria, neboť vždy je třeba přihlédnout k individuálním rysům každého případu. Proto také Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 783/2021, formuloval přístup k této problematice při posuzování smluvní pokuty, aniž by se odvolával na takto vymezená kritéria. Konečně lze připomenout, že konkluze z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, jež připomíná odvolací soud, a odkazuje na ně rovněž žalovaná, byly převzaty z výše označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, a rovněž z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99.

63. Problematiku spojenou s posouzením, zda výkon vlastnického práva žalobců, jež se negatorní žalobou domáhají odstranění části stavby MVE ve vlastnictví žalované z jejich dvou pozemků, není projevem zjevného zneužití práva, řešil odvolací soud v bodě 34 a 35 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku. Po citaci základního judikatorního přístupu k vlastnickým žalobám zohledňujícího korektiv dobrých mravů, jak se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015, uzavřel, že žalobcům nelze odepřít ochranu vlastnického práva pouze s odůvodněním předestřeným žalovanou, a sice že dovolatelka na realizaci dostavby MVE vynaložila značné finanční prostředky, že nemalé prostředky si vyžádá demolice části stavby a že v případě jejího odstranění, nebude moci MVE provozovat, a tím přijde o značný zisk. Odvolací soud připomněl, že tyto pro dovolatelku nepříznivé důsledky jsou „logickým vyústěním podcenění následků odstoupení od smlouvy o budoucí kupní smlouvě“.

64. Takto zkratkovitou úvahu, jíž odvolací soud odůvodnil závěr o tom, že v konkrétních – vpravdě specifických – poměrech projednávané věci nelze žalobcům odepřít ochranu vlastnického práva prostřednictvím žalobního žádání na odstranění části stavby MVE, považuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou. Odvolacímu soudu nelze na straně jedné ničeho vytknout v jeho vývodech, jež lze rovněž zohlednit v intencích korektivu vtěleného do § 8 o. z., tj. že se velmi detailně a s rozumným odůvodněním zabýval okolnostmi navázání a zejména ukončení právního vztahu mezi vlastníky předmětných pozemků (žalobci) a vlastníkem stavby (žalovanou), dále také racionalitou postupu žalované, jež od smlouvy o budoucí kupní smlouvě odstoupila, ač jistě mohla pro sebe zachovat příznivější právní postavení stanoviskem o nutnosti splnit odpíraný závazek budoucími prodávajícími, jakož i důvody, pro které ztroskotala snaha o následné uspořádání poměrů uzavřením nájemní smlouvy.

Odvolací soud zcela správně zohlednil, že žalované nijak neprospívá stav, kdy po dobu deseti let (trvajícího řízení o vydání bezdůvodného obohacení) neposkytovala žalobcům žádnou úplatu za bezesmluvní užívání předmětných pozemků, ač jistě mohla platit tolik, kolik by sama uznala za adekvátní náhradu odpovídající obvyklému nájemnému. Tyto skutečnosti, k nimž dovolací soud přihlíží jako k relativně významným pro úvahu, zda bylo možné žalobcům ochranu vlastnického práva dle § 1042 o. z. poskytnout, nemohou však zcela převážit nad judikaturou, byť příkladmo, vytýčená kritéria, jimiž je poměřován prospěch vlastníka pozemku (zde žalobců), jenž by odstraněním části stavby MVE získal, a závažností (rozsahem) škody, kterou by vlastník stavby (zde žalovaná) utrpěl.

Tímto poměřováním se ovšem odvolací soud vůbec nezabýval, respektive na straně žalované nepřípadně dovodil, že marnému vynaložení značných nákladů na dostavbu MVE a ztrátě případného zisku z provozu po odstranění části stavby MVE mohla předejít tím, že by zvolila jiný právní prostředek obrany proti neplnění závazku žalobců z předkupní smlouvy. Samotná nákladnost stavby a její význam jak pro jejího vlastníka, tak i pro okolí, do nějž je zasazena, jsou významnými faktory, jež je třeba vzít při komparaci prospěchu jednoho a škodě druhého v úvahu.

Nikoliv nevýznamnou může být rovněž skutečnost, zda stavba – její jednotlivé komponenty – se nachází i na pozemcích jiných vlastníků, včetně těch pozemků, jejichž vlastníkem či spoluvlastníkem je samotný vlastník stavby, a zda i jiní vlastníci sdílí názor, že stavba MVE by měla přestat být odstraněním jejích části provozuschopnou. Pokud pak jde o pozici vlastníků pozemků (žalobců) a prospěch, který odstraněním části MVE mohou získat, tím se odvolací soud zabýval pouze v hypotetické rovině prostřednictvím žalobci předestřené motivace k podání vlastnické žaloby a její změny od snahy přinutit žalovanou k poskytování náhrady z bezdůvodného obohacení k tvrzenému záměru využít předmětné pozemky tak, aby jim přinášely zisk.

Jinými slovy řečeno, ani na straně žalobců odvolací soud neobjasnil existenci významných skutečností, jež by poté mohl použít k poměřování prospěchu vlastníků pozemků, který by mohli odstraněním části stavby MVE získat a rozsahu a závažnosti škody, kterou by vlastník stavby utrpěl.

65. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné (jako v projednávané věci), dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

66. Dovolatelka odvolacímu soudu v části X textu dovolání označené jako „Vady řízení“ vytýká, že se dostatečně nezabýval jejími námitkami, jež dále pod body a) až j) konkretizuje. Dovolacímu soudu ovšem neuniklo, že v uvedených námitkách obsahově vystihuje důvody přípustnosti dovolání, jak jsou vymezeny v bodě 13 ad I) až ad X) odůvodnění tohoto rozsudku jen s tím rozdílem, že v argumentaci o vadách řízení uvádí, že se odvolací soud jejich řešení vyhnul. Takovou vadou ovšem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu netrpí, což lze zcela zřetelně na textu rozsudku dokumentovat v rozsahu bodů 20 až 49 odůvodnění. Sluší se připomenout ty judikatorní teze, dle nichž z § 157 odst. 2 o. s. ř. a ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Takto vymezenou argumentaci pak odvolací soud v inkriminovaných bodech odůvodnění rozsudku také předestřel.

67. Dalšími žalovanou vytýkanými vadami řízení dotýkajícími se rozhodnutí odvolacího soudu, respektive postupu, jenž jeho vydání předcházel, se dovolací soud již z důvodů procesní ekonomie podrobněji nezabýval. Tvrzení o realizaci nového záměru žalobců na předmětných pozemcích po odstranění části MVE, jež dovolatelka podrobila kritice z hlediska odvolacím soudem připuštěné novoty [§ 205 písm. f) o. s. ř.], bude v dalším řízení odvolacím soudem zkoumáno se zřetelem na výklad dovolacího soudu podávající se z bodu 64 odůvodnění tohoto rozsudku. Námitka, že snad žalobci nesplnili povinnost vyplývající z výzvy odvolacího soudu k upřesnění žalobního petitu o specifikaci staveb, jejichž odstranění se z pozemků parc. č. XY a parc. č. XY domáhají, je zřejmým projevem přepjatého formalismu. Oba žalobci v řízení vystupovali ve shodě a nezastoupený žalobce b) souhlasně reagoval na všechna písemná podání i ústní přednesy učiněné žalobcem a), respektive jeho zástupcem. Stalo se tak i v případě podání, které učinil žalobce a) na výzvu odvolacího soudu učiněnou u jednání dne 16. 5. 2024, kdy připojil svůj podpis k podání učiněnému v zastoupení žalobce a) jeho zástupcem. Je sice pravdou, že odvolací soud vyzval žalobce při uvedeném jednání k upřesnění žalobního petitu, tedy které stavební komponenty (a z jakých pozemků) mají být odstraněny, nicméně již v průběhu jednání zástupce žalobce a) řádně ony stavební prvky na dotaz odvolacího soudu vymezil a určil, na jakém pozemku se nacházejí (viz odstavec druhý shora na č. l. 228 spisu). Paradoxně ono ústní vymezení do protokolu je přesnější, že obsah vlastního rozsudečného výroku dovoláním dotčeného rozhodnutí. Materiálně však postup odvolacího soudu neměl vést k odstranění vady žaloby pro neurčitost, neboť původní žalobní žádání bylo dostatečné k tomu, aby ze dvou pozemků byly odstraněny všechny stavební prvky, jež se na nich nacházejí, tj. slovy výroku rozsudku soudu prvního stupně „vodní dílo, stavbu k využití vodní energie (vodní elektrárna) umístěnou na pozemku parc. č. st. XY a parc. č. st. XY“ (k problematice identifikace stavby prostřednictvím označení pozemku, na němž se nachází, srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1063/2004, a k nesprávnému ztotožňování povinnosti žalobce přesně, určitě a srozumitelně v žalobě - i v jejím obsahu - označit povinnost, která má být žalovanému uložena, s povinností učinit návrh na znění výroku rozsudku soudu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003).

68. Protože rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu shora uvedeném založen na nesprávném právním posouzení věci, a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc odvolacímu soudu vrátit k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).

70. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 9. 2025

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu