22 Cdo 3081/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce V. H., proti žalované Ing. L. H., zastoupené Mgr. Luďkem
Šatalíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, o uložení povinnosti,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 315/2008, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j. 29
Co 277/2013-86, takto:
Výrok II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j.
29 Co 277/2013-86, s e r u š í a věc s e v r a c í Městskému soudu
v Praze v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 24.
května 2012, č. j. 4 C 315/2008-57, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna
zajistit do čtrnácti dnů od právní moci rozsudku přístup k účtu domu
0413207173/0800 vedeného v pobočce ČS Vítězné nám. 9, 160 42 Praha 6, účet
patřící Ing. L. H., (výrok I.), dále ve zbytku žalobního návrhu řízení zastavil
(výrok II.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady soudního
řízení ve výši 82 800,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok
III.). Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud I. stupně tím, že podle §
142 odst. 1 občanského soudního řádu přiznal procesně úspěšné žalované náhradu
nákladů řízení, a to za zastoupení advokátem složenou z paušální odměny za
zastoupení žalované podle § 8 a § 17 písm. b) vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 484/2000 Sb.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce svým
rozsudkem ze dne 31. října 2013, č. j. 29 Co 277/2013-86, potvrdil rozsudek
soudu I. stupně ve výroku I. (výrok I.), změnil rozsudek soudu I. stupně ve
výroku III. tak, že žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok II.), a
rozhodl, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok
III.). K výroku II. odvolací soud uvedl, že jej změnil za použití § 150
občanského soudního řádu, když důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v
blízkém příbuzenském poměru účastníků a v současném zdravotním stavu žalobce. O
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.) bylo rozhodnuto podle § 150
občanského soudního řádu a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu z týchž
důvodů, které vedly odvolací soud ke změně nákladového výroku rozsudku soudu I.
stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při
řešení otázky procesního práva vztahující se k náhradě nákladů řízení odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná namítá, že podání
žaloby nevyvolala, v řízení byla procesně úspěšnou, naopak žalobce opakovaně
měnil žalobní nárok, činil řízení nepřehledným a časově i finančně náročným,
přičemž pro samotného žalobce, jenž nebyl právně zastoupen a je v důchodu,
nebyl proces významnějším finančním ani jiným břemenem. Na podporu svých
tvrzení odkazuje na rozhodnutí vydaná soudem I. stupně pod sp. zn. 21 C 83/2008
a odvolacím soudem pod sp. zn. 13 Co 222/2009 ve věci její žaloby proti
žalobci, kdy se rovněž jednalo o určovací žalobu, přičemž tehdy byla žalované
přiznána náhrada nákladů v plném rozsahu podle § 142 občanského soudního řádu.
Podle žalované dospěl odvolací soud k napadené části rozhodnutí překvapivě,
když svůj názor v řízení nedal najevo a neumožnil jí, aby se proti tomuto
názoru mohla jakkoliv bránit. K příbuzenskému poměru účastníků žalovaná uvádí,
že sice účastníci řízení jsou sourozenci, vedou však spolu dlouhodobě řadu
soudních či jiných sporů, jež jsou vyvolány žalobcovým jednáním. Navíc jednání
žalobce v žádném případě neodpovídá tomu, jak by se měl bratr k sestře chovat.
Rozporuje také lékařskou zprávu na č. l. 82, která obsahuje řadu nepravdivých
tvrzení, a působí proto dojmem účelově vyrobeného dokumentu. Závěrem proto
dovozuje, že v předmětném řízení nebyly dány ani prokázány důvody zvláštního
zřetele hodné pro uplatnění § 150 občanského soudního řádu, a proto navrhuje,
aby dovolací soud napadenou část rozsudku odvolacího soudu zrušil a vrátil věc
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 31. října 2013,
dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné a zároveň důvodné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o
nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dostupné na www.nsoud.cz
)]. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Jestliže odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před nalézacími soudy, je pro posouzení, zda dovoláním
napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto
dovolateli odepřely [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dostupné na www.nsoud.cz
)]. Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení otázky náhrady nákladů
řízení se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a odepřel jí náhradu
nákladů řízení před soudem I. stupně, tak i před soudem odvolacím. Jelikož v
posuzovaném případě soud I. stupně přiznal žalované na náhradě nákladů řízení
částku ve výši 82 800,- Kč a tuto částku měl odvolací soud žalované v rámci
odvolání v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu odepřít, shledal
Nejvyšší soud, že jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 a
§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-
li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem
nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat. Výkladem ustanovení § 150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze
dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn.
22 Cdo 2524/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz), v nichž
vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti,
pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu
nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo
možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v
souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné
zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním
a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen
poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by
se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly
k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud dále uvedl, že obecně platí, že náhradu
nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by
zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o
ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují
zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů
řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat
tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech
řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že
okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů
řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo
jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému. Porovnání dopadu uložení
povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z
hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke
skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než
účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti
řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. K aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř. se opakovaně vyjádřil i
Ústavní soud, který ve své rozhodovací praxi stanovil základní limity. Ústavní
soud mimo jiné dovodil, že s ohledem na principy rovnosti účastníků řízení musí
být účastníkům řízení dán odpovídající prostor vyjádřit se k eventuálnímu
uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. [srovnej např. nález Ústavního
soudu ze dne 23. října 2008, sp. zn. I. ÚS 2569/07, dostupný na
http://nalus.usoud.cz)] a že s ohledem na jen výjimečné prolomení zásady
úspěchu ve věci musí být rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněné a musí
zohledňovat okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 42/11, dostupný na
http://nalus.usoud.cz)].
V posuzovaném případě pochybil odvolací soud již v tom, že účastníky řízení
neseznámil se svým záměrem v otázce náhrady nákladů řízení uplatnit moderační
právo podle § 150 o. s. ř. a nedal jim příležitost se k moderačnímu právu
vyjádřit, čímž porušil princip rovnosti účastníků řízení. Zatížil tak řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a které
dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu nicméně neobstojí ani v rovině právní. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že svůj závěr o aplikaci
ustanovení § 150 o. s. ř. opřel toliko o poukaz „blízký příbuzenský poměr
účastníků“ a „současný zdravotní stav žalobce“. Jestliže odvolací soud při
úvaze o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. nepřihlédl ke všem shora vymezeným
skutečnostem, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl uplatněn právem. Samotný – nijak nekonkretizovaný do poměrů souzené věci – poukaz na příbuzenský
poměr a zdravotní stav pak nemůže být důvodem pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. ostatně již proto, že z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, jaký
konkrétní zdravotní stav má být a proč by právě příbuzenský vztah mezi
účastníky měl být důvodem hodným zvláštního zřetele představujícím výjimečnou
okolnost zakládající důvod pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. V této souvislosti dovolací soud poukazuje na to, že ani argumenty, které
použil odvolací soud, nejsou jím aplikovány důsledně. Pokud odvolací soud totiž
založil své rozhodnutí na tom, že účastníci řízení jsou sourozenci, zcela
pominul nespornou okolnost, že mezi účastníky řízení panují po delší dobu velmi
napjaté vztahy, které opakovaně musí řešit obecné soudy. Jinými slovy,
příbuzenský vztah, jenž je založen na dlouhodobých vzájemných neshodách bez
dalších okolností (spočívajících např. v tom, že by tento stav vyvolala svým
jednáním výlučně žalovaná) v žádném případě nemůže být důvodem pro uplatnění
moderačního práva podle § 150 o. s. ř. Rovněž nepřiléhavý je poukaz na
zdravotní stav žalobce. Bez ohledu na to, že tato okolnost není odvolacím
soudem nijak blíže rozvedena, poukazuje dovolací soud na to, že žalobce byl
schopen se po celé řízení zastupovat sám, disponuje plnou procesní způsobilostí
a stav žalobce zjevně ve vedení řízení vůči žalované nikterak neomezuje. Navíc
samotná možná skutečnost, že žalobce trpí určitými psychickými problémy, sama o
sobě neospravedlňuje závěr, že by žalobce neměl nést důsledky svého jednání
(zahájení soudního řízení) a že by naopak tyto důsledky měly postihnout
žalovanou tím způsobem, že by měla nést náklady řízení, které nevyvolala a v
němž byla zcela procesně úspěšnou. V souvislosti s uvedenými dvěma důvody, na nichž odvolací soud založil aplikaci
ustanovení § 150 o. s. ř., pak dovolací soud podotýká, že v dalším řízení se ve
vztahu k nim bude nutno zabývat i podrobnými tvrzeními, která ve vztahu k nim
uplatnila dovolatelka v dovolání. Ze shora uvedených důvodů vyplývá, že výroky II. a III. rozsudku odvolacího
soudu spočívají ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
na nesprávném právním
posouzení věci. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny
předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243d písm. b) o. s. ř., postupoval ve shodě podle § 243e odst. 1 a odst. 2 věty první o. s. ř. a
napadené výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu zrušil a vrátil věc v
tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 věty první o. s. ř. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.