22 Cdo 2524/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J.
K., B., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Sokolská tř. 60, proti žalovaným: 1) R. K., zastoupené Mgr. Vladimírem
Řezníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žatecká 41/4, 2) L. K., zastoupeného
JUDr. Tomášem Pitrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Žatecká 41/4, o zaplacení
378.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.
zn. 6 C 22/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 3. března 2014, č. j. 15 Co 517/2013-105, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2014, č. j. 15 Co
517/2013-105, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. listopadu
2013, č. j. 6 C 22/2012-96, ve výroku II., se ruší a věc se vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Žalobce se jako podílový spoluvlastník domáhal zaplacení částky ve výši
378.000,- Kč s příslušenstvím z titulu užívání nemovitostí v podílovém
spoluvlastnictví žalovanými nad rámec jejich spoluvlastnického podílu (dále též
jen „předmětné nemovitosti“).
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12.
listopadu 2013, č. j. 6 C 22/2012-96, ve výroku I. zastavil řízení vůči
žalovanému 2). Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci
uložil povinnost žalovanému 2) zaplatit na náhradě nákladů řízení částku ve
výši 61.226,- Kč.
Soud prvního stupně řízení zastavil proto, že žalobce vzal svým podáním
doručeným soudu dne 31. října 2013 žalobu vůči žalovanému 2) zpět a žalovaný 2)
se zpětvzetím žaloby souhlasil. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel
z toho, že to byl žalobce, kdo se žalobu rozhodl podat. Sice připustil, že
žalobce vycházel z emailové a dopisové komunikace s žalovaným 2), ze které
plynulo, že žalovaný 2) předmětné nemovitosti užívá, nicméně si měl ověřit
skutečnou situaci, že žalovaný 2) ve skutečnosti předmětné nemovitosti neužívá.
Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesením
ze dne 3. března 2014, č. j. 15 Co 517/2013-105, usnesení soudu prvního stupně
výrokem I. potvrdil. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právním posouzením
soudem prvního stupně. Uvedl, že k zastavení řízení došlo pro zpětvzetí žaloby
vůči žalovanému 2) z toho důvodu, že žaloba nebyla podána důvodně, nikoliv pro
chování žalovaného 2). Vyšel z aplikace § 146 odst. 2 občanského soudního řádu
(dále jen ,,o. s. ř.“), neboť neshledal žádné důvody hodné zvláštního zřetele
ve smyslu § 150 o. s. ř. Podle názoru odvolacího soudu bylo na žalobci, aby si
před podáním žaloby zjistil, zda žalovaný 2) předmětné nemovitosti užívá či
nikoliv. Žalobce se nemůže odvolávat na korespondenci se zástupcem žalovaného
2), která proběhla již v roce 2010. Pokud si žalobce sám neověřil, zda žalovaný
2) předmětné nemovitosti skutečně užívá, musí nést negativní následky
spočívající v zaplacení náhrady nákladů řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř. Důvodem přípustnosti dovolání je podle jeho
názoru vyřešení otázky procesního práva, která nebyla v praxi dovolacího soudu
dosud řešena. Touto otázkou má být posouzení, zda lze žalobci přičíst zavinění
ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. a uložit mu povinnost k náhradě nákladů řízení
v případě, že žalobce podá žalobu na základě nepravdivých informací
poskytnutých mu žalovaným, které si nemá možnost ověřit za situace, kdy v
řízení vyjde najevo pravý stav věci a žalobce vezme žalobu zpět. Zopakoval, že
ze strany zástupce žalovaného 2) mu bylo opakovaně prostřednictvím emailové
komunikace sdělováno, že žalovaný 2) předmětné nemovitosti užívá. Dovolatel tak
žalobu nepodával svévolně nebo neuvážlivě, nýbrž na základě opakovaného
písemného ujištění zástupce žalovaného 2), že žalovaný 2) předmětné nemovitosti
užívá. Poukázal také na to, že pokud byl takto zástupcem žalovaného 2) ujištěn,
nebyl ani důvod si uvedenou skutečnost ověřovat. To ani nebylo možné, neboť
dovolateli byl přístup do předmětných nemovitostí odepřen. Tato skutečnost byla
v řízení prokázána. Pokud po podání žaloby začal žalovaný 2) tvrdit, že
předmětné nemovitosti neužíval, byl to on, kdo zavinil zastavení řízení. Podle
názoru dovolatele měly soudy buď přiznat náhradu nákladů dovolateli, anebo
rozhodnout tak, že se náhrada nákladů řízení nepřiznává žádnému z účastníků. Proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, případně soudu
prvního stupně, zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům
známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona. Protože odvolací řízení bylo zahájeno odvoláním žalobce podaným dne 19. listopadu 2013, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání je zčásti přípustné a důvodné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Podle § 237 o. s. ř. je tedy dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, tedy i proti akcesorickým
výrokům, a to včetně výroků o nákladech řízení (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V řešené věci odvolací soud potvrdil napadeným výrokem rozhodnutí soudu
prvního stupně o uložení povinnosti žalobci k náhradě nákladů řízení vůči
žalovanému 2) ve výši 61.226,- Kč. Dovolání by tedy bylo za podmínek § 237 o. s. ř. přípustné. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění
účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva
jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Dovolatel namítá, že nalézací soudy nesprávně posoudily otázku aplikace
ustanovení § 146 odst. 2 o. s.
ř., když dospěly k závěru, že žalobce zavinil
zastavení řízení, a je proto povinen ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věta
první o. s. ř. nahradit žalovanému 2) náklady řízení. Podle přesvědčení
dovolatele žalovaný 2) zavinil svým jednáním zastavení řízení, a proto bylo
namístě použít ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Ve vztahu k řešení této otázky není dovolání přípustné, neboť
rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení
muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování
žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně,
je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Výklad ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. podal Nejvyšší soud v usnesení ze dne
8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2014, uveřejněném na internetových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz. V tomto rozhodnutí vysvětlil, že „obecně
platí, že náhradu nákladů řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je
doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je
řízení zastaveno (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Smyslem využití této zásady „je
sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly,
uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil“. Pokud soud zastavuje
řízení, zabývá se tedy v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 o. s. ř. při
rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků
zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění typicky může spočívat např. v
tom, že účastník podal žalobu ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto
nebo v níž už probíhá jiné řízení, že podal žalobu proti někomu, kdo nemá
způsobilost být účastníkem řízení, nebo že vzal žalobu zpět (srov. Putna, M. in: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 989-990). V případě, kdy žalobce vzal žalobu zpět – a tudíž zavinil zastavení řízení –
soud v souladu s ustanovením § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. přizná
žalovanému náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložil na
uplatňování nebo bránění svého práva. Ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. však pro případ, že zpětvzetí žaloby zaviní žalovaný, stanoví z výše
popsaného principu výjimku, která se uplatní v případě, že jsou kumulativně
splněny dvě podmínky: (1) žalobce vezme zpět návrh, který byl podán důvodně, a
(2) ke zpětvzetí dojde pro chování žalovaného. Na skutečnost, zda šlo o důvodně podanou žalobu (tj. na splnění první podmínky
podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) lze usuzovat z toho, zda se žalobce
domohl žalobou uplatněného nároku či nikoliv. Ke zpětvzetí žaloby pro chování
žalovaného (tj. ke splnění druhé podmínky podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) zpravidla dojde tehdy, jestliže žalovaný po podání žaloby žalobci poskytl
plnění, jež po něm žalobce ve svém žalobním petitu požadoval. Zavinění ve
smyslu § 146 odst. 2 o. s.
ř., včetně splnění výše uvedených podmínek, je
přitom nutno posuzovat z procesního hlediska, tedy z hlediska vztahu výsledku
chování žalovaného k požadavkům žalobce. K tomu existuje v současné době již
historická judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze
dne 26. 2. 1982, sp. zn. 3 Cz 14/82, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv
o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů z let 1970-1983,
svazek IV, část první, str. 736-737), ze které však ve své rozhodovací praxi v
oblasti nákladů řízení nadále vychází i Ústavní soud (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2199/09, nebo nález ze dne
27. 3. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1386/07, odst. 16). Výše popsaný princip procesního hlediska nelze chápat ryze formálně. Na tomto
závěru ostatně staví i judikatura Ústavního soudu. Například v situaci, kdy
chování žalované, pro něž byla žaloba vzata zpět, spočívalo v nepeněžitém
plnění, přičemž žalobní petit mířil výhradně na peněžité plnění, Ústavní soud
shledal, že nelze racionálně vyvodit závěr, že to byli žalobci, kteří procesně
zavinili zastavení řízení, pokud žalovaná konala v souladu s jejich názorem –
vyjádřeným v žalobě – o existenci své vlastní povinnosti. Uvedl přitom, že
„nejen petit, ale i žalobní tvrzení, tedy důvody žaloby vyjadřují, proč se
žalobce žalovaného plnění domáhá.“ (nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011,
sp. zn. I. ÚS 2899/10). Úvaha o tom, že ke zpětvzetí žaloby může dojít pro
chování žalovaného rovněž tehdy, nesplní-li žalovaný bezezbytku to, co bylo
žalobním petitem v řízení uplatněno – je nepochybně správná. Chování
žalovaného, pro něž byla žaloba vzata zpět, může spočívat i v jiném jednání v
příčinné souvislosti s žalobním nárokem (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 439/06; srov. rovněž Bílý, M. in: Svoboda,
K., Smolík, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013,
str. 506-507). I v takovém případě musí být postaveno najisto, že důvody, pro něž byla žaloba
podána (tak jak jsou vyjádřeny v žalobě) byly následným chováním žalovaného
uspokojeny, tj. že žaloba byla podána důvodně ve smyslu § 146 odst. 2 věty
druhé o. s. ř. Pro zjištění, zda chováním žalovaného byly uspokojeny důvody,
pro které byla žaloba podána, je významné to, co se ze samotného petitu a
žalobních tvrzení podává, tj. podstatné jsou žalobou tvrzené důvody, nikoliv
důvody, které v žalobě nebyly vyjádřeny. Jinými slovy, nebylo-li chováním
žalovaného uspokojeno žalované plnění, nelze dospět k závěru, že žaloba byla
podána důvodně ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., respektive že
žalovaný zpětvzetí žaloby zavinil.“
K uvedeným závěrům se následně přihlásil Nejvyšší soud například v usnesení ze
dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013, uveřejněném na www.nsoud.cz, v
němž opětovně vyložil, že je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu,
žalobce (navrhovatel) nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh,
který byl podán důvodně, pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení).
Aby
se při zpětvzetí žaloby (nebo jiného návrhu na zahájení řízení) nejednalo o
zavinění žalobce (jiného navrhovatele), musí být splněny zároveň (kumulativně)
obě podmínky: 1) žaloba (jiný návrh) byla podána důvodně a 2) ke zpětvzetí
došlo pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení). Protože nárok na
náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z
práva procesního, na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu (jiný návrh), je
nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování
žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl
uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil
žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův
požadavek byl uspokojen. Jsou-li zároveň splněny obě podmínky [žaloba (jiný
návrh) byla podána důvodně a ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného (jiného
účastníka řízení)], má žalobce (navrhovatel) právo, aby mu žalovaný (jiný
účastník řízení) nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého
práva. Jestliže není důvod k postupu podle § 146 odst. 2, platí, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jež bylo zastaveno [§ 146 odst. 1 písm. c)] – (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, která
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 18. března
2014, sp. zn. II. ÚS 2966/2013, uveřejněném na nalus.usoud.cz). V předmětné věci není pochyb o tom, že žalobce vůči žalovanému 2) nevzal žalobu
zpět proto, že by žalovaný 2) uspokojil žalobcem uplatněný nárok, a žalobce to
ostatně ani netvrdí. Spatřuje zavinění žalovaného na zastavení řízení v
okolnostech, které mu žalovaný 2) sdělil, týkaly se užívání sporných
nemovitostí a vedly žalobce k podání žaloby, přičemž tyto okolnosti se v
průběhu řízení ukázaly jako nepravdivě uvedené. Jestliže za této situace dospěl
odvolací soud k závěru, že žalobce zavinil zastavení řízení, je jeho rozhodnutí
z hlediska ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. správné. Dovolání je však přípustné a důvodné, pokud jde o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. v souzené věci. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-
li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem
nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat. V soudní praxi nepanují pochybnosti o tom, že ustanovení § 150 o. s. ř. je
aplikovatelné i v případech, kdy dojde k zastavení řízení ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř. (k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo
1878/2014, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2014, sp. zn. 33
Cdo 4275/2013, uveřejněné tamtéž). Výkladem ustanovení § 150 o. s. ř. se Nejvyšší soud v obecné rovině
zabýval např. v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn.
23 Cdo 2941/2013,
uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, v němž
vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti,
pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu
nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo
možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v
souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné
zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním
a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen
poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by
se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly
k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že obecně platí, že náhradu
nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by
zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o
ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují
zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů
řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat
tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech
řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že
okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů
řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo
žalobkyni větší újmu, než žalovanému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k
náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska
aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by
jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému,
okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové
okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě
nákladů řízení. Ve výše uvedeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2014, sp. zn. 33
Cdo 4275/2013, dovolací soud ve vztahu k vazbě § 146 odst. 2 a § 150 o. s. ř. vysvětlil, že povinnost účastníka, který z procesního hlediska zavinil
zastavení řízení, hradit náklady řízení může být v konkrétním případě
nepřiměřeně tvrdé. Ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele
proto může soud účastníku, který by jinak měl právo na náhradu nákladů, tuto
náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení
situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo
ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při
této činnosti účelně vynaložil.
Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a
zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech
okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé
posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné
zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním
a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen
poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by
se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj
účastníků v průběhu řízení a další. V usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013 (www.nsoud.cz),
Nejvyšší soud dále k ustanovení § 150 o. s. ř. doplnil, že toto ustanovení je
právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza
právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se
zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo
přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za
podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní
normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení
věci vychází. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů
zvláštního zřetele hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího
řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené. Z výše uvedené judikatury se podává, že jednou z okolností, které mohou hrát
roli při úvaze o použití § 150 o. s. ř., jsou i okolnosti, které vedly k
soudnímu uplatnění nároku, jakož i postoj účastníků v průběhu řízení. Ústavní
soud České republiky v nálezu ze dne 19. března 2014, sp. zn. IV. ÚS 500/2012
(nalus.usoud.cz) uvedl, že „ústavní soud ustáleně judikuje, že ustanovení § 150
občanského soudního řádu má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy
jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Z dikce ustanovení
§ 150 občanského soudního řádu přitom, pokud jde o pojem "důvodů hodných
zvláštního zřetele", nevyplývají žádná omezení co do rozsahu skutečností, které
lze takto zohlednit. Ústavní soud má, vzhledem k výše vymezenému účelu
předmětného ustanovení, za to, že pod pojem "důvodů hodných zvláštního zřetele"
je třeba jednoznačně podřadit i podíl třetí osoby na vzniku sporu. Dovolací soud tak nemá pochybnost o tom, že i jednání účastníka řízení,
případně jeho zástupce, může být okolností, kterou lze zohlednit při úvaze o
aplikovatelnosti § 150 o. s. ř.
Dovolací argumentace žalobce, a ostatně i jeho v zásadě shodná argumentace
odvolací, je založena na úvaze, že pokud byl záměrně nesprávně ze strany
žalovaného 2) informován o tom, že předmětné nemovitosti užívá žalovaný 2) nad
rámec spoluvlastnického podílu žalobce, čímž vzniká žalobci nárok na peněžité
plnění, jde o okolnost, která může vést k aplikaci § 150 o. s. ř. Dovolatel v
této souvislosti poukazoval především na svou korespondenci se zástupcem
žalovaného 2), ze které se podávají zcela konkrétní informace o tom, že dům
užívají žalovaní mimo jiné tak, že každý z nich „vede v domě samostatnou
domácnost, de facto má v užívání jeden z bytů v domě. Tak tomu je již delší
dobu…“ Na základě těchto informací pak přistoupil k podání žaloby. Odvolací soud však tuto okolnost nepovažoval za relevantní z hlediska § 150 o. s. ř., neboť zaujal názor, že „bylo na žalobci, aby před tím, než podal žalobu,
zjistil, zda druhý žalovaný skutečně nemovitost užívá“, neboť „žalobce se v
tomto směru nemůže odvolávat na korespondenci s právním zástupcem druhého
žalovaného, která proběhla již v roce 2010, nýbrž bylo jen na něm, aby žalobu
podal uváženě, poté, kdy si veškeré skutečnosti sám ověřil“. S tímto závěrem učiněným bez dalšího dovolací soud nesouhlasí. Podle § 1 o. s. ř. občanský soudní řád upravuje postup soudu a účastníků v
občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých
práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a
zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob. Podle § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují
spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna
dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných
zájmů a aby práv nebylo zneužíváno. Podle § 3 o. s. ř. občanské soudní řízení je jednou ze záruk spravedlnosti a
práva, slouží upevňování a rozvíjení zásad soukromého práva. Každý se může
domáhat u soudu ochrany soukromého práva, které bylo ohroženo nebo porušeno. Podle názoru dovolacího soudu obecně, a v poměrech souzené věci taktéž,
může být jednání žalovaného 2), resp. jeho zástupce, při komunikaci se žalobcem
okolností významnou z hlediska ustanovení § 150 o. s. ř. Odvolací soud nepovažoval tuto okolnost za významnou s poukazem na to,
že žalobce se měl přesvědčit, zda žalovaný 2) nemovitosti skutečně užívá. Dovolací soud sice připouští odpovědnost účastníka řízení za důsledky
spojené s podáním žaloby, resp. s posouzením všech procesních rizik s takovou
žalobou spojených, a to i s případnou povinností hradit náklady řízení, nicméně
nelze odhlédnout také od okolností, které vedly účastníka řízení v poměrech
konkrétního případu k podání žaloby. Žalobce opakovaně tvrdil, že k podání žaloby přistoupil poté, kdy měl
od zástupce žalovaného 2) informace o tom, že užívá předmětné nemovitosti, což
zakládá jeho pasivní legitimaci v řízení.
Při obvyklém běhu věcí nemá případný
účastník řízení – žalobce zpravidla důvod pochybovat o pravdivosti takových
informací, neboť nelze předpokládat, že možný žalovaný takové skutečnosti bude
uvádět, ačkoliv nejsou pravdivé, a vystavovat se tak riziku zahájení soudního
řízení. Tato okolnost je v dané věci zdůrazněna i tím, že ačkoliv odvolací soud
vytýká žalobci nedostatek obezřetnosti při zjišťování, zda tomu tak skutečně
bylo, jeho úvaha přehlíží i další významné skutečnosti. Soud prvního stupně
učinil zjištění, které odvolací soud žádným způsobem nezpochybnil, že již v
roce 2006 žalovaní zamezili žalobci v přístupu do nemovitostí a odmítali mu dát
klíče od vstupních dveří. Dovolacímu soudu není pak zřejmé, jakým způsobem měl
žalobce reálně zjistit skutečný stav věcí, a to tím spíše, že je osobou bydlící
v zahraničí – B., ani důvod, proč by tak činil, jestliže ho měl o faktickém
stavu užívání opakovaně ujišťovat zástupce žalovaného 2) - advokát. Za této
situace ani odvolacím soudem uvažovaný časový odstup od korespondence zástupců
žalobce a žalovaného 2) z roku 2010 do podání žaloby v roce 2012 není bez
dalšího překážkou aplikovatelnosti § 150 o. s. ř., neboť žalovaný 2)
prostřednictvím svého zástupce v řízení tvrdil, že neužíval nemovitosti od roku
2007, ačkoliv ještě v roce 2010 měl žalobce informovat o užívání nemovitostí
žalovaným 2) prostřednictvím svého zástupce. Dovolatel dále také v rámci odvolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně poukazoval na skutečnost, že „v říjnu 2010 při incidentu na ulici před
dotčenými nemovitostmi za asistence Policie ČR druhý žalovaný žalobci sdělil,
že tam bydlí a že odtud odjíždí do zaměstnání“. Dále zdůrazňoval, že z
protokolu o jednání u soudu ze dne 17. října 2013 vyplývá, že „druhý žalovaný
ohledně užívání dotčených nemovitostí žalobci záměrně lhal, a to na žádost prvé
žalované, která na něj naléhala, aby tvrdil, že tam bydlí. Až po podání žaloby
začal zcela nově tvrdit, že předmětné nemovitosti neužíval“. S těmito dvěma okolnostmi se odvolací soud ve svém rozhodnutí žádným
způsobem nevypořádal, ačkoliv jejich případná existence podle názoru dovolacího
soudu může být podstatná z hlediska § 150 o. s. ř. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak žalobce uplatnil
právem. Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadené usnesení odvolacího soudu
zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil podle § 243e odst. 1, 2
věta první a druhá o. s. ř. v napadeném výroku II. i rozhodnutí soudu prvního
stupně a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V
dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 věta první o. s. ř. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.