22 Cdo 3082/2023-494
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně J. L.,
zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích
553/17, proti žalovanému P. L., zastoupenému Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se
sídlem v Bělé pod Bezdězem, Purkyňova 372, o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 312/2016, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023,
č. j. 28 Co 143/2020-473, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 2.
2020, č. j. 7 C 312/2016-283, ze zaniklého společného jmění manželů (dále též
„SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně motocykl Honda Enduro 250 v
hodnotě 0 Kč, motorovou frézu Tera a valník v hodnotě 0 Kč, zahradní sezení:
stůl, dvě lavice a dvě židle v hodnotě 0 Kč, okružní pilu se stolem v hodnotě 0
Kč, kompresor Mecafer v hodnotě 0 Kč, osobní automobil Volkswagen Golf v
hodnotě 14 690 Kč, motorovou pilu Husqarna v hodnotě 0 Kč, hvězdářský
dalekohled v hodnotě 0 Kč, bourací kladivo Makita v hodnotě 0 Kč, ubytovací
stavební buňku zakoupenou 13. 12. 2005 od obce XY v hodnotě 0 Kč, televizor
Sony v hodnotě 0 Kč, malou televizi v hodnotě 0 Kč, kotel nový (pařák) v
hodnotě 0 Kč, štoček na zabíjení nový v hodnotě 0 Kč, tedy movité věci v
celkové hodnotě 14 690 Kč (výrok I), a do výlučného vlastnictví žalovaného bagr
JCB, obchodní označení 3 CX, varianta SM, rok výroby 2002, r. z. XY v hodnotě
345 500 Kč, traktor TK14 v hodnotě 89 000 Kč, osobní automobil Škoda Octavia r.
z. XY v hodnotě 60 000 Kč, prodejní kiosek zelené barvy se dvěma dvoukřídlými
bílými okny v hodnotě 0 Kč, traktor domácí výroby v hodnotě 19 000 Kč, bubnovou
sekačku v hodnotě 4 900 Kč, tedy movité věci v celkové hodnotě 518 400 Kč
(výrok II). Nemovité věci, a to pozemek parc. č. XY, pozemek parc. č. XY, jehož
součástí je budova bez č. p. nebo č. ev., pozemek parc. č. XY, jehož součástí
je budova s č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, to vše v katastrálním území XY,
vypořádal tak, že nařídil prodej těchto nemovitých věcí a rozdělení výtěžku
prodeje mezi účastníky v poměru jedné poloviny ve prospěch každého z účastníků
(výrok III). V části, v níž se žalobkyně domáhala vypořádání 3 kubíkových
nádrží obsahujících motorovou naftu, označených jako položka č. 3 a vypořádání
finančních prostředků odpovídajících kupní ceně za nemovité věci v k. ú. XY,
tj. ve výši 690 000 Kč, žalobu zamítl (výrok IV). Žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 253 355 Kč (výrok V). Dále rozhodl o
nákladech řízení (výroky VI–VIII).
Po zrušení původního rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací
soud“) ze dne 1. 4. 2021, č. j. 28 Co 143/2020-416, rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 26. 1. 2023, č. j. 22 Cdo 2258/2021-460, se odvolací soud věcí opět
zabýval. Dne 20. 4. 2023 vydal rozsudek č. j. 28 Co 143/2020-473, v němž
rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku II tak, že návrh žalobkyně
na vypořádání traktoru TK14 zamítl, a v části napadeného výroku V tak, že
částka na vyrovnání podílů činí 149 832,50 Kč; v napadeném výroku I a III a ve
zbývajících částech napadených výroků II a V rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II–V).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považovala za
přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost spatřovala v tom, že otázka zákazu reformace in peius by
měla být dovolacím soudem vyřešena jinak oproti závěrům vysloveným v této věci
kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo
2258/2021. Aplikace zásady zákazu reformace in peius by vedla k porušení
spravedlivého procesu, byla by v rozporu s hospodárností a efektivností řízení
a vedla by ke zbytečnému zahlcení soudů blanketními odvoláními. Zdůrazňuje, že
v civilním řízení nelze bez dalšího aplikovat stejné zásady jako v řízení
trestním. Výslovné zakotvení zásady zákazu reformace in peius v trestním řízení
má své odůvodnění, neboť rozhodnutí v trestním řízení má přímý dopad na osobní
svobodu osoby, o níž soud rozhoduje formou výroku o vině a trestu. V civilním
řízení však o osobní svobodu člověka nejde, a nelze proto zásadu zákazu
reformace in peius aplikovat, neboť by její aplikace vedla k absurdním
důsledkům; účastník řízení, který je s výsledkem spokojen, by byl nucen
odvolání „z opatrnosti“ podat právě pro případ, že druhý účastník, který není
úspěšný nebo není s rozhodnutím spokojen, odvolání skutečně podá. To je podle
dovolatelky i situace tohoto řízení. Žalobkyně se totiž dostala do situace, v
níž byla s rozhodnutím soudu prvního stupně spokojena, zároveň však pro ni
rozhodnutí soudu prvního stupně představovalo „minimální hranici“ vypořádání
společného jmění manželů, kterou by byla žalobkyně ochotna akceptovat. V
důsledku podaného odvolání žalovaného, pokud by odvolací soud nerozhodl o
disparitě podílů, by výrazně zhoršilo postavení žalobkyně, protože se změnila
hodnota vypořádávaných věcí spadajících do masy společného jmění manželů, a
vypořádací podíl by tak byl výrazně nižší, než jaký stanovil soud prvního
stupně. Zdůraznila dále, že zákaz reformace in peius dává smysl v rámci trestního
řízení, ale v řízení civilním by vedla jeho aplikace k porušení spravedlivého
procesu, byla by v rozporu s hospodárností a efektivností řízení. Jestliže
totiž účastník podá odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a zejména v
případě, kdy podle § 212 o. s. ř. není soud vázán rozsahem odvolání, nelze
zásadu typickou pro trestní právo aplikovat, neboť by její aplikace nevedla k
ochraně účastníků, ale k poškození práv účastníků a k porušení dalších zásad
civilního řízení a práva na spravedlivý proces. Dovolatelka zdůraznila, že
účastník civilního řízení při rozhodování o tom, zda podá či nepodá opravný
prostředek, zvažuje možné důsledky tohoto postupu. I když není s rozhodnutím v
plné míře spokojen, může od podání odvolání ustoupit z důvodů očekávaných
finančních nákladů spojených s odvolacím řízením, případně z důvodu dalších
očekávaných průtahů. Poukázala dále na to, že zásada zákazu reformace in peius
je naprosto zásadní zásadou, významně zasahující a modifikující podobu soudního
řízení. Odkázala v této souvislosti na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS
880//08, zabývající se aplikovatelností zásady zákazu reformace in peius v
oblasti správního trestání se závěrem, že obecnou platnost této zásady ve
správním trestání nelze bez výslovného ustanovení zákona z pozitivního práva
dovodit. Totéž vyplývá i z judikatury Nejvyššího správního soudu. Pro aplikaci
zásady zákazu reformace in peius v soudním řízení je tedy ze strany Ústavního
soudu kladen požadavek na výslovné zakotvení zásady v právním předpisu, kterým
se daný proces řídí. S ohledem na skutečnost, že trestněprávní zásada zákazu
reformace in peius není výslovně zakotvena v občanském soudním řádu, nelze její
aplikaci dovodit analogií z jiné civilněprávní zásady. Aplikace zásady zákazu reformace in peius není tím spíše namístě v řízení o
vypořádání společného jmění manželů, ve kterém z právního předpisu vyplývá
určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. Nesouhlasila s argumentací obsaženou v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu a
vyjádřila odlišný pohled na aplikaci § 212 písm. c) o. s. ř. Uzavřela, že v
důsledku aplikace zásady zákazu reformace in peius není rozhodnutí odvolacího
soudu v souladu se zásadou spravedlnosti soudního rozhodnutí, je v rozporu s
dobrými mravy a nereflektuje veškeré okolnosti případu, zejména negativní
okolnosti v manželství. Nejvyšší soud by měl proto opětovně posoudit otázku,
zda se zásada zákazu reformace in peius uplatní také v civilním řízení,
konkrétně v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Zdůraznila, že jedním
z důvodů pro podání dovolání je „nutný procesní krok“ před podáním ústavní
stížnosti, o „čemž byla žalobkyně Ústavním soudem v minulosti vyrozuměna“. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Obsahem dovolání je polemika dovolatelky s obsahem předchozího kasačního
rozhodnutí dovolacího soudu v této věci, ve které Nejvyšší soud aplikoval
princip zákazu reformace in peius v případě, při kterém soud prvního stupně
rozhodl o rovnodílném vypořádání společného jmění manželů, zatímco odvolací
soud k odvolání žalovaného rozhodl v jeho neprospěch formou disparity podílů. S
aplikovatelností tohoto principu v řízení o vypořádání společného jmění
dovolatelka nesouhlasí.
Protože je z velké části dovolání opřeno o argumentaci, se kterou se kasační
rozhodnutí podrobně vypořádává, dovolací soud v plném rozsahu na své předchozí
rozhodnutí odkazuje s tím, že ani dovolací argumenty ho nevedou k potřebě změny
tohoto názoru. Je nadbytečné podrobně opakovat argumenty a závěry, které jsou v
tomto rozhodnutí vyjádřeny, neboť jsou oběma účastníkům dobře známy, což je
jasně patrné z formulace dovolacích námitek. V další části tak odůvodnění
tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu představuje doplňující nebo novou
argumentaci k původním závěrům vysloveným v kasačním rozhodnutí, která reaguje
i na další dovolací námitky.
Jak Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí zdůraznil, byť své závěry opřel o
obecnější výklad zásady zákazu reformace in peius v civilním řízení, posuzoval
uplatnění této zásady v poměrech konkrétního řízení ve vztahu k disparitě
podílů vyslovené v neprospěch odvolatele. Dovolací soud proto neřešil veškeré
aspekty této zásady (a ani nemohl, protože nebyly předmětem dovolacího přezkumu
a dovolací argumentace) a zdůraznil, že si je vědom možné obtížnosti při
posouzení jednotlivých procesních situací z hlediska závěru, co je a co není
rozhodnutím v neprospěch odvolatele, nicméně o povaze rozhodnutí formou
disparity podílů v neprospěch odvolatele jako rozhodnutí vyznívajícího v
neprospěch odvolatele pochybnosti neměl.
Dovolací soud dále především dodává, že po vydání jeho rozhodnutí provedla
odborná literatura podrobnou analýzu zákazu reformace in peius v civilním
soudním řízení ve vazbě na tuzemský i zahraniční doktrinální vývoj ještě v
širším rozsahu, než ve kterém se mohlo touto zásadou zabývat kasační rozhodnutí
Nejvyššího soudu, a to zejména z následujících hledisek: a) vztah zákazu
reformace in peius k dispoziční a projednací zásadě, b) argumenty ve prospěch
zásady reformace in peius, c) šíře dosahu zákazu reformace in peius v odvolacím
sporném řízení, d) zákaz reformace in peius v nesporném řízení, e) zákaz
reformace in peius v řízeních, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob
vypořádání mezi účastníky (k tomu blíže srovnej: Dobrovolná, E., Kolář, D.
Zákaz reformace in peius v civilním soudním řízení, Právní rozhledy, 2023, č.
22, s. 775–779). V tomto pojednání je pak vysloven se závěry vyplývajícími z
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2021 souhlas. Argumenty zde
vyslovené pak lze použít i ve vztahu k dovolacím námitkám žalobkyně.
Jak poukázal Nejvyšší soud v kasačním rozhodnutí, a podtrhuje to i uvedená
odborná literatura, princip zákazu reformace in peius v civilním řízení není
nový, ač ho tak praxe do značné míry vnímá. Zákaz změny k horšímu dovodil ve
vztahu k civilním řízením již Nejvyšší soud Československé republiky (srovnej
rozhodnutí ze dne 6. 11. 1923, sp. zn. Rv I 844/23, publikované ve Vážného
sbírce pod č. 3 123) a přiklonily se k němu rovněž názory vyjádřené ve starší
české odborné literatuře (srovnej např. Štajgr, F. Reformatio in peius v
civilním řízení. Všehrd, 1940, roč. 21, č. 7–8, s. 209–221). V rozhodnutí č. 3
123 Nejvyšší soud uvedl, že zákaz reformace in peius se vztahuje i na civilní
proces. Reformaci in peius považoval za nepřípustnou s odkazem na skutečnost,
že „je to něco právními cítění tak odporujícího, že to každý právní řád musí
odmítnouti“. Na to navázal F. Štajgr hodnotícím závěrem, podle kterého
„rozhodnutí, která by se zabývala problémem reformationis in peius jest pokud
jde o oblast civilního práva procesního, mizivý počet. Avšak právě tato jejich
kvantitativní chudoba jest pro tento problém příznačná. Vidím v ní doklad toho,
že se zákaz reformationis in peius vžil tak, že se skutečně stal obsahovou
náplní právního cítění, čemuž se vzpírati jeho porušováním není téměř odvahy“.
Dovolatelka v dovolání především namítá, že nelze dovozovat existenci zákazu
reformace in peius, jestliže není v občanském soudním řízení výslovně
zakotvena. Odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu
k problematice správního trestání, ze kterého podle jejího názoru tento závěr
vyplývá a zdůrazňuje, že pro aplikaci uvedené zásady Ústavní soud vyžaduje její
výslovné zakotvení. Nelze proto k použitelnosti uvedené zásady dojít cestou
analogie „jiné civilněprávní zásady“.
Tento závěr Nejvyšší soud nesdílí. Odkazuje v této souvislosti především na
nález samotného Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 55/22
(dostupný stejně jako níže citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz). V něm
byla obecně formulována východiska, podle kterých „Ústavní soud ve své
rozhodovací činnosti opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České
republiky je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a
svobodám člověka a občana. V této spojitosti Ústavní soud již v řadě svých
rozhodnutí vyzdvihl, že mezi základní principy právního státu patří princip
předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti (srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06). Bez
jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a
tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní
úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům),
jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost normativních právních
aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z
něj odvoditelné, ale i nikoliv zanedbatelná míra anticipace postupu orgánů
veřejné moci ve vztahu k těm subjektům práva, vůči nimž se pravomoci svěřené
těmto orgánům právě realizují. Stejné požadavky, to jest předvídatelnost,
srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost, respekt k obecným zásadám právním,
především ústavněprávním principům, jakož i právní jistotu, je tudíž nutno
klást i na individuální právní akty, zvláště pak soudní rozhodnutí.“ V
návaznosti na tato východiska pak jednoznačně konstatoval, že i když v
občanském soudním řádu není výslovně vyjádřena zásada zákazu reformatio in
peius, je nutno z ní vycházet jako z důsledku zásady dispoziční.
Ve shodě s tím jsou i závěry uvedené odborné literatury, která zdůrazňuje, že
absentující výslovné zakotvení zásady zákazu reformace in peius, ale její
současná aplikovatelnost není v evropském právním prostoru nijak výjimečná –
odkazuje v této souvislosti např. na německý civilní proces, ve kterém také
není zákaz reformace in peius výslovně předvídán, ale uplatňuje se i v civilním
řízení (Dobrovolná, E., Kolář, D. Zákaz reformace in peius v civilním soudním
řízení, Právní rozhledy, 2023, č. 22, s. 775). Současně pak vysvětluje – ve
shodě s ústavněprávním přístupem – že základem zákazu reformace in peius je
dispoziční zásada (k tomu ostatně dospělo i předchozí kasační rozhodnutí
Nejvyššího soudu v této věci). Zdůrazňuje, že „dispoziční zásada se v odvolacím
řízení uplatňuje mimo jiné tím, že je jen na odvolateli, zda vůbec odvolání
podá a jak v něm vymezí rozsah přezkumu odvolacímu soudu, tj. předmět
odvolacího řízení. Posledně zmíněným odvolatel vytyčuje odvolacímu soudu
mantinely (Kuhlmann, A. Das Verbot der reformatio in peius im
Zivilprozessrecht, Berlin: Duncker & Humblot, 2010, s. 18), ve kterých se může
pohybovat, zabraňující tomu, aby odvolací soud zhoršil jeho procesní postavení.
V odvolacím řízení platí vázanost odvolatelem vymezeným rozsahem odvolání (§
212 odst. 1 věta první o. s. ř.), tedy odvolací soud nemůže odvolateli uložit
„něco více“ nebo „něco jiného“ (Dobrovolná, E., Kolář, D. Zákaz reformace in
peius v civilním soudním řízení, Právní rozhledy, 2023, č. 22, s. 775).
Tatáž literatura v rámci komplexnosti přístupu poukazuje také na argumenty,
které se obvykle objevují pro uplatnění reformace in peius. Prvním argumentem
je to, že zákaz reformace in peius podporuje „frivolní“ podávání opravných
prostředků – odvolateli je známo, že opravný soud může jím napadené rozhodnutí
pouze „vylepšit“, nikoliv zhoršit v jeho neprospěch, a nezdráhá se proto
opravný prostředek využít a zatěžuje soudy. Této námitce se čelí
prostřednictvím tzv. pravidel nákladového práva. Rozhodne-li se totiž odvolatel
pro podání odvolání s vědomím, že odvolací soud nemůže jeho procesní postavení
zhoršit, musí počítat s tím, že i v odvolacím řízení se uplatňuje zásada
úspěchu ve věci. Nedosáhne-li tedy zlepšení svého procesního postavení, bude v
obecné rovině povinen protistraně nahradit náklady řízení (k tomu srovnej
výklad k tzv. nákladovému právu: Dobrovolná, E. in Lavický, P., Dobrovolná, E.,
Dvořák, B.: Civilní právo procesní. 1. díl. Brno: Česká společnost pro civilní
právo procesní, 2023, s. 245).
Dovolacímu soudu je samozřejmě známo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne
13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, vztahující se i k rozhodování o náhradě
nákladů v řízení o vypořádání společného jmění manželů, které formuluje jako
východisko princip, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
neboť zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci úspěch, jde-li o řízení
mající povahu iudicii duplicis. Je však zřejmé, že toto stanovisko míří
primárně na rozhodování o náhradě nákladů řízení v řízení před soudem prvního
stupně, resp. tam, kde k odvolání účastníka řízení provádí odvolací soud změnu
rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle přesvědčení dovolacího soudu však není
důvod, proč by tam, kde odvolací soud shledá napadené rozhodnutí soudu prvního
stupně jako správné a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, se při
rozhodování o náhradě nákladů řízení nemělo postupovat podle pravidla
procesního úspěchu. Ostatně i samotné plenární stanovisko výslovně připouští,
že z důvodů zvláštního zřetele hodných lze náhradu nákladů řízení přiznat,
přičemž za jeden z takových důvodů zvláštního zřetele hodných považuje i
zohlednění toho, zda jde o řízení nalézací nebo odvolací (bod 38 stanoviska). Druhým argumentem pak je, že zákaz reformace brání „průchodu spravedlnosti“ v
tom smyslu, že ospravedlňuje existenci nesprávných rozhodnutí – i když je
odvolacímu soudu v odvolacím řízení zřejmé, že podle jeho zjištění má být
uložena účastníku vyšší povinnost, nemůže to zohlednit. Této námitce se v
literatuře čelí poukazem na skutečnost, že naopak obava, že se k odvolání
zhorší právní postavení odvolatele, vede procesní stranu k tomu opravný
prostředek nevyužít, pročež existuje značné riziko, že nesprávné rozhodnutí
zůstane nenapadeno. To by znamenalo pro stranu překážku přístupu k efektivní
soudní ochraně a mělo by samozřejmě obecnější negativní důsledky (Gilles, P. Anschlie?ung, Beschwer, Verbot der reformatio in peius, Zeitschrift für
Zivilprozess, 1978, č. 2, s. 159, citovaný v: Dobrovolná, E., Kolář, D. Zákaz
reformace in peius v civilním soudním řízení, Právní rozhledy, 2023, č. 22, s. 776). V této souvislosti dovolatelka namítá, že aplikace zásady zákazu reformace in
peius v civilním řízení by vedla k absurdním důsledkům, neboť by účastník
řízení, který je s výsledkem spokojen, byl nucen podat odvolání „z opatrnosti“
právě pro případ, že druhý účastník odvolání skutečně podá. Dovolací soud nemá za to, že by zákaz reformace in peius vedl k absurdním
důsledkům naznačeným dovolatelkou. Jestliže je účastník řízení s výsledkem
spokojen, není zřejmé, co by mělo být obsahem jím podaného – byť blanketního –
odvolání. Naznačuje-li pak dovolatelka, že mohou nastat situace, ve kterých z
vnitřních subjektivních důvodů sice účastník s rozhodnutím soudu prvního stupně
spokojen není, ale rozhodne se opravný prostředek nevyužít, pak dovolací soud
uvádí, že tyto subjektivní důvody a „motivace“ na objektivní stav nemají vliv.
Není-li odvolání podáno, objektivně účastník nechce, aby vydané rozhodnutí bylo
z důvodů na jeho straně přezkoumáno odvolacím soudem, a z toho je potřeba
vycházet; subjektivní motivace pro takový postup pak nejsou rozhodné, ale
rozhodující je stav navozený tím, že odvolání podáno nebylo. S tím, že může
odvolání podat druhý účastník sporu, musí takový účastník počítat vždy,
jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně vyznělo v neprospěch takového
účastníka. Procesní aktivita v odvolacím řízení se ze strany účastníka, který
odvolání nepodal, zaměřuje na to, aby odvolání druhého účastníka nebylo
důvodné. Dovolací soud samozřejmě nepřehlíží, že řízení o vypořádání společného jmění
manželů má coby řízení sporné jisté atypické prvky dané tím, že spadá pod režim
§ 153 odst. 2 o. s. ř. K tomu se ostatně podrobně vyjadřoval dovolací soud již
v původním kasačním rozhodnutí a tato specifika nepřehlíží ani odborná
literatura. V této souvislosti zdůrazňuje, že „…právě na prvním místě
dispoziční zásada odůvodňuje použitelnost zásady reformatio in peius v civilním
soudním řízení. Ta se ovšem v těchto věcech v odvolacím řízení v zásadě
projevuje pouze v tom, že odvolací řízení lze zahájit jen na návrh, který může
vzít procesní strana zpět, ovšem pokud jde o rozsah odvolání, odvolací důvody
nebo odvolací návrh, těmi odvolací soud vázán není, tedy zde se dispoziční
zásada neuplatňuje. Pro posouzení připuštění nebo nepřipuštění reformace in
peius je ovšem zásadní, zda je soud vázán rozsahem odvolání, nebo nikoliv. Je
tedy třeba vyšetřit, zda se zákaz reformace in peius v těchto typech řízení
podává z něčeho jiného. Předně je třeba zdůraznit, že jde podle současné právní
situace o sporné řízení. Pokud jde o předmět odvolacího řízení, bylo uvedeno,
že rozsahem odvolání odvolací soud s ohledem na § 212 písm. c) o. s. ř. není
vázán, což ale neplatí zcela, protože s ohledem na § 153 odst. 2 o. s. ř., v
jehož kontextu je třeba uvažovat, je odvolacímu soudu v zásadě umožněno přiznat
‚více nebo něco jiného‘, než účastník požaduje, nikoliv však méně. Může tedy
rozhodnout pro odvolatele ‚lépe‘, nikoliv však ‚hůře‘.“
Dále lze vyjít z poznatků, které byly získány rozborem zákazu reformace in
peius v nesporných řízeních. Předně z pohledu obecného byla zkoumána povaha
předmětu řízení. V řízeních o vypořádání společného jmění manželů jde výhradně
o majetkové nároky; veřejný zájem se zde neprojevuje. Obě strany mají
kontradiktorní postavení a obě mají možnost podat opravný prostředek, případně
mají možnost s ním disponovat (např. vzít ho zpět). Tím se řízení o vypořádání
společného jmění manželů přibližuje těm řízením nesporným, která jsou výlučně
návrhová a kde lze o zákazu reformace in peius uvažovat. Nutno ovšem dodat, že
v nesporných návrhových řízeních je dána obecná vázanost rozsahem odvolání (§
28 odst. 2 z. ř. s.), která je vzhledem k § 212 písm. c) o. s. ř. v řízení o
vypořádání společného jmění vyloučena.
Ač má tedy řízení o vypořádání
společného jmění manželů svá specifika oproti klasickému nastavení sporného
řízení, nelze tedy v obecné rovině uvažovat o tom, že by se zákaz reformace in
peius neuplatnil. Zvláštní kategorii pak tvoří spory, kde z právního předpisu
vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky. Ty se sice řídí pravidly
sporného řízení, nicméně s určitými výjimkami. Především je podstatné, že není
soud vázán rozsahem odvolání. I přesto však lze v obecné rovině zákaz reformace
in peius dovodit z jiných ustanovení občanského soudního řádu (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), jakož i z povahy materie, která je v řízení projednávána
(soukromoprávní věc bez uplatnění veřejných zájmů), a typu řízení (sporné
řízení) včetně postavení účastníků (kontradiktorní postavení) – (Dobrovolná,
E., Kolář, D.: Zákaz reformace in peius v civilním soudním řízení, Právní
rozhledy, 2023, č. 22, s. 779 s odkazy na analýzu německé nauky a praxe
obsažené v: Zimmermann, W. Verbot der reformatio in peius in der freiwillegen
Gerichtsbarkeit? Rechtspfleger, 1959, s. 255). Bez ohledu na výše uvedenou právní argumentaci vztahující se nepochybně k velmi
složité právní otázce, která v tuzemských poměrech soudní praxe a odborné
literatury stála vždy poněkud v pozadí, dovolací soud nepřehlédl ani argument
žalobkyně, podle níž je celkové vyznění vypořádání společného jmění
nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy, přičemž nereflektuje veškeré
okolnosti případu, jestliže celkové vypořádání není založeno na principu tzv. disparity. S tímto hodnotícím závěrem však dovolací soud nesouhlasí. Rozhodnutí soudu prvního stupně je založeno na tzv. paritním vypořádání, tj. na
rozdělení součástí společného jmění manželů v poměru 50 % ku 50 %. Proti tomuto
rozhodnutí dovolatelka odvolání nepodala a je nepodstatné, zda to bylo pro
souhlas s jeho věcným obsahem nebo z „pragmatických“ subjektivních důvodů. Podstatné je, že s obsahem tohoto rozhodnutí nevyjádřila nesouhlas
prostřednictvím odvolání, ač tak učinit mohla. Současné napadené rozhodnutí
odvolacího soudu je ve vztahu k paritě či disparitě ve vazbě na rozhodnutí
soudu prvního stupně rozhodnutím potvrzujícím. Předchozí rozhodnutí odvolacího
soudu, které ve prospěch dovolatelky, k odvolání žalovaného, založilo disparitu
v její prospěch, bylo odklizeno kasačním rozsudkem dovolacího soudu. Současný
stav je tedy takový, že co do základního způsobu vypořádání po odmítnutí
dovolání je rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního
stupně rozhodnutím potvrzujícím. Nevyznívá tedy nijak v neprospěch dovolatelky,
ale v zásadě vychází ze stejného paritního vypořádání jako rozhodnutí soudu
prvního stupně, které odvoláním nenapadla. Jestliže nyní argumentuje potřebou
disparitního vypořádání coby spravedlivého způsobu uspořádání vzájemných
majetkových vztahů účastníků, bylo na dovolatelce, aby se takového rozhodnutí
domáhala využitím opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně,
které důvody pro disparitu podílů neshledalo, ač podle jejího názoru důvody pro
disparitní vypořádání dány byly.
Je samozřejmě na zvážení účastníka řízení, zda
proti rozhodnutí soudu prvního stupně podá opravný prostředek či nikoliv, jeho
nevyužitím ze strany žalobkyně se však žalobkyně zbavila možnosti dosažení
disparitního vypořádání. Jinak řečeno, jestliže žalobkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně nepodala
odvolání, nemůže objektivně očekávat, že v takové situaci dosáhne pro ni
příznivějšího celkového procesního výsledku právě a jenom na základě odvolání
protistrany, která má z pochopitelných důvodů zcela opačný zájem na výsledku
řízení. To by popíralo samotnou podstatu sporného řízení s odpovědností
účastníka řízení za jeho výsledek. Obecný princip vigilantibus iura scripta
sunt, byť zpravidla zdůrazňovaný v poměrech hmotného práva, platí jako obecná
právní zásada nepochybně i zde. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.