ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobců a) Ing. J. B., b) J. B., zastoupených JUDr. Vladislavou
Halodovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích 1, náměstí Přemysla
Otakara II. 123/36, proti žalovaným 1) M. V., a 2) D. V., zastoupeným JUDr.
Miroslavem Popelem, advokátem se sídlem v Sušici III, Nábřeží Jana Seitze 131,
o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp.
zn. 8 C 194/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 23. dubna 2009, č. j. 6 Co 620/2009-370, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci a) a b) jsou povinni na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit
společně a nerozdílně žalovaným 1) a 2) k ruce společné a nerozdílné částku
16.320,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalovaných JUDr. Miloslava Popela.
Okresní soud v Prachaticích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23.
prosince 2008, č. j. 8 C 194/2004-311, určil, že nemovitosti zapsané u
Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Prachatice na
listu vlastnictví č. 1171 pro obec a katastrální území S., označené jako
parcela č. 2176/2 – ostatní plocha o výměře 5 m2 a parcela č. 2176/4 – ostatní
plocha o výměře 22 m2, jsou ve společném jmění žalobců Ing. J. B. a J. B. Dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobci nabyli na základě kupní smlouvy uzavřené 30. 5. 1997 se společností
Rekord, a. s., s právními účinky vkladu ke dni 6. 6. 1997, pozemek parc. č. 87
o výměře 779 m2 v k. ú. S. a jako oprávněné osoby do svého vlastnictví nabyli
od Pozemkového fondu ČR ke dni 27. 12. 1999 pozemek parc. č. 696 o výměře 123
m2 v k. ú. Stachy.
Ohledně parc. č. 2176/4 vyšel soud ze zjištění, že katastrální úřad v
Prachaticích rozhodl dne 6. 3. 2003, pod č. j. 02 OR-46/2002-3, o provedení
změny v katastru nemovitostí opravou zákresu v mapě katastru nemovitostí a
opravou zápisu na listech vlastnictví tak, že pro společnost Rekord, a. s., v
likvidaci, bude zapsána parcela č. 2176/4 – ostatní plocha o výměře 22 m2.
Rozhodnutí katastrálního úřadu bylo potvrzeno rozhodnutím Zeměměřičského a
katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2003, č. j.
O-21/144/2003, se zdůvodněním, že při obnově operátu novým mapováním v letech
1986 až 1988 byla v terénu zaměřena hranice užívání, nikoliv hranice
vlastnická, a po označení vlastnické hranice pak byla z parc. č. 2176/1
oddělena část nově označená jako parc. č. 2176/4. Tato nově vzniklá parcela
byla před obnovou operátu součástí stavební parc. č. 87 a po obnově operátu
byla v rozporu s tehdy platnými předpisy sloučena do parc. č. 2176. Zápis nově
vytvořené parcely do vlastnictví společnosti Rekord, a. s. zdůvodnil tím, že
žalobci koupili pozemek parc. č. 87 v roce 1997 ve zmenšených hranicích
(platných po obnově operátu), proto pozemek parc. č. 2176/4 zůstal ve
vlastnictví původního vlastníka parc. č. 87 společnosti Rekord, a. s., v
likvidaci, z jehož vlastnictví jej správce konkurzní podstaty prodal smlouvou
ze dne 3. 12. 2003 manželům B.
Ohledně parc. č. 2176/2 vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že katastrální
úřad v Prachaticích rozhodl dne 6. 3. 2003, pod č. j. 02 OR-211/2002/2, o
zápisu nově oddělené parcely č. 2176/2 o výměře 5 m2 ve prospěch původního
vlastníka parcely č. 87 společnosti Rekord, a. s., v likvidaci, s odůvodněním,
že z důvodu chyby při digitalizaci souboru popisných informací v roce 1998
musely být změněny hranice parcely PK 2176 a vytvořena nová výše uvedená
parcela. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Zeměměřičského a
katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích ze dne 7. května 2003, č. j.
O-22/145/2003, kde se v odůvodnění podává, že nová parcela vznikla převzetím
vlastnické hranice parcely č. 87. Tento pozemek spolu s již dříve uvedeným
pozemkem parc. č. 2176/4 prodal správce konkurzní podstaty společnosti Rekord,
a. s., v likvidaci, smlouvou z 3. 12. 2003 manželům B. Ze srovnávacího
sestavení parcel soud zjistil, že parcela č. 2176/2 vznikla z parcely č. 696 a
nikoliv oddělením od parcely č. 87, jak nesprávně uváděl ve svém rozhodnutí
Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Českých Budějovicích.
Soud prvního stupně se zabýval námitkou absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze
dne 3. 12. 2003 vznesenou žalobci, kterou zdůvodnili tím, že sporné pozemky v
době převodu právně neexistovaly. Posoudil věc podle § 5 zákona č. 344/1992
Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), a dospěl k závěru, že uvedená
smlouva je absolutně neplatná, neboť převáděné pozemky, resp. části původních
pozemků označené novými parcelními čísly 2176/2 a 2176/4, nebyly od původních
pozemků odděleny geometrickým plánem, tedy řádně nevznikly, a nemohly se proto
stát předmětem kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2003.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalovaných
manželů V. rozsudkem ze dne 23. dubna 2009, č. j. 6 Co 620/2009-370, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování o sdělení Katastrálního
úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Prachatice ze dne 9. 4. 2009
(čl. 340) a o záznamy podrobného měření změn č. 826 a 830 zjistil, že sporné
parcely č. 2176/2 a 2176/4 byly vytvořeny na základě záznamů podrobného měření
změn č. 826 a 830 s tím, že při opravě katastru katastrální úřad nevyhotovuje
geometrický plán. Předmětné parcely byly zapsány do katastru nemovitostí na
základě pravomocného rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v
Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2003. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k
tomu, že z žádného ustanovení katastrálního zákona nevyplývá povinnost v
případě oprav v katastru vyhotovit geometrický plán a sporné parcely jsou
evidovány v katastru nemovitostí v souladu s úpravou v katastrálním zákoně [§
27 písm. b) a § 2 odst. 1 písm. a)], pak právně existují a bylo možné je
převádět. Není tedy správný závěr soudu prvního stupně, že kupní smlouva
uzavřená dne 3. 12. 2003 mezi správcem konkurzní podstaty společnosti Rekord,
a. s., v likvidaci, a žalovanými je absolutně neplatná z důvodu neexistence
předmětu koupě. Dále soud poukázal na svůj názor vyjádřený již v předchozím
rozhodnutí, že ten, na koho správce konkurzní podstaty převedl v rámci
zpeněžení majetek sepsaný do konkurzní podstaty jako vlastnictví úpadce, se
stává vlastníkem takového majetku bez zřetele na to, vyšlo-li později najevo,
že majetek v době převodu náležel někomu jinému. Vůči tomu, kdo takto majetek
nabyl, nemůže původní vlastník uspět (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňují dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a v §
241a odst. 3 o. s. ř. Vytýkají odvolacímu soudu, že se nevypořádal s tvrzeními,
která na základě jeho výzvy učinili ve svém podání z 25. 7. 2008, a dokonce
uvedl, že žalobci neučinili žádná tvrzení ani nenavrhli žádné důkazy. Odvolací
soud nesprávně posoudil právní existenci sporných parcel. Žalobci setrvávají na
názoru, že k jejich vzniku oddělením mohlo dojít pouze na základě geometrického
plánu, který nebyl vyhotoven, a rovněž nedošlo ke změně druhu oddělených
pozemků. Vzhledem k tomu, že sporné pozemky právně neexistovaly, nemohly být
předmětem převodu a tudíž je nutné kupní smlouvu ze dne 3. 12. 2003 považovat
za absolutně neplatnou. Na základě takové smlouvy nemůže dojít k nabytí
vlastnického práva, byť by se jednalo o zpeněžení majetku z konkurzní podstaty.
Jsou si vědomi rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002, přesto se
však domnívají, že i za situace, kdy nepodali v konkurzním řízení vylučovací
žalobu (k níž ani nebyli vyzváni), neztrácejí možnost domáhat se určení svého
vlastnického práva. V opačném případě by byla bez jakéhokoliv opodstatnění
poskytována výrazně zvýšená ochrana osobám, které nabyly vlastnictví v rámci
zpeněžení konkurzní podstaty, což by znamenalo porušení čl. 11 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Takový výklad o omezení ústavní ochrany vlastnictví
vlastníka věci by byl protiústavní a otevíral by možnost k záměrnému zbavení
vybrané osoby vlastnického práva sepsáním její věci do konkurzní podstaty, což
by znamenalo obohacení úpadce, resp. věřitelů, a následně i nového vlastníka,
který věc z konkurzní podstaty získává pouze za část tržní ceny. Tento postup
by byl namístě pouze tehdy, pokud by dotčený vlastník po poučení o možnosti
podat vylučovací žalobu tuto nepodal. Navrhují, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se vyjádřili k dovolání tak, že považují rozsudek odvolacího soudu za
správný. Odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami žalobců. V průběhu
řízení bylo prokázáno, že žalobci si byli vědomi existence předmětných parcel,
jedním z důkazů bylo i vytyčení hranic pozemků dne 25. 5. 1998, č. 646/271/98,
které žalobce Ing. B. také bez připomínek podepsal. Bylo prokázáno i to, že se
žalobci u správce konkurzní podstaty ucházeli o prodej sporných pozemků.
Navrhují proto, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm.
a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Parcelou je pozemek, který je geometricky a polohově určen, zobrazen v
katastrální mapě a označen parcelním číslem [§ 27 písm. b) kat. zák.].
K nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky (dále jen
"katastr") se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající
věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva (§ 1 odst. 1 kat.
zák.). Práva uvedená v § 1 odst. 1 vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu
do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak (§ 2 odst.
2 kat. zák.).
Údaje katastru, a to parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a
geometrické určení katastrálního území, jsou závazné pro právní úkony týkající
se nemovitostí vedených v katastru (§ 20 kat. zák.).
V listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, musejí být označeny
pozemky způsobem uvedeným v § 5 odst. 1 písm. a) kat. zák.; pozemky musejí být
označeny parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží,
a v případě, že jsou v katastrálním území pozemky vedeny ve dvou číselných
řadách, též údajem, zda se jedná o pozemkovou nebo stavební parcelu.
V dané věci nešlo o případ, že by teprve mělo dojít k vytvoření nových parcel
ve smyslu § 5 odst. 2 kat. zák.; předmětem smlouvy mezi žalovanými a správcem
konkurzní podstaty byly pozemky v katastru již evidované v podobě parcel, a
tyto pozemky byly ve smlouvě řádně označeny. I kdyby snad došlo při evidenci
parcel k pochybení katastrálního úřadu, nemělo by to vliv na skutečnost, že
byly převáděny parcely, nikoliv neevidované pozemky. Nelze tedy dovodit, že by
v době převodu jeho předmět neexistoval; převáděné parcely byly v katastru
evidovány.
Od práva k parcele jako pozemku evidovanému v katastru nemovitostí je třeba
odlišit vlastnické právo k pozemku. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že
„pozemek (definovaný jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí
hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí
vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu
využití pozemků) je předmětem občanskoprávních vztahů; nemusí být vždy totožný
s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel,
nebo naopak být částí parcely jediné. Je proto nesprávný názor, že věcí v
právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a
odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru
nemovitostí.
Vymezení parcely je jen evidenční záležitostí a nemůže nic měnit na
vlastnickém právu; proto také soud nemůže určovat, jaká je ve skutečnosti
výměra parcely, neboť stanovení výměry parcely je věcí katastrálního úřadu,
který parcely eviduje“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007,
sp. zn. 22 Cdo 2271/2006, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu č. C 5218). Parcela tak může být složena z více pozemků, které mohou být
ve vlastnictví různých osob (typicky např. v případě vydržení hraničního
pruhu). Nelze přehlédnout, že pro případ, že parcelu evidovanou jako
vlastnictví úpadce převádí správce konkurzní podstaty, stanoví zákon zvláštní
pravidla; v takovém případě nemá nabytí od nevlastníka za následek neplatnost
smlouvy, ale vlastnické právo přejde na nabyvatele.
Dovolatelé v této souvislosti nesouhlasí s právním názorem, vyjádřeným v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002,
publikovaným jako R 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém
se uvádí: „Ten, na koho správce konkurzní podstaty v rámci zpeněžování (§ 27
zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) převedl majetek sepsaný
do konkurzní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového
majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době
zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému. Neuplynula-li tomu, kdo tvrdí, že
jeho vlastnické právo k majetku zpeněženému správcem konkurzní podstaty, jako
součást majetku konkurzní podstaty, vylučovalo příslušnost tohoto majetku ke
konkurzní podstatě, dosud lhůta k podání vylučovací žaloby podle ustanovení §
19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může se
žalobou podanou podle tohoto ustanovení proti správci konkurzní podstaty
domáhat vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkurzní
podstaty za zpeněžený majetek z konkurzní podstaty. Se žalobou na určení
vlastnického práva [§ 80 písm. c) o. s. ř.] podanou vůči tomu, kdo majetek
zpeněžením nabyl, však taková osoba uspět nemůže. Byl-li výtěžek zpeněžení
majetku sepsaného do konkurzní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům, může se
ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl vyplacen neprávem, neboť podle
hmotného práva měl ke zpeněženému majetku „lepší právo“ než úpadce, domáhat
vydání bezdůvodného obohacení žalobu směřující vůči osobám, mezi které byl
rozdělen; účinnému uplatnění takového nároku není na překážku ani případný
negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl
výtěžek získán, z konkurzní podstaty“.
Obdobná rozhodnutí byla již předložena k přezkumu Ústavnímu soudu, který však
závěry zde uvedené neshledal zjevně nepřiměřenými (viz usnesení ze dne 20.
března 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07, usnesení ze dne 27. dubna 2006, sp. zn.
III. ÚS 639/05, publikovaná v ASPI). Dovolací soud nevidí důvod pro to odchýlit
se od tohoto právního názoru; v podrobnostech se odkazuje na odůvodnění R
81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není
dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu,
nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání
zamítnout (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odpovídá skutečnosti, že dovolání
žalobců a) a b) bylo zamítnuto a úspěšní žalovaní 1) a 2) mají právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení, jež jim vznikly. Představují odměnu advokáta za
zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle
§ 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, 13.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů
za dva úkony právní služby ve výši 600,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhradu 20 % daně z přidané
hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 2.720,- Kč, celkem tedy 16.320,-
Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci a) a b) dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, jsou
žalovaní 1) a 2) oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. února 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu