U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců a) V. S., a b) L. S., zastoupených Mgr. Alešem Krochmalným,
advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, proti žalovanému RNDr. Ing. O. P.,
CSc., o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod
sp. zn. 8 C 1080/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 20. března 2014, č. j. 13 Co 89/2012-468, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu)
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 16. září
2011, č. j. 8 C 1080/2003-431, zřídil věcné břemeno spočívající v právu
žalovaného a každého dalšího vlastníka montované haly H., postavené na pozemku
parc. č. 583/4 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na listu vlastnictví
1744 pro obec a katastrální území O. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský
kraj, pracoviště Brno-venkov, užívat část pozemku parc. č. 582/1 – zahrada,
zapsaného na listu vlastnictví č. 606 pro obec a katastrální území O. ve
vlastnictví žalobců a) a b) a každých dalších vlastníků tohoto pozemku, a to za
účelem údržby a oprav téže montované haly H. v rozsahu vymezeném v geometrickém
plánu znalce Ing. Jaroslava Sáčka ze dne 4. 11. 2010, č. 1412-65/2010, přičemž
tento geometrický plán je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I.). Dále
rozhodl, že žalovaný a každý další vlastník montované haly H. je povinen
písemně oznámit žalobcům a) a b) a každému dalšímu vlastníku pozemku parc. č. 582/1 v katastrálním území O. provádění oprav a údržby této haly ve lhůtě
patnácti dnů předem a zároveň sdělit druh a rozsah prací na údržbě a opravách
haly včetně počtu dní trvání těchto prací (výrok II.), rozhodl, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobcům a) a b), oprávněným společně a nerozdílně, náhradu za
zřízení věcného břemene 3 520 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
(výrok III.). Zastavil řízení o návrhu žalobců a) a b), kteří se domáhali, aby
soud určil, že žalobci a) a b) jsou vlastníky v režimu společného jmění manželů
části pozemku parc. č. 10890/2 o výměře 386 m2, vedeného ve zjednodušené
evidenci – původ pozemkový katastr, původní katastrální území O., a zapsaného
na listu vlastnictví č. 606 pro obec a katastrální území O. u Katastrálního
úřadu pro Jihomoravský kraj, pracoviště Brno-venkov, když tato část je označena
v geometrickém plánu Ing. Vladimíra Svobody č. 765-167/2002 jako parc. č. 582/6
v katastrálním území O. (výrok IV.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.) s tím, že žalobci a) a b) jsou
povinni nahradit společně a nerozdílně České republice na účet Okresního soudu
Brno-venkov náklady řízení ve výši 11 015,50 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí (výrok VI.) a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit České
republice na účet Okresního soudu Brno-venkov náklady řízení ve výši 11 015,50
Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok VII.). Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného svým
rozsudkem ze dne 20. března 2014, č. j. 13 Co 89/2012-468, změnil rozsudek I. stupně v napadené části ve výrocích I. až III. tak, že zamítl návrh žalobců na
odstranění stavby montované haly typu H. anebo její části postavené na pozemku
žalobců parc. č. 582/1 v k. ú. O. z tohoto pozemku (výrok I.).
Rozhodl, že
žalobci a) a b) jsou povinni nahradit žalovanému na nákladech řízení před soudy
obou stupňů částku 36 727 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok
II.) a rozhodl, že žalobci a) a b) jsou povinni nahradit České republice na
účet Okresního soudu Brno-venkov, společně a nerozdílně, náklady řízení v
částce 22 031 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.)
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť rozsudkem odvolacího
soudu byl změněn rozsudek prvoinstančního soudu ve věci samé. Odvolání žalobci
odůvodňují tím, že je rozhodnutí odvolacího soudu postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále vadou, která spočívá v
nesprávném právním posouzení věci. Žalobci odvolacímu soudu zejména vytýkají,
že při svém rozhodování vycházel pouze z důkazů a závěrů uplatněných v
prvoinstančním řízení a vypracovaných k tomu ustanovenými znalci, kdy bez
jakékoliv odborné kvalifikace měnil závěry těchto odborných vyjádření a to
nepředvídatelně a neodůvodněně, a že tak odvolací soud pochybil při posuzování
provedených důkazů a jejich význam a závěry neodůvodnitelně změnil oproti
rozhodnutí soudu I. stupně. Dále namítají, že rozhodnutí je postiženo vadou
spočívající v tom, že nebyli poučeni ve smyslu § 118a odst. 2 občanského
soudního řádu o právním názoru odvolacího soudu, a jeho rozhodnutí proto
považují za překvapivé a v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního
rozhodnutí a principem legitimního očekávání. Žalobci se následně v dovolání
vymezují k jednotlivým fázím řízení, vyjadřují přesvědčení, že skutečnosti
týkající se oprávněnosti stavby má za povinnost prokazovat její vlastník, tedy
žalovaný a nikoliv žalobci a závěrem navrhují, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, případně aby napadený rozsudek zrušil
a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání žalobců
nevyjádřil. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20.
března 2014 a
dovolání bylo podáno po tomto datu, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací
soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen
„o. s. ř.“). Podle § 243f odst. 3 věta první, o. s. ř., ve znění po novele provedené zákonem
č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž
bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je
dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v
dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na
webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz)]. V daném případě není v dovolání řádně uvedeno, v čem dovolatelé spatřují
splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř. Ačkoliv dovolatelé byli odvolacím soudem zcela konkrétně poučeni o důvodech
přípustnosti dovolání, shledávají v rozporu s § 237 o. s. ř., ve znění účinném
od 1. ledna 2013, přípustnost dovolání v tom, že dovolání směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu I. stupně ve
věci samé, a tak odkazují zřejmě na § 237 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012. Jiný důvod přípustnosti dovolání dovolatelé neuvádí a nelze ho
ani dovodit z obsahu samotného dovolání. Dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu vytýkají, že je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné posouzení ve věci, a dále vadou, která spočívá
v nesprávném právním posouzení.
Konkrétně vytýkají nedostatek poučení podle §
118a odst. 2 o. s. ř., překvapivost rozhodnutí a nepřípustné hodnocení důkazů
(výslechu znalce, znaleckého posudku). Od 1. ledna 2013 je však jediným
dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že
pokud dovolatelé v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku
hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom
případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání přípustné. Dovolatelé
však v souvislosti s tvrzenými vadami řízení otázku hmotného či procesního
práva nevymezili, a proto v této fázi dovolacího řízení není Nejvyšší soud
oprávněn tvrzené vady přezkoumávat. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na stěžejním skutkovém zjištění, že
předmětná stavba se nenachází na pozemku žalobců. Jestliže dovolatelé naznačují
nesouhlas s tímto pro věc určujícím závěrem, nepřípustně zpochybňují skutková
zjištění, kterými je však dovolací soud vázán, v dovolacím řízení nepodléhají
přezkumu a jejich kritikou nelze přípustnost dovolání založit. Jelikož dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3028/2013 a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 22 Cdo 4205/2013 (obě
uveřejněná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz)]. V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda
senátu