22 Cdo 3146/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a)
E. K. a b) MUDr. J. K., zastoupených JUDr. Petrem Macákem, advokátem se sídlem
v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalované obci Česká Kubice, IČO: 00253294,
se sídlem v České Kubici 2, zastoupené JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou se
sídlem v Domažlicích, Msgre. B Staška 62, o zdržení se zásahů do vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 168/2014, o
dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. března
2015, č. j. 14 Co 28/2015-29, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. března 2015, č. j. 14 Co
28/2015-29, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Dospěl k závěru, že k rozhodování o úpravě nebo omezení veřejného přístupu na
účelovou komunikaci je příslušný silniční správní úřad, kterým je žalovaná.
Institut obecného užívání veřejné komunikace má veřejnoprávní charakter, proto
zde není dána pravomoc soudů rozhodujících v občanském soudním řízení. Ochrana
uživatele pozemní komunikace musí být poskytnuta v rámci veřejné správy a
posléze ve správním soudnictví.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců usnesením ze dne 23.
března 2015, č. j. 14 Co 28/2015-29, usnesení soudu prvního stupně změnil tak,
že se řízení nezastavuje.
Dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně dovodil, že v přezkoumávané
věci jde o úpravu nebo omezení veřejného přístupu na účelovou komunikaci.
Žalobci netvrdí, že pozemek parc. č. 249/27 v k. ú. S. S. je účelovou
komunikací. Ze skutkových tvrzení i z listin založených do spisu vyplývá, že v
roce 2011 koupili do společného jmění manželů pozemek o výměře 2 474 m2, přes
který vede účelová komunikace, která zabírá jen jeho malou část. Ve své žalobě
se domáhají ochrany proti zásahům do jejich vlastnického práva ze strany
žalované, kterou jim mohou poskytnout soudy v občanském soudním řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o ust. § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se
domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 1 o. s. ř. Za nesprávný považuje
závěr odvolacího soudu, že ve věci je dána pravomoc soudů. Tvrdí, že pro
posouzení je podstatné, že žalobci existenci veřejně přístupné účelové
komunikace na pozemku parc. č. 249/27 v k. ú. S. S. nezpochybňují. Z obsahu
žaloby pak vyplývá, že hodlají regulovat provoz na veřejně přístupné účelové
komunikaci, k čemuž je příslušný pouze silniční správní úřad. Navrhuje, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu
prvního stupně o zastavení řízení potvrdí.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání je přípustné a je i důvodné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V dané věci se žalobci domáhali, aby byla žalované uložena povinnost navrátit
závoru na pozemek PK č. 249/27 v k. ú. S. S., navrátit dopravní značku „Zákaz
vjezdu všech vozidel“ na pozemek parc. č. 249/36 v k. ú. S. S., zdržet se
vjezdu vozidel údržby na pozemek PK č. 249/27 v k. ú. S. S. a zdržet se
shrnování sněhu vozidly údržby na účelové komunikaci vedoucí přes pozemek PK č.
249/27 v k. ú. S. S. Svůj návrh odůvodnili tím, že přes pozemek parc. č. PK č.
249/27 vede účelová komunikace, která v minulosti sloužila pěším a výjimečně
vozidlům vlastníků přilehlých nemovitostí. Vjezdu vozidel bránila závora,
kterou na pozemní komunikaci umístila žalovaná a dopravní značka „Zákaz vjezdu
všech vozidel.“ Žalovaná v souvislosti se stavební činností na dalších
pozemcích závoru i dopravní značku odstranila, čímž se zvýšil pohyb strojů a
nákladních vozidel po komunikaci, došlo k rozježdění pozemku mimo komunikaci a
ke škodám na majetku žalobců. Žalobci uvedli, že s jiným – širším – způsobem
užívání účelové komunikace nesouhlasí, neboť tím dochází k porušování jejich
vlastnického práva.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo
1868/2000, publikovaném v Právních rozhledech, ročník 2001, č. 2, dovodil, že
„zřídí-li vlastník pozemku účelovou komunikaci anebo souhlasí-li, byť i
konkludentně, s jejím zřízením (aniž by šlo o komunikaci v uzavřeném prostoru
nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného
prostoru nebo objektu), stává se tato komunikace veřejně přístupnou a vztahuje
se na ni nadále obecné užívání pozemní komunikace. Soukromá práva vlastníka
jsou v tomto případě omezena veřejně právním institutem obecného užívání
pozemní komunikace. Zákon o pozemních komunikacích je třeba vykládat v souladu
s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého vyvlastnění,
nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na
základě zákona a za náhradu. Proto nelze zřídit účelovou komunikaci na pozemku
proti vůli jeho vlastníka; zřídí-li pozemní komunikaci, která by jinak byla
účelovou komunikací, někdo jiný než vlastník a vlastník neprojeví, byť i
konkludentně, souhlas s existencí a užíváním této komunikace, může se domáhat
ochrany negatorní žalobou podle § 126 odst. 1 obč. zák. (pozn. s účinností od
1. 1. 2014 § 1040 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen o.
z.). Je-li však účelová komunikace v souladu s vůlí vlastníka zřízena, nemůže
její vlastník jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání, jak je
zřejmé i z ustanovení zákona o pozemních komunikacích, která vážou regulaci
provozu na veřejně přístupných účelových komunikacích (§ 7 odst. 1) na
rozhodnutí příslušného orgánu, nikoliv na rozhodnutí vlastníka (§ 7 odst. 1
věta druhá, § 24), i z těch ustanovení, která svémocnou regulaci postihují (§
42 odst. 2 písm. c/). K takové regulaci nejsou oprávněni ani právní nástupci
původního vlastníka. Vlastník komunikace, která má znaky účelové komunikace,
která není v uzavřeném prostoru nebo objektu (§ 7 odst. 2 zákona o pozemních
komunikacích), není ani při zřízení komunikace oprávněn omezit užívání této
komunikace na určitou skupinu subjektů a vyloučit tak její obecné užívání. To
neznamená, že vlastník by byl zbaven možnosti provoz na účelové komunikaci
regulovat, případně komunikaci zcela uzavřít; může tak však učinit jen na
základě rozhodnutí příslušného správního orgánu“.
Obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jde o
veřejnoprávní oprávnění, které nelze omezit na základě jednostranných úkonů
subjektů veřejného práva. Toto užívání se neopírá o občanskoprávní předpisy,
ale o zákon o pozemních komunikacích. Z § 44 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že
v řízení o věcech upravených zákonem o pozemních komunikacích, tedy i o obecném
užívání komunikací, se postupuje, nestanoví-li tento zákon jinak, podle
obecných předpisů o správním řízení. Podle § 7 odst. 1 a 2 o. s. ř. v občanském
soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které
vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů,
pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné
věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li
to zákon. V občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci,
upravené zákonem o pozemních komunikacích, které podle § 44 odst. 1 tohoto
zákona mají být projednány v řízení, provedeném podle obecných předpisů o
správním řízení; nelze tedy ani vydat rozhodnutí o tom, že pozemek je účelovou
komunikací (ostatně by nešlo ani o některý z případů, uvedených v § 80 o. s.
ř.). Pokud se však v soudním řízení o negatorní žalobě podle § 126 odst. 1 obč.
zák. (nově podle § 1042 o. z.) žalovaný brání námitkou, že pozemek, z jehož
užívání má být vyloučen, je účelovou komunikací, posoudí soud otázku, zda
skutečně jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, jako předběžnou podle §
135 odst. 2 o. s. ř., aniž by bylo nutné k této otázce vydávat správní
rozhodnutí.
Dovolací soud rovněž opětovně vyslovil, že ochrana práva obecného užívání
pozemních komunikací přísluší správním orgánům. V pravomoci soudu je však
rozhodovat o ochraně vlastnického práva, pokud není výslovně svěřena jinému
orgánu (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Je tedy nutno rozlišovat případ, kdy soud by měl
podle žaloby ve výroku rozhodnout o ochraně práva osobního užívání pozemní
komunikace, od případu, kdy soud rozhoduje o právu vlastníka na ochranu podle §
126 odst. 1 obč. zák. (nově podle § 1042 o. z.) Soudu přitom náleží pravomoc k
rozhodnutí o žalobě na ochranu vlastnického práva.
V dané věci žalobci nezpochybňují skutečnost, že se na části jejich pozemku
parc. č. 249/27 v k. ú. S. S. nachází účelová komunikace. Tvrdí sice, že se
domáhají ochrany svých práv proti neoprávněným zásahům do vlastnického práva ze
strany žalované, která odstranila závoru z pozemku žalobců, odstranila dopravní
značku, vjíždí vozidly údržby na pozemek žalobců a bez jakékoli dohody s
majiteli pozemku shrnuje sníh vozidly údržby na účelové komunikaci vedoucí přes
pozemek žalobců, z obsahu žaloby však vyplývá, že se domáhají omezení veřejného
přístupu na účelovou komunikaci. Pravomoc rozhodnout o ochraně práva osobního
užívání pozemní komunikace však soudu nepřísluší, může tak učinit pouze
příslušný správní orgán. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto nesprávné a v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož Nejvyšší soud
shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího
soudu podle § 243d písm. b) o. s. ř., postupoval ve shodě podle § 243e odst. 1
o. s. ř. a napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení
závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o.
s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení
u něho končí (§ 151 odst. 1, § 243g odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu