22 Cdo 3158/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobců a) V. C., a b) H. H., obou zastoupených JUDr. Karlem Polákem,
advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Palackého 202 , proti žalovanému Ing. M.
M., zastoupenému JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamelem, advokátem se sídlem ve Frýdku-
Místku, Pod Štandlem 2218, o uložení povinnosti zdržet se chůze a jízdy, vedené
u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 20 C 271/2006, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2008,
č. j. 57 Co 423/2008-220, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2008, č. j. 57 Co
423/2008-220, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
15. května 2008, č. j. 20 C 271/2006-176, zamítl žalobu, aby se žalovaný zdržel
chůze a jízdy po pozemcích parc. č. PK 1173, parc. č. PK 1174 a parc. č. PK
1144/2 zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální
pracoviště Frýdek-Místek, na LV č. 63 pro obec Lhotka, katastrální území L.
Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Výsledek řízení závisel na posouzení toho, zda sporné pozemky tvoří
účelovou komunikaci; žalovaný se totiž proti negatorní žalobě bránil tvrzením,
že o takovou komunikaci jde. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci
jsou vlastníky pozemků parc. č. PK 1173, parc. č. PK 1174 a parc. č. PK 1144/2
v k. ú. L. Od roku 1957 předmětné pozemky po vstupu prarodičů žalobců do
jednotného zemědělského družstva („JZD“) užívalo JZD. V době užívání družstvem
byla vyjetá cesta užívána jako spojnice mezi obecní komunikací (parc. č. 1198)
a mezi pozemky v družstevním užívání. Soud vzal za prokázané, že touto cestou,
která byla patrná jako vyjeté koleje v terénu (i na snímku letecké mapy z roku
2001), jezdili i vlastníci okolních pozemků, domů a chalup a v roce 1999 či
2000 i vozidla, která svážela dřevo ze sousedního lesa. Cesta byla takto
vyznačena i v turistické mapě. V této podobě byla zakreslena do dosud platného
územního plánu obce Lhotka jako účelová komunikace. Ve věci existence či
neexistence předmětné účelové komunikace nebylo dosud obcí Lhotka jako
příslušným silničním správním orgánem vydáno žádné správní rozhodnutí. Do roku
2003 žalobci nebránili žalovanému ani dalším osobám v užívání vyjetých kolejí
na jejich pozemku jako cesty k průchodu i k průjezdu. Teprve v roce 2004
písemně sdělili žalovanému, že s tímto užíváním nesouhlasí, a že ani dříve k
němu neudělili souhlas. V roce 2005 na hranici svého pozemku parc. č. PK 1173 s
pozemkem žalovaného parc. č. PK 1142/2 umístili tabuli zakazující vjezd na
předmětné pozemky s tím, že se jedná o soukromé vlastnictví.
Soud posoudil věc podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku („obč. zák.) a podle
§ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Vyjeté koleje na
předmětných pozemcích označil za veřejně přístupnou účelovou komunikaci s tím,
že k regulaci provozu na takové komunikaci nejsou právní nástupci původních
vlastníků oprávněni, ale toto oprávnění náleží pouze příslušnému silničnímu
správnímu orgánu. Nicméně vzhledem k tomu, že žalobci, aniž by vyčkali výsledku
soudního řízení, rozorali pozemky, po kterých vedla účelová komunikace, čímž
znemožnili její další užívání, nemůže již docházet k jimi tvrzeným neoprávněným
zásahům do jejich vlastnického práva. Nedochází-li k rušení vlastnického práva,
musel soud žalobu zamítnout.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců
rozsudkem ze dne 23. prosince 2008 (omylem uvedeno 2009), č. j. 57 Co
423/2008-220, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému
povinnost zdržet se chůze a jízdy po pozemcích parc. č. PK 1173, parcela PK
1174 a parcela č. PK 1144/2 zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský
kraj, katastrální pracoviště Frýdek-Místek na LV č. 63 pro obec Lhotka,
katastrální území L. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů.
Odvolací soud vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně, které
doplnil listinným důkazem přípustným podle § 205a odst. 1 občanského soudního
řádu („o. s. ř.“), a to rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje,
odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 21. 11. 2008, ve kterém
správní úřad přikázal obci Lhotka, jakožto silničnímu správnímu úřadu, aby ve
lhůtě 30 dnů od doručení příkazu vydala rozhodnutí ve věci neoprávněného
uzavření části veřejně přístupné účelové komunikace na předmětných pozemcích
žalobců. Z tvrzení účastníků u jednání u odvolacího soudu zjistil, že žalovaný
předmětné pozemky žalobců nadále užívá k přístupu (přechodu) ke svým
nemovitostem v místech, kde probíhala dříve účelová komunikace. Odvolací soud
nepovažoval za správné závěry soudu prvního stupně o vzniku účelové komunikace
na předmětných pozemcích žalobců. Konstatoval, že soud prvního stupně správně
tuto otázku posuzoval podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, došel
však k nesprávným závěrům. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že účelovou
komunikací se pozemek, splňuje-li znaky uvedené v § 7 odst. 1, stává přímo ze
zákona. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října
2004, sp. zn. 5 As 20/2003, podle kterého vedle nezbytného souhlasu vlastníka
buď výslovným projevem nebo konkludentním jednání je podmínkou veřejného
užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné
komunikační potřeby. V řízení bylo prokázáno, že vstupem právních předchůdců
žalobců - jejich prarodičů v roce 1957 do JZD se sporné pozemky staly předmětem
družstevního užívání. JZD pozemky obhospodařovalo a v místech vyjetých kolejí
po zemědělské technice se staly pozemky komunikací, ovšem pouze pro zemědělské
účely k dopravní obslužnosti v souvislosti se zemědělským obhospodařováním a
nikoliv k zajištění komunikačního spojení vlastníků sousedních nemovitostí s
ostatními komunikacemi. Odvolací soud zaujal názor, že veřejnou cestou –
účelovou komunikací se předmětné pozemky nikdy nestaly; navíc tu ani není
naléhavá komunikační potřeba žalovaného, který si přístup může zajistit i
jinak. Vzhledem k tomu, že žalovaný nadále neoprávněně zasahuje do vlastnického
práva žalobců, odvolací soud jejich žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody
uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a v § 241a odst. 3 o. s. ř.
Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil existenci účelové komunikace
vedoucí přes předmětné pozemky žalobců. Nevzal v úvahu, že obecně závazná
vyhláška obce Lhotka č. 1/2003 ze dne 24. 2. 2003, účinná dnem 11. 3. 2003,
jejíž součástí je i obrazová část se zakreslením sporné komunikace, působí vůči
všem, tedy i vůči žalobcům. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zcela chybí
posouzení, jaký vliv na charakter sporné komunikace mělo její zanesení do
územního plánu obce, ačkoliv tento důkaz žalovaný uplatnil a považoval ho za
významný pro svou obranu. Odvolací soud byl povinen se ve svém měnícím
rozhodnutí vypořádat se všemi námitkami žalovaného a to neučinil, proto je
řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Sporná komunikace, která byla pojata do územního plánu vydaného obecně
závaznou vyhláškou obce, má charakter veřejné cesty a její užívání nepodléhá
režimu soukromého práva. Odvolací soud způsobil svým měnícím rozsudkem nesoulad
mezi právním předpisem (územním plánem) a soukromoprávním rozhodnutím o
negatorní vlastnické žalobě.
Odvolací soud se nevypořádal s rozhodnutím Krajského úřadu pro Moravskoslezský
kraj ze dne 21. 11. 2008, ve kterém je jasně označena sporná komunikace jako
účelová komunikace. Žalovaný má za to, že není správný ani názor odvolacího
soudu, že dosud neexistuje žádné správní rozhodnutí ve věci účelové komunikace.
Za takové rozhodnutí žalovaný považuje dokument vydaný Obecním úřadem Lhotka
dne 16. 10. 2007 (čl. 64).
Žalovaný dále vytýká odvolacímu soudu, že aniž pro to měl oporu v provedeném
dokazování, uvedl, že předmětné pozemky byly užívány jako spojnice mezi obecní
komunikací parc. č. 1198 a mezi dalšími pozemky v družstevním užívání. V řízení
však bylo prokázáno, že komunikace sloužila jako přístup k nemovitostem různých
vlastníků, tedy rozhodně nesloužila jen zemědělským účelům.
Za další skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, žalovaný
považuje konstatování odvolacího soudu, že žalobci v roce 1994 zaslali
žalovanému dopis s nesouhlasem s užíváním předmětné komunikace (jde zřejmě o
překlep v rozhodnutí – správně měl být uveden rok 2004). Rovněž nejsou
podložené závěry, že vlastníci sousedních nemovitostí užívali spornou
komunikaci pouze s výslovným souhlasem žalobce nebo jeho právních předchůdců a
že žalovaný a ostatní vlastníci, kteří používají předmětnou komunikaci, mají
možnost jiného přístupu ke svým nemovitostem. Obecní komunikace parc. č. 1198
nevede k pozemku žalovaného parc. č. 1140/3 (kde má postavený dům) a další
nepřesností je, že žalovaný je vlastníkem parc. č. 1142 – ostatní komunikace,
když tato parcela neexistuje. Jednáním na místě samém a dopisem obce Lhotka ze
dne 28. 3. 2006 (čl. 67) bylo prokázáno, že žádný jiný přístup k nemovitosti
žalovaného neexistuje.
Žalovaný poukazuje na správné závěry soudu prvního stupně, že i pokud by
nedošlo ke vzniku účelové komunikace v době družstevního užívání, pak vznikla
po roce 1989, kdy byla užívána přinejmenším s tichým souhlasem vlastníka; toto
je též možné zjistit i z rozhodnutí Krajského úřadu pro Moravskoslezský kraj
ze dne 11. 7. 2006, č. j. MSK 113632/2006 (čl. 27). K územnímu plánu a k jeho
schvalování měli žalobci možnost podat námitky či připomínky, což neučinili,
neboť se komunikace běžně užívala vlastníky okolních nemovitostí. Žalovaný má
za to, že případ posuzovaný v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06, na
který odvolací soud odkazuje, nelze srovnávat s projednávanou věcí. V
návaznosti na závěry tohoto nálezu zdůrazňuje, že se v projednávané věci jedná
o nutnou komunikační potřebu, neboť přístup jinudy není možný. Předmětnou
komunikaci zpřístupnil široké veřejnosti otec žalobců, když si nepřál, aby se
jezdilo po původní cestě, která vedla přímo nad jeho domem, neboť tak docházel
k poškozování odtokových poměrů. Daný stav převzali i žalobci. Původně pozemky
i oni zpřístupňovali bez jakýchkoliv výhrad a byli srozuměni s omezením svého
vlastnického práva. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání uvádějí, že se zcela ztotožňují se
závěrem odvolacího soudu, že se předmětné pozemky nikdy nestaly veřejnou cestou
– účelovou komunikací. Odvolací soud úplně a objektivně zjistil skutkový stav a
správně právně věc posoudil. Není dán ani jeden ze dvou předpokladů vzniku
veřejné komunikace; dovolatelé uvádějí i další skutečnosti, o které opírají
svůj procesní postoj. Navrhují, aby dovolací soud dovolání jako zjevně
bezdůvodné odmítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Dovolací soud se zabýval otázkou, zda za situace, kdy u silničního správního
orgánu probíhalo řízení o užívání sporného pozemku jako účelové komunikace a
současně soud vedl řízení o negatorní žalobě, které se žalovaný bránil
námitkou, že sporný pozemek užívá na základě práva obecného užívání účelové
komunikace, byly podmínky k tomu, aby soud o věci rozhodl na základě
samostatného posouzení existence práva obecného užívání sporného pozemku.
Pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá
řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu,
nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět; to neplatí v řízení o povolení
zápisu do obchodního rejstříku [§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.]. Otázky, o
nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o
takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (§ 135
odst. 2 o. s. ř.).
Otázkou pravomoci soudu poskytovat ochranu právu obecného užívání
pozemních komunikací se zabýval dovolací soud v rozsudku ze dne 3. května 2000,
sp. zn. 22 Cdo 178/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 10/2000; právní
názor, vyslovený v tomto rozsudku, shledal správným i Ústavní soud v usnesení
ze dne 8. listopadu 2000, sp. zn. II. ÚS 427/2000. Lze též poukázat na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000,
publikovaný v Právních rozhledech č. 2/2001, a poznámku k tomuto rozhodnutí
publikovanou tamtéž.
Účelová komunikace (§ 7 zákona o pozemních komunikacích), je pozemní
komunikací (§ 2 odst. 2 cit. zákona). V mezích zvláštních předpisů upravujících
provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí
každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke
kterým jsou určeny (dále jen "obecné užívání"), pokud pro zvláštní případy
nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak (§ 19 odst. 1 cit. zákona).
Podle § 44 odst. 1 cit. zákona pokud tento zákon nestanoví jinak, postupuje se
v řízení o věcech upravených tímto zákonem podle obecných předpisů o správním
řízení. V § 40 odst. 1 tohoto zákona se uvádí, že státní správu ve věcech
dálnice, silnice, místní komunikace a veřejné účelové komunikace vykonávají
silniční správní úřady. Působnost silničního správního úřadu vykonávají v
rozsahu stanoveném tímto zákonem též obce v přenesené působnosti. Podle § 40
odst. 5 písm. c) zákona o pozemních komunikacích obce vykonávají působnost
silničního správního úřadu ve věcech místních komunikací a veřejně přístupných
účelových komunikací.
Obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva,
ale jde o veřejnoprávní oprávnění. Toto užívání se neopírá o občanskoprávní
předpisy, ale o zákon o pozemních komunikacích (o tento zákon též odvolací soud
opřel rozhodnutí ve věci). Z § 44 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že v řízení o
věcech upravených zákonem o pozemních komunikacích, tedy i o obecném užívání
komunikací, se postupuje, nestanoví-li tento zákon jinak, podle obecných
předpisů o správním řízení. Podle § 7 odst. 1 a 2 o. s. ř. v občanském soudním
řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají
z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle
zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají
a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. V
občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci, upravené zákonem
o pozemních komunikacích, které podle § 44 odst. 1 tohoto zákona mají být
projednány v řízení, provedeném podle obecných předpisů o správním řízení.
Pro obecné užívání, tedy nevýlučné užívání statku odpovídající jeho
určení, je charakteristické, že oprávnění k takovému užívání vzniká předem
neurčenému okruhu uživatelů, tedy nejde o soukromá práva konkrétních osob k
věci cizí (věcná břemena), a vzniká přímo ze zákona, na rozdíl od užívání
zvláštního, které bývá vázáno na vydání určitého individuálního správního aktu
(viz Hendrych D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 6. vydání, Praha: C. H.
Beck, 2006, s. 303 až 307). Dovolací soud dodává, že právní skutečností, která
má za následek vznik či autoritativní potvrzení existence účelové komunikace,
není územní plán; ze zákona (§ 43 a násl. stavebního zákona č. 183/2006 Sb.)
totiž nevyplývá, že by územní plán přímo upravoval užívání pozemků, kterých se
týká.
Po účinnosti zákona o pozemních komunikacích, tedy od 1. dubna 1997,
jsou účelovými komunikacemi všechny pozemní komunikace, které splňují hlediska
uvedená v tomto zákoně, a to i v případě, že o charakteru této pozemní
komunikace nebylo vydáno správní rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, publikovaný v Právních rozhledech
č. 2/2001). Proto je možné, aby v případě, že se v soudním řízení o negatorní
žalobě podle § 126 odst. 1 obč. zák. žalovaný brání námitkou, že pozemek, z
jehož užívání má být vyloučen, je účelovou komunikací, posoudí soud otázku, zda
skutečně jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, jako předběžnou podle §
135 odst. 2 o. s. ř., aniž by bylo nutné k této otázce vydávat správní
rozhodnutí. Jiná je však situace v případě, že o charakteru sporného pozemku
(údajné účelové komunikace), případně o neoprávněném zásahu do tvrzeného práva
obecného užívání účelové komunikace, již v době rozhodování soudu probíhá
správní řízení, o kterém je soud informován. Pak je třeba vzít do úvahy riziko,
že ve věci budou vydána rozporná rozhodnutí [a věc bude třeba řešit cestou
obnovy řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Pro silniční správní
orgán je podle výslovného znění § 159a odst. 4 o. s. ř. závazný jen výrok
rozhodnutí o negatorní žalobě, nikoliv však posouzení předběžné otázky (zde
existence účelové komunikace), ze kterého tento výrok vyplývá. Pokud by totiž
bylo v tomto případě pro správní orgán závazné i řešení uvedené předběžné
otázky – existence účelové komunikace – byla by tím přenesena pravomoc k
rozhodování o její existenci ze silničního správního úřadu na soud. Ze zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, nelze dovodit, že by pro správní orgán bylo
závazné rozhodnutí obecného soudu o předběžné otázce, která patří jinak do
pravomoci správního orgánu.
Z čl. 1 odst. 1 Ústavy vyplývá, že Česká republika je právní stát.
Existence pravomocných a rozporných rozhodnutí soudu a správního orgánu o
stejné otázce (byť i v rámci řešení tzv. předběžných otázek) je v rozporu s
jedním z principů právního státu – s právní jistotou subjektů práva. Protože
rozhodování ve věcech pozemních komunikací včetně komunikací účelových je
zákonem svěřeno silničním správním orgánům, které nemají výslovně stanovenou
povinnost vycházet z toho, jak otázky týkajících se těchto komunikací vyřešil v
rámci posuzování předběžných otázek soud, nezbývá než dovodit, že je-li otázka
existence či užívání pozemní komunikace již předmětem řízení silničního
správního orgánu, pak soud, jehož rozhodnutí závisí na otázce, zda o takovou
komunikaci jde, podle okolností věci řízení přeruší [§ 109 odst. 2 písm.c) o.
s. ř.] a vyčká rozhodnutí silničního správního orgánu, ze kterého bude při
rozhodování ve věci vycházet (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). K tomu již starší
komentář k občanskému soudnímu řádu uváděl: „I když si však soud určitou otázku
jako předběžnou posoudit smí, vede zájem na jednotnosti rozhodování soudů a
jiných státních orgánů k tomu, že soud, pokud již o takové otázce probíhá
řízení před jiným orgánem, zpravidla řízení přeruší a vyčká rozhodnutí
příslušného orgány. Z jeho rozhodnutí pak v dalším řízení vychází“ (Handl, V.,
Rubeš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. Panorama Praha, 1985, díl I.,
str. 511).
Posouzení otázky, zda je na místě řízení přerušit či zda soud má předběžnou
otázku posoudit sám, je individuální a záleží na okolnostech konkrétní věci.
V projednávané věci byl při jednání před odvolacím soudem dne 17.
prosince 2008 proveden důkaz rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského
kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 21. listopadu 2008,
kterým bylo obci Lhotka jako silničnímu správnímu úřadu přikázáno, aby ve lhůtě
30 dnů od doručení rozhodnutí vydala rozhodnutí ve věci neoprávněného uzavření
části veřejné komunikace na pozemcích, ohledně kterých je veden soudní spor.
Za této situace a při přihlédnutí k tomu, že rozhodování o ochraně práva
obecného užívání pozemních komunikací je v zásadě v pravomoci silničních
správních úřadů bylo namístě, aby soud (případně po přerušení řízení) vyčkal
rozhodnutí silničního správního orgánu při rozhodování o tom, zda námitka
žalovaného, že tyto pozemky užívá jako cestu zatíženou právem obecného užívání
účelové komunikace, je důvodná. Odvolací soud však ve věci rozhodl, aniž vyčkal
vydání správního rozhodnutí; zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř. V dalším řízení bude třeba zjistit výsledek správního řízení a ve smyslu §
135 odst. 2 o. s. ř. z něj vyjít.
Za této situace by bylo nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími
výtkami; pro posouzení věci totiž bude rozhodující výsledek správního řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu