Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací shora
označeným rozsudkem po změně žaloby rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že zamítl žalobu, aby se žalovaný zdržel „výkonu rybářství ve formě
rybníkářství, chovu a lovu na rybníce Ř., který se nachází na pozemcích v
katastrálním území Ř.“, přičemž výčet pozemků na základě změny žaloby oproti
rozsudku soudu prvního stupně rozšířil. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že vodní nádrž
tvoří nejen hráz či technické zařízení, ale i dno se zatopenými pozemky a
vlastníky těchto pozemků nelze vyloučit z podílu na „vlastnictví rybníka.“
Žalobce je proto aktivně legitimován k podání negatorní žaloby podle § 126 obč. zák. Nepřisvědčil žalobcově názoru, že je-li vlastníkem 64 % zatopených pozemků
tvořících dno rybníka, je jeho většinovým spoluvlastníkem. Uvedl, že pokud
žádným právním předpisem není stanoveno, že by výše spoluvlastnického podílu
mohla být odvozována od rozlohy zatopených pozemků a pokud nebyla mezi
spoluvlastníky uzavřena žádná dohoda o výši spoluvlastnických podílů, jsou
podle § 137 odst. 1, 2 obč. zák. podíly všech spoluvlastníků stejné. Na úpravu
vztahů mezi podílovými spoluvlastníky je třeba aplikovat příslušná ustanovení o
podílovém spoluvlastnictví ve smyslu § 136 a násl. obč. zák. Při rovnosti
podílů se žalobce může domáhat ochrany vlastnického práva zápůrčí žalobou ve
smyslu § 126 obč. zák. vůči druhému spoluvlastníku za situace, kdy by žalobce
jako většinový spoluvlastník rozhodl o rozsahu užívání společné věci a ostatní
spoluvlastníci by jeho rozhodnutí nerespektovali. Jestliže však většinovým
spoluvlastníkem není a neexistuje rozhodnutí většiny o rozsahu užívání společné
věci, nemůže se ochrany vlastnického práva podle § 126 obč. zák. domáhat. Na
místě by tak byla žaloba o úpravě užívání společné věci podle § 139 odst. 2
obč. zák. Za situace, kdy na rybníce Ř. nebyl vyhlášen rybářský revír, nemůže
výkon rybníkářství žalovaným představovat neoprávněný zásah do práv žalobce
podle § 126 obč. zák., neboť žalovaný je jako „spoluvlastník rybníka“ podle § 3
odst. 1 zákona o rybářství oprávněn k výkonu rybníkářství ve smyslu § 2 písm. b) zákona o rybářství. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a za důvodné
podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). V
dovolání vymezil dvě právní otázky, jimž přikládá zásadní význam: 1) zda je
přípustná negatorní žaloba menšinového spoluvlastníka proti jinému menšinovému
spoluvlastníku za situace, kdy neexistuje dohoda spoluvlastníků, rozhodnutí
většinového spoluvlastníka (spoluvlastníků) nebo rozhodnutí soudu o hospodaření
se společnou věcí; 2) „zda se oprávněnost výkonu rybářství prováděného
minoritním spoluvlastníkem rybníka dá odvozovat výlučně z § 3 odst. 1 zákona o
rybářství, aniž by byly zohledněny konsekvence plynoucí z § 139 odst. 2
občanského zákoníku“.
Ve včas podaném doplnění dovolání žalobce upřesnil, že
podanou žalobou nemínil dosáhnout úpravy výkonu hospodaření se společnou věcí,
nýbrž pouze výlučně toho, aby do jeho vlastnického práva nebylo neoprávněně
zasahováno. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se nepodařilo dosud uspokojivě
vyřešit právní otázky, zda je rybník věcí ve smyslu § 118 odst. 1 obč. zák.,
zda je nemovitostí a stavbou ve smyslu § 119 odst. 2 obč. zák., a je-li
stavbou, zda podléhá evidenci v katastru nemovitostí. Sám tvrdí, že vodní díla
jsou věcmi, nemovitostmi a stavbami nepodléhající evidenci nemovitostí. Navrhl,
aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou a je podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné (k otázce přípustnosti dovolání v tomto
případě srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 417/97, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 140 v sešitě č. 19 z roku 1998), neboť řeší otázku, která dosud v judikatuře Nejvyššího soudu
nebyla vyřešena. Jde o to, zda se „spoluvlastník rybníka“ může domáhat, aby se
jiný „spoluvlastník“ na rybníce zdržel výkonu rybníkářství, jestliže o výkonu
rybníkářství dosud nebyla uzavřena dohoda spoluvlastníků, nebylo rozhodnuto
většinou hlasů „spoluvlastníků“ nebo soudem. Rybářstvím se podle § 2 písm. a) zákona o rybářství rozumí chov, zušlechťování,
ochrana a lov ryb, popřípadě vodních organizmů v rybníkářství nebo při výkonu
rybářského práva. Rybníkářstvím pak podle § 2 písm. b) chov a lov ryb,
popřípadě vodních organizmů v rybníce nebo ve zvláštním rybochovném zařízení,
uskutečňovaný k zajištění produkce ryb a rybího masa, popřípadě produkce
vodních organizmů nebo produkce rybí násady pro rybníky anebo pro zarybňování
rybářských revírů. K rybníkářství je podle § 3 odst. 1 zákona o rybářství oprávněn vlastník
rybníka nebo vlastník zvláštního rybochovného zařízení, popřípadě jejich
nájemce na základě písemně uzavřené nájemní smlouvy s vlastníkem za účelem
rybníkářství. V rozsudku ze dne 16. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008 (uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2009 a na internetových
stránkách www.nsoud.cz) Nejvyšší soud dovodil, že pokud věci tvořící podle § 2
písm. c) zákona o rybářství rybník jsou v individuálním vlastnictví více osob,
je na jejich vzájemné vztahy třeba aplikovat přiměřeně ustanovení občanského
zákoníku o podílovém spoluvlastnictví. Podle § 123 obč. zák. je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého
vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Podle § 137 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje spoluvlastnický podíl míru, jakou se
spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze
spoluvlastnictví ke společné věci. Podle § 139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují
spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů
nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv
spoluvlastníka soud.
V dané věci vycházely soudy ze zjištění, a vychází z něj i žalobce, že věci
tvořící rybník jsou v individuálním vlastnictví různých osob, mimo jiné žalobce
a žalovaného. Na vztah mezi účastníky je tudíž třeba přiměřeně použít
ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví. Stěžejní část žalobcovy argumentace vychází z interpretace rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 23. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 2649/2005 (uveřejněného na
internetových stránkách www.nsoud.cz). V něm Nejvyšší soud podle žalobce uvedl,
že „spoluvlastník je oprávněn se domáhat toho, aby jiný spoluvlastník strpěl
jeho hospodaření se společnou věcí, jedině tehdy, existuje-li o hospodaření
dohoda, rozhodnutí majoritního spoluvlastníka či rozhodnutí soudu svědčící
tomuto spoluvlastníkovi.“ Z toho žalobce dovozuje, že nezbytným předpokladem
hospodaření se společnou věcí je dohoda, rozhodnutí majoritního spoluvlastníka
nebo rozhodnutí soudu (pro stručnost dále jen souhrnně „rozhodnutí“). Není-li
tu některé z těchto právních skutečností, není žádný ze spoluvlastníků oprávněn
se společnou věcí hospodařit. Z toho pak vyplývá, že kterýkoliv ze
spoluvlastníků může proti neoprávněnému hospodaření podat negatorní žalobu. Dovolací soud žalobcovy závěry nesdílí. Je totiž třeba rozlišit různé případy
hospodaření se společnou věcí. Žalobcem položenou otázku po přípustnosti
negatorní žaloby mezi spoluvlastníky v případě, že hospodaření dosud nebylo
předmětem rozhodnutí, nelze odpovědět obecně, bez zřetele k tomu, jaké
hospodaření se společnou věcí má být spoluvlastníku zakázáno. Jde o to, k
jakému hospodaření mají spoluvlastníci ze zákona právo, aniž o tom bylo
rozhodnuto. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2649/2005 řešil dovolací soud otázku, za jakých
podmínek se jeden ze spoluvlastníků může domáhat, aby druhý strpěl stavbu
garáže na společném pozemku. Pro případ, že se účastníci na stavbě nedohodli,
není podle rozsudku druhý spoluvlastník povinen stavbu trpět. Důvodem toho ale není, že by spoluvlastníci nemohli se společnou věci žádným
způsobem hospodařit do té doby, než bude dosaženo dohody, rozhodnutí většiny
nebo rozhodnutí soudu. To ostatně může trvat léta a bylo by absurdní např. tvrdit, že po tuto dobu má zůstat společná věc bez jakéhokoli využití. Podstatné v dříve souzeném případě bylo, že hospodaření spočívalo v důležité
změně společné věci (pozemku). Právo na takové hospodaření bez rozhodnutí
skutečně neexistuje. Jinak tomu ovšem je s užíváním věci. Užívání společné věci v rozsahu
spoluvlastnického podílu je jedním ze základních oprávnění spoluvlastníka, což
lze dovodit z § 123 a § 137 odst. 1 obč. zák. Žádné rozhodnutí k němu zásadně
třeba není, ale naopak rozhodnutím může být (za náhradu) omezeno. Užíváním určitého statku je realizace jeho užitné hodnoty. V případě rybníka
jím je bezesporu především chov a lov ryb, což zákon o rybářství deklaruje v §
2 písm. c).
Zákon o rybářství přitom k němu, pokud má podobu rybníkářství, bez
dalšího opravňuje vlastníka rybníka, jímž v případě, že věci tvořící rybník
jsou v individuálním vlastnictvím různých osob, je třeba rozumět všechny tyto
osoby jakožto „spoluvlastníky“. Z toho vyplývá, že pokud je žalovaný „spoluvlastníkem rybníka“ a má podle
zákona o rybářství, nebyl-li na rybníku vyhlášen rybářský revír, právo
vykonávat rybníkářství, tedy užívat rybník, nemůže jej z toho žalobce bez
dohody, rozhodnutí většiny nebo rozhodnutí soudu zcela vyloučit. Domáhá-li se
toho, nemůže být jeho žaloba důvodná. Tím je odpovězeno i na druhou právní otázku, kterou žalobce označil za zásadně
významnou. Ustanovení § 3 odst. 1 zákona o rybářství spoluurčuje obsah
vlastnického práva „spoluvlastníků rybníka“ tím, že každému z nich přiznává
právo vykonávat rybníkářství. Vzniknou-li při jeho výkonu neshody, musí být
řešeny podle § 139 odst. 2 obč. zák., neboť zákon o rybářství zvláštní řešení
neupravuje (jinak je tomu podle § 6 odst. 4 zákona o rybářství pouze v případě
neshody o pověření určité osoby k podání žádosti o povolení výkonu rybářského
práva ve vyhlášeném rybářském revíru). To je ostatně smyslem výše citované
právní věty rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1121/2008. V daném případě mají tedy oba účastníci právo vykonávat na rybníce
rybníkářství, tj. zejména chovat a lovit ryby. Kdyby mezi nimi při souběžném
výkonu této činnosti vznikaly neshody, které by nevyřešilo ani rozhodnutí
většiny, je na nich, aby se obrátili na soud se žalobou o úpravu hospodaření
podle § 139 odst. 2 obč. zák. Žalobce v dovolání vyjádřil také nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu,
že podíly všech „spoluvlastníků rybníka“ jsou stejné; za nedostatečné považuje,
že odvolací soud jasně neuvedl, jak velký spoluvlastnický podíl žalobce má. Tuto otázku ovšem žalobce na rozdíl od dvou předchozích výslovně neoznačil jako
zásadně právně významnou. Dovolací soud proto jen na okraj uvádí, že otázka
výše spoluvlastnických podílů by v daném případě mohla mít zásadní právní
význam, pokud by žalobce v dovolání namítal, že je většinovým spoluvlastníkem a
že rozhodl, který ze spoluvlastníků bude na rybníce vykonávat rybníkářství. To
žalobce netvrdí, naopak v dovolání vychází z toho, že většinovým
spoluvlastníkem není. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalované svědčí právo
rybníkářství, a žaloba je proto nedůvodná, je správný. Dovolací soud přitom
nezjistil, a ani žalobce nenamítal, že by řízení, jež předcházelo vydání
rozsudku odvolacího soudu, trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je povinen přihlédnout
podle § 242 odst. 3 o. s. ř. Proto dovolání podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce
bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení vznikly náklady (§ 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Tyto náklady představuje odměna advokáta
za zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 8, § 10 odst. 3 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění do 29. 2. 2012 částku 4.500,- Kč,
paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. a náhrada za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 960,- Kč;
celkem náklady činí 5.760,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §
149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný
podat návrh na výkon rozhodnutí. V Brně dne 30. října 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D. předseda senátu