22 Cdo 3188/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka
Baláka ve věci žalobců: a) V. Ř., b) JUDr. D. M., obou zastoupených
advokátkou, proti žalovaným: 1) P. V., a 2) O. W., oběma zastoupeným advokátem,
o převod spoluvlastnického podílu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp.
zn. 8 C 101/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 1. srpna 2006, č. j. 28 Co 419/2006-194, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2006, č. j. 28 Co
419/2006-194, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 13. dubna 2006, č. j. 8 C 101/2005-159, zamítl žalobu na
nahrazení projevu vůle žalovaných uzavřít se žalobci kupní smlouvu
specifikovanou ve výroku rozhodnutí, kterou prodávající [žalovaní 1) a 2)]
prodávají každý z nich ideální 1∕6 pozemku parc. č. 406/22 o výměře 284
m2 - ostatní plocha, neplodná půda, zapsaného u Katastrálního úřadu pro S.,
Katastrálního pracoviště P. na listu vlastnictví č. 319 pro obec a katastrální
území O., kupujícím [žalobcům a) a b)], kteří je kupují do svého společného
jmění manželů za kupní cenu 230,- Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původními vlastníky tří chat v
chatové oblasti V. na pozemcích parc. č. 406/12, 406/13 a 406/14 byli manželé
V. Ř. a JUDr. D. M., Ing. J. a J. V. a manželé M. a J. B.. Tito vlastníci
koupili kupní smlouvou z 16. 4. 2001 od obce Obory pozemek parcela č. 406/22 do
podílového spoluvlastnictví, každá dvojice nabyla podíl ideální ⅓ do
společného jmění manželů za účelem zajištění přístupu ke svým chatám. M. a J.
B. darovali darovací smlouvou z 15. 11. 2002 chatu č. ev. 040 s pozemky parc.
st. č. 170, parc. č. 406/14 a ideální 2∕6 pozemku parc. č. 406/22 svým
dětem M. B. a L. B. Ti posléze kupní smlouvou ze 4. 12. 2003 prodali uvedenou
chatu s pozemky parc. st. č. 170 a parc. č. 406/14 žalovaným. Mezi týmiž
účastníky následně byla uzavřena 27. 10. 2004 darovací smlouva, kterou M. a L.
B. darovali žalovaným ideální 2∕6 pozemku parc. č. 406/22, přičemž je
nesporné, že sourozenci B. před uzavřením darovací smlouvy nenabídli žalobcům
tyto spoluvlastnické podíly ke koupi. Soud prvního stupně dovodil, že předkupní
právo žalovaných bylo porušeno a opomenutí spoluvlastníci se oprávněně domáhali
nápravy v souladu s § 603 odst. 3 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). Převod
darovací smlouvou je také převodem spoluvlastnického podílu ve smyslu § 140
ObčZ. V dané věci navíc o darovací smlouvu nešlo, neboť se jednalo o zastřený
právní úkon, tedy o smlouvu kupní. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že
žalobě vyhovět nelze s ohledem na § 3 odst. 1 ObčZ, neboť výkon práv žalobců by
byl v rozporu s dobrými mravy.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 1.
srpna 2006, č. j. 28 Co 419/2006-194, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalobě vyhověl. Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením soudu
prvního stupně potud, že předkupní právo zakotvené v § 140 ObčZ dopadá i na
případ darování jakožto formy bezúplatného převodu. Jiný výklad by vedl k
obcházení předkupního práva spoluvlastníků; v daném případě pak zvláště ke
konkrétním okolnostem, za kterých došlo k uzavření darovací smlouvy. Odvolací
soud neshledal výkon práv žalobců v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ).
Považoval za nadbytečné zabývat se námitkou relativní či absolutní neplatnosti
darovací smlouvy s odůvodněním, že pokud by se žalobci chtěli bránit vznesením
námitky relativní neplatnosti darovací smlouvy, museli by žalovat jinak a jiný
by byl i okruh účastníků na straně žalovaných. Rovněž absolutní neplatnost
darovací smlouvy v dané věci nepřichází v úvahu, neboť porušení předkupního
práva podle § 140 ObčZ nezakládá absolutní neplatnost úplatného či neúplatného
převodu spoluvlastnického podílu na nemovitosti.
Žalovaní v dovolání vytýkají odvolacímu soudu pochybení procesní povahy, když
jeho závěr, že výkon práv žalobců není v rozporu s dobrými mravy, považují za
překvapivý. Současně zdůraznili, že nebyli seznámeni s obsazením senátu
odvolacího soudu a poučeni o tom, že se mohou vyjádřit k osobám soudců podle §
15a občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), navíc s tím, že oproti prvnímu
rozhodnutí odvolacího soudu došlo u druhého rozhodnutí ke změně obsazení senátu
odvolacího soudu, aniž by tato okolnost byla žalovaným vysvětlena.
Ve vztahu k právní argumentaci odvolacího soudu žalovaní namítali (vedle
zpochybnění závěru, že výkon práv žalobců není v rozporu s dobrými mravy)
nesprávnost názoru odvolacího soudu, že je nadbytečné zabývat se otázkou
absolutní a relativní neplatnosti darovací smlouvy, přičemž ze nesprávný
považují již samotný základní závěr odvolacího soudu, že předkupní právo
spoluvlastníků ve smyslu § 140 ObčZ se vztahuje i na případ darování jakožto
formy bezúplatného převodu. Poukázali na skutečnost, že pro výkon práv a
povinností plynoucích ze zákonného předkupního práva upraveného pouze v § 140
ObčZ se za použití ustanovení § 853 ObčZ použijí analogicky ustanovení
občanského zákoníku, která upravují problematiku smluvního práva předkupního.
Bylo-li v dané věci aplikováno ustanovení § 603 odst. 3 ObčZ, kde jsou upraveny
důsledky porušení předkupního práva smluvního, pak je třeba vzít v potaz i §
602 ObčZ, ze kterého jednoznačně vyplývá, že předkupním právem je povinný vázán
pouze v případě úplatného převodu věci, tedy nikoliv bezúplatného převodu,
pokud nebylo předkupní právo sjednáno i pro jiný způsob převodu. Z těchto
ustanovení lze dovodit, že zákonné předkupní právo omezuje spoluvlastníky pouze
v případě, že hodlají převést věc úplatným převodem. Opačný výklad nemá oporu v
zákoně. Vyplývá to rovněž ze samotného názvu tohoto institutu a rovněž z § 606
ObčZ, kde se stanoví, že oprávněný může věc koupit za cenu nabídnutou někým
jiným, pokud není dohodnuto jinak, jinak předkupní právo zanikne. Toto
ustanovení nelze na bezúplatný převod aplikovat. Ze žádného ustanovení nelze
dovodit, že u bezúplatného převodu může být pro uvedený účel cena stanovena
znaleckým posudkem.
Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že otázku, zda se povinnost
spoluvlastníka podle § 140 ObčZ vztahuje i na bezúplatné převody, již kladně
vyřešil Nejvyšší soud v několika svých rozsudcích, např. v rozsudku ze dne 30.
10. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1370/2002, a rovněž v komentáři k § 140 ObčZ uvedenému
v ASPI (lit. ev. č. 16338) je zastáván stejný právní názor. Žalobci se
vyjádřili i k dalším dovolacím důvodům se závěrem, že je namístě odmítnutí
dovolání.
Nejvyšší soud po zjištění, že včasné dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) OSŘ, jsou v něm uplatněny dovolací důvody obsažené v § 241a odst. 2
písm. a), b) OSŘ a jsou splněny podmínky dovolacího řízení, dospěl k závěru, že
je i důvodné.
Podle § 140 ObčZ převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci
předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, 117). Nedohodnou-li
se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně
podle velikosti podílů.
K otázce, zda se předkupní právo podílových spoluvlastníků vztahuje i na
případy darování spoluvlastnického podílu jakožto formy bezúplatného převodu,
se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 20. října 2008, sp. zn. 22 Cdo
2408/2007 (uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České
republiky – www.nsoud.cz). Uvedl, že předkupní právo podílového spoluvlastníka
se při převodu spoluvlastnického podílu na základě darovací smlouvy neuplatní.
Na argumentaci obsaženou v tomto rozhodnutí dovolací soud v plném rozsahu
odkazuje. Uvedený právní názor je v souladu i s aktuálními závěry odborné
literatury (k tomu srovnej: Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol.
Učebnice Občanské právo hmotné. Sv. I. 4. vyd. Praha : ASPI, 2005, s. 374 a
375, Ježek, M. Bezúplatný převod (darování) a předkupní právo dle § 140 ObčZ.
Právní rozhledy, 2003, č. 3, s. 119; Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký
akademický komentář, Linde Praha, 2008, s. 628, Švestka, J., Spáčil, J.,
Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 790).
Dovolacímu soudu není z jeho rozhodovací činnosti známo, že by řešil uvedenou
právní otázku způsobem prezentovaným žalobci (a odvolacím soudem). Ani v
žalobci označeném rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1370/2002 (uveřejněném v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck,
svazek 22, 2003, pod pořadovým č. C 1533) nebyla řešena otázka, zda se
předkupní právo spoluvlastníků ve smyslu § 140 vztahuje i na případy
bezúplatných převodů (darování) spoluvlastnických podílů.
Odvolací soud vyšel z odlišného právního názoru a jeho rozhodnutí tak spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Za této
situace bylo nadbytečné, aby se dovolací soud zabýval ostatními dovolacími
důvody, neboť ani jejich případná opodstatněnost, by nemohla vést k jinému než
rušícímu rozhodnutí dovolacího soudu. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího
soudu podle § 243b odst. 2, 3 věta první OSŘ zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním
názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první OSŘ.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr.
Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu