22 Cdo 320/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a Víta Jakšiče ve věci žalobců:
A) M. V. a B) A. V., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) S. B.,
zastoupenému advokátem, a 2)K. R., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti
kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 9 C 22/95, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. září 2000,
č. j. 27 Co 382/2000-129, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované 2) na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám JUDr. L. K.
III. Ve vztahu mezi žalovaným 1) a žalobci nemá žádný z nich právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
katastrálním území M., je neplatná.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a
soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozsudkem téhož soudu z 5. 4. 1993,
č. j. 3 C 238/92-15, bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobcům z
titulu půjčky částku 136.064 Kč se 17% úrokem od 9. 10. 1991 do zaplacení a
náklady řízení 12.264 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. K tomu,
zda uvedený rozsudek nabyl právní moci, se soud prvního stupně výslovně
nevyjádřil. Konstatoval jen, že tato otázka je zkoumána v řízení o výkon
uvedeného rozsudku, vedeného žalobci proti žalovanému 1) prodejem pozemku parc.
č. 205/1 v k. ú. M. Usnesení uvedeného soudu z 2. 4. 1997, sp. zn. E 1318/94,
kterým byl výkon rozhodnutí nařízen, bylo totiž zrušeno usnesením Krajského
soudu v Praze z 29. 8. 1997, sp. zn. 27 Co 251/97, který soudu prvního stupně
uložil, aby se zabýval námitkou žalovaného 1), že na doručence zásilky, kterou
mu byl vykonávaný rozsudek doručován, není jeho podpis. Podle znaleckého
posudku z oboru písmoznalectví, vypracovaného P. B., nebyl uvedený podpis
pravděpodobně pravým podpisem žalovaného 1). Soud prvního stupně uzavřel, že
26. 6. 1999 žalovaný 1) zaplatil žalobcům jistinu 136.064 Kč, avšak neuhrazeno
zůstalo příslušenství této jistiny 163.073 Kč a náklady předchozího řízení.
Žalovaný 1) však v době, kdy mu bylo předběžným opatřením soudu prvního stupně
z 15. 2. 1993, sp. zn. 3 C 238/92, zakázáno disponovat s pozemkem parc. č.
205/1 díl 1 a 2, s tím, že účinnost předběžného opatření skončí do 30 dnů od
právní moci rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 C 238/92, uzavřel se žalovanou 2)
dne 29. května 1994 kupní smlouvu, kterou na ni pozemek převedl, a žalovaná je
v katastru nemovitostí vedena jako vlastnice pozemku. Tato kupní smlouva se
příčí dobrým mravům a je proto podle § 39 ObčZ neplatným právním úkonem.
Naléhavý právní zájem na žalovaném určení neplatnosti této kupní smlouvy je
dán, neboť bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobců na vymožení
příslušenství dlužné pohledávky včetně nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. září 2000,
č. j. 27 Co 382/2000-129, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
na určení neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené mezi žalovanými dne 29. května
1994, zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zamítnutí žaloby odůvodnil
odvolací soud nedostatkem naléhavého právního zájmu na žalovaném určení ve
smyslu § 80 písm. c) OSŘ s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, podle
které není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy,
lze-li žalovat na určení vlastnictví, přičemž otázka platnosti kupní smlouvy se
v uvedeném řízení řeší jako otázka předběžná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož
přípustnost a důvodnost dovozují jednak z § 237 odst. 1 písm. f) zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále „OSŘ„) a jednak z § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ a nesprávného
právního posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Namítají, že jim
byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Odvolací soud
totiž posuzoval odlišně od soudu prvního stupně (a také od svého předchozího
zrušovacího usnesení) otázku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě,
přičemž rozsudek soudu prvního stupně změnil. Žalobcům však neposkytl poučení
o svém novém stanovisku a odňal jim tak možnost změnit žalobu ještě v řízení
odvolacím. I tak je závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního
zájmu na žalovaném určení nesprávný. Pokud odvolací soud poukazoval na judikát
Nejvyššího soudu, jednalo se o věc, ve které žalobce tvrdil, že je vlastníkem
věci, tak tomu však v případě žalobců v této věci není. I z usnesení odvolacího
soudu, vydaného v řízení o výkon rozhodnutí vedeném pod sp. zn. E 1318/93,
kterým bylo zrušeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, vyplývá význam
přezkumu platnosti kupní smlouvy. Podle žalobců má určení neplatnosti kupní
smlouvy zásadní význam pro výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti, neboť
exekuční řízení neposkytuje prostor pro úplné dokazování sporné otázky a je
tedy na místě, aby byla vyřešena v samostatném řízení. Žalobci navrhli, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná 2) se vyjádřila tak, že žalobcům nebyla odňata možnost jednat před
soudem, neboť žalobci i jejich právní zástupce byli u jednání odvolacího soudu
přítomni. Kromě toho naléhavý právní zájem žalobců na žalovaném určení byl
zpochybněn již v odvolání žalovaných, které měli žalobci k dispozici. Odvolací
soud nemá povinnost poučovat účastníky řízení o svém stanovisku a vést je ke
změně žaloby. Rozhodnutí o tom, že kupní smlouva je neplatná, nemůže být
podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí ve prospěch žalovaného 1).
Žalobci by tedy nemohli prokázat, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemku a uspět
s nařízením výkonu rozhodnutí prodejem tohoto pozemku. Žalovaná 2) považuje
posouzení věci odvolacím soudem za správné a navrhuje, aby dovolání bylo
zamítnuto.
Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté
zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb.
Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. l písm. a) OSŘ a že
bylo včas podáno oprávněnými osobami, přezkoumal dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání
není opodstatněné.
Podle § 237 odst. l písm. f) OSŘ je dovolání přípustné, jestliže účastníku
řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat
před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu,
jímž soud znemožnil účastníku realizaci těch procesních práv, která mu občanský
soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat
důkazy, vyjadřovat se k návrhům na důkazy a k provedeným důkazům apod.).
Podle § 5 OSŘ soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních
právech a povinnostech.
Nesplnění této povinnosti soudem není vadou řízení podle § 237 odst. l f) OSŘ,
ale je vadou řízení, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 241 odst. 3 písm. b/ OSŘ) - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 4.
1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, publikovaný pod R 35/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 11. 2001, sp. zn. 20
Cdo 450/2000, publikovaný pod C 872/svazek 12 Souboru rozhodnutí Nejvyšího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“). Avšak poučení o
tom, jak je třeba formulovat petit žaloby, aby byl dán naléhavý právní zájem,
přesahuje meze poučovací povinnosti, stanovené v § 5 OSŘ (k tomu srovnej
nález Ústavního soudu ČR z 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, publikovaný pod č.
82/svazek 8 Sbírky nálezů a usnesení a rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 3.
2002, sp. zn. 30 Cdo 143/2002, uveřejněný pod C 1126/svazek 16 Souboru). Pokud
soud dospěje k závěru, že ve věci není dán naléhavý právní zájem, není jeho
povinností poučovat žalobce o tom, jak je třeba nárok uplatnit. Nejde o vadu
podání, kterou by bylo možno odstranit postupem podle § 43 odst. 1 OSŘ,
popřípadě podle § 5 OSŘ. Taková žaloba není z procesního hlediska vadná, což
ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že řízení v takovém případě nelze zastavit
podle § 43 odst. 2 OSŘ, ale že je třeba takovou žalobu zamítnout. Nelze
tedy dovodit, že by neposkytnutí poučení o nutnosti upravit petit tak, aby
namísto určení, že je smlouva neplatná, bylo žádáno o určení vlastnictví byl
dán naléhavý právní zájem na žalovaném určení, bylo nesplněním poučovací
povinnosti soudu a představovalo tak vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Kromě toho i žalovaní v odvolání nedostatek
naléhavého právního zájmu na žalovaném určení namítali a žalobci se k této
námitce vyjádřili (viz vyjádření na čl. 122 spisu).
Z uvedeného je zřejmé, že k vadě podle § 237 odst. l písm. f) OSŘ
nedošlo. Dovolací soud neshledal ani žádnou z vad dále vyjmenovaných v § 237
odst. 1 OSŘ, ani jinou vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
Dále se dovolací soud zabýval žalobci namítaným nesprávným právním posouzením
věci odvolacím soudem.
Ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) OSŘ lze žalobou uplatnit, aby bylo
rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem.
Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle § 80 písm. c) OSŘ
je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti.
Odvolacím soudem přijatý právní závěr o nedostatku naléhavého právního
zájmu žalobců na požadovaném určení, opírající se o judikaturu Nejvyššího
soudu, je správný. Naléhavý právní zájem žalobců na žalovaném určení by byl
dán, jen kdyby se bez tohoto určení přestalo být postavení žalobců nejisté. Ani
žalobě vyhovující rozhodnutí, tj. rozhodnutí určující neplatnost kupní smlouvy,
však nemůže žalobcům přivodit oproti současnému stavu příznivější postavení
(takové rozhodnutí na jejich současném postavení nic nemění a hlavně jejich
postavení neřeší).
Pro žalobce bylo z hlediska účelu, pro který dané řízení vedli,
rozhodující, zda žalovaný 1) je či není (v důsledku neplatnosti kupní smlouvy)
vlastníkem sporné nemovitosti. K vyřešení této otázky vydání jim prospívajícího
(tj. v daném případě žalobě zcela vyhovujícího) rozhodnutí, ničím nepřispěje.
Otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má totiž pro účely posouzení
vlastnického práva žalovaného 1) k věcem povahu pouze otázky předběžné. Uplatní
se proto obecný závěr, že tam, kde právní otázka (zde platnost smlouvy), o níž
má být rozhodnuto žalobou na určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k
jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na určení oné předběžné
otázky, lze - li přímo žalovat na určení samotného práva (zde vlastnického
práva žalovaného 1 - k tomu srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.
listopadu 1993 sp. zn. 7 Cdo 63/92, publikovaný pod č. 11 Bulletinu Vrchního
soudu v Praze, sešit č. 3 z roku 1994 a rozsudek Nejvyššího soudu z 2. 4.
2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaný pod R 68/20001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek.
Žalobci mohou vést proti žalovanému 1) úspěšně výkon rozhodnutí prodejem
předmětného pozemku jen v případě, že by jako vlastník sporného pozemku byl
žalovaný 1) v katastru nemovitostí zapsán. Proto při řešení otázky naléhavosti
právního zájmu na požadovaném určení je třeba brát v úvahu i odpověď na otázku,
zda rozsudek o určení neplatnosti kupní smlouvy může být podkladem pro zápis
vlastnického práva žalovaného ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí.
Ani z tohoto hlediska rozhodnutí o určení neplatnosti smlouvy nepostačuje. Na
základě takovéhoto rozhodnutí by žalobci totiž nemohli dosáhnout v katastru
nemovitostí změnu zápisu vlastnického práva k sporné nemovitosti na žalovaného
1), neboť z výroku rozhodnutí by možnost tohoto zápisu nevyplývala (§ 7 odst.
1, 2 ve spojení s § 1 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a
jiných věcných práv k nemovitostem). Podkladem pro zápis vlastnického práva
žalovaného 1) k nemovitosti formou záznamu tak může být pouze rozhodnutí
osvědčující tuto skutečnost. Jestliže rozhodnutí o určení neplatnosti předmětné
smlouvy nemůže být podkladem pro zápis vlastnického práva žalovaného 1) k
nemovitosti do katastru nemovitostí, aby mohl být veden výkon rozhodnutí
prodejem předmětných nemovitostí, pak i z tohoto důvodu nemohou mít žalobci na
vydání takového rozhodnutí naléhavý právní zájem. Zde lze odkázat na již
zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. 7 Cdo
63/92.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc z hlediska naléhavého právní
zájmu na požadovaném určení podle § 80 písm. c) OSŘ posoudil správně. Proto je
správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle § 243b odst.
1 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a žalovanou 2) vychází
ze skutečnosti, že žalobci nebyli úspěšní (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a §
142 odst. 1 OSŘ). Podle bodu 10 části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb.
odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která
byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle
dosavadních právních předpisů. Výše nákladů, které jsou povinni žalobci
nahradit žalované 2) vyplývá z § 9 odst. 1, § 7, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). Náklady
představují odměnu za sepsání vyjádření k dovolání, která činí 500,- Kč, když
hodnota sporu nebyla ve vyjádřeních k dovolání uvedena a je tak zjistitelná jen
s nepoměrnými obtížemi, a dále paušální náhradu hotových výloh advokáta ve výši
75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Výrok III. rozsudku vyplývá ze
skutečnosti, že mezi žalobci a žalovaným 1) v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná 2) podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Marie
Rezková,v.r.
předsedkyně senátu