22 Cdo 3201/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce J. P., d., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice
– Ú. p. z. s. v. v. m., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Příbrami pod sp. zn. 5 C 190/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 28. března 2007, č. j. 26 Co 42/2007-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení
částku 5 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
specifikovaného pozemku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
28. března 2007, č. j. 26 Co 42/2007-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl shodně se
soudem prvního stupně k závěru, že žalobce je vlastníkem předmětného pozemku,
neboť vlastnické právo nabyl ze zákona podle § 879c odst. 1 občanského zákoníku
(dále „ObčZ“) transformací práva trvalého užívání na právo vlastnické, když
požádal o změnu práva ve lhůtě stanovené § 879c odst. 4 ObčZ. Zákon č. 229/2001
Sb. sice ustanovení § 879c až 879e ObčZ zrušil, ale byl zrušen nálezem
Ústavního soudu z 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002, a tím se obnovil stav
uvedenými ustanoveními založený.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a
uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Vznáší dovolací
námitky totožné s těmi, které dovolací soud posuzoval ve věci vedené pod sp.
zn. 22 Cdo 2205/2005, týkající se obdobného předmětu a stejných účastníků
řízení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované
zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou a včas, nejprve posoudil
přípustnost dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ.
Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ
přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci nemá
ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a proto je
dovolání žalované nepřípustné. Napadené rozhodnutí je v souladu s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, který se
týkal obdobného předmětu řízení a totožných účastníků. Toto rozhodnutí je
publikováno na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. a pod C
4460 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H.
Beck. Ústavní stížnost, kterou dovolatelka proti uvedenému rozhodnutí
Nejvyššího soudu podala, Ústavní soud usnesením ze dne 20. listopadu 2007, sp.
zn. II. ÚS 755/06, odmítl s odůvodněním, že zrušením části zákona č. 229/2001
Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/2002,
publikovaným pod č. 278/2004 Sb., došlo k „rehabilitaci“ ust. § 879c až § 879e
ObčZ, uvedenou derogací se obnovil stav založený těmito ustanoveními. Proto
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 OSŘ za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání
žalované jako nepřípustné odmítl.
Žalovaná je povinna podle § 243b odst. 5, § 224 odst. a § 146 odst. 3 OSŘ
nahradit úspěšnému žalobci náklady dovolacího řízení. Ty představují odměnu
advokátky za zastoupení podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., ve
výši 5 000,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.),
a činí celkem 5 300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149
odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto usnesení, může žalobce podat
návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. února 2008
JUDr. Marie R e z k o v á
předsedkyně senátu