22 Cdo 3202/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Zrůsta a JUDr. Marie Rezkové ve
věci žalobců: a) J. S., b) M. S., c) K. A., d) Ing. J. A., e) H. M., všech
zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) h. m. P., P., 2, zastoupenému
advokátem, 2) S. s. h. m. P., s. s., zastoupenému advokátem, o vyklizení
pozemku a uvedení v předešlý stav, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 15 C 483/98, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 18. prosince 2007, č. j. 16 Co 316/2007-355, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2007, č. j. 16 Co
316/2007-355, se ve výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně
ve výroku o povinnosti žalovaných 1) a 2) společně a nerozdílně uvést do
původního stavu pozemek parc. č. 591/17, o výměře 7055 m2, orná půda zapsaný na
LV č. 418, parc. č. 591/18, o výměře 4349 m2, orná půda a parc. č. 590/5, o
výměře 1082 m2, trvalý trávní porost zapsané na LV č. 976, vše v katastrálním
území D. M., o. P. v částech, které jsou vymezeny v příloze 5 znaleckého
posudku Ing. P. V. ze dne 29. 8. 2003, č. 75-7/2003, jež je nedílnou přílohou
rozsudku, a pozemky parc. č. 591/1, o výměře 7672 m², orná půda a parc. č.
590/1, o výměře 418 m², trvalý trávní porost zapsané na LV č. 445, vše v
katastrálním území D. M., o. P., v částech, které jsou vymezeny v přílohách 3.1
a 3.2 znaleckého posudku Ing. P. V. ze dne l. 12. 2004, č. 95-12/2004, jež je
nedílnou přílohou rozsudku tak, aby půda splňovala kulturu a zařazení do
bonitovaných půdně ekologických jednotek 2.48.14, 2.48.13 a 2.48.11, podle
vyhlášky M. f. č. 279/1997 Sb., a takto vyklizené a upravené pozemky žalobcům
A), B), C), D), E) předat“, a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení se
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání zamítají.
Návrhem ze dne 2. 10. 1998 se původní žalobci J. S., D. S. a M. A. domáhali,
aby bylo žalovaným uloženo společně a nerozdílně vyklidit pozemky č. 591/10,
597/11, 598/3 a 590/3, v k. ú. D. M., obec P. a uvést je do původního stavu.
Žalobci uvedli, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemků, do 30. 9. 1994 byl
druhý žalovaný nájemce pozemků. Pozemky byly pronajaty za účelem provozování
zemědělské činnosti. Žalobci zjistili, že na pozemcích je v důsledku
rozhodnutí R. h. m. P. o zřízení skládky komunálního odpadu ukládán tuhý
komunální odpad. První žalovaný tak zasáhl do vlastnického práva žalobců, když
bez jejich souhlasu uložil na pozemcích komunální odpad a druhý žalovaný jako
nájemce pozemků bez souhlasu žalobců tuto činnost prvnímu žalovanému umožnil.
Užíval tedy pronajaté pozemky v rozporu se sjednaným účelem užívání a po
ukončení pronájmu je podle názoru žalobců povinen tyto pozemky uvést do
„původního stavu“. V průběhu řízení došlo ve smyslu § 95 odst. 1 OSŘ ke změně
žaloby (nesprávně označeno jako „upřesnění výroku rozsudku“). V důsledku úmrtí
žalobkyně M. A. pak soud prvního stupně podle § 107 odst. 2 OSŘ rozhodl, že v
řízení bude pokračováno s jejími dědici. Podle § 107a odst. 2 OSŘ dále soud
prvního stupně rozhodl, že namísto původního žalobce D. S. vstupuje do řízení
nabyvatel práva ing. M. S. Soud prvního stupně rovněž rozhodl, že podle § 112
odst. 1 OSŘ se ke společnému projednání spojuje věc sp. zn. 15 C 483/98 a věc
14 C 210/2003 žalobkyně H. M. proti žalovaným 1) a 2) pro vyklizení pozemků a
uvedení pozemků do původního stavu s tím, že tyto věci spolu skutkově souvisí.
Obvodní soud pro Prahu 10 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. března 2007, č. j. 15 C 483/98-318, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „1. a 2. žalovaný jsou povinni společně a nerozdílně z částí pozemku parc. č. 591/17, o
výměře 7055 m2, orná půda zapsaného na LV č. 418 a z části pozemků parc. č. 591/18, o výměře 4349 m2, orná půda a parc. č. 590/5, o výměře 1082 m2, trvalý
trávní porost zapsaných na LV č. 976, vše v katastrálním území D. M., obec P.,
odstranit movité věci, které tvoří navezený tuhý komunální odpad, včetně
přehrnové vrstvy zeminy s příměsí plastů, částeček skla, kamenů a jiných
materiálů z původního povrchu zemského, a to mechanickým rozebráním a odvozem z
částí prostorů těchto pozemků, které jsou vymezeny v příloze č. 5 znaleckého
posudku Ing. Petra Vyskočila ze dne 29. 8. 2003, č. 75-7/2003 a jež je nedílnou
přílohou rozsudku, a to z prostoru označeného jako díl „a“, který je částí
pozemku parc. č. 591/17 v množství 17150 m³, z prostoru zobrazeného jako
díl „b“, který je částí pozemků parc. č. 591/17 a parc. č. 591/18 v množství
500 m³ a z prostoru zobrazeného jako díl „c“, který je částí pozemků parc. č. 591/17, 591/18 a 590/5 v množství 9900 m³ a uvést pozemky v těchto
částech do původního stavu tak, aby půda splňovala kulturu a zařazení do
bonitovaných půdně ekologických jednotek 2.48.14 a 2.22.13 podle vyhlášky
Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., a takto vyklizené a upravené pozemky
žalobcům A), B), C) a D) předat do šesti měsíců od právní moci rozsudku“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „1. a 2. žalovaný jsou povinni společně a
nerozdílně z části pozemků parc. č. 591/1, o výměře 7672 m², orná půda a
parc. č. 590/1, o výměře 418 m², trvalý trávní porost zapsaných na LV č. 445, vše v katastrálním území D. M., obec P., odstranit movité věci, které
tvoří navezený tuhý komunální odpad, včetně přehrnové vrstvy zeminy s příměsí
plastů, částeček skla, kamenů a jiných materiálů z původního povrchu zemského,
a to mechanickým rozebráním a odvozem z částí prostorů těchto pozemků, které
jsou vymezeny v příloze č. 3.1 a 3.2 znaleckého posudku Ing. P. V. ze dne 1. 12. 2004, č. 95-12/2004 a jež je nedílnou přílohou rozsudku, a to z prostoru
označeného jako díl „a“ o výměře 3037 m2, který je částí pozemku parc. č. 591/1
v množství 7300 m³ a z prostoru zobrazeného jako díl „b“ o výměře 2845 m2,
který je částí pozemků parc. č. 591/1 a parc. č. 590/1 v množství 4800 m³
a uvést pozemky v těchto částech do původního stavu tak, aby půda splňovala
kulturu a zařazení do bonitovaných půdně ekologických jednotek 2.48.11 podle
vyhlášky Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., a takto vyklizené a upravené
pozemky žalobkyni E) předat do šesti měsíců od právní moci rozsudku“. Výrokem
pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že
žalobci jsou vlastníky resp. podílovými spoluvlastníky pozemků v k. ú. D. M. Ke
dni nabytí účinnosti zákona číslo 229/1991 Sb.
měl k pozemkům právo užívání
druhý žalovaný, po účinnosti zákona žalobci (jejich právní předchůdci) uzavřeli
s druhým žalovaným nájemní smlouvu za účelem provozování zemědělské činnosti na
pozemku. V roce 1996 žalobci zjistili, že R. h. m. P. rozhodnutím ze dne 26. 6. 1991 zřídila v lokalitě skládku tuhého domovního odpadu. Od srpna 1995 do
března 1996 probíhala tzv. rekultivace skládky navezením zeminy, čímž lokalita
změnila svůj tvar a došlo k navýšení nivelety o cca 2 metry. Prvý žalovaný jako
vlastník odpadu a druhý žalovaný jako nájemce tak hrubě porušili práva
vlastníka pozemku, kdy v rozporu s nájemní smlouvou (jejím účelem) a bez
souhlasu vlastníka pozemek prakticky trvale znehodnotili.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne
18. prosince 2007, č. j. 16 Co 316/2007-355, změnil rozsudek soudu prvního
stupně „jen tak, že lhůta k předání vyklizených a upravených pozemků se stanoví
vždy do dvanácti měsíců od právní moci rozsudku“; v dalších částech výroku pod
body I. a II. o věci samé a ve výroku o nákladech řízení pod body III. a IV.
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího
řízení. Odvolací soud převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně.
Druhý žalovaný jako nájemce pozemků je v souvislosti s ukončením nájemního
vztahu podle § 682 ObčZ podle názoru odvolacího soudu povinen odstranit z
pozemků movité věci, které tvoří navezený tuhý komunální odpad (rekultivovanou
skládku), a „uvést pozemky v těchto částech do původního stavu“. Prvnímu
žalovanému byla tato povinnost uložena solidárně s druhým žalovaným podle § 126
odst. 1 ObčZ. Poněvadž žalovaní neoprávněně zasáhli do vlastnického práva
žalobců, jsou povinni škodlivé následky tohoto zásahu odstranit. Druhý žalovaný
je přitom jako nájemce povinen vrátit pozemek žalobcům ve stavu, v jakém jej
převzal k pronájmu. Odvolací soud zdůraznil, že běží o bezprecedentní porušení
vlastnického práva žalobců. Soud se neztotožnil s námitkou žalovaných, že
skládka byla umístěna na více pozemcích a žalobní petit není ve vztahu k
spoluvlastníkům jen části pozemků vykonatelný pro technickou obtížnost. Ani
vysoké náklady, ani technická obtížnost totiž nemohou zakládat oprávnění
žalovaných tak hrubým způsobem porušit vlastnické právo žalobců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovolání je podle
nich přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Dovoláními je pak uplatňován
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, t. j. nesprávnost právního
posouzení věci. První žalovaný považuje za otázku zásadního právního významu,
zda mu jako obci lze solidárně s bývalým nájemcem uložit povinnost k odstranění
navezených movitých věcí z pozemků uvedením pozemků do „původního stavu“ ve
smyslu § 682 ObčZ a zda soud může povinnost uložit, přestože je „fakticky
nerealizovatelná“. První žalovaný dále zdůrazňuje, že významná část navážky se
v lokalitě nacházela již před účinností předpisů (veřejnoprávní povahy), které
cituje v odůvodnění rozhodnutí odvolací soud, a považuje za sporné, zda pro něj
vůbec rozsudkem deklarovaná povinnost ve vztahu k pronajímateli, resp. nájemci,
z těchto norem veřejnoprávní povahy vyplývá. Rovněž druhý žalovaný v dovolání
namítá, že mu byla rozsudky soudů obou stupňů uložena povinnost, kterou „nelze
v žádném případě realizovat“ a za otázku zásadního právního významu považuje,
zda soud může uložit povinnost odstranit část skládky tuhého odpadu, ačkoliv
takové řešení údajně nelze technicky realizovat. Za prvořadou otázku tak
dovolatelé považují posouzení povinnosti nájemce pozemků jak ve vztahu k
žalobcům jakožto pronajímatelům, tak i ve vztahu k obci. Oba dovolatelé
navrhují, aby byla zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v § 240 odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání
(§ 243a odst. 1 věta první OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž je tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 OSŘ.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. ) OSŘ] nebo
jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm. b) OSŘ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b)
OSŘ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) OSŘ].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem [§ 237 odst. 3 OSŘ].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Poněvadž rozhodnutím odvolacího
soudu nedošlo k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, kterým by soud prvního
stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku, který byl odvolacím soudem
zrušen, dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst.1 písm. c) OSŘ.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 OSŘ); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §
237 odst. 3 OSŘ ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalovaní v podaných dovoláních vymezují právní otázky 1) zda je dán ve
vztahu k prvnímu žalovanému hmotněprávní podklad k uložení povinnosti vyklidit
pozemky 2) zda je dán ve vztahu k oběma žalovaným hmotněprávní podklad k
uložení povinnosti uvést tyto pozemky do původního stavu 3) materiální
vykonatelnosti takového rozhodnutí. Všechny tyto otázky přitom byly pro
posouzení věci soudem určující. Poněvadž druhá otázka byla řešena soudy obou
stupňů v rozporu s hmotným právem, stalo se rozhodnutí odvolacího soudu
rozhodnutím zásadního právního významu.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci práva se jedná, jestliže
soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo použil
správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil, případně správně použitý
práv ní předpis nesprávně aplikoval na daný skutkový stav. Nesprávné právní
posouzení však může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 571/99 ze dne 29. června 2000, publikované v ASPI pod
identifikačním číslem JUD23971CZ).
Vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva taková škoda,
jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení Občanského zákoníku o náhradě
škody, nelze vlastnickou žalobou požadovat uvedení věci do předešlého stavu,
popřípadě odstranění následku neoprávněného zásahu spočívající v uvedení do
předešlého stavu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2002, sp. zn. 22
Cdo 735/2001, uveřejněný pod číslem C 1076 Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Rozhodující pro právní posouzení věci je otázka, zda lze uplatnit nárok na
uvedení věci do původního stavu negatorní (zápůrčí) žalobou podle § 126 odst. 1
ObčZ i v případě, že lze požadovat odčinění následků neoprávněného zásahu
žalobou vycházející z § 442 odst. 2 ObčZ, podle kterého škoda se hradí v
penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se
škoda uvedením do předešlého stavu (naturální restituce). Dovolací soud dospěl
k závěru, že vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva
taková škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení Občanského zákoníku
o náhradě škody, nelze požadovat uvedení do předešlého stavu podle § 126 odst.
1 ObčZ, případně požadovat negatorní žalobou takové odstranění následku
neoprávněného zásahu, které je uvedením do předešlého stavu. Negatorní žaloba
původně sloužila jen k popření tvrzeného práva služebnosti; tak také byla
koncipována v § 523 OZO z roku 1811, ve kterém nebylo zmínky o povinnosti
žalovaného odstranit následky neoprávněného zásahu. Právní věda i judikatura
chápaly žalobu negatorní v širší míře, jako prostředek ochrany proti
jakémukoliv neoprávněnému zásahu, tedy i proti takovému, který nespočíval v
osobování si služebnosti nebo výkonu jeho obsahu. Povinnost odstranit následky
neoprávněného zásahu nebyla opírána o § 523 OZO, ale o ustanovení o náhradě
škody, někdy též o possesorní žalobu z rušené držby podle § 346 OZO. I dnes je
třeba postupovat tam, kde jiné normy umožňují uvedení věci v předešlý stav,
resp. odčinění újmy podle těchto speciálních norem a jen tam, kde by takového
předpisu nebylo a vzniklou újmu by nebylo možno odčinit jinak, lze za pomoci
extenzívního výkladu § 126 ObčZ přiznat vlastníkovi právo domáhat se odčinění
následku zásahu. Možnost uvedení poškozené věci do předešlého stavu právo
upravuje, a proto není důvod v tomto ohledu extenzívním výkladem připouštět
tuto možnost i u vlastnické žaloby.
Z uvedeného je zřejmé, že domáhá-li se vlastník uvedení věci do stavu, v jakém
byla před neoprávněným zásahem této osoby do věci, lze jeho nárok posoudit jen
podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, pokud odstranění následků
neoprávněného zásahu je obsahově shodné s uvedením do předešlého stavu podle §
442 odst. 2 ObčZ. Tím, že žalobci požadovali, vedle odstranění určitých
movitých věcí navezených v rozporu s právem na jejich pozemky, uvedení těchto
pozemků do původního stavu v určité kvalitě, tedy úpravu jejich povrchu po
odstranění navážky odpadů, uplatnili i nárok na náhradu škody. Takto, resp. v
této části jimi žalobou uplatněný nárok, nelze dobře opřít ani o § 126 odst. 1
ObčZ ani o § 682 větu za středníkem ObčZ. Odvolací soud tedy použil při
posuzování shora vymezené problematiky jiný právní předpis, než který měl
použít. Omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav přitom zakládá
nesprávné právní posouzení věci.
Z uvedených důvodů nelze shledat právní názor odvolacího soudu správným a
nezbývá než rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, pokud jím byl potvrzen
rozsudek soudu I. stupně ve výroku o povinnosti žalovaných 1) a 2) společně a
nerozdílně „uvést do původního stavu pozemky parc. č. 591/17, o výměře 7055 m2,
orná půda zapsaný na LV č. 418, parc. č. 591/18, o výměře 4349 m2, orná půda a
parc. č. 590/5, o výměře 1082 m2, trvalý trávní porost zapsané na LV č. 976,
vše v katastrálním území D. M., obec P. pozemky v částech, které jsou vymezeny
v příloze 5 znaleckého posudku Ing. P. V. ze dne 29. 8. 2003, č. 75-7/2003, jež
je nedílnou přílohou rozsudku a pozemky parc. č. 591/1, o výměře 7672 m²,
orná půda a parc. č. 590/1, o výměře 418 m², trvalý trávní porost zapsané
na LV č. 445, vše v katastrálním území D. M., obec P., v částech, které jsou
vymezeny v přílohách 3.1 a 3.2 znaleckého posudku Ing. P. V. ze dne l. 12.
2004, č. 95-12/2004, jež je nedílnou přílohou rozsudku tak, aby půda splňovala
kulturu a zařazení do bonitovaných půdně ekologických jednotek 2.48.11, 2.48.14
a 2.48.13 podle vyhlášky Ministerstva financí č. 279/1997 Sb. a takto
vyklizené a upravené pozemky žalobcům A), B), C), D, E) předat“ a ve výroku II.
o nákladech odvolacího řízení zrušit (§ 243 b odst. 2 OSŘ) a věc vrátit v tomto
rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první OSŘ).
S ostatními dovolacími námitkami týkajícími se nedostatku materiální
vykonatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzeného rozhodnutím
odvolacího soudu, a pasivní legitimace prvního žalovaného v řízení, pokud mu
bylo uloženo odstranit movité věci z pozemků žalobců, se dovolací soud
neztotožňuje. Jak z obsahu spisu vyplývá, vymístění rekultivované skládky na
pozemcích žalobců je otázkou ekonomické a technické náročnosti, nikoliv
materiální vykonatelnosti podkladového rozhodnutí. Teze dovolatelů, že bylo
možno na pozemky žalobců tuhý komunální odpad navézt, ale tento odpad z pozemků
odvézt nelze, odporuje logice věci a nemá podklad v obsahu spisu. Soudy obou
stupňů pak správně dovodily i otázku pasivní legitimace prvního žalovaného.
Mezi účastníky je nesporné, že na pozemcích je uložen komunální odpad vzniklý
na území H. m. P., tedy ve správním obvodu prvního žalovaného (konkrétně jde o
nadsítný odpad kompostárny). V daných souvislostech není směrodatné, že jako
původce resp. vlastník odpadu je první žalovaný definován zákonem č. 238/1991
Sb., č. 125/1997 Sb. respektive č. 185/2001 Sb., o odpadech, tedy normami
veřejnoprávními. Veřejnoprávní předpis totiž může obsahovat současně i některé
soukromoprávní prvky, např. ustanovení o nabývání vlastnictví, čímž je do
vztahů účastníků inkorporován nepominutelný veřejnoprávní prvek. Lze proto
uvažovat pouze o veřejnoprávních obsahových prvcích jinak ryze soukromoprávního
vztahu účastníků, když občanskoprávní vztah nemůže existovat v rozporu s
normami veřejného práva. Právo vlastníka na ochranu proti tomu, kdo do jeho
vlastnického práva zasahuje, pak poskytují výlučně předpisy práva soukromého a
nejinak je tomu i v projednávané věci.
Vlastnictví komunálního odpadu a s tím spojená povinnost nabyvatele odpadu tedy
paušálně přechází na obec, o níž se důvodně předpokládá, že bude mít ke splnění
povinností vyplývajících ze zákona o odpadech lepší ekonomické předpoklady.
Nabytí vlastnického práva obcí je pak jinou skutečností, předvídanou zákonem (§
132 odst. 1 ObčZ), na jejímž základě vlastnické právo vzniká ex tunc, a to
originálním způsobem.
Vzhledem k tomu, že dovolání do zbývající části rozhodnutí odvolacího soudu
není opodstatněné, dovolací soud je podle § 243b odst. 2 věta před středníkem
OSŘ zamítl.
Soudy obou stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 OSŘ). V novém rozhodnutí o věci odvolací soud neopomene
rozhodnout také o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2008
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu