22 Cdo 3208/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) V. H., zeného 12. 3. 1947, bytem v Praze 6, Na Hanspaulce 1839/17, b) A. H., a c) Mgr. V. H., všech zastoupených Mgr. Jindřichem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1071/17, proti žalovaným: 1) Ing. M. B., zastoupené JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Klatovech I, Randova 204, a 2) Ing. K. L. B., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 95/90, o dovolání žalované 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2014, č. j. 30 Co 2/2014-866, takto:
Dovolání se odmítá.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 6 („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. února 2012, č. j. 9 C 95/90-785, zamítl návrh žalovaného 2) na určení neúčinnosti doručení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2010, č. j. 30 Co 434/2009-648.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou žalovaných usnesením ze dne 23. ledna 2014, č. j. 30 Co 2/2014-866, výrokem pod bodem I. odmítl odvolání žalované 1) a výrokem pod bodem II. potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. V dané věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není důvod pro to, aby právní otázka byla řešena jinak.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003, rozsudek ze dne 21. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1735/2012); to platí přiměřeně i pro odvolání. V dané věci odvolací soud zamítl odvolání žalované proto, že nebyla k jeho podání subjektivně legitimována (§ 218 písm. b/ o. s. ř.). S tímto závěrem dovolání, jehož obsah závazně vymezuje rozsah dovolacího přezkumu (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolatelka nepolemizuje, neuvádí nic, co by z hlediska důvodu pro odmítnutí odvolání mohlo založit přípustnost dovolání. Dovolací soud ostatně s právním názorem o nedostatku její legitimace a o tom, že k podání opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí byl jen žalovaný 2), souhlasí, a připojuje, že není subjektivně legitimována ani k podání dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu