22 Cdo 3253/2024-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) D. K., b) J. V., c) M. M., d) M. M., e) Z. L., f) L. L., g) B. L., h) J. L., ch) L. Š. a i) J. R., všech zastoupených Mgr. Pavlem Datinským, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, proti žalovanému J. Ř., zastoupenému Mgr. Liborem Knotem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Záhumení II 354, o zřízení služebnosti nezbytné cesty, o vstupu vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 10 C 22/2022, o dovolání D. S., zastoupené Mgr. Janem Hrabcem, advokátem se sídlem v Praze, Jablonského 640/2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2024, č. j. 11 Co 74/2024-189, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2024, č. j. 11 Co 74/2024-189, se mění tak, že se usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 2. 2024, č. j.10 C 22/2022 -171, mění tak, že soud připouští, aby do řízení na straně žalovaného přistoupila jako vedlejší účastnice D. S.
1. Okresní soud ve Vsetíně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. 2. 2024, č. j. 10 C 22/2022-171, nepřipustil, aby do řízení na straně žalovaného přistoupila jako vedlejší účastnice D. S.
2. Žalobci se v této věci domáhají zřízení služebností nezbytné cesty přes pozemky žalovaného parc. č. XY a XY v k. ú. XY. Podáním doručeným soudu dne 19. 1. 2024 se vstupu do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalovaného domáhala D. S. Uvedla, že je vlastnicí pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY a XY, vše v k. ú. XY. Tyto pozemky sousedí s pozemky žalobců e) a f), přičemž „břemena, kterými tito žalobci navrhují pozemek žalovaného zatížit (břemeno ‚A‘ a břemeno ‚B‘) jsou umístěna tak, že se kryjí s přístupovou cestou,“ kterou k přístupu ke svým pozemkům užívá také ona.
3. Se vstupem D. S. vyjádřili všichni žalobci nesouhlas.
4. Soud prvního stupně neshledal právní zájem D. S. na výsledku řízení, neboť jí nenáleží vlastnická ani jiná práva k pozemkům, které mají být služebnostmi zatíženy, či v jejichž prospěch mají být služebnosti zřízeny. Současně však uvedl, že „z jejího podání je patrno, že pozemek J. Ř. užívá jako přístupovou cestu ke svým nemovitostem, a to i v místech, která navrhují ke zřízení služebností (břemen) ve svůj prospěch žalobci L. L. a Z. L.“ Přesto uzavřel, že tato okolnost nezakládá právní zájem D. S. na výsledku řízení; rovněž nelze shledat ani prvek hospodárnosti řízení a ochrany zájmů procesní strany, kterou má vedlejší účastnice podporovat. Výsledek řízení nemůže mít vliv na obsah či rozsah práv a povinností D. S.
5. K odvolání D. S. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 4. 2024, č. j. 11 Co 74/2024-189, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
6. V odvolání dále D. S. poukazovala na to, že má sjednáno obligační právo volného přístupu ke svým nemovitostem. Žalobci naproti tomu žádají zřízení služebností, jež pozemky žalovaného zatíží nepřiměřeně. Z toho důvodu jí může být mj. ztížen přístup k jejím pozemkům.
7. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, přičemž konstatoval, že D. S. má dle vlastního vyjádření neformálně sjednáno právo chůze po pozemku ve vlastnictví žalovaného. Uvedl, že argumentace v dovolání je zopakováním argumentů obsažených v podání ze dne 19. 1. 2024. Uzavřel, že D. S. nevysvětlila, jakým způsobem by mohlo být její právo přístupu k nemovitostem ohroženo věcným právem žalobců, přičemž „obava, že žalobci mohou bránit ve výkonu jejího obligačního práva na pozemku žalovaného, je pouhou spekulací, z níž nelze právní zájem D. S. na výsledku řízení dovodit.“
8. Proti usnesení odvolacího soudu podala D. S. (dále jen „dovolatelka“) dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice zda je dán právní zájem osoby s obligačním právem k pozemku, ke kterému má být soudem zřízena služebnost nezbytné cesty, na výsledku takového řízení. Uvedla, že výsledek řízení může mít vliv na obsah či rozsah jejích práv a povinností. Její vstup do řízení může zabránit sporu se žalovaným, bude-li zjištěno, že obligační právo je pro přístup dostačující. Z toho důvodu chce též žalovaného v řízení podpořit. Fakt, že má se žalovaným sjednáno právo volného přístupu přes jeho pozemek, které zahrnuje též právo příjezdu motorovými vozidly, potvrdil sám žalovaný. Rovněž poukázala na to, že žalobci e) a f) již přístup ke svým pozemkům zajištěn mají. Stran právního zájmu odkázala na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 553/03. Existence obligačního práva může její právní zájem založit, pročež odvolací soud nesprávným právním posouzením podmínky vstupu do řízení zpřísnil. Dále odkázala na § 1030 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) a na komentářovou literaturu, která se zabývala problematikou náhrady obligačně oprávněné osobě v důsledku zřízení práva nezbytné cesty. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že soud připouští, aby do řízení na straně žalovaného přistoupila jako vedlejší účastnice D. S.
9. Žalovaný se ztotožnil s argumentací dovolatelky a shodně navrhl, aby bylo napadené usnesení odvolacího soudu změněno tak, že se připouští vstup dovolatelky do řízení jako vedlejší účastnice na straně žalovaného.
10. Žalobci a) – f) navrhli, aby bylo dovolání zamítnuto.
11. Žalobci g) – i) navrhli, aby bylo dovolání odmítnuto, resp. zamítnuto.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
14. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
15. Přípustnost dovolání a zároveň i jeho důvodnost je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázce existence právního zájmu osoby s obligačním právem k pozemku, ke kterému má být soudem zřízena služebnost nezbytné cesty, na výsledku řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
16. Podle § 93 odst. 1 o. s. ř. jako vedlejší účastník může se vedle žalobce nebo žalovaného zúčastnit řízení ten, kdo má právní zájem na jeho výsledku.
17. Předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství je právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku sporu, tedy na vítězství ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. Pojem „právní zájem na výsledku řízení“ není v občanském soudním řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nijak blíže specifikován, neboť zákonodárce ponechává na úvaze soudu v každém konkrétním případě, jak jej vyloží a aplikuje (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 1589/11).
18. Institut vedlejšího účastenství neslouží pouze k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil, a tudíž obecné soudy nesmí vykládat požadavek právního zájmu vedlejšího účastníka na výsledku řízení příliš restriktivně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1045/2020).
19. Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na výsledku řízení pro potřeby ustanovení § 93 o. s. ř. nepostačuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3960/2013).
20. Vedlejší účastník má za povinnost, zejména je-li proti jeho účasti na řízení uplatněna námitka, tvrdit a prokázat, že má právní zájem na vítězství své strany (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 718/06).
21. Je na něm, aby uvedl skutečnosti, ze kterých právní zájem na vítězství účastníka dovozuje. Soud na základě těchto skutečností, jakož i na základě toho, co v řízení doposud vyšlo najevo (§ 132 o. s. ř.), učiní právní posouzení ohledně tvrzeného právního zájmu (iura novit curia). Soud přihlíží nejen k tvrzením vedlejšího účastníka, ale i ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedly strany sporu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2851/2022).
22. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Nastalá změna se musí promítnout do roviny právní v podobě změny, dotčení reálně existujících nebo v blízké budoucnosti jistě nastalých právních vztahů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1045/2020).
23. Pro posouzení právního zájmu na výsledku řízení není významný „předpokládaný“ výsledek konkrétního řízení (jak bude o konkrétních právech a povinnostech rozhodnuto), ale pouze to, zda se výsledek řízení může projevit v poměrech vedlejšího účastníka (že se o konkrétních právech a povinnostech rozhoduje) – (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 4272/2019).
24. Mělo by se tedy jednat o případ, v němž je hmotněprávní vztah účastníka a vedlejšího účastníka ve vazbě na hmotněprávní vztah účastníků řízení (viz obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 113/2014).
25. Aby mohla být dovolatelka se svým návrhem na přistoupení do řízení jako vedlejší účastnice úspěšná, bylo na ní, aby prokázala, že má právní zájem na úspěchu žalovaného ve sporu o zřízení služebností nezbytné cesty.
26. Nejvyšší soud již dříve připustil, že právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku řízení může plynout již z existence nájemní smlouvy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3915/2016), a to i takové, jejíž účinnost je vázána na odkládací podmínku závislou na výsledku řešeného sporu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3260/2019).
27. Dovolatelka předložila (rekapitulovala) okolnosti, které podle jejího přesvědčení naplňují předpoklad jejího právního zájmu na výsledku řízení; konkrétně se jednalo o návrh na zřízení služebnosti nezbytné cesty v místech, kudy má dovolatelka obligačně sjednaný přístup ke svým nemovitostem. K tomu poukázala též na nedůvodnost zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti, neboť podle jejího přesvědčení postačuje zřídit k nemovitostem žalobců přístup prostřednictvím obligačního práva. Poukázala též na náhradu poskytovanou podle § 1030 odst. 3 o. z. Přípustnost dovolání spatřovala ve vyřešení otázky, zda je dán její právní zájem jakožto osoby s obligačním právem k pozemku, ke kterému má být soudem zřízena služebnost nezbytné cesty, na výsledku řízení.
28. Soud prvního stupně uzavřel, že výsledek řízení nemůže mít vliv na obsah či rozsah práv a povinností D. S. S tímto závěrem se ztotožnil odvolací soud, přičemž zdůraznil, že zřízení služebnosti nemůže ohrozit její obligační právo.
29. Úvahy soudů však nejsou správné, neboť povolením nezbytné cesty mohou být přímo dotčena práva obligačně oprávněných osob (tedy i dovolatelky). Na to výslovně pamatuje § 1030 o. z., který je reakcí na skutečnost, že zřízením nezbytné cesty může být třetím – obligačně oprávněným – osobám způsobena újma.
30. Podle § 1030 odst. 1 věty první o. z. za nezbytnou cestu náleží úplata a odčinění újmy, není-li již kryto úplatou.
31. Podle § 1030 odst. 3 věty druhé o. z. další osobě, jíž bylo k dotčené nemovité věci zřízeno jiné právo, náleží náhrada za utrpěnou újmu proti vlastníkovi dotčeného pozemku; k tomu musí být přihlédnuto při stanovení úplaty podle odstavce 1.
32. Osoba s obligačním právem váznoucím na zatíženém pozemku může při povolení nezbytné cesty požadovat náhradu za utrpěnou újmu po vlastníkovi zatíženého pozemku, kdežto osoba s věcným právem může požadovat náhradu za utrpěnou újmu po vlastníkovi nemovité věci, v jehož prospěch byla nezbytná cesta povolena (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4103/2016).
33. Je-li zřízením práva cesty dotčeno obligační právo třetí osoby (například pachtýře), musí tato osoba uplatnit nárok na náhradu či na poskytnutí jistoty vůči vlastníkovi služebného pozemku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4103/2016). K tomu je třeba přihlédnout při stanovení výše náhrady. Povinnost tvrzení a důkazní břemeno ohledně existence takového práva a rozsahu újmy způsobené jeho subjektu tu bude na žalovaném. Může se však stát, že žalovaný vlastník svá procesní břemena v plném rozsahu neunese, a v následném řízení zahájeném na návrh obligačně oprávněné osoby bude nucen vyplatit vyšší náhradu, než se kterou se počítalo při stanovení výše náhrady v řízení o právu cesty. Tento problém lze částečně řešit vstupem této osoby do řízení o právu cesty jako vedlejšího účastníka na straně žalované (§ 93 OSŘ); vedlejší účastník by pak mohl pomoci nést žalovanému příslušná břemena týkající se výše (budoucí) náhrady ve vztahu mezi žalovaným a vedlejším účastníkem. Praktičtější by bylo, kdyby náhradu obligačně oprávněným osobám poskytoval žalobce, žádající zřízení práva cesty, přímo, to však zákon jednoznačnou formulací neumožňuje [Spáčil, J. Králík, M. Havlík, D. § 1030 (Náhrada ze zřízení práva cesty a poskytnutí jistoty). In: Spáčil, J. Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 208].
34. V nyní řešené věci je patrné, že rozhodnutí o zřízení nezbytné cesty za situace, v níž je vlastník zatěžovaného pozemku (žalovaný) obligačně zavázán vůči třetí osobě, má dopad do práv obligačně oprávněné třetí osoby (dovolatelky). Na tuto situaci reaguje ustanovení § 1030 odst. 3 věty druhé o. z., které dotčené obligačně oprávněné osobě (dovolatelce) přiznává právo na náhradu vůči vlastníkovi zatíženého pozemku (žalovanému).
35. Jakkoliv nelze prozatím předjímat výši úplaty za odčinění újmy dovolatelky vůči žalovanému (k povolení nezbytné cesty v konkrétním rozsahu doposud nedošlo), je nutné připustit (a zákon s tím explicitně počítá), že povolením nezbytné cesty bude do práv dovolatelky zasaženo, tj. řešení hmotněprávního vztahu mezi žalobci a žalovaným se promítne do hmotněprávního vztahu mezi žalovaným a dovolatelkou.
36. Bylo-li dovolatelkou namítáno, že povolení nezbytné cesty je navrhováno v místě, kudy je jí obligačně povolen přístup k jejím nemovitostem, lze dále mít zato, že dovolatelka může být ve svém právu povolením nezbytné cesty (ve formě služebnosti) dotčena i jinak (přímo). Dojde-li ke zřízení nezbytné cesty ve formě služebnosti, budou se moci žalobci domáhat (i vůči dovolatelce) případných nároků podle § 1259 o. z.
37. Protože odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel ze zjištění, že dovolatelka má obligačně sjednaný přístup přes předmětný pozemek, a současně za této situace vyloučil dotčení jejích práv, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
38. Napadené rozhodnutí je tak založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
39. Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a zároveň dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud napadené usnesení podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil, jak je uvedeno výše.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu