22 Cdo 327/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: A) Š. Č., B) A. H., C) K. Č., D) V. Č., a E) S. H., zastoupených
advokátem, proti žalovaným: 1) J. P., a 2) M. P., zastoupeným advokátem, o
určení vlastnictví a vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Děčíně
pod sp. zn. 19 C 72/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem-pobočka Liberec, ze dne 21. května 2003, č. j. 35 Co
186/2003-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradu
nákladů dovolacího řízení částku 4.290,- Kč k rukám JUDr. J. K.
Žalobci se domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky níže uvedené
nemovitosti, jejíž vlastnictví vydrželi. Současně se domáhali, aby žalovaní
nemovitost vyklidili a vyklizenou jim ji předali.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec potvrdil rozsudkem ze
dne 21. května 2003, č. j. 35 Co 186/2003-108, rozsudek Okresního soudu v
Děčíně ze dne 17. ledna 2003, č. j. 19 C 72/2002-84, jímž byla zamítnuta žaloba
na určení, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky zahrady parcelní číslo
6158 v katastrálním území a obci V. a na vyklizení zahrady žalovanými. Odvolací
soud vyšel ze zjištění, že k 1. 1. 1992, kdy odpadla zákonná překážka vydržení
pozemků ve státním vlastnictví, nebyli žalobci se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že jsou vlastníky zahrady, a to jednak proto, že žalobkyně se
nejpozději v roce 1988 dozvěděla, že zahrada není v jejím vlastnictví (resp. v
BSM), a dále proto, že žalobci se spolu s jejich zahradou chopili pozemku o
téměř stejné výměře a užívali tak dvojnásobek toho, co jim ve skutečnosti
patřilo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Uvádějí, že jejich oprávněná
držba se nemusela opírat o řádný právní důvod, postačí domnělý právní důvod.
Žalobcům ani jejich předchůdcům nedalo město Varnsdorf najevo, že pozemek jim
nepatří. I když byla míra jejich pozemku a sporné zahrady srovnatelná, byli v
dobré víře, že pozemek jim patří. Navrhují zrušení rozsudku odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní č. 1 a 2 ve vyjádření k dovolání polemizují z jeho důvody a
navrhují, aby bylo zamítnuto.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými
účastníky řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst.1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b)
OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) OSŘ].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po
právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka
významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku
zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a
nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve
svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H.
Beck – dále jen „Soubor“). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního
významu neřeší.
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno
jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena
podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2
OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování
(§ 241a odst. 3 OSŘ).
Námitka, že žalobcům nikdy město nedalo najevo, že jim zahrada nepatří,
směřuje proti skutkovému zjištění odvolacího soudu a je tak v dovolání, které
by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nepřípustná. To,
že žalobci údajně nedostali možnost prokázat tuto skutečnost, odpovídá
dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, který by bylo možno
uplatnit jen pokud by dovolání bylo přípustné. Tvrzení o tom, že oprávněnou
držbu lze opřít i o domnělý právní důvod je sice správné, ale irelevantní,
neboť odvolací soud neměl o této skutečnosti pochyby a po žalobcích prokázání
existujícího právního důvod nabytí držby nepožadoval. Konečně posouzení
objektivně existující dobré víry držitele (což je něco jiného, než jeho
subjektivní přesvědčení) vycházející se srovnání plochy nabytého a skutečně
drženého pozemku vychází z konstantní judikatury dovolacího soudu (např.
rozsudek ze dne 2. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, publikovaný v Souboru
pod č. C 1399, sv. 20).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného
ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ, neboť žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a
žalovaní na jejich náhradu mají právo. Ta představuje odměnu advokáta za jeden
úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
č. 177/1996 Sb. – advokátní tarif, a činí podle § 5 písm. b), § 7 písm. d), §
10 odst. 3, § 14 odst. l, § 15, § 17 odst. 1 písm. b), § 17 odst. 2 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 4.140,- Kč, a dále 150,- Kč podle § 13
odst. 3 advokátního tarifu, celkem 4.290,- Kč.
Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. prosince 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu