U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka
ve věci žalobce Z. H., zastoupeného Mgr. Ludvíkem Novotným, advokátem se sídlem
v Letohradu, Václavské náměstí 76, proti žalované J. H., zastoupené Mgr.
Blankou Duškovou, advokátkou se sídlem v Žamberku, Náměstí generála Knopa 837,
o zrušení usnesení o schválení smíru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad
Orlicí pod sp. zn. 14 C 257/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. prosince 2015, č. j.
22 Co 254/2015-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.356,- Kč k rukám její zástupkyně, Mgr. Blanky Duškové,
advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
27. 3. 2015, č. j. 14 C 257/2014-47, výrokem I. zamítl návrh žalobce na zrušení
usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. 11. 2011, č. j. 7 C
202/2007-428. Výrokem II. uložil žalobci povinnost nahradit žalované v obecné
pariční lhůtě k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 43.445,- Kč.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 8. 12. 2015, č. j. 22 Co 254/2015-78, rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), výrok o nákladech řízení II. změnil
tak, že náhradu nákladů řízení stanovil částkou 8.355,- Kč (výrok II.) a
výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně - dospěl k závěru, že soudem
schválený smír, jenž účastníci uzavřeli v řízení o vypořádání společného jmění
manželů (dále „SJM“), vyhovuje coby dvoustranný dispozitivní právní úkon
hmotného práva nejen požadavkům určitosti a srozumitelnostmi kladeným na právní
úkony obecně, neboť je v něm specifikováno, které majetkové hodnoty se
vypořádávají (mimo jiného i investice ze společného majetku do výlučného
majetku žalovaného a vyplacené náhrady za ztrátu na výdělku jako odškodnění
nemoci z povolání žalovaného), ale nepříčí se ani § 149 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), neboť
zákonným předpokladem pro platnost smíru není situace, kdy každý z účastníků
řízení o vypořádání SJM získá přesnou polovinu majetku ze společného jmění. I
pokud by bylo prokázáno, že účastníci získali ze společného majetku nestejné
podíly, nebyla by jejich dohoda obsažená v soudem schváleném smíru v rozporu s
hmotným právem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Přípustnost dovolání
založil na hledisku obsaženém v § 237 o. s. ř. Uvedl, že rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na řešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Při vědomí právního názoru
vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo
5170/2007 (toto rozhodnutí, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí
dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz) žalobce dovozoval, že rozpor soudem schváleného smíru s hmotným
právem (s § 39 a § 149 odst. 2 obč. zák.) nastává i v situaci dovolacím soudem
dosud neřešené, kdy v důsledku vypořádání majetkové hodnoty, která do SJM
nenáležela, vznikne účastníku řízení povinnost zaplatit několikanásobně vyšší
vypořádací podíl, než jaký by zaplatil, pokud by soud rozhodl podle provedených
důkazů. Žalobce jako důvod dovolání uplatnil nesprávné právní posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.) soudem odvolacím. Namítal, že soudem schválený smír
založil hrubý nepoměr v hodnotě vypořádacích podílů, což je situace, jež je v
rozporu s dobrými mravy dle § 39 obč. zák. Popsaný hrubý nepoměr v hodnotě
vypořádacích podílů je dle názoru žalobce rovněž v rozporu s § 149 odst. 2 obč.
zák., jenž vychází ze zásady, že podíly obou manželů na majetku patřícím do
jejich SJM jsou stejné. Žalobce v dovolání dále namítal, že soud neměl smír
schválit v situaci, kdy neměl postaveno najisto, zda předmětem vypořádání jsou
pouze majetkové hodnoty, jež náleží do zaniklého SJM. Proto měl provést
dokazování, jak to ostatně vyplývá z komentáře k občanskému soudnímu řádu
(Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, str. 644). Součástí dovolání sepsaného advokátem
učinil žalobce i text dovolání sepsaný jím samotným. Žalobce navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná. S odkazem na § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř.
uvedla, že dovolání není přípustné, neboť nevymezuje žádnou jím signalizovanou
otázku procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí a
jež nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Nad rámec
argumentu o nepřípustnosti dovolání, žalovaná uvedla, že žalobcův názor o tom,
že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není součástí
SJM, je nesprávný. Rovněž připomněla, že soudem schválený smír byl projevem
svobodné a autonomní vůle účastníků řízení, do níž soud není oprávněn
zasáhnout. Ingerence soudu by nebyla možná ani tehdy, pokud by dohodou o
vypořádání SJM převzal jeden z manželů do svého výlučného vlastnictví veškerý
společný majetek. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení
známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného
dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2014, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 19. 9. 2014 a
odvolacím soudem rozhodnuto dne 8. 12. 2015; po zjištění, že dovolání bylo
podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se dovolací soud tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s.
ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné
proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z
jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel
za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Dovoláním je v projednávané věci nastoleno řešení otázky, zda smír schválený
soudem v řízení o vypořádání SJM je pro rozpor s hmotným právem podle § 99
odst. 3 o. s. ř. neplatný tehdy, dojde-li v důsledku vypořádání majetkové
hodnoty, která – dle tvrzení dovolatele - nenáleží do masy SJM, k hrubému
nepoměru v hodnotě vypořádacích podílů. Dovolatel přitom vymezuje přípustnost
dovolání tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena.
Takto vymezený důvod přípustnost dovolání nezakládá, neboť otázka, která má být
dovolacím soudem zodpovězena, již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešena.
V usnesení ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, jež bylo publikováno v
časopise Právní rozhledy č. 2, roč. 2010, str. 71, Nejvyšší soud uvedl, že
„soudní smír uzavřený v řízení o vypořádání SJM nemůže být neplatný jen proto,
že do něj byla z vůle stran zahrnuta věc ve vlastnictví jen jednoho z
účastníků“. Dále dovolací soud v citovaném rozhodnutí vyjádřil závěr, že
„jestliže účastníci řízení, jehož předmět je plně v jejich dispozici, uzavřou
ohledně sporného nároku smír, a tudíž ani netvrdí skutečnosti, o které opírají
uplatněný nárok, ani skutečnosti tento nárok popírající a nenabízejí k nim
důkazy, soud smír schválí, pokud z obsahu spisu nevyplývá, že smír je v rozporu
s hmotným právem“. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že zařazením
určité majetkové hodnoty do SJM, u níž v průběhu řízení mohla panovat
pochybnost, zda do majetkového společenství manželů náleží či nikoliv, a jejím
vypořádáním v rámci smíru schváleného soudem projevili účastníci řízení zcela
zřetelnou vůli vážící se k právní povaze vypořádávané věci (majetkové hodnoty)
a k právním důsledkům s tím spojeným. Zákonu odpovídajícím důsledkem převzetí
určité věci či majetkové hodnoty ze SJM do výlučného vlastnictví jedním z
manželů je nastoupení povinnosti tohoto manžela zaplatit druhému z manželů
vypořádací podíl ve výši jedné poloviny, nedohodnou-li se manželé, popřípadě
nerozhodne-li soud, jinak. To pochopitelně platí i o vypořádání věci (majetkové
hodnoty), ohledně níž panovala pochybnost, zda do SJM náleží. Dovodil-li ve
výše citovaném usnesení dovolací soud závěr, že neplatným není soudem schválený
smír, podle něhož byla do vypořádávané masy SJM z vůle obou účastníků zařazena
i majetková hodnota, která předmětem SJM nebyla (nerozhoduje přitom, zda byla
ve skutečnosti ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů či byla k okamžiku
zániku SJM spotřebována), pak nemůže být soudní smír neplatný pro rozpor s
hmotným právem ani ohledně právního následku, který je se zařazením a
vypořádáním takové majetkové hodnoty spojen, tj. se vznikem povinnosti vyplatit
druhému z manželů, který takovou majetkovou hodnotu do výlučného vlastnictví
nepřevzal, vypořádací podíl. Jinými slovy řečeno, otázka v rozhodovací praxi
dovolacího soudu již vyřešená implikuje i řešení otázky na ni z logiky věci
navazující. Jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího charakteru,
nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelem formulované
otázky dílčí, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné
(k této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp.
zn. I. ÚS 2619/15, jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu
nalus.usoud.cz). Lze proto uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu
s rozhodovací praxí soudu dovolacího.
Nad rámec výše uvedeného považuje dovolací soud za potřebné uvést, že otázka
vzniku hrubého nepoměru mezi výší majetkových hodnot připadnuvších při
vypořádání SJM tomu kterému z manželů je judikaturou konstantně řešena ve
prospěch závěru, že není pro rozpor s § 149 odst. 2 obč. zák. neplatná dohoda o
vypořádání společného jmění manželů, kterou jeden z účastníků nabude podstatně
menší podíl, případně se mu nedostane ničeho (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1247/2005). Obdobný závěr
byl vyjádřen v poměrech právní úpravy účinné do 31. 7. 1998 v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99, jenž byl publikován
v časopise Právní rozhledy č. 11, roč. 2000, str. 522). V tomto rozsudku
dovolací soud vysvětlil, že se při uzavření dohody, která zakládá nerovnost ve
výši vypořádacích podílů, může plně uplatnit dispozitivní volnost účastníků
občanskoprávních vztahů. Právě dispozitivní volnost a smysl soudního smíru a v
podstatě i smysl projednací zásady by byly podle judikatury dovolacího soudu
popřeny, pokud by podmínkou pro uzavření soudního smíru bylo provádění
rozsáhlého dokazování, jehož cílem by bylo zjišťování skutečných hmotně-
právních vztahů (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn.
22 Cdo 5170/2007).
Z uvedeného vyplývá, že ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
nebyl žalobcem uplatněn právem.
Jelikož žalobce napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu ve „všech
výrocích“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroku,
jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání
přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se
odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod
č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické
výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z
hledisek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku,
nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalobce v
dovolání nedostál. Zbývá dodat, že i pro akcesorický výrok o nákladech řízení
platí omezení přípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle
něhož dovolání podle § 237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v
nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o
pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože
v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně ve výši 8.355,- Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 6.056,-
Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje částky 50.000,- Kč, nebylo by s
ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce přípustné ani
tehdy, pokud by důvod přípustnosti dovolání směřujícího proti výroku o
nákladech odvolacího řízení řádně vymezil.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu