Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v ustanovení § 133 až § 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 44.
Odvolací soud opřel své rozhodnutí o skutkové zjištění, „že dárkyně V. Z., která uzavřela se žalobkyní darovací smlouvu ze dne 24. 2. 1983, měla zdravotní problémy, problémy s chůzí, nohou, bércovými vředy a k lékaři ji žalobkyně vozila autem, pravidelně jí příbuzní ze strany žalobkyně i žalobkyně sama pomáhali s domácími pracemi, a tak tomu bylo i v době, kdy byla uzavřena darovací smlouva dne 24. 2. 1983. … Doprovázela matku k lékaři, věnovala jí veškerý volný čas, vařila jí
i prala.“ Toto skutkové zjištění má oporu v provedeném dokazování, neboť vyplývá z výpovědí samotné žalobkyně, ale i výpovědí svědků, zejména M. K., M. K. a L. Z. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ proto nemohl obstát.
Podle § 134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li
o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125 ObčZ).
Podle § 129 odst. 1 ObčZ držitelem jen ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle § 130 odst. 1 ObčZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.
Z uvedeného vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení vlastnického práva k věci je oprávněná držba věci, která předpokládá, že držitel se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře, že mu věc patří. Je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a vždy je třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc patří. K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1067 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný tamtéž pod C 1176.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze nic vytknout, neboť vychází ze zjištěného skutkového stavu věci a je v souladu hmotným právem i stávající citovanou judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud neměl důvod nic měnit na svém závěru vysloveném v rozsudku ze dne 31. 1. 2007, č. j. 22 Cdo 1542/2006-167, že v daném případě nešlo o právní omyl žalobkyně. Nešlo však u ní ani o omyl skutkový. Odvolací soud na podkladě skutkových zjištění správně dovodil, že žalobkyně s ohledem na špatný zdravotní stav své matky V. Z. nemohla a neměla spoléhat na její ujištění, že ohledně darovací smlouvy ze dne 24. 2. 1983 „vše zařídí, včetně registrace smlouvy“, a že žalobkyně měla nebo mohla mít pochybnosti o tom, že matka V. Z. předložila označenou smlouvu k registraci. Z darovací smlouvy žalobkyni vyplývaly určité poplatkové povinnosti, které nesplnila, a jejichž splnění ani po žalobkyni nikdo nepožadoval. Tato skutečnost měla u žalobkyně vzbudit pochybnost, zda její matka smlouvu k registraci skutečně předložila. Žalobkyně proto objektivně nemohla být v dobré víře, že jí předmětné pozemky patří, a tudíž nemohla nabýt vlastnictví k předmětným pozemkům vydržením.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla úspěšná a žalovanému náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1
a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu