22 Cdo 3320/2017-290
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce T. Z., insolvenčního správce V. V., proti žalované R. V.,
zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná
1633/47, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 10, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.
9. 2016, č. j. 55 Co 163/2016-202, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalované na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, č. j. 55 Co 163/2016-202, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 7. 11. 2014, č. j. 6 C 302/2013-93,
vypořádal společné jmění účastníků tak, že žalobci přikázal blíže specifikované
dluhy v celkové hodnotě 472 984,78 Kč (výrok I.), a žalované uložil povinnost
zaplatit žalobci na vyrovnání podílu 266 106,66 Kč (výrok II.); dále rozhodl o
nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 55 Co 163/2016-202,
napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále „o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1
o. s. ř. Tvrdí, že „odvolací soud svým rozhodnutím při řešení právní otázky
vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství odchýlil od ustálené
praxe dovolacího soudu, příp. uvedená otázka je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně anebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak“.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, proto
na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání trpí vadami, pro něž není možné v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c
odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b
odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém
rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje
vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu
trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání
podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí
vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v
dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení
předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není
odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím
rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75
odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury
Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti
tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním
zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit
rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody
řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu.
Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení
předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví
povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání
je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s
rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS
553/16). Nevymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání.
Obsahem dovolání je polemika se závěrem odvolacího soudu, podle něhož závazky
žalobce nepřesahovaly obvyklé hospodaření se společným jměním manželů. V
souvislosti s touto námitkou však dovolatelka přípustnost dovolání nevymezila,
a to ani nepřímo; dovolání neumožňuje identifikovat žádnou judikaturu, od níž
se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit, či kterou by měl dovolací
soud napříště přehodnotit či sjednotit. K podání ze dne 19. 6. 2017 nelze
přihlížet, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 o. s.
ř.).
Protože dovolání trpí vadami, pro které nelze v řízení pokračovat, dovolacímu
soudu nezbylo než dovolání odmítnout (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Trpí-li dovolání vadami, pro které není možné v řízení pokračovat, nemůže být
důvodný ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu