22 Cdo 333/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida
Havlíka ve věci žalobců: 1) F. V., a 2) V. V., zastoupených JUDr. Miroslavem
Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Pod Hůrkou 758, proti žalované RWE
Energie s. r. o., se sídlem v Praze 10-Strašnicích, Limuzská 3135/10,
identifikační číslo osoby 49903209, zastoupené Mgr. Kamilem Stypou, advokátem
se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o zaplacení 303 183 Kč, vedené u Okresního
soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 107/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2012, č. j. 61 Co 162/2012-365,
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2012, č. j. 61 Co
162/2012-365, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. listopadu
2011, č. j. 19 C 107/2004-317, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-
město k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali, aby žalované společnosti RWE Energie a. s. (jak vyplývá z
obchodního rejstříku, v průběhu dovolacího řízení došlo k 1. lednu 2014 ke
změně právní formy společnosti na RWE Energie s. r. o.) byla uložena povinnost
zaplatit jim částku 303 183 Kč s příslušenstvím. Uvedli, že jsou
spoluvlastníky pozemků v žalobě a rozhodnutích soudů uvedených, které jim byly
vydány v restituci; v době, kdy byly tyto pozemky ve státním socialistickém
vlastnictví, na nich byla zřízena liniová stavba plynovodní sítě, kolaudovaná v
roce 1977. Žalovaná společnost ani její předchůdce jim za omezení vlastnického
práva neposkytli žádnou náhradu.
Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. listopadu
2011, č. j. 19 C 107/2004-317, žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. K
odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. května 2012, č. j.
61 Co 162/2012-365, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění,
že nárok žalobců na náhradu za omezení vlastnického práva a zřízení věcného
břemene nikdy nevznikl, protože stavba byla zřízena v době, kdy pozemek byl ve
státním socialistickém vlastnictví. Žalobcům byl vydán již s uvedeným
zatížením, které mohlo mít význam jen ve správním řízení o vydání nemovitosti
žalobcům. K odkazům žalobců na judikaturu Ústavního soudu pak uvedl, že
plenární nález ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04, přiznává vlastníkům
nemovitostí zatížených legálním věcným břemenem nárok uvedený v § 151n odst.
3 obč. zák. 1964; v dané věci však žalobci takový nárok neuplatnili. Udržovací
a rekonstrukční práce na plynovodu v roce 2003 byly provedený v rámci zákonného
věcného břemene podle plynárenského zákona, a proto za ně náhrada nepřísluší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, ve kterém uplatňují
– jak tvrdí – dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. a
v § 241a odst. 3 o. s. ř. Vadu řízení, která podle jejich mínění mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci spatřují – aniž by toto tvrzení blíže
konkretizovali – v tom, že odvolací soud učinil závěry, které pod bodem III/1
uvádějí. Nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že soud na daný případ
neaplikoval přímo čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (LPS);
odkazují též na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález ze dne 18.
listopadu 2003, sp. zn. I ÚS 137/03, usnesení ze dne 31. května 2005, sp. zn. I
ÚS 244/03 a nález ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04. I když podle
energetického zákona zůstávají oprávnění vzniklá před nabytím jeho účinnosti
nedotčena, neznamená to, že za jejich výkon není třeba platit náhradu. Závěry,
které vyslovil Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 22 Cdo 2093/2001 považují za
překonané pozdější judikaturou Ústavního soudu. Konečně podle jejich mínění je
vadným skutkovým zjištěním, že odvolací soud nepovažoval za zjištěný vznik
nájemního vztahu podle zákona o půdě a s tím související právo na nájemné (ve
skutečnosti zde tedy dovolatelé namítají nesprávné právní hodnocení věci).
Ve vyjádření k dovolání žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako
zjevně nedůvodné odmítl. Poukázala na své dřívější vyjádření ve věci a shrnula,
že legální věcné břemeno vzniklo v souladu s tehdejšími předpisy v 70. letech
minulého století, že žalobcům nárok na náhradu nikdy nevznikl a že nález
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/04 přiznává žalobcům jen nárok uvedený v §
151n odst. 3 obč. zák. 1964. Uvedla také, že dovolatelé sice koncipují dovolání
široce, ve skutečnosti však jde jen o námitky proti právnímu posouzení věci.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II. bod
2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. - dále též
jen "o.s.ř."); po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., že je podle obsahu dovolání uplatněn dovolací důvod upravený v §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání
a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je zčásti důvodné.
V dané věci žalobci uplatnili nárok za omezení vlastnického práva, vzniklý v
důsledku zřízení plynovodu na jejich pozemcích v době, kdy byly v tzv.
socialistickém společenském vlastnictví (později jim byly vydány v restituci),
a dále nárok na náhradu za omezení vlastnického práva v roce 2003, kdy nemohli
v důsledku rekonstrukce plynovodu pozemky užívat (podle výslovného vyjádření –
viz např. č. l. 68 spisu – mělo jít i o další nároky, jejichž uplatnění je však
zjevně irelevantní – viz níže). Podle názoru soudů v nalézacím řízení není dán
právní základ žádného z těchto nároků. Tento závěr dovolání zpochybňuje; proto
se dovolací soud nejprve zabýval touto otázkou.
Dovolání nepolemizuje se závěrem, že pozemky byly žalobcům vydány v restituci
zatížené legálním věcným břemenem podle elektrizačního zákona; ostatně i
Ústavní soud zastává názor, že energetickému podniku mohlo podle elektrizačního
zákona vzniknout věcné břemeno k majetku ve vlastnictví státu (viz např. výklad
pod bodem VI. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/04). Proto i dovolací soud vychází z
předpokladu, že pozemek byl žalobcům vydán s omezením ve prospěch energetického
podniku.
V části, ve které se žalobci domáhají náhrady za samotné zřízení věcného
břemene, není dovolání důvodné.
Ustanovení § 98 odst. 4 energetického zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách
podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně
některých zákonů (energetický zákon - dále též jen „EnergZ“), stanoví:
„Oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla
před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena“. V souladu s tím odvolací
soud při právním hodnocení věci vycházel ze zákona č. 67/1960 Sb., o výrobě,
rozvodu a využití topných plynů, ve znění pozdějších předpisů (plynárenský
zákon – dále též jen: „PZ“) a odkázal na oprávnění plynárenského podniku při
provozování plynovodních sítí. „Plynárenským podnikům přísluší oprávnění
zřizovat a provozovat na cizích pozemcích, v rozsahu vyplývajícím z rozhodnutí
o přípustnosti stavby, plynovodní sítě“ (§ 22 odst. 1 písm. a/ PZ). Podle § 22
odst. 5 PZ o oprávněních uvedených v odstavci 1, o náhradě škody za výkon
těchto oprávnění, o věcných břemenech, o právu domáhat se změny nebo přeložení
plynovodní sítě, popřípadě podzemního zásobníku a o řízení, platí obdobně
předpisy o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny; v poznámce k tomuto ustanovení
zákon odkazuje na zákon č. 79/1957 Sb. o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny
(elektrizační zákon – dále též jen „EZ“). Příslušné ustanovení EZ zní:
Oprávnění k cizím nemovitostem
§ 22
(1) Energetickým podnikům přísluší oprávnění:
a) stavět a provozovat na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím z
povolené stavby elektrická vedení, jakož i malé stanice do rozlohy 30 metrů
čtverečních, s příslušenstvím (dále jen "vedení"), zejména zřizovat na
nemovitostech podpěrné body, přepnout nemovitosti vodičů a umisťovat v nich
vedení;
b) vstupovat a vjíždět při stavbě, provozování, opravách, změnách nebo
odstraňování vedení na příjezdné, průjezdné a vedením přímo dotčené cizí
nemovitosti;
c) odstraňovat a oklešťovat stromoví překážející vedení (§§ 23 a 24).
(2) Za výkon oprávnění uvedených v předchozím odstavci nejsou energetické
podniky povinny poskytovat náhradu. Je-li však vlastník nebo uživatel
nemovitosti, která není ve státním socialistickém vlastnictví, zřízením vedení
podstatně omezen v užívání nemovitosti, může žádat u orgánu, který je podle
předpisů o povolování staveb příslušný pro povolení stavby energetického díla
(dále jen "povolující orgán"), aby mu energetický podnik poskytl přiměřenou
jednorázovou náhradu; žádost musí být pod ztrátou nároku podána do tří měsíců
ode dne, kdy bylo dílo uvedeno do trvalého provozu (užívání).
(3) Oprávnění podle odstavce 1 vznikají povolením ke stavbě vedení a zanikají
zrušením vedení. Nezřídil-li vedení energetický podnik, nabývá oprávnění podle
odstavce 1 i jiná organizace státního socialistického sektoru, které bylo dáno
povolení ke stavbě vedení (§ 32 odst. 1). Oprávnění podle odstavce 1 nabývají
organizace státního socialistického sektoru také nabytím správy vedení.
Již v rozsudku ze dne 10. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 2093/2001, Nejvyšší soud
uvedl, že „pokud před nabytím účinnosti Listiny základních práv a svobod bylo
na základě tehdy platného právního předpisu právo vlastníka omezeno, lze
náhradu za toto omezení poskytnout jen za podmínek stanovených právními
předpisy, účinnými ke dni omezení, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak“.
Tento právní závěr odůvodnil tím, že „Ústavní soud v nálezu publikovaném pod č.
88/1998 Sb. konstatoval, že pokud zvláštní zákon, umožňující omezit vlastnické
právo, nestanoví náhradu za toto omezení, opírá se právo na tuto náhradu přímo
o čl. 11 odst. 4 Listiny. Tento nález však nelze vykládat tak, že by vlastník
měl nadále podle tohoto ustanovení právo na náhradu za omezení, vzniklá přede
dnem účinnosti Listiny, a to i v případě, že tato omezení i nadále trvají.
Právo na náhradu by v takovém případě musel založit zvláštní právní předpis.
Lze argumentovat i tím, že pokud před nabytím účinnosti Listiny došlo k odnětí
vlastnického práva, lze jeho obnovení (restituci) anebo poskytnutí náhrady
požadovat jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní předpis (tzv. restituční zákony).
V takovém případě nelze požadovat restituci práva, případně poskytnutí náhrady,
jen s odkazem na čl. 11 odst. 4 Listiny. To, co platí pro úplné odnětí
vlastnického práva, platí tím spíše pro jeho omezení“. Nelze přisvědčit tvrzení
dovolatelů o tom, že tento rozsudek je vývojem judikatury překonaný; o uvedené
rozhodnutí a právní názor v něm uvedený se opírá usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 1070/2010, přičemž Ústavní soud usnesením ze
dne 11. ledna 2011, sp. zn. IV. ÚS 3670/10, ústavní stížnost proti tomuto
usnesení odmítl jako nedůvodnou.
Je třeba zdůraznit, že tu jde svou povahou o restituční věc. Žalobcům totiž
byly vydány pozemky, na kterých byla umístěna stavba plynovodní sítě; šlo tudíž
o pozemek zastavěný podzemní stavbou, který bylo možno vydat v restituci podle
§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k
půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ve znění zákona
č. 183/1993 Sb. Zákon o půdě též obsahuje ustanovení o náhradách za
znehodnocené nemovitosti, vydávané oprávněným osobám. Podle § 14 odst. 3 tohoto
zákona platí: „Je-li cena vydávané obytné budovy, hospodářské budovy nebo jiné
stavby určená ke dni 24. června 1991 nižší než cena původní stavby, má
oprávněná osoba právo na poskytnutí náhrady ve výši rozdílu cen“. Podobné
ustanovení o náhradě za zatížené pozemky, jejichž cena poklesla v důsledku
zatížení věcným břemenem, zákon nemá; lze tedy usoudit, že zákonodárce neměl v
úmyslu takové náhrady poskytnout. Nelze sice vyloučit úvahu, že náhradu tu bylo
možno poskytnout na základě analogické aplikace tohoto ustanovení, pak by ovšem
musela být žádost podána ve lhůtě uvedené v § 13 odst. 3 zákona o půdě, tedy
nejpozději do 31. 12. 1996; nebylo tvrzeno ani nevyšlo najevo, že by se tak
stalo. Ostatně lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. února 2000,
sp. zn. IV. ÚS 595/99, z něhož se podává závěr, že pozemky se v restituci
vydávaly ve stavu, v jakém byly, a že povinná osoba neměla povinnost uvést je
do původního stavu.
Je třeba dodat, že plynárenské podniky mezitím prošly procesem privatizace a že
i jim musí být zaručena právní jistota (k zájmu vlastníka sítě tak přihlíží
usnesení Ústavního soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. IV ÚS 3441/12). Je
tedy třeba přihlédnout k tomu, že žalovaný mohl oprávněně předpokládat, že mu
svědčí věcné břemeno, které bylo zřízeno bezúplatně. Jde o situaci podobnou té,
kterou se zabýval Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn.
Pl. ÚS – st. 21/05, a velký senát Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu v
rozsudku ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, pokud jde o právo na
vydání věci podle restitučních předpisů na straně jedné a předpisů obecných na
straně druhé. Nelze-li se v případě, že věc přešla na stát bez právního důvodu
za podmínek uvedených v restitučních předpisech, domáhat ochrany vlastnického
práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani
vlastnickou žalobou, a to ani s odkazem na čl. 11 LPS, ale nápravy, resp.
zmírnění křivd tu lze dosáhnout jen potud, pokud to restituční předpisy
umožňují; není důvodu pro to, aby se stejně nepostupovalo v případě, že jde
„jen“ o znehodnocení věci.
Dovolací soud též připomíná, že legální věcná břemena jsou v zásadě časově
neomezená; proto skutečnost, že v důsledku opravy či rekonstrukce došlo k
prodloužení životnosti plynovodu, není důvodem k poskytnutí náhrady. Dovolatelé
poukazují na judikaturu Ústavního soudu; odkazují zejména na nález ze dne 18.
listopadu 2003, sp. zn. I ÚS 137/03, na usnesení ze dne 31. května 2005, sp.
zn. I ÚS 244/03, a na plenární nález ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. Pl. ÚS
25/04. Ve věcech sp. zn. I. ÚS 137/03 a I. ÚS 244/03 Ústavní soud vyslovil, že
náhrada za užívání cizí věci na základě zákonného věcného břemene, zřízeného
podle elektrizačního či plynárenského zákona náleží, resp. že nemovitosti
zatížené legálním věcným břemenem nelze užívat zcela bezúplatně; tuto náhradu
však blíže nespecifikoval. Až v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/04, ve kterém se
zabýval i dosavadní judikaturou, uzavřel: „Na danou problematiku je dále nutno
pohlížet podle zásady nepravé retroaktivity. Podle této zásady vyplývají práva
a povinnosti ze zřízeného věcného břemene nikoliv z právní úpravy, na jejímž
základě vznikla, nýbrž ze současné zákonné úpravy zákonných věcných břemen.
Pokud současné speciální předpisy zákonných věcných břemen neupravují náhrady,
související s jejich výkonem, je třeba použít úpravu soukromoprávní. Z
ustanovení § 151n odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů, vyplývá, že nositel oprávnění z věcného břemene je povinen
nést přiměřené náklady na zachování (údržbu) věci zatížené věcným břemenem a na
jejich opravách. Zásadně tedy nelze užívat věcné břemeno zcela bezplatně, ale
za úplatu, která zahrnuje výdaje spojené se zachováním věci a s jejími
opravami. Pokud tyto náklady oprávněný z věcného břemene nenese, získává tím
bezdůvodné obohacení, neboť za něj bylo placeno majitelem věci to, co měl po
právu platit sám. Stanovení konkrétní podoby této úplaty je přitom věcí dohody
oprávněného z věcného břemene s povinným z věcného břemene. Pokud k dohodě
nedojde je na návrh jednoho z nich povinen o této otázce rozhodnout soud“. V
dané věci však žalobci, jak uvedl i odvolací soud, nárok uvedený v § 151n odst.
3 obč. zák. 1964, neuplatnili. V této části je proto rozsudek odvolacího soudu
správný.
Je však třeba rozlišovat nárok na náhradu za zřízení legálního
věcného břemene na straně jedné a nárok na náhradu za to, že v důsledku
konkrétního výkonu oprávnění z legálního věcného břemene došlo k majetkové
újmě, která vlastníku pozemku vznikla v důsledku nemožnosti jeho dosavadního
využití pozemku, resp. že byl takto omezen jeho obvyklého užívání.
Dovolatelé opírali nárok na náhradu též o to, že v důsledku prací na
rekonstrukci plynovodního vedení nemohli v roce 2003 dotčené pozemky užívat. Za
předpokladu, že prokážou, že tomu tak skutečně bylo, tedy že prokážou i
existenci majetkové újmy, která jim v důsledku nemožnosti dosavadního využití
pozemku v tomto roce vznikla, resp. omezení obvyklého užívání nemovitosti (tj.
obvyklého užívání této konkrétní nemovitosti, zatížené plynovodní sítí), nárok
na náhradu vznikl.
Oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla
před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena (§ 98 odst. 4 EnergZ). „Na
danou problematiku je dále nutno pohlížet podle zásady nepravé retroaktivity.
Podle této zásady vyplývají práva a povinnosti ze zřízeného věcného břemene
nikoliv z právní úpravy, na jejímž základě vznikla, nýbrž ze současné zákonné
úpravy zákonných věcných břemen“ (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/04).
Provozovatel distribuční soustavy má právo vstupovat a vjíždět na cizí
nemovitosti v souvislosti se zřizováním, stavebními úpravami, opravami a
provozováním distribuční soustavy a plynovodních přípojek (§ 59 odst. 1 písm.
f/ EnergZ),
Vznikla-li vlastníku nebo nájemci nemovitosti v důsledku výkonu práv
provozovatele distribuční soustavy podle odstavce 1 písm. d) až i) majetková
újma nebo je-li omezen v užívání nemovitosti, má právo na přiměřenou
jednorázovou náhradu5) včetně úhrady nákladů na vypracování znaleckého posudku.
Právo na tuto náhradu je nutno uplatnit u provozovatele distribuční soustavy,
který způsobil majetkovou újmu nebo omezení užívání nemovitosti, do 6 měsíců
ode dne, kdy se o tom vlastník nebo nájemce dozvěděl. (§ 59 odst. 3 EnergZ).
Z § 98 odst. 4 EnergZ se podává, že legální věcná břemena
vzniklá za účinnosti předchozích předpisů ve prospěch energetických podniků
zůstávají (bezúplatně) zachována. To se však nedotýká náhrad škod a
majetkových újem, vzniklých až po nabytí účinnosti energetického zákona v
důsledku výkonu oprávnění z legálního věcného břemene; vypořádání majetkových
následků výkonu dílčích oprávnění není totiž složkou „oprávnění k cizí
nemovitosti“, tedy legálního věcného břemene. Jinak řečeno: Za samotný vznik
legálního věcného břemene, omezujícího vlastníka nemovitosti, ke kterému došlo
podle elektrizačního zákona, není již třeba náhradu poskytnout, a tato věcná
břemena (omezení vlastnického práva) nadále trvají. Jestliže však za účinnosti
energetického zákona vznikla v důsledku konkrétního výkonu oprávnění z
legálního věcného břemene vlastníkovi majetková újma nebo je-li důsledku výkonu
práv podle § 59 odst. 1 písm. f)) EnergZ omezen v obvyklém užívání nemovitosti
(tj. obvyklém užívání nemovitosti již zatížené legálním věcným břemenem podle
předpisů o energetice), přísluší mu náhrada podle § 59 odst. 3 EnergZ a za
podmínek tam uvedených. To pochopitelně platí jen tam, kde uvedená oprávnění
byla vykonávána již v době účinnosti energetického zákona.
Je tedy třeba rozlišovat legální věcné břemeno, vzniklé před účinností
energetického zákona, zatěžující pozemek, na kterém je umístěna část plynovodní
sítě, jakož i výkon oprávnění z tohoto břemene na straně jedné, a náhradu za
majetkovou újmu a omezení v obvyklém užívání pozemku (rozuměj: pozemku již
zatíženého legálním věcným břemenem) na straně druhé. Zatímco první z těchto
oprávnění se posuzují podle předpisů, podle kterých vznikla, a které též
upravovaly poskytnutí náhrady, vypořádání dodatečných konkrétních omezení a
majetkových újem, vzniklých po nabytí účinnosti energetického zákona, se již
řídí tímto zákonem. Majetkovou újmou, vzniklou v důsledku výkonu konkrétních
oprávnění uvedených v § 59 odst. 1 písm. f) EnergZ, kam – za použití
rozšiřujícího výkladu - patří i opravy a rekonstrukce zařízení, je jen ta újma,
resp. omezení, která jde nad rámec samotné existence legálního věcného břemene.
Tak např. není takovou újmou to, že v důsledku existence plynovodu nelze
pozemek zastavět; naopak o újmu jde, nemůže-li vlastník v důsledku stavebních
rekonstrukčních prací pěstovat na pozemku plodiny, které tam do té doby
pěstoval.
Až potud je dovolání důvodné, pokud obecně polemizuje s názorem soudu, že
náhrada za omezení vlastnického práva rekonstrukčními pracemi v roce 2003
žalobcům nemůže náležet. Soudy se v dalším řízení budou zabývat, zda žalobci
splnili podmínky pro přiznání náhrady včetně zachování lhůt pro uplatnění práva
u žalovaného.
Naproti tomu tvrzení dovolatelů, že odvolací soud se nevypořádal s otázkou
případného vzniku práva nájmu podle zákon o půdě nelze přisvědčit; vyšel-li
soud z toho, že pozemky žalobců jsou zatíženy zákonným věcným břemenem, nebylo
třeba se zabývat tím, zda snad nejsou zatíženy právem nájmu (takové právo by
postrádalo význam). Pokud pak dovolatelé v bodě III/1 tvrdí, že rozhodnutí
odvolacího soudu je z tam uvedených důvodů nepřezkoumatelné, dovolacímu soudu
není zřejmé, proč by tomu tak mělo být; konkrétní polemiku s uvedenými
skutečnostmi dovolání ani neobsahuje. Dovolací soud musí přisvědčit tvrzením
soudů v nalézacím řízení, že nároky žalobců ani jejich právní hodnocení nebyly
vylíčeny vždy zcela přesně.
Z uvedeného je nicméně zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu