22 Cdo 3331/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce A.
F., T., zastoupeného Mgr. Veronikou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3,
Seifertova 455/17, proti žalované D. F., K., zastoupené Mgr. Janem Vargou,
advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C
73/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.
prosince 2013, č. j. 30 Co 494/2012-839, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2013, č. j. 30 Co
494/2012-839,
se ve výrocích VI., VII. a VIII. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému
soudu v Praze
k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kladně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. dubna 2012,
č. j. 23 C 73/2009-520, mimo jiné rozhodl, že z nemovitých věcí, jež měli
účastníci ve společném jmění manželů, náleží žalované spoluvlastnický podíl ve
výši id. ? k nemovitostem v k. ú. R., a to k domu na pozemcích parc. č. st.
926/1 a parc. č. st. 926/2 a k pozemkům parc. č. st. 926/1 a parc. č. st. 926/2
vše v hodnotě 928.500,- Kč. Výrokem pod bodem VIII. rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výroky pod body IX. a X.
uložil každému z účastníků povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu
v Kladně částku 3.609,- Kč.
Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení posuzoval
úspěšnost účastníků v řízení ve smyslu § 142 odst. 2 občanského soudního řádu
(„o. s. ř.“) a dovodil, že vzhledem k tomu, že celková hodnota majetku ve
společném jmění manželů byla rozdělena stejným dílem mezi účastníky, nemá žádný
z nich právo na náhradu nákladů řízení. Podle výsledku řízení rovněž postupoval
ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. při rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů
řízení, které vznikly státu. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce (napadajícího
nákladové výroky) i žalované rozsudkem ze dne 18. prosince 2013, č. j. 30 Co
494/2012-839, rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil, částečně potvrdil;
hodnotu spoluvlastnického podílu žalované na nemovitostech v k. ú. R. stanovil
ve výši 500.000,- Kč. Dále rozhodl, že účastníci jsou povinni zaplatit České
republice - Okresnímu soudu v Kladně na náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně - žalobce 3.609,- Kč a žalovaná 1.804,50 Kč. Ohledně zbývající
částky 1.804,50 Kč se České republice – Okresnímu soudu v Kladně náhrada
nákladů řízení nepřiznává. Odvolací soud uložil účastníkům povinnost nahradit
České republice – Krajskému soudu v Praze náklady řízení, a to žalobci částku
4.274,- Kč a žalované částku 2.137,- Kč. Ve vztahu mezi účastníky řízení
navzájem odvolací soud rozhodl, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Vzhledem k tomu, že došlo k částečné změně rozsudku soudu prvního stupně,
odvolací soud znovu rozhodoval o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně. Aplikoval § 142 odst. 2 o. s. ř. a s přihlédnutím k povaze řízení o
vypořádání společného jmění manželů a k tomu, že podíly obou účastníků na
majetku ve společném jmění manželů (dále „SJM“) jsou stejné, dovodil, že je
stejná i míra jejich úspěchu, resp. neúspěchu v řízení. Podle stejných hledisek
rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. i o náhradě nákladů odvolacího řízení i o
náhradě nákladů státu v řízení před soudem prvního stupně podle § 148 odst. 1
o. s. ř. a v řízení před soudem odvolacím, a to za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Zohlednil skutečnost, že žalované bylo přiznáno částečné osvobození od
placení soudních poplatků a záloh ve výši jedné poloviny. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, a to proti nákladovým
výrokům pod body VI., VII. a VIII., jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a
uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a o. s. ř. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení právní
otázky náhrady nákladů řízení mezi účastníky navzájem a mezi účastníky a Českou
republikou odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to,
že by napomohlo sjednocení rozhodovací praxe soudů, kdyby dovolací soud
vyložil, jak posuzovat úspěch ve věci vypořádání společného jmění manželů. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně o otázce náhrady nákladů
řízení spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud zastává
právní názor, že jsou-li podíly obou účastníků stejné, je stejná míra úspěchu i
neúspěchu u každého účastníka, tedy žádný z účastníků ve věci nemá úspěch a
nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Není sporu o tom, že v řízení o
vypořádání společného jmění manželů se má rozhodovat o nákladech řízení podle
úspěchu ve věci (nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS
1441/11). Restriktivní výklad otázky úspěchu ve věci zúžený pouze na výjimečné
případy disparity podílů účastníků nemá oporu v zákoně a je rovněž v rozporu s
rozhodovací praxí dovolacího soudu, který rozhoduje o náhradě nákladů řízení v
uvedených věcech podle zásady úspěchu ve věci a náhradu přiznává i v případech,
kdy jsou podíly účastníků stejné (např. rozsudek Nejvyššího soudu z 3. února
2011, sp. zn. 22 Cdo 153/2009). Odůvodnění nákladových výroků odvolacím soudem
je nedostatečné, rovnost podílů by měla být pouze jedním z hledisek při
posuzování úspěchu účastníka. Kdyby se úspěch ve věci posuzoval podle výše
uvažované a skutečně přiznané výše vypořádacího podílu, byl by žalobce úspěšný
více než ze 70 %. Soud by měl zohlednit spor mezi účastníky o to, které věci
náleží do společného jmění manželů a které nikoliv. I z tohoto pohledu by byl
úspěšnější než žalovaná. Nerovnost podílů se může zohlednit tam, kde se o ni
vede mezi účastníky spor. To však nebyl tento případ. Je možné i přihlédnout k
tomu, zda účastník je ochoten věc řešit smírnou cestou či nikoliv. Žalobce se
marně snažil vyřešit vypořádání smírnou cestou. Teprve po značném úsilí byla
žalovaná ochotná se dohodnout alespoň o movitých věcech. Z celého průběhu
řízení je patrné, že vypořádání nebylo možné řešit jinak než soudně. Žalovaná
dokonce po žalobci ve svých prvních návrzích, podle kterých jí měly zůstat
nejcennější věci, požadovala navíc ještě výplatu částky 500.000,- Kč. Náklady
za právní zastoupení vzrostly i v důsledku průtahů na její straně. Žalobce má
rovněž výhrady k jejímu částečnému osvobození od soudních poplatků. Rozhodnutí
soudů obou stupňů o náhradě nákladů řízení nepovažuje za spravedlivé. Navrhuje,
aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích změnil tak,
že částečně úspěšnému žalobci přizná právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů podle míry jeho úspěchu ve věci a podle míry úspěchu též rozhodne o
povinnosti k náhradě nákladů řízení České republice. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání pouze proti výroku o
náhradě nákladů řízení není přípustné, neboť usnesení o náhradě nákladů řízení
není rozhodnutím ve věci samé (žalovaná vychází patrně ze znění občanského
soudního řádu před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.). Nejedná se o
rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní právní význam. Navrhuje,
aby dovolání Nejvyšší soud zamítl. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení
zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č.
99/1963
Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 18. prosince 2013 a dovolací
řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o
dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014.
Dovolání je přípustné (§ 237 o. s. ř.) a je i důvodné.
Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení posuzoval
úspěšnost účastníků v řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a dovodil, že
vzhledem k tomu, že celková hodnota majetku ve společném jmění manželů byla
rozdělena stejným dílem mezi účastníky, nemá žádný z nich právo na náhradu
nákladů řízení. Stejně postupoval ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. při
rozhodování o povinnosti k náhradě nákladů řízení, které vznikly státu.
Odvolací soud s přihlédnutím k povaze řízení o vypořádání SJM (patrně
zohlednil, že jde o „iudicium duplex“) a k tomu, že podíly obou účastníků na
majetku ve společném jmění manželů jsou stejné, dovodil, že je stejná i míra
jejich úspěchu resp. neúspěchu v řízení. Podle stejných hledisek rozhodl podle
§ 224 odst. 1 o. s. ř. i o náhradě nákladů odvolacího řízení i o náhradě
nákladů státu v řízení před soudem prvního stupně podle § 148 odst. 1 o. s. ř.
a v řízení před soudem odvolacím, a to za použití § 224 odst. 1 o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že soudy v nalézacím řízení považovaly situaci, kdy se
každému z účastníků se v řízení o vypořádání SJM dostane stejného podílu, za
případ, kdy oba účastníci měli stejný úspěch, a proto je namístě ve smyslu §
142 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Judikatura dovolacího soudu však řeší tuto věc jinak.
Podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci
úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví,
že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
V usnesení Nejvyššího soudu dne 28. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 1894/2014, se
uvádí:
„Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS
1441/11, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11 – 12, str. 421, na
který odkazuje i žalovaný, vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení
ve sporech o vypořádání společného jmění manželů se vychází z principu
procesního úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.). Použití § 150 o. s. ř. představuje
výjimku z tohoto pravidla, a nikoliv výchozí princip, na kterém by mělo být
rozhodování o náhradě nákladů řízení v těchto sporech založeno.
Závěr upřednostňující procesní úspěch ve věci ovšem není v soudní praxi
nikterak nový a sdílela jej v poměrech řízení o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví již dřívější soudní praxe (k tomu srovnej např.: Z rozboru a
zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém
spoluvlastnictví, ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71, uveřejněného pod č. 42/1972
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném směru byla soudní praxe
zcela ve shodě i se závěry vyslovenými v odborné literatuře (k tomu srovnej
např.: Soukup, J. v: Handl, V., Rubeš, J.: Občanský soudní řád. Komentář. I.
díl. Praha: Panorama: 1985, str. 644).
Při posuzování uplatněného nároku žalovaného je třeba vycházet z toho, že
žalovaný od počátku se způsobem vypořádání navrhovaným žalobkyní nesouhlasil.
Stejně jako ona navrhoval přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví
žalobkyně a souhlasil s hodnotou vypořádávaného majetku. Neshledal však důvod
pro odklon od rovnosti podílů a navrhoval, aby podíly obou účastníků byly
stejné. Stejnou námitku uplatnil i v odvolání podaném proti rozhodnutí soudu
prvního stupně, ve kterém navíc nesouhlasil s tím, že mu bylo odepřeno právo na
náhradu nákladů řízení přesto, že byl ve sporu úspěšný. Jestliže odvolací soud
rozhodl zcela v intencích návrhu žalovaného o tom, že podíly účastníků jsou
stejné… lze hovořit o procesním úspěchu na straně žalovaného a naopak o
neúspěchu na straně žalobkyně. Závěr odvolacího soudu, který dovodil, že v
případě řízení o vypořádání společného jmění manželů nelze hovořit o úspěchu
toho kterého z účastníků a právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím
soudem nepřiznal žádnému z nich, je proto v rozporu s judikaturou Nejvyššího
soudu i Ústavního soudu“.
S ohledem na uvedený právní názor je třeba přisvědčit dovolateli, že v řízení o
vypořádání SJM by měla být rovnost podílů pouze jedním z hledisek při
posuzování úspěchu účastníka, a to zejména za situace, kdy je spor o uplatnění
tzv. disparity podílů. Při rozhodování o nákladech řízení je třeba přihlížet i
k výši požadované a skutečně přiznané výše vypořádacího podílu a zohlednit
výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky) náleží do
společného jmění manželů a které nikoliv. Dovolací soud však zdůrazňuje, že –
zejména tam, kde je předmětem vypořádání mnoho věcí - takto nelze přihlížet ke
každé položce, navržené k vypořádání; nelze připustit, aby rozhodování o
náhradě nákladů řízení se svou náročností blížilo sporu ve věci samé. Je-li
však mezi účastníky spor o větší hodnoty, příp. spor o konkrétní položku,
vyžadující složité dokazování, je třeba tuto skutečnost vzít při rozhodování o
nákladech do úvahy. Jestliže některý z účastníků řízení o vypořádání SJM
způsobil svým zaviněním náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, nebo
jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se mu přihodila, může mu soud
uložit náhradu těchto nákladů (§ 147 odst. 1 o. s. ř.).
V projednávané věci se účastníci neshodli, zda do SJM náleží věci větší
hodnoty, jako např. spoluvlastnický podíl k domu a k pozemkům v Rakovníku v
ceně 500.000,- Kč, o kterých žalovaná (neúspěšně) tvrdila a dokazovala, že do
SJM nepatří. Pokud tedy odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení
vyšel jen z toho, že podíly obou účastníků na vypořádávaném jmění jsou stejné a
další skutečnosti pominul, je právní posouzení neúplné a jeho rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V další fázi řízení se odvolací
soud řádně vypořádá s námitkami, které dovolatel uplatnil již v odvolacím (a
posléze i v dovolacím) řízení při zohlednění uvedené judikatury dovolacího a
Ústavního soudu.
Žalobce má rovněž výhrady k částečnému osvobození žalované od placení soudních
poplatků; toto osvobození však nebylo předmětem rozhodnutí napadeného
dovoláním, a proto se jím dovolací soud nemohl zabývat.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích podle §
243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř.
vrátil v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Při rozhodování o nákladech řízení přihlédne odvolací soud i nákladům řízení
dovolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Jiří Spáčil
předseda senátu