22 Cdo 153/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
ve věci žalobkyně Ing. M. V., zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se
sídlem v Praze 4, Na Pankráci 58, proti žalovanému O. B., zastoupenému JUDr.
Františkem Pazderou, advokátem se sídlem v Praze 4, Dobronická 1256, o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp.
zn. 15 C 278/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 11. června 2008, č. j. 26 Co 174/2008–265, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 30
500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr.
Martina Štuksy.
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
července 2007, č. j. 15 C 278/2004–220, ve spojení s opravným usnesení ze dne
29. února 2008, č. j. 15 C 278/2004-255, vypořádal zaniklé společné jmění
účastníků tak, že rozhodl o „vypořádání zaniklého společného jmění
účastníků“ (výrok I.), do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci
dále specifikované ve výroku II., do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal
movité věci a nemovitosti (dům s pozemky) v k. ú. L., obec K. dále
specifikované ve výroku III., žalobkyni uložil povinnost uhradit půjčku ze
stavebního spoření podle smlouvy č. 1940431801 u VSS KB a. s. ve výši 205 879,-
Kč a žalovanému půjčku ze stavebního spoření podle smlouvy č. 1940432601 u VSS
KB a. s. ve výši 205 161,- Kč (výrok IV.), žalovanému dále uložil povinnost
uhradit půjčku Oldřichu Bártlovi staršímu ve výši 1 800 000,- Kč (výrok V.),
závazek ze smlouvy o malém podnikatelském kontokorentu č. 159799141 ze dne 3.
října 2002 u GE Capital Bank a. s. ve výši 367 217,- Kč (výrok VI.), závazek ze
smlouvy o úvěru č. 133020311 ze dne 13. března 2002 u GE Capital Bank a. s. ve
výši 741 394,- Kč (výrok VII.) a povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání
zaniklého společného jmění manželů částku 1 451 717,- Kč do 60 dnů od právní
moci rozsudku (výrok VIII.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IX. –
XI.).
Vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem ke dni 17. června
2004. Vypořádání movitých věcí a nemovitostí, které byly součástí zaniklého
společného jmění, učinil v souladu se shodnými tvrzeními a návrhy účastníků.
Obdobně postupoval i ohledně vypořádání společných závazků z titulu půjček ze
stavebního spoření. Soud prvního stupně dále zahrnul do vypořádání společného
jmění závazky z titulu úvěru a z tzv. malého podnikatelského kontokorentu u GE
Money Bank, a. s., které vznikly společnosti BEP s. r. o., v níž má žalovaný
svůj vklad. Za uvedené závazky oba účastníci ručili podepsanými blankosměnkami
a navíc byly závazky zajištěny zástavním právem banky na shora uvedených
nemovitostech účastníků. V případě smlouvy o úvěru se jednalo o úvěr
společnosti BEP s. r. o. ve výši 1 000,000,- Kč a zajištění
zástavním právem na nemovitostech účastníků se týkalo i všech závazků
společnosti BEP s. r. o. vůči GE Money Bank, a. s., včetně jejich
příslušenství, a to až do výše 5 000.000,- Kč. K datu 20. března 2007 bylo
prokázáno, že závazek společnosti BEP s. r. o. z titulu smlouvy o úvěru činil
částku 741 394,- Kč zahrnující směnečnou sumu, úroky a soudní poplatek,
sníženou o splátky žalovaným již provedené a dále že žalovaný úvěr splácí
měsíčně částkou 10 000,- Kč. Pokud jde o malý podnikatelský kontokorent,
závazky z této smlouvy nebyly uhrazeny a k jejich vymožení byla nařízena
exekuce, v průběhu níž žalovaný všechny tyto závazky, tj. jistinu, úroky, úroky
z prodlení a náklady exekučního řízení uhradil v celkové částce 367 217,- Kč.
Vzhledem k uvedenému soud prvního stupně uzavřel, že pokud by byly oba závazky
exekučně vymáhány, k čemuž v případě závazku z tzv. malého podnikatelského
kontokorentu již došlo, mohl by se věřitel, uspokojit z největší majetkové
položky společného jmění účastníků - nemovitostí v k. ú. L. - a v tom
okamžiku by nebylo co vypořádávat. Proto stanovil výši uvedených dvou závazků
společnosti BEP s. r. o. jako součet jistiny, úroků a úroků z prodlení, nákladů
nalézacího řízení a nákladů exekučního řízení, neboť je zřejmé, že i tyto
náklady by byly plně uspokojovány realizací zástavního práva k nemovitostem
účastníků.
K návrhu žalovaného, aby byl do vypořádání zahrnut ručitelský závazek
žalovaného z titulu pohledávky společnosti GENERI s. r. o. za společností BEP
s. r. o. ve výši 1 849 377,90 Kč soud prvního stupně toliko konstatoval, že
věřitelka uvedenou pohledávku vymáhala po žalovaném v nalézacím řízení u soudu
a poté exekučně. Při vypořádání účastníků vycházel soud prvního stupně z
předpokladu, že podíly obou účastníků jsou stejné. Jelikož celková hodnota
majetku přikázaného do výlučného vlastnictví žalobkyně činila po odečtení pasiv
od aktiv částku mínus 116 014,- Kč a u žalovaného činila zjištěná hodnota
majetku částku 2 786 328,- Kč, stanovil soud prvního stupně výši vypořádacího
podílu, který je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni, v částce 1 451 171,-
Kč.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. června
2008, č. j. 26 Co 174/2008-265, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé změnil „a) ve výrocích ad VI. a VII. tak, že tyto
výroky se vypouštějí; b) ve výroku ad VIII. tak, že částka na vyrovnání podílu
činí 1 994 534,- Kč“, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových
zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními
závěry při vypořádání movitých věcí, nemovitostí a také části závazků.
Zpochybňoval-li žalovaný ve svém odvolání závěry znaleckého posudku ohledně
zjištěné ceny vypořádávaných nemovitostí a navrhoval-li za tím účelem doplnit
dokazování z důvodu „nevěrohodnosti“ znaleckého posudku, odvolací soud označil
tento návrh za nepřípustný, jelikož pouhá námitka věcné nesprávnosti znaleckého
posudku, nikoliv nedůvěryhodnosti samotného znalce, potažmo jeho znaleckého
posudku, založit přípustnost této námitky ve smyslu § 205a odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nemůže.
Neztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, na základě něhož
předmětem vypořádání společného jmění učinil závazek z titulu zástavního práva
na nemovitostech účastníků a z titulu směnečného rukojemství účastníků ze
směnky pro zajištění úvěru společnosti BEP s. r. o. u společnosti GE Capital
Bank a. s. a dále závazek vyplývající ze směnečného rukojemství účastníků ze
směnky k zajištění pohledávky ze smlouvy o malém podnikatelském kontokorentu
uzavřené společností BEP s. r. o. se společností GE Capital Bank a. s. Podle
učiněných skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že ke dni zániku
společného jmění účastníků žádný konkrétní závazek, a to jak ve smyslu § 152
obč. zák. ohledně zástavního práva, tak ve smyslu § 10 a § 30 a násl. zákona č.
191/1950 Sb. ohledně směnečného rukojemství, vyplývající z uvedených
zajišťovacích závazků nevznikl. Z uvedených důvodů tak tyto závazky, pokud
později vznikly v souvislosti se směnečným rukojemstvím, nemohly být zahrnuty
do vypořádání společného jmění účastníků.
Nezahrnul-li dále soud prvního stupně do vypořádání ručitelský závazek
žalovaného k zajištění pohledávky společnosti GENERI s. r. o. za společností
BEP s. r. o. (byť se o tom v odůvodnění svého rozsudku výslovně nezmínil),
odvolací soud se s tímto postupem ztotožnil. Z důkazu označeného jako
prohlášení ručitele dle § 546 občanského zákoníku ze dne 20. května 2005, jehož
obsahem je prohlášení žalovaného, že uspokojí pohledávku věřitele GENERI s. r.
o., vůči dlužníkovi BEP, s. r. o. ve výši 1 849.377,90 Kč, jestliže ji
neuspokojí dlužník, a to do výše 1 200 000,- Kč v termínu do 20. listopadu
2004, dovodil, že se jedná o písemné prohlášení žalovaného jako ručitele podle
§ 546 obč. zák. s tím, že však konkrétní výši ručitelského závazku žalovaného
ke dni zániku společného jmění účastníků (17. 6. 2004) nelze z tohoto
prohlášení dovodit. Tato výše mohla být skutečně známa až ke dni 20. listopadu
2004, jelikož závisela na tom, v jaké výši pohledávku k tomuto datu uspokojí
sám dlužník. K datu zániku tak ani v tomto případě nevznikl žádný konkrétní
závazek, který by mohl být v rámci vypořádání společného jmění vypořádán.
Odvolací soud konečně musel s ohledem na učiněné odchylné závěry ohledně
nezahrnutí závazků účastníků z titulu smlouvy o úvěru a malého podnikatelského
kontokorentu u GE Capital Bank a. s. změnit výši
vypořádacího podílu. Vycházeje z toho, že podíly obou účastníků jsou stejné a
že žalovanému byla přikázána do výlučného vlastnictví čistá hodnota společného
jmění ve výši 3 893 289,- Kč a žalované čistá hodnota ve výši mínus 95 779,-
Kč, stanovil, že žalované se musí dostat od žalovaného na vyrovnání jejího
podílu na čisté hodnotě společného jmění částka ve výši 1 994 534,- Kč, kterou
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o
§ 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a podává jej z důvodů uvedených v § 241a
odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, který narozdíl od soudu prvního stupně nezahrnul do
vypořádání společného jmění manželů závazky vůči GE Capital Bank a. s. ze
smlouvy o úvěru ve výši 741 394,- Kč a z tzv. malého kontokorentu ve výši 367
217,- Kč. Dovolatel má za to, že správně postupoval soud prvního stupně, když
uvedené závazky do vypořádání zahrnul, neboť se jednalo o „ručitelské závazky“
převzaté oběma účastníky za trvání manželství a uplatněné věřiteli ještě před
vypořádáním společného jmění manželů. Jelikož právní vztahy týkající se majetku
a závazků, které tvořily předmět společného jmění manželů v době mezi jeho
zánikem a vypořádáním, se za použití § 853 obč. zák. řídí ustanoveními
občanského zákoníku, upravujícími vztahy obsahem a účelem jim nejbližší, tj.
předpisy o společném jmění manželů, vyloučil-li odvolací soud tyto závazky z
vypořádání, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Obdobné namítá dovolatel i ve vztahu k závazku žalovaného z titulu jeho
ručitelského prohlášení za dluh společnosti BEP s. r. o. u společnosti GENERI
s. r. o., neboť společnost GENERI s. r. o. uplatnila a vymáhala úhradu tohoto
závazku, vzniklého za trvání společného jmění manželů, ještě před jeho
vypořádáním. Navíc u dluhů, v době rozhodování soudu dosud nesplacených, soud
vůbec nebral v úvahu úroky, které ještě do zaplacení přibudou. V této
souvislosti žalovaný odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek
sp. zn. 22 Cdo 14/2006). Pokud jde o cenu vypořádávaných nemovitostí,
odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu jeho námitku uplatněnou v odvolání s
odkazem na § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., když podle názoru dovolatele
zpracovaný znalecký posudek nebral v úvahu skutečnost, že nemovitost je
zatížena zástavním právem, a její tržní hodnotu, jako cenu obvyklou. Tímto
postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Navrhl proto zrušení rozsudku odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu
prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření označila dovolání žalovaného za nedůvodné. Ohledně
námitek ve vztahu ke společným ručitelským závazkům účastníků se ztotožnila s
právními závěry odvolacího soudu, podle něhož k nim nebylo možné přihlédnout s
ohledem na to, že ke dni zániku manželství nevznikly. Stejné stanovisko zaujala
i ve vztahu k ručitelskému závazku žalovaného vůči společnosti GENERI, s. r.
o., který navíc označuje za účelový a zřízený bez souhlasu žalobkyně několik
dnů před právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Tvrdí-li žalovaný, že v
rámci vypořádání shora uvedených závazků by mělo být vypořádáno i jejich dosud
nesplatné příslušenství, tuto argumentaci pokládá za nepřípadnou za situace,
kdy závazky nepatří do společného jmění účastníků. Vytýkaná nesprávnost
znaleckého posudku stran nesprávného stanovení ceny nemovitostí v důsledku
neodečtení zástavního práva váznoucího na nemovitosti ve prospěch společnosti
žalobce také není namístě, když žalovaný cenu v řízení před soudem prvního
stupně jednak nezpochybňoval a jeho námitka se neopírá o konkrétní věcné
důvody. Navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009
Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupenou
oprávněnou osobou – účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu
podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a shledal, že dovolání není
důvodné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací
soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika
položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných
položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu
prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009,
sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná.
Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení.
Podle § 149 odst. 2 věta první občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z
toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění
jsou stejné.
Podle § 150 odst. 3, 4 obč. zák. neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je
na návrh některého z manželů soud. Nedošlo-li do tří let od zániku společného
jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku
podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí,
že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného
jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník
užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v
podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž
platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích
manželům společných.
Vypořádání nemovitostí, které účastníci učinili předmětem řízení, ohledně
jejich ceny, kterou dovolatel v dovolání napadá, posoudily soudy zcela shodně
a práva a povinnosti účastníků z toho vyplývající nekonstituovaly odlišně. V
této části by pak bylo dovolání přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. pro řešení otázky zásadního právního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C
3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn.
29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a
řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.
února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže
taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností
vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal
bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity
dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp.
zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud
dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani
polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v této části dovolání nevymezuje žádnou otázku zásadního právního
významu a tato se z obsahu dovolání ani nepodává. Žalovaný ostatně nevede
polemiku s žádným právním názorem odvolacího soudu, ale namítá nesprávné
zjištění ceny nemovitostí.
Zjištění ceny nemovitosti, ke kterému soud přistupuje prostřednictvím
znaleckého dokazování, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud
při stanovení hodnoty věci chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se ze
znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového
stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení
otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, uveřejněné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
V dovolání žalovaný zpochybňuje skutková zjištění podávající se ze znaleckého
dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely při stanovení cen nemovitostí a
předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů, podle které lze dospět k závěru o
jiné ceně nemovitostí. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech
buduje jiný názor na stanovení hodnoty podniku, nezpochybňuje ve skutečnosti
právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro
právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený
v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21
Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.
H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na
internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz
).
Ostatně žalovaný u jednání konaného dne 19. července 2007 u soudu prvního
stupně po provedení důkazu znaleckým posudkem výslovně uvedl, že s jeho obsahem
a závěry souhlasí a žádné námitky vůči němu neuplatnil ani po poučení podle §
119a o. s. ř.
V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně sice dovolatel navrhl „provedení
nových důkazů, jimiž má být zpochybněna věrohodnost znaleckého posudku“ s tím,
že tyto důkazní návrhy odvolacímu soudu doplní bez zbytečného prodlení, z
obsahu odvolání je však zřejmé, že zpochybňuje věcnou správnost znaleckého
posudku. Navíc jím naznačované důkazní prostředky ke „zpochybnění“ znaleckého
posudku v průběhu odvolacího řízení až do jeho skončení nepředložil vůbec. Pro
úplnost dovolací soud dodává, že důkazy, jimiž by měla být zpochybněna věcná
správnost skutkového zjištění ve směru, že by z nich bylo možno dospět k jiným
skutkovým zjištěním, než z důkazů, o které svá skutková zjištění opřel, nejsou
způsobilými důkazními prostředky ke zpochybnění věrohodnosti důkazního
prostředku, na kterém spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. I kdyby tedy v
odvolacím řízení žalovaný předložil důkazy, kterými by chtěl argumentovat ve
prospěch jiné obecné ceny, jednalo by se o důkazy nepřípustné, neboť podle §
205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny
před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve
věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být zpochybněna
věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního
stupně. Dovolací poukaz na tvrzené zatížení nemovitostí zástavním právem
ovlivňujícím výši obecné ceny je skutečností, kterou dovolatel neuplatnil ani v
odvolacím řízení a poprvé s ním přichází až v průběhu řízení dovolacího. K
takto nově uplatněným okolnostem však není dovolací soud oprávněn přihlédnout
(§ 241a odst. 4 o. s. ř.).
Shodně posoudily nalézací soudy také otázku vypořádání ručitelského závazku
žalovaného k zajištění pohledávky obchodní společnosti GENERI s. r. o. za
obchodní společností BEP, s. r. o.; i v tomto případě by bylo možno posuzovat
otázku přípustnosti dovolání toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ani
zde však dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil.
Podle § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky,
které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání
manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně
jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým
poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Odvolací soud učinil závěr, že z ručitelského vztahu nevznikl ke dni zániku
společného jmění manželů žádný konkrétní závazek, který by mohl být v rámci
vypořádání zohledněn.
Uvedený ručitelský závazek nemůže být podle názoru dovolacího soudu součástí
společného jmění manželů již proto, že soudy neučinily zjištění, že by s jeho
převzetím žalobkyně souhlasila, když s tímto závazkem vyslovila kategorický
nesouhlas, a jde o závazek, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým
poměrům manželů. Je-li obsahem ručitelského prohlášení závazek žalovaného ke
splnění závazku, nesplní-li jej dlužník, do částky 1 200 000,- Kč, nemá
dovolací soud nejmenší pochybnost, že se o závazek přesahující míru přiměřenou
majetkovým poměrům manželů jedná. Závazky převzaté jedním z manželů bez
souhlasu druhého a přesahující míru přiměřenou majetkovým poměrů manželů nejsou
neplatné, ale netvoří součást společného jmění manželů a jsou výlučným závazkem
manžela, který je převzal (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 16. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 2199/2008, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6399).
Naproti tomu je rozhodnutí odvolacího soudu měnícím v části, ve které odvolací
soud nevypořádal – oproti soudu prvního stupně – závazek ze smlouvy o malém
podnikatelském kontokorentu č. 159799141 ze dne 3. října 2002 u GE Capital Bank
a. s. a závazek ze smlouvy o úvěru u téhož bankovního ústavu ze dne 13. března
2002, č. 133020311. Potud je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., není však důvodné.
Výše uvedené závazky nemohou být předmětem vypořádání již z toho důvodu, že
jejich smluvní stranou, tudíž povinnou osobou, není žádný z účastníků řízení,
ale jedná se o závazky, jejichž smluvními stranami jsou právnické osoby. V
podání žalovaného ze dne 22. května 2007, jímž žalovaný zahrnul
do vypořádání věci, hodnoty a závazky, které by podle jeho názoru měly být
předmětem vypořádání, dovolatel výslovně uvedl, že předmětem vypořádání mají
být mimo jiné „závazek ze smlouvy o malém podnikatelském kontokorentu re č.
159799141 ze dne 3. 10. 2002 a smlouvy o úvěru ze dne 13. 3. 2002 č. 332 02
0311“ a ve vztahu k těmto závazkům navrhl, aby mu byly přikázány k úhradě.
Jestliže se odvolací soud v odůvodnění rozsudku zabýval směnečným rukojemstvím
obou účastníků, ve vztahu ke kterému dospěl k závěru, že nepředstavuje závazek,
který by byl součástí společného jmění manželů, stalo se tak nad rámec předmětu
řízení, protože žádný z účastníků neučinil předmětem vypořádání závazek, jenž
by měl mít základ právě ve směnečném rukojemství obou účastníků.
Pokud dovolatel v dovolání poukazoval na skutečnost, že podle „ustálené
judikatury“ (blíže necitované) se právní vztahy týkající se majetku a závazků,
které tvořily předmět společného jmění manželů v době mezi zánikem společného
jmění manželů a jeho vypořádáním řídí těmi ustanoveními občanského zákoníku,
která upravují vztahy obsahem a účelem jim nejbližší, není zřejmé, jak by se
uvedená námitka měla promítnout do poměrů souzené věci.
Uvedená judikatura, vyjádřená např. v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 1. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 2593/2008, 28 Cdo 2594/2008, uveřejněném v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 6418, vychází z toho, že analogický režim ustanovení o společném
jmění manželů pro dobu mezi jeho zánikem a vypořádáním dopadá výslovně na
majetek a závazky, které tvořily předmět společného jmění manželů. V daném
případě však odvolací soud učinil závěr, že závazek ze směnečného rukojemství
součást společného jmění manželů vůbec netvořil; nelze proto na něj použít výše
uvedený analogický režim společného jmění manželů. S právními důvody, pro které
odvolací soud výše uvedené závazky nezahrnul do společného jmění manželů, pak
dovolání nepolemizuje vůbec.
Z uvedeného také vyplývá nedůvodnost námitky, že soud nevzal v úvahu u závazků
úroky, které ještě do zaplacení přibudou a které se týkají dluhů v době
rozhodování soudu ještě nesplacených. Jestliže totiž není součástí společného
jmění závazek, je zřejmé, že v rámci vypořádání společného jmění nemůže být
vypořádáno jeho příslušenství.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, dovolací soud nezjistil (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) a
dovolatel je ani netvrdí.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání
žalovaného zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobkyni představují
odměnu za její zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle § 3
odst. 1 bod 5 (z částky 1 154 305,50,- Kč, která je tvořena součtem poloviny
závazků, jejichž vypořádání učinil žalovaný předmětem dovolacího přezkumu), § 4
odst. 3, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve
znění pozdějších předpisů částku 30 200,- Kč, a dále paušální náhradu hotových
výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k) uvedené vyhlášky za
jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření k dovolání, celkem 30
500,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni
náklady dovolacího řízení v uvedené výši do tři dnů od právní moci rozsudku k
rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozsudkem, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 3. února 2011
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D., v. r.
předseda senátu