28 Cdo 2593/2008
28 Cdo 2594/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně Ing. A. H., CSc., zastoupené advokátem,
proti žalovanému K. H., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1.032.161,-
Kč a 6.069,- USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu pro Prahu – západ
pod sp. zn. 7 C 1821/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu
pro Prahu – západ ze dne 25.11.2003, č.j. 7 C 1821/2002-67, o dovolání
žalobkyně
a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2.12.2005, č.j. 30
Co 176/2004-223 (věc sp. zn. 28 Cdo 2593/2008) a o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10.10.2007, č.j. 30 Co 393/2007-370
(věc sp. zn. 28 Cdo 2594/2008), takto:
I. Věci sp. zn. 28 Cdo 2593/2008 a sp. zn. 28 Cdo 2594/2008 se spojují ke
společnému řízení.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2.12.2005, č.j. 30 Co 176/2004-223,
se ve výroku IV., jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o povinnosti
žalovaného zaplatit žalobkyni částku 6.069,- USD, zrušuje.
III. Rozsudek Okresního soudu pro Prahu – západ ze dne 25.11.2003, č.j. 7 C
1821/2002-67, se v části výroku I., v níž byl žalovaný uznán povinným zaplatit
žalobkyni částku 6.069,- USD, zrušuje.
IV. Dovolání žalobkyně proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 2.12.2005, č.j. 30 Co 176/2004-223, jimž byla zamítnuta žaloba v
částkách 247.916,- Kč s příslušenstvím a 262.500,- Kč s příslušenstvím, se
zamítá.
V. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10.10.2007, č.j. 30 Co 393/2007-370
a rozsudek Okresního soudu pro Prahu – západ ze dne 14.12.2006, č.j. 7 C
1821/2008-291, ve znění opravného usnesení ze dne 6.3.2007, č.j. 7 C
1821/2002-298, se v celém rozsahu zrušují.
VI. Věc se vrací Okresnímu soudu pro Prahu – západ k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou, v průběhu řízení rozšiřovanou, domáhala, aby žalovaný byl
uznán povinným zaplatit jí částku 494.999,- Kč a 6.069,- USD s příslušenstvím.
Uvedla, že manželství účastníků řízení bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 7 ze dne 18.3.2002, č.j. 7 C 96/99-132, který nabyl právní moci dne
5.4.2002. Tímto dnem zaniklo též společné jmění účastníků, které dosud nebylo
vypořádáno. Do uvedeného SJM patřil mj. rodinný dům č.p. 910 v k.ú. D. (dále
jen „dům v D.“), stojící na pozemku p.č. 2663/3 a obklopený zahradou p.č.
2663/2, přičemž oba pozemky jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Dále jsou
součástí nevypořádaného SJM též dvě třetiny bytové jednotky č. 439/5 se
spoluvlastnickými podíly ke společným částem domu č.p. 438 a 439 a parcelám č.
473/360, 473/362 a 473/429 v k.ú. V. v P. (dále jen „byt na P.“). Žalobkyně
uvedla, že žalovaný sám užíval dům i zahradu v D. a bránil žalobkyni v jejím
užívání tím, že vyměnil zámky a klíče jí nepředal. Rovněž nájemné z bytu na P.
inkasoval žalovaný. Podle žalobkyně tak na straně žalovaného docházelo k
bezdůvodnému obohacení, a to užíváním zahrady ve výlučném vlastnictví žalobkyně
ve výši obvyklého nájemného za takový pozemek v dané lokalitě tj. 12.458,- Kč
měsíčně, užíváním domu v nevypořádaném SJM v D. ve výši poloviny obvyklého
nájemného, tj. 12.500,- Kč měsíčně, a inkasováním jedné třetiny nájemného za
byt na P. ve výši 306,- USD měsíčně, což za období od 6.4.2002 do 30.11.2003
činilo celkem částky 494.999,- Kč a 6.069,- USD s příslušenstvím.
Žalovaný namítal, že rozsah nevypořádaného SJM účastníků je podstatně větší
a zahrnuje i řadu jiných věcí než jen byt na P. a dům v D. Dokud nebude
společné jmění účastníků vypořádáno, nelze určit přesný podíl bezpodílových
spoluvlastníků na jednotlivých věcech, a proto i výhradní užívání jedné z věcí
v SJM nemůže založit bezdůvodné obohacení jednoho z bezpodílových
spoluvlastníků. V otázce užívání zahrady v D., která byla výlučným vlastnictvím
žalobkyně, zpochybňoval žalovaný tvrzení žalobkyně, že jí brání v jejím
užívání, dále pak tvrdil, že ji neužíval více, než bylo nezbytně nutné k
průchodu z ulice do domu, a navíc se staral o její údržbu.
O umožnění přístupu žalované do domu v D. bylo u Okresního soudu pro Prahu –
západ vedeno samostatné řízení pod sp. zn. 7 C 1145/2002, které skončilo
pravomocným rozsudkem ze dne 30.11.2004, č.j. 7 C 1145/2002-134, jímž bylo
užívání domu upraveno tak, že žalobkyně byla oprávněna užívat přízemí
a žalovaný podkroví.
Okresní soud pro Prahu – západ rozsudkem ze dne 25.11.2003, č.j. 7 C
1821/2002-67, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částky 247.916,- Kč
a 6.069,- USD s příslušenstvím (výrok I.), ve zbývající částce 247.083,- Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). Podle soudu prvního stupně je na
právní režim nevypořádaného SJM účastníků třeba s ohledem na § 853 obč. zák.
použít analogicky ustanovení § 149 odst. 2 obč. zák. o rovnosti podílů manželů
a navazující ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák., podle něhož má spoluvlastník
právo užívat věc ve spoluvlastnictví v míře určené jeho podílem. Pokud jeden z
bývalých manželů užívá věc v nevypořádaném společném jmění nad míru určenou
jeho podílem, vzniká podle soudu prvního stupně na jeho straně bezdůvodné
obohacení jako plnění bez právního důvodu. Z vyjádření realitních kanceláří
vzal soud prvního stupně za prokázané, že obdobný dům s pozemkem se v D.
pronajímá za 30 až 40 tisíc Kč měsíčně, a proto požadovanou částku ve výši
12.500,- Kč jako polovinu nájemného žalobkyni přiznal. Žalobkyni přiznal rovněž
nárok na 1/3 nájemného z bytu na P. (306,- USD měsíčně) a úrok z prodlení z
obou částek vždy od prvního dne v měsíci. Naopak žalobu v rozsahu požadovaného
bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním zahrady v D. soudu prvního stupně
zamítl, neboť žalobkyně neprokázala, že by žalovaný zahradu užíval více než
užíváním domu na ní stojícího, navíc ze zpráv realitních kanceláří vyplynulo,
že o samostatné pronájmy pozemků v D. není zájem.
Žalobkyně podala dne 8.8.2003 u Obvodního soudu pro Prahu 7 žalobu
o vypořádání společného jmění manželů s žalovaným. V období, v němž mělo
vymáhané bezdůvodné obohacení vzniknout, nebylo řízení o vypořádání SJM
účastníků vedené u uvedeného soudu pod sp. zn. 14 C 189/2003 pravomocně
skončeno.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba účastníci. Podáním
došlým odvolacímu soudu dne 9.9.2005 žalobkyně rozšířila žalobu o bezdůvodné
obohacení za období od 1.12.2003 do 30.9.2005 a domáhala se tak celkem
zaplacení částek 1.048.236,- Kč a 12.852,- USD. Kupní smlouvou ze dne 11.8.2005
(č.l. 180 spisu) účastníci prodali dům i zahradu v D. manželům T. a G. E.
Právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly dnem 22.8.2005. Žalobkyně
následně vzala žalobu zpět co do období od 23.8.2005 do 30.9.2005 a požadovala
zaplacení 1.032.161,- Kč a 12.457,- USD. Usnesením vyhlášeným na jednání
odvolacího soudu dne 23.11.2005 (č.l. 211 spisu) odvolací soud připustil
rozšíření žaloby o částku 537.162,- Kč s příslušenstvím a naopak nepřipustil
rozšíření žaloby o částku 6.388,- USD.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.12.2005, č.j. 30 Co 176/2004-223,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl žalovaný uznán
povinným zaplatit žalobkyni částku 6.069,- USD (výrok IV.). Ztotožnil se s
názorem soudu prvního stupně, že žalovaný přijímá bez právního důvodu finanční
plnění patřící do majetkové sféry žalobkyně. Výrok o příslušenství z částky
6.069,- USD považoval odvolací soud za nepřezkoumatelný, neboť z odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně neplynulo, proč soud prvního stupně přiznal úrok
z prodlení k prvnímu dni každého měsíce. Rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o příslušenství z částky 6.069,- USD proto zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Stejně rozhodl i o výroku soudu prvního stupně, jímž byla
zamítnuta žaloba v částce 247.083,- Kč s příslušenstvím a o výroku o nákladech
řízení (výrok I.). V otázce zahrady v D. dospěl odvolací soud k závěru, že
žalobkyně má v zásadě právo domáhat se bezdůvodného obohacení, jestliže
prokáže, že jí žalovaný bránil v užívání zahrady, ovšem k uvedené otázce bylo
třeba provést další rozsáhlé dokazování. Rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku o částce 247.916,- Kč s příslušenstvím odvolací soud změnil
tak, že žalobu v této části zamítl (výrok II). Rovněž zamítl žalobu v částce
262.500,- Kč s příslušenstvím (výrok III.). Podle názoru odvolacího soudu je v
případě dosud nevypořádaného SJM třeba použít obdobně ustanovení o společném
jmění manželů, z nichž plyne, že každý z manželů má právo k celé věci, které je
omezeno stejným právem druhého manžela. Žalovaný byl podle názoru odvolacího
soudu až do vypořádání SJM oprávněn užívat celý dům v D., a proto se jeho
užíváním nemohl bezdůvodně obohatit.
Přestože oba účastníci napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, pokračoval
soud prvního stupně v řízení, v němž rozsudkem ze dne 14.12.2006, č.j. 7 C
1821/2002-291, ve znění opravného usnesení ze dne 6.3.2007, č.j. 7 C
1821-2002/298, zastavil řízení v částce 21.362,- Kč, v níž žalobkyně vzala
žalobu zpět (výrok I.). Úrok z prodlení z částky 6.069,- USD přiznal až ode dne
doručení žaloby, neboť žalobkyně neprokázala, že by žalovaný byl k plnění
vyzván dříve než v žalobě, resp. v jejích rozšířeních (výrok III.). Ve zbytku
příslušenství žalobu zamítl (výrok IV.). Zamítl rovněž žalobu v částce
500.383,- Kč s příslušenstvím, jejíhož zaplacení se žalobkyně domáhala z titulu
bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním zahrady v jejím výlučném vlastnictví
žalovaným (výrok II.). Podle soudu prvního stupně žalobkyně neprokázala, že by
žalovaný zahradu užíval nebo bránil žalobkyni v jejím užívání. Návrh na výslech
svědkyně A. W. zamítl s tím, že povinnost tvrzení má předcházet povinnosti
důkazní.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.10.2007, č.j. 30
Co 393/2007-370, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaného uznal
povinným zaplatit částku 7.607,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, podle něhož žalobkyně neprokázala, že by žalovaný bránil žalobkyni
užívat zahradu v D. nebo že by ji užíval jinak, než že přes ni procházel do
domu. Protože za uvedený způsob užívání žalovaný žalobkyni neplatil, vznikalo
mu bezdůvodné obohacení, které odvolací soud volnou úvahou podle § 136 o.s.ř.
ocenil částkou 187,50 Kč měsíčně, když dospěl k závěru, že žalovanému musel pro
pohodlný průchod stačit pruh pozemku o rozměrech 3 x 5 m a z vyjádření
realitních kanceláří vyplynulo, že obvyklé nájemné z pozemku v dané lokalitě
činí 150,- Kč/m2. Ustanovit znalce považoval odvolací soud vzhledem k
okolnostem případu ze neekonomické.
B. Dovolání a vyjádření k nim
Proti výroku IV. rozsudku odvolacího soudu ze dne 2.12.2005, č.j. 30 Co
176/2004-223, a proti části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně ze dne
25.11.2003, č.j. 7 C 1821/2002-67, jimiž byl uznán povinným zaplatit žalobkyni
částku 6.069,- USD, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako důvod dovolání uvedl nesprávné
právní posouzení věci a dále, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.).
Podle žalovaného je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem,
jelikož každý z bývalých manželů má vlastnické právo k celé věci v
nevypořádaném SJM. Proto nelze dovodit, že by kterýkoli z bývalých manželů měl
k takové věci (zde k bytu na P.) stejný nebo jinak velký podíl, a proto nemůže
mít ani nárok na podíl z užitku, který byt do SJM přináší. Podle názoru
žalovaného je užívání věcí spadajících do režimu SJM nedělitelné a výhradní
užívání není protiprávní. Jestliže odvolací soud na jedné straně rozhodl, že
užíváním domu v D. se žalovaný nemohl bezdůvodně obohatit, nijak neodůvodnil,
proč v případě bytu na P. rozhodl opačně, když podle názoru žalovaného se jedná
o řešení téže právní otázky.
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu ze dne 2.12.2005, č.j. 30 Co
176/2004-223, kterými byla zamítnuta žaloba v částkách 247.916,- Kč s
příslušenstvím a 262.500,- Kč s příslušenstvím, žalovaných z titulu
bezdůvodného obohacení žalovaného užíváním domu v D., podala dovolání
žalobkyně. Považovala dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
a jako důvod dovolání uvedla nesprávné právní posouzení věci a dále, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.). Namítala, že pokud společné jmění zaniká
zánikem manželství, nemohou být užitky z užívání věcí v zaniklém SJM a ani
jejich užívání posuzovány podle ustanovení občanského zákoníku o SJM, nýbrž
podle ustanovení o podílovém spoluvlastnictví. Podle názoru žalobkyně tak lze
na projednávanou věc analogicky aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25
Cdo 2616/99, podle něhož vzniká spoluvlastníku, který užívá věc v rozsahu
přesahujícím jeho spoluvlastnický podíl, bezdůvodné obohacení ve výši úhrady,
kterou by byl jinak povinen za užívání na rozsah jeho podílu zaplatit. Při
aplikaci názoru odvolacího soudu by se podle žalobkyně rozsah SJM měnil ještě
po jeho zániku (např. zvětšoval se o užitky z věcí v SJM), což by bránilo v
jeho vypořádání, neboť v každém okamžiku by bylo možno označit nový majetek
náležející do zaniklého SJM.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu ze dne 10.10.2007, č.j. 30 Co
393/2007-370, podala dovolání žalobkyně. Dovolání považovala za přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. s tím, že napadený rozsudek spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadený rozsudek vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování
(§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.). Namítala, že
a) odvolací soud se zabýval pouze bezdůvodným obohacením vzniklým žalovanému
užíváním pozemku p.č. 2263/2 (zahrady), nikoli však parcely č. 2263/3, která je
zastavěna domem č.p. 910 (vše v k.ú. D.). Přitom oba uvedené pozemky byly
výlučným vlastnictvím žalobkyně, zatímco dům byl v SJM účastníků. Žalovanému
tak vzniklo bezdůvodné obohacení i tím, že užíval dům stojící na pozemku, který
nebyl jeho vlastnictvím, bez právního důvodu,
b) v otázce užívání zahrady odvolací soud nesprávně uzavřel, že žalobkyně
neunesla důkazní břemeno, když přitom neprovedl důkazy připojenými spisy
Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 7 C 96/99 a Okresního soudu pro Prahu –
západ sp. zn. 7 C 1145/2002, přičemž z rozhodnutí v uvedených věcech (zejm.
usnesení Krajského soudu v Praze č.j. 30 Co 406/2002-53) plyne, že soudy měly v
těchto věcech za prokázané, že žalovaný znemožňuje žalobkyni vstup do domu i do
zahrady. Závěr odvolacího soudu, který zamítl výslech svědkyně A. W. s tím, že
měla podle návrhu prokázat bránění vstupu do domu a nikoli na zahradu, označila
žalobkyně za slovíčkaření,
c) předpokladem odpovědnosti za bezdůvodné obohacení není protiprávní úkon
obohaceného, ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení
(rozhodnutí NS ze dne 23.8.2001, sp. zn. 25 Cdo 1208/2000),
d) dům je postaven tak, že jej nelze užívat odděleně od zahrady, ani zahradu
odděleně od domu, neboť místnost s technickým zabezpečením, garáž či bazén jsou
přístupné jen ze zahrady. Pokud pak žalovaný bránil žalobkyni v užívání
pozemku, je podle žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozhodnutím
NS sp. zn. 25 Cdo 845/99, podle něhož bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo
svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že
oplocený pozemek uzamkl a učinil jej přístupným jen pro sebe, a to bez ohledu
na to, zda jej skutečně využíval,
e) určení rozsahu užívání zahrady žalovaným jako 15 m2 potřebných pro průchod
do domu nemá podle žalobkyně oporu v dokazování, navíc rozsah nároku nelze
určit podle § 136 o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení lze určit jen jeho
výši,
f) odvolací soud navíc porušil zásadu, podle níž nesmí rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrdit ani změnit, pokud po doplnění dokazování dojde pro věc zásadním
skutkovým zjištěním, odlišným od zjištění soudu prvního stupně.
Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na to, že odvolací soud napadeným výrokem
pouze změnil výši částky, kterou má žalovaný žalobkyni zaplatit, a taková změna
podle jeho názoru nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. Podle žalovaného není dovolání žalobkyně přípustné ani podle § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Žalovaný se ztotožnil se závěrem odvolacího soudu,
podle nichž dům
a zahrada jsou dvě zcela odlišné nemovitosti. Tvrdil, že prokázal, že branka do
zahrady se nikdy nezamykala, a zámky u domu vyměnil jen proto, že se mu
ztrácely cenné věci. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl jako zjevně
bezdůvodné.
C. Spojení věcí
Protože dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne
2.12.2005, č.j. 30 Co 176/2004-223, (věc Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
2593/2008) a dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne
10.10.2007, č.j. 30 Co 393/2007-370, (věc Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
2594/2008) se týkají téže věci a týchž účastníků, rozhodl dovolací soud o
jejich spojení ke společnému projednání (§ 112 odst. 1 o.s.ř.).
D. Přípustnost a důvodnost
1. K dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 2.12.2005, č.j.
30 Co 176/2004-223 – otázka nájemného z bytu na P.
Protože výrokem IV. uvedeného rozsudku potvrdil odvolací soud část výroku I.
rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl žalovaný uznán povinným zaplatit
žalobkyni částku 6.069,- USD, a který byl prvním rozsudkem soudu prvního stupně
v projednávané věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky
uvedené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Ten je podle § 237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené
rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě
nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo
vyřešil-li odvolací soud určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je v
rozporu s hmotným právem, a proto je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se občanský zákoník ani jiný zákon
nezmiňují o tom, čím se v době mezi zánikem a vypořádáním společného jmění řídí
právní vztahy (mezi /bývalými/ manžely, popř. mezi nimi /jedním z nich/ a
třetími osobami) týkající se majetku a závazků, které tvořily jeho předmět;
uplatní se proto směrnice obsažená v § 853 obč. zák., která přikazuje užití
těch ustanovení občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim
nejbližší, tj. předpisů o společném jmění manželů (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26.11.2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 9. 1966, sp. zn. 5 Cz 77/66, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1967).
Otázkou, zda se bývalý manžel může domáhat vydání bezdůvodného obohacení
druhého manžela spočívajícího v tom, že druhý manžel inkasuje výnosy z věcí ve
společném jmění, se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku ze dne 27.3.2002, sp.
zn.
22 Cdo 1476/2000, v němž dovodil, že pokud po zániku společného jmění manželů k
uvedeným věcem nenásledovalo jejich vypořádání ve smyslu § 149 a § 150 ObčZ,
tj. dohodou účastníků, rozhodnutím soudu nebo nastoupením fikce vzniku
podílového spoluvlastnictví, platí ohledně těchto věcí režim společného jmění
manželů. To znamená, že každý z manželů je nadále vlastníkem celé věci, přičemž
jeho vlastnické právo je omezeno stejným vlastnickým právem druhého manžela.
Stejně jako za trvání společného jmění manželů v rámci užívání společných věcí
nemůže jeden z manželů požadovat na druhém, aby mu nahradil škodu, kterou
způsobil na společném majetku, nebo vydal to, oč se obohatil (zvýhodnil) oproti
druhému z manželů z užitků ze společné věci, nemůže uplatnit stejné nároky do
doby, než je společné jmění manželů ke sporným věcem vypořádáno. Teprve za
předpokladu vypořádání společného jmění manželů lze řešit majetkové nároky
souvisejícími s nakládáním vypořádávaných věcí – kdo, komu a v jaké výši je
povinen něco nahradit druhému ze spoluvlastníků. Tyto nároky rozhodně nelze
řešit dříve než současně s vypořádáním společného jmění manželů.
Po zániku společného jmění manželé sice již nenabývají do společného jmění nový
majetek (srov. vymezení rozsahu SJM v § 143 odst. 1 písm. a/ obč. zák.), do
masy společného jmění však přibývají přírůstky a výnosy z majetku, který byl v
SJM
v okamžiku jeho zániku. Uvedené přírůstky a výnosy se posléze vypořádají
najednou v rámci vypořádání SJM podle § 149 a § 150 obč. zák. Přírůstkem ve
výše uvedeném smyslu je rovněž nájemné z bytu ve společném jmění manželů (srov.
Pokorný, Holub, Bičovský, Společné jmění manželů, Praha: Linde 2000, str. 161).
V projednávané věci tak odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, když
přiznal žalobkyni nárok na bezdůvodné obohacení spočívající v tom, že žalovaný
jako její bývalý manžel inkasoval nájemné z bytu na P., který byl součástí
nevypořádaného společného jmění účastníků, neboť nárok na část nájemného z
uvedeného bytu může žalobkyně uplatnit pouze v rámci vypořádání společného
jmění účastníků. Dovolací soud proto výrok IV. rozsudku odvolacího soudu ze dne
2.12.2005, č.j. 30 Co 176/2004-223, jímž byl žalovaný uznán povinným zaplatit
žalobkyni částku 6.069,- USD, bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b
odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl
rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§ 243b odst. 3 o.s.ř.) a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
2. K dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 2.12.2005, č.j.
30 Co 176/2004-223 – otázka užívání domu v D.
Žalobkyně napadla dovoláním výroky uvedeného rozsudku odvolacího soudu, jimiž
byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Dovolání je proto
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Pro řešení otázky bezdůvodného obohacení, které podle žalobkyně mělo žalovanému
vzniknout výhradním užíváním domu v D., který byl součástí nevypořádaného
společného jmění manželů, lze použít argumentaci uvedenou pod bodem 1. výše.
Dovolací soud se proto v tomto směru ztotožňuje s právním názorem odvolacího
soudu, podle něhož se na užívání věci v nevypořádaném SJM použijí podle § 853
obč. zák. ustanovení o společném jmění manželů. Nejvyšší soud uvedl v usnesení
z 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2263/2004, k otázce užívání věci náležející do
společného jmění manželů, že je nadále použitelné i R 42/1964 Sbírky soudních
rozhodnutí
a stanovisek, podle kterého: „Poněvadž jednou z hlavních zásad majetkového
práva manželského je úplná rovnoprávnost manželů v manželských vztazích, je
třeba právo užívání přiznat oběma manželům stejně k celé věci, když také účel
manželství předpokládá, že manželé cestou dohody si sami upraví vhodný způsob
užívání, který by oběma nejlépe vyhovoval. Pakliže by se v určitém případě o
užívání nedohodli, má kterýkoliv z nich možnost obrátit se na soud se žádostí o
rozhodnutí“, což se v projednávané věci stalo v řízení vedeném u Okresního
soudu pro Prahu – západ pod sp. zn. 7 C 1145/2002. Má-li bývalý manžel právo
užívat celou věc v nevypořádaném společném jmění, byť omezené stejným právem
druhého manžela, nemůže mu ani výhradním užíváním věci vznikat bezdůvodné
obohacení, neboť právním důvodem užívání je jeho vlastnictví k celé věci.
V rozhodované věci proto odvolací soud rozhodl správně, když zamítl žalobu v
části týkající se vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovanému vznikat
tím, že jako bývalý manžel výhradně užíval dům v D. jako součást nevypořádaného
společného jmění účastníků. Za této situace Nejvyšší soud dovolání žalobkyně
proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu ze dne 2.12.2005, č.j. 30 Co
176/2004-223, podle § 243b odst. 2 zamítl.
3. K dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10.10.2007, č.j.
30 Co 393/2007-370.
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně zčásti změněn (co do částky 7.607,- Kč s příslušenstvím), ve zbytku
žalované částky 500.383,- Kč a ve výroku o zamítnutí žaloby v části
příslušenství z částky 6.069,- USD a ve výroku o nákladech řízení potvrzen.
V části napadeného rozsudku, kterou odvolací soud změnil výrok zamítavý výrok
soudu prvního stupně tak, že uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni
částku 7.607,- Kč s příslušenstvím, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. přihlédne dovolací soud, je-li dovolání přípustné, k
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny. Podle § 241b odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 210
odst. 3 o.s.ř., jakmile všem účastníkům uplyne lhůta k podání dovolání a jsou
provedena potřebná šetření podle § 210 odst. 2 o.s.ř., předloží předseda senátu
soudu prvního stupně věc dovolacímu soudu.
V projednávané věci podali oba účastníci proti rozsudku odvolacího soudu ze dne
2.12.2005, č.j. 30 Co 176/2004-223, dovolání (žalovaný dne 22.2.2006, č.l. 231
spisu, žalobkyně dne 20.3.2006, č.l. 237 spisu). Soud prvního stupně však,
místo aby předložil věc k rozhodnutí dovolacímu soudu, pokračoval v řízení o
části předmětu sporu, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně posledně uvedeným
rozsudkem odvolacího soudu zrušen. V řízení byl vydán další rozsudek a o
odvolání proti němu bylo rozhodováno odvolacím soudem. Soud prvního stupně i
odvolací soud tak zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, neboť soudy nižších stupňů nevyčkaly rozhodnutí dovolacího
soudu a jeho případného závazného právního názoru. Za této situace Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu ze dne 10.10.2007, č.j. 30 Co 393/2007-370,
podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a to ve všech jeho
výrocích, neboť uvedená vada se týká všech výroků napadeného rozsudku (§ 242
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího
soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud
i jeho rozsudek (§ 243b odst. 3 o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího
(§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o.s.ř.). V jeho rámci bude při
rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§
243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 1. srpna 2008
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu