22 Cdo 5155/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka
ve věci žalobkyně J. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. M.,
zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 1319/97, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2008, č. j.
38 Co 406/2006–537, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne
31. května 2006, č. j. 4 C 1319/97–506, se zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. května
2008, č. j. 38 Co 406/2006–537, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31.
května 2006, č. j. 4 C 1319/97– 506, vypořádal zaniklé bezpodílové
spoluvlastnictví účastníků (dále jen „BSM“) tak, že přikázal do výlučného
vlastnictví žalobkyně „osobní motorové vozidlo zn. M. 626 1,8i LX v barvě
červená metalíza č. motoru 328941, č. podvozku č. JMZGE 14A 201220651 tak, jak
je zapsáno v technickém průkazu č. série A1, č. 252627 v částce 406.000,- Kč“,
do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité, nemovité věci, pohledávky
a závazky tvořící podnik pod firmou označenou J. M. – a., P. 343, s
konstatováním o celkové hodnotě aktiv 11,315.899,- Kč a pasiv 13,737.558,- Kč,
tj. s celkovým předlužením podniku ve výši 2 421 659,- Kč, investice do
stavebního úprav a prací na rodinném domě žalovaného č. p. 343 v O. P., k. ú.
P. u H., sestávající ze stavebních prací a investic na domě v hodnotě 378.400,-
Kč, z investic na pořízení a vysázení trvalých porostů v hodnotě 4.000,- Kč, a
movitý majetek tvořící vybavení uvedeného rodinného domu v hodnotě 31.050,- Kč,
vše dále specifikované pod bodem B) výroku I. rozsudku, dále výrokem I. rozhodl
tak, že žalobkyni se nárok na vyplacení finančního vypořádání vůči žalovanému z
titulu zaniklého BSM účastníků nepřiznává, výrokem II. rozhodl o náhradě
nákladů mezi účastníky a výrokem III. a IV. o nákladech státu.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. května 2008, č. j. 38 Co 406/2006 –
537, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že „z věcí, jež
měli žalobkyně a žalovaný v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, se do
výlučného vlastnictví žalobkyně přikazuje osobní motorové vozidlo značky M.
626, 1,8i LX v barvě červená metalíza v hodnotě 406.000,- Kč a do výlučného
vlastnictví žalovaného movité věci, a to – sedací souprava rohová, barvy bílo-
růžové, květované v hodnotě 24.480,- Kč, žaluzie vertikální v obývacím pokoji v
hodnotě 2.782,- Kč, žaluzie vertikální v hale v hodnotě 458,- Kč, 2 ks
pokojových květin, umělých v hodnotě 1.394,- Kč, žaluzie vertikální v ložnici v
hodnotě 548,- Kč, žaluzie vertikální v jídelně v hodnotě 557,- Kč, žaluzie
vertikální na chodbě v hodnotě 251,- Kč“, žalovanému uložil povinnost „zaplatit
žalobkyni na vyrovnání podílu částku 3.725,50 Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku“ (výrok I.), ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok II.), výrokem III., IV. změnil výroky III. a IV. rozsudku soudu prvního
stupně o nákladech státu a výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky zásadního
právního významu a uplatnila dovolací důvod spočívající ve vadě řízení, která
měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům známa,
dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. května 2008.
Dovolatelka v dovolání vedle rozsudku odvolacího soudu napadla výslovně i
rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání
proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání
Nejvyšší soud zastaví podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č.
47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku soudu
prvního stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustností dovolání a dospěl k
závěru, že není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. října 2001, č. j. 4 C 1319/97-354, o
návrhu žalobkyně rozhodl; odvolací soud usnesením ze dne 31. března 2004 č. j.
38 Co 30/2002- 384, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení, přičemž výhradním důvodem zrušení rozsudku soudu prvního stupně
byla jeho nepřezkoumatelnost.
Uvedená skutečnost nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b)
o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Předpokladem přípustnosti podle tohoto ustanovení je, aby soud prvního stupně
pozdějším rozsudkem rozhodl jinak jen proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí, tedy aby šlo o situaci,
kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno
nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru
odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor byl jedině a výhradně
určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Tam, kde mezi závazným právním názorem
odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně není
takovýto vztah, nemůže být dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
přípustné. Tak je tomu mimo jiné v případě, kdy názor odvolacího soudu obsahuje
jen pokyny, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce, a v
právním posouzení věci soud prvního stupně nikterak neomezuje (k tomu srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2005, sp. zn.
22 Cdo 2296/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3382). V dané věci sice
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil, avšak nevyslovil žádný
závazný právní názor, neboť soudu prvního stupně vytkl celkovou
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přípustnost
dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti
(nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O
nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci
byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená
účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí
závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu,
není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku,
rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak
rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu není ve vztahu k vymezenému dovolacímu důvodu
rozhodnutím měnícím. Odvolací soud s odkazem na přiléhavou judikaturu
Nejvyššího soudu, kterou citoval, vyšel ze skutečnosti, že při zohlednění
výkonu podnikatelské činnosti jedním z manželů je tento manžel povinen nahradit
do BSM částku rovnající se kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání
ke dni zániku BSM představovanou cenou jeho podniku, přičemž v případě záporné
hodnoty není co do BSM nahrazovat. Vzhledem ke skutečnosti, že podnik
žalovaného podle dokazování vykázal zápornou hodnotu, otázka výkonu
podnikatelské činnosti žalovaného se do vymezení vzájemných práv a povinností
účastníků žádným způsobem nepromítla. V tomto směru pak ke stejnému výslednému
závěru dospěl i soud prvního stupně, neboť i ten vyšel (a odvolací soud převzal
jeho skutková zjištění jako správná) ze záporné výsledné hodnoty podniku
(jakožto věci hromadné) žalovaného se stejnými právními důsledky.
Dovolání tak je přípustné pouze za splnění podmínek vyplývajících z § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., tj. pro řešení otázky zásadního právního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C
3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn.
29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a
řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.
února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže
taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností
vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal
bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity
dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp.
zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud
dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani
polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu a
tato se z obsahu dovolání ani nepodává. Žalobkyně ostatně nevede polemiku s
žádným právním názorem odvolacího soudu; naopak výslovně vyjadřuje souhlas s
tím, jakým způsobem má být po právní stránce promítnut výkon podnikatelské
činnosti žalovaného do vypořádání BSM účastníků, nesouhlasí však se závěrem o
záporné výsledné hodnotě podniku žalovaného. V tomto směru vytýká odvolacímu
soudu jednak, že nesprávně interpretoval znalecké dokazování, o které odvolací
soud opřel svůj závěr o předlužení podniku žalovaného, a jednak neprovedení
konkrétních důkazů, jejichž prostřednictvím by prokázala, že podnik žalovaného
není předlužen.
Zjištění ceny podniku, ke kterému soud přistupuje prostřednictvím znaleckého
dokazování, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při
stanovení hodnoty podniku chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se ze
znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového
stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení
otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej použitelnou argumentaci
vztahující se ke stanovení obvyklé ceny věci v podílovém spoluvlastnictví v
řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví obsaženou např. v
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22
Cdo 3240/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179 nebo
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo
3035/2006, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 217).
V dovolání žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění podávající se ze znaleckého
dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely při stanovení hodnoty podniku
břemene a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů (založenou na nutnosti
doplnění dokazování), podle které lze dospět k závěru o jiné hodnotě podniku
žalovaného. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje jiný
názor na stanovení hodnoty podniku, nezpochybňuje ve skutečnosti právní
posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní
posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21
Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.
H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na
internetových stránkách Ústavního soudu České republiky –
http://nalus.usoud.cz).
Přípustnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nezakládá žalobkyní
tvrzená vada řízení, jejíž existenci spatřuje v tom, že nalézací soudy
neprovedly konkrétně navržené důkazy směřující k „objektivnímu zjištění ceny
podniku“. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto zákonného
ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o
řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o střet odlišných právních
názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo
3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března
2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách
Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou
judikaturu).
Dovolatelka však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezuje a tato se
nepodává ani z obsahu dovolání; neprovedení konkrétně navržených důkazů v
individuálně určené věci takovou otázkou zjevně není.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšnému
žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu