22 Cdo 2296/2004

22 Cdo 2296/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci

žalobkyně MUDr. J. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému MUDr. M. D.,

zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů,

vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 C 14/97, o dovolání

žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. února 2003, č. j.

25 Co 418/2002-359, ve znění usnesení ze dne 14. července 2004, č. j. 25 Co

418/2002-390, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. února 2003, č. j. 25 Co

418/2002-359, ve znění usnesení ze dne 14. července 2004, č. j. 25 Co

418/2002-390, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. července 2002,

č. j. 15 C 14/97-326, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k

dalšímu řízení.

Žalobkyně se domáhala vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů

(dále jen „BSM“) účastníků, které zaniklo rozvodem manželství k 9. 1. 1996.

Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.

července 2002, č. j. 15 C 14/97-326, výrokem pod bodem I. přikázal do výlučného

vlastnictví žalobkyně movité věci v rozsudku uvedené a uložil jí povinnost

zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů částku 143.349,77 Kč do 15 dnů od

právní moci rozsudku. Výrokem pod bodem II. přikázal zde uvedené movité věci

žalovanému. Výrokem pod bodem III přikázal žalovanému do jeho výlučného

vlastnictví parcelu č. 516/2 – zahrada o výměře 101 m² v katastrálním

území S., obec R., zapsanou na listu vlastnictví č. 280 u Katastrálního úřadu v

P. Výrokem pod bodem IV. žalovanému přikázal finanční částky na účtu u K. banky

ve výši 5.275,54 Kč, na účtu u I. banky ve výši 228,06 DEM, na účtu u

spořitelny ve výši 9.645,60 Kč. Výroky pod body V. a VI. rozhodl o povinnosti

žalobkyně zaplatit náklady řízení.

Soud prvního stupně provedl vypořádání podle § 150 občanského zákoníku

ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ“). Mimo

jiné konstatoval, že ze společného jmění účastníků bylo do úprav domu čp. 551,

ve kterém má žalobkyně ordinaci, ze společného majetku investováno 117.271,30

Kč, na zařízení ordinace včetně lékařských nástrojů 40.159,- Kč a obnosem

145.778,- Kč byl ze společných prostředků hrazen leasing auta užívaného

žalobkyní. Do vypořádání společného majetku soud dále zahrnul podnikatelský

účet žalobkyně u C. bank č. 123334 na kterém bylo uloženo 79.262,24 Kč.

Shrnul, že žalobkyně získala z masy majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví

hodnoty ve výši 359.729,30 Kč a s obnosem 79.262,24 Kč, což byl čistý příjem po

odečtení výdajů a daně z podnikatelského účtu, představoval její podíl ve

finančním vyjádření částku 438.991,54 Kč. Žalovaný získal hodnoty ve výši

152.292,- Kč a protože celková masa majetku k vypořádání činila 591.283,54 Kč,

uložil soud žalobkyni zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů 143.349,77 Kč.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání

žalobkyně, rozsudkem ze dne 19. února 2003, č. j. 25 Co 418/2002-359, ve znění

usnesení ze dne 14. července 2004, č. j. 25 Co 418/2002-390, výrokem pod bodem

I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil povinnost

zaplatit žalovanému na vyrovnání podílů 143.953,- Kč. Výrokem pod bodem II.

rozhodl, že „jinak se rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrzuje“.

Výroky pod body III. až V. rozhodl o povinnosti účastníků k náhradě nákladů

řízení.

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně věc správně

posoudil. K námitkám žalobkyně ohledně investic do jejího majetku, sloužícího

jejímu podnikání, odvolací soud uvedl: „Do bezpodílového spoluvlastnictví

účastníků patří veškeré příjmy manželů s výjimkou částek získaných darem,

děděním, eventuelně z restitučních nároků … Proto veškeré příjmy za trvání

manželství (pokud nedošlo ke zrušení bezpodílového spoluvlastnictví za trvání

manželství, a to v daném případě nedošlo) včetně příjmů z podnikatelské

činnosti tvoří součást bezpodílového spoluvlastnictví. Pokud tedy žalobkyně

tvrdila, že vybudování ordinace, její zařízení a leasingové splátky platila ze

svého podnikatelského účtu (neprokázala žádný jiný zdroj), a proto nepatří do

bezpodílového spoluvlastnictví, námitka není důvodná“. Odvolací soud sice

souhlasil s námitkou, že zařízení ordinace a na leasing pořízený automobil,

který používá k podnikání, jsou jejím výlučným majetkem, nicméně částky

vynaložené na jejich pořízení pochází ze společného majetku, byť je žalobkyně

získala podnikatelskou činností a byly výdajovou položkou v jejím účetnictví

jako podnikatelky; proto je třeba je vypořádat. Soud nepřijal tvrzení, že do

BSM patří jen čistý zisk z podnikání, a uvedl: „Přijetím výkladu žalobkyně by

totiž mohla nastat situace, kdy manžel – podnikatel by mohl získávat majetek do

svého výlučného vlastnictví (užívaný k výkonu jeho povolání) a o takto

investované částky (výdajové položky) by se snižoval zisk a tím i příjmy, které

jsou společným majetkem“. Leasingové splátky určené na automobil žalobkyně

považoval odvolací soud za částky vynaložené na umořování kupní ceny. Pokud pak

bylo ze společných prostředků účastníků investováno do zřízení ordinace v cizím

domě, pak není rozhodné, že šlo o investici do cizí nemovitosti; podstatné je,

že šlo o investici ke zřízení ordinace žalobkyně a proto je třeba investované

částky zahrnout do vypořádání BSM.

Odvolací soud provedl podrobnou analýzu všech majetkových složek,

přicházejících při vypořádání majetku mezi účastníky v úvahu, ve finančním

vyjádření podrobně je zrekapituloval a dospěl k závěru, že vyrovnání má být

poskytnuto v částkách lišících se jen nepatrně proti vyčíslení provedenému

soudem prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož

přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále

„OSŘ“), s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní

význam, neboť daná problematika nebyla judikaturou doposud jednoznačně

vyřešena. Pokud jde o dovolací důvody, odkazuje na § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ,

neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním

posouzení věci, a ve vztahu k výroku o povinnosti žalobkyně hradit náklady

řízení na § 241a odst. 3 OSŘ, neboť se domnívá, že soudy obou stupňů vyšly ze

skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Akceptuje

rozhodnutí soudu týkající se rozdělení movitých a nemovitých věcí. Za sporné

považuje vypořádání investic, které byly podle názoru soudu vloženy ze

společných prostředků do jejího majetku. Nesouhlasí s výrokem soudu o její

povinnosti zaplatit na vyrovnání podílů žalovanému obnos 143.935,- Kč. Má za

to, že investice, které byly vloženy do jejího majetku, souvisely s provozem

ordinace a nelze je považovat za investice mající původ ve společném majetku

účastníků. Šlo o její vlastní prostředky získané z její podnikatelské činnosti,

které byly v rámci daňového přiznání vykázány jako nákladové položky. Součástí

bezpodílového spoluvlastnictví se mohl stát pouze čistý příjem podnikatele,

který bylo možno zjistit z jeho celkových příjmů až oddělením od majetku

sloužícího výlučně k provozování výdělečné činnosti, tedy po odečtení všech

daňových a jiných povinností včetně nákladů nutných k provozování podnikatelské

činnosti. V tomto směru odkazuje na R 42/1972. Ohledně investic vložených do

stavebních úprav domu čp. 551 se odvolací soud dopustil dalšího pochybení,

neboť tato nemovitost nebyla výlučným majetkem žalobkyně. Soud proto nemohl

postupovat podle § 149 odst. 2 ObčZ, když šlo nanejvýš o pohledávku za třetí

osobou. V této souvislosti poukazuje na „rozhodnutí pod č. R 42/72 (Občanský

zákoník, komentář, C. H. Beck, str. 303)“ – neuvádí však, o které z osmi

vydání této publikace jde. Leasingové splátky týkající se auta, který žalobkyně

užívala v rámci své podnikatelské činnosti, byly nájemným, které tvořilo v

jejím podnikání nákladovou položku. To, že auto posléze koupila, nemělo mít pro

rozhodování žádný význam, neboť se tak stalo až po zániku manželství účastníků.

Leasingovými platbami byla umořována účetní, nikoliv kupní cena vozidla a nelze

je považovat za splátky kupní ceny, ale za nájemné, které nebylo investicí

vynaloženou na koupi vozidla. Nesouhlasí dále s výroky, kterými jí byla

stanovena povinnost nahradit náklady řízení. Nelze se totiž domnívat, že

žalovaný měl ve věci plný úspěch. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek

soudu prvního stupně i rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k obsahu dovolání žalovaný uvádí, že rozhodnutí odvolacího

soudu považuje za správné po skutkové i právní stránce. Žalobkyně v dovolání

uplatňuje argumentaci, totožnou s tvrzeními před soudy obou stupňů. Rovněž její

tvrzení týkající se nákladů řízení je nepodložené. V podrobnostech odkazuje na

obsah protokolů z jednání před soudem. Navrhuje, aby dovolací soud dovolaní

odmítl, popř. zamítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, že jsou uplatněny

dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a v § 241 odst. 3 OSŘ a

že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení

(zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil,

že dovolání je důvodné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu

prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci

samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním

názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst.1 písm.

b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže

dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže

dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí

odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]

zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu

dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím

soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným

právem (§ 237 odst. 3 OSŘ).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí ve věci samé upravuje § 237

odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání

přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního

stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že

byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Předpokladem přípustnosti podle tohoto ustanovení je, aby soud prvního stupně

pozdějším rozsudkem rozhodl jinak jen proto, že byl vázán právním názorem

odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí, tedy aby šlo o situaci,

kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno

nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru

odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor byl jedině a výhradně

určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Tam, kde mezi závazným právním názorem

odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozsudkem soudu prvního stupně není

takovýto vztah, nemůže být dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ přípustné.

Tak je tomu mimo jiné v případě, kdy právní názor odvolacího soudu obsahuje jen

pokyny, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce, a v

právním posouzení věci soud prvního stupně nikterak neomezuje (srov. blíže

např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 7 Cdo

67/92, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 16/1993).

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dána v případě, kdy

odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu

řízení s pokyny k provedení dalšího dokazování, aniž vyjádřil svůj právní názor

(usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 2781/2000,

publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.

H. Beck, svazku 1, pod č. C 80). Právním názorem se rozumí názor na právní

posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř.

jak má být vyložen. Nejsou jím pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního

řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se dokazování (včetně

hodnocení důkazů) - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22

Cdo 2944/2000, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, č. C 160). V dané věci odvolací soud

sice rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením ze dne 28. února 2001, č. j. 25

Co 604/2000- 271, zrušil, nevyslovil však žádný závazný právní názor, který by

byl, pokud jde o otázky uvedené v dovolání, v rozporu s dříve zaujatým názorem

soudu prvního stupně. Proto přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení

není dána. Dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §

237 odst. 1 písm. c) OSŘ. V dovoláním přípustném podle tohoto ustanovení lze

zkoumat jen právní otázky pro jejichž řešení bylo dovolání připuštěno, nelze

proto přihlédnout k dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ.

Dovolací soud považuje rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní

stránce zásadního významu pro řešení otázky, jak přihlížet k leasingovým

splátkám zaplaceným za trvání manželství podnikajícím manželem na věc, která

sloužila jeho podnikání a kterou nabyl do vlastnictví po zániku manželství,

neboť tuto otázku dovolací soud již řešil, dospěl však k poněkud jinému

závěru, než soud odvolací. Doposud neřešena je otázka, zda při vypořádání BSM

je tu povinnost nahradit částky, které byly v souvislosti s podnikáním jednoho

z manželů ze společných prostředků vynaloženy na nemovitost ve vlastnictví

třetí osoby. Tyto otázky, jakož i problém, zda a jak při vypořádání BSM

přihlížet k nákladům, které byly vynaloženy za trvání manželství podnikajícím

manželem na věc sloužící jeho podnikání, považuje dovolací soud za zásadní a

pro jejich řešení připustil dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ.

Protože majetkové společenství účastníků jako manželů - BSM - zaniklo před 1.

červencem 1998, je třeba ho vypořádat podle občanského zákoníku ve znění před

novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (k tomu srovnej R 20/2000 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek).

V bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem

osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství,

s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své

povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů (§ 143

ObčZ).

Zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad

uvedených v § 150 ObčZ (§ 149 odst. 1 ObčZ). Při vypořádání se vychází z toho,

že podíly manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu

bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen

nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.

Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z

manželů staral o rodinu a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení

společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o

děti a k obstarávání domácnosti (§ 150 ObčZ).

Podle § 148a odst. 3 ObčZ k použití majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví

manželů potřebuje podnikatel při zahájení podnikání souhlas druhého manžela. K

dalším právním úkonům souvisejícím s podnikáním již souhlas druhého manžela

nepotřebuje.

Otázku, zda a jak lze při vypořádání BSM přihlížet k nákladům, které byly

vynaloženy za trvání manželství podnikajícím manželem na věc sloužící jeho

podnikání, jakož i problematikou leasingových splátek, zaplacených z prostředků

v BSM na věc, která má po zániku BSM připadnout jen jednomu z manželů, dovolací

soud již řešil v rozsudku ze dne 24. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003.

Výkonem povolání je také podnikání jednoho z manželů jako fyzické osoby

(rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000,

publikovaný pod C 1127/svazek 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Podnikání, definované v § 2 odst. l zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

(dále jen „ObchZ), jako „soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem

vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku“, je jedním z

možných způsobů ekonomického zajištění manželů. V porovnání se zaměstnaneckým

poměrem je podnikání výdělečným způsobem rizikovějším, a to už jen proto, že

podnikatel musí vedle své práce vynaložit i materiální a jiné náklady. Pro BSM

má podnikání manžela významný ekonomický dopad nejen jako jeho zdroj, ale

ovlivňuje také jeho rozsah: věci sloužící výkonu povolání, resp. podnikání

manžela jsou jeho odděleným majetkem a také neúspěšné podnikání může mít vliv

na rozsah BSM. Podle § 147 ObčZ pohledávka věřitele jen jednoho z manželů,

která vznikla za trvání manželství, může být při výkonu rozhodnutí uspokojena i

z majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Proto také §

148a odst. l ObčZ vyžaduje souhlas druhého manžela k prvnímu použití

společného majetku podnikatelem k podnikání.

Výnos z podnikání stejně jako mzda z pracovního poměru náležející jednomu z

manželů je nejčastějším zdrojem BSM, z něhož je pak pořizován společný majetek

manželů. Ze žádného ustanovení občanského zákoníku nevyplývá, že společným

majetkem by měl být jen zisk, chápaný jako rozdíl mezi výnosem z podnikání a

náklady na podnikání v souvislosti s ním vynaložené. Není tedy žádného

zákonného důvodu, aby jakýkoliv výnos z podnikání manžela byl vylučován z

režimu bezpodílového spoluvlastnictví. Ostatně podle standardní judikatury (R

42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek str. 243) i výnosy z odděleného

majetku jednoho z manželů patří do BSM. Pokud jsou však z výnosu podnikání

pořízeny věci sloužící podnikání, stávají se výlučným vlastnictvím

podnikajícího manžela, neboť tak stanoví zákon v § 143 ObčZ. Jsou-li pak výnosy

vloženy zpět do podnikání (např. na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců, placení

daní apod.), jde o použití prostředků BSM na oddělený majetek jednoho z

manželů, který by měl k požadavku druhého z manželů do BSM nahradit. Ke dni

zániku manželství by tak podnikající manžel měl podle § 150 ObčZ vrátit, co ze

společného bylo na tyto jeho věci (popř. jeho podnikání) vynaloženo. Přitom

ovšem nelze pominout, že věc, jež slouží jen podnikání jednoho z manželů,

slouží i k vytváření dalších výnosů, kterými je BSM účastníků obohacováno,

jsou-li tyto výnosy použity ke společným účelům (např. příspěvek na společnou

domácnost, pořízení věcí sloužících oběma manželům, zaplacení dovolené atp.).

Stejně tak by nemělo být přehlíženo, že cena věcí sloužící podnikání se jejím

používáním (i vytvářením výnosů, jež patří do BSM) snižuje. Podnikání je tedy

nutno chápat jako činnost, z níž výnosy náleží oběma manželům a která obvykle

slouží i k získávání hodnot náležejících do BSM. Potom ovšem nelze opomenout

ani výdaje a závazky podnikajícího manžela, které mu vznikly v souvislosti s

jeho podnikáním, neboť je nelze oddělovat od podnikání, z něhož má prospěch i

druhý manžel.

Z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná obtížnost vyčíslení toho, co by měl

podnikající manžel nahradit ve prospěch BSM ve smyslu § 150 věty druhé ObčZ. Ze

sporu o vypořádání BSM nelze činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly

jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti

dospět ke spolehlivým závěrům. Proto dovolací soud zaujímá názor, že

podnikající manžel je povinen nahradit do BSM takovou částku, jež se rovná

pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni

zániku BSM, což zpravidla je cena jeho podniku (pokud nebyl vytvořen i

vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela). V případě, že by

výsledná hodnota byla záporná (např. v důsledku zadlužení), není co do BSM

nahrazovat a také není žádné opodstatnění k takové ztrátě v rámci řízení o

vypořádání BSM přihlížet jinak, než v rámci eventuálních úvah o disparitě

podílů (s ohledem např. na to, jak se podnikající manžel zasloužil o nabytí a

udržení společných věcí - § 150 věta třetí ObčZ). Zjištění takové částky,

která by měla být vrácena (nahrazena) do BSM, je-li mezi účastníky sporná, se

neobejde bez odborného znaleckého posudku znalce působícího v oboru ekonomiky,

odvětví ceny a odhady, oceňování podniků.

Je třeba zdůraznit, že k použití majetku z BSM poskytl nepodnikající manžel

souhlas, podnikání bylo zdrojem příjmů plynoucích do BSM, a že řešení, k němuž

dospěl dovolací soud, je shodné s úpravou SJM.

Shora uvedené závěry dopadají i na vypořádání leasingových splátek zaplacených

podnikajícím manželem na věc, která sloužila jeho podnikání (a kterou nabyl po

zániku manželství do vlastnictví).

Leasing není v České republice upraven konkrétním ustanovením právního předpisu

(ať občanského nebo obchodního zákoníku). Nejvyšší soud v rozsudku z 27. 11.

2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, uvedl, že „leasingová smlouva má povahu

inominátní smlouvy ve smyslu § 51 a § 491 ObčZ, jejímž cílem je konečný převod

vlastnictví k předmětu na leasingového nájemce. Prvky nájmu předmětu leasingu

nemohou samy o sobě obstát jako „čistá“ nájemní smlouva. Ujednání této

inominátní smlouvy proto nelze v tomto smyslu např. rozštěpit ve smyslu

ustanovení § 41 ObčZ na část týkající se závazků spojených s („nájmem“)

předmětu leasingu a na část vztahující se k závazku převodu předmětu leasingu

do vlastnictví leasingového nájemce, a to právě s ohledem na specifický účel

této inominátní smlouvy.“

V odborné literatuře je finanční leasing chápán jako závazkový vztah, jehož

obsahem je zejména povinnost poskytovatele leasingu předat příjemci leasingu na

určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu, a na druhé straně

povinnost příjemce leasingu zcela uhradit poskytovateli leasingu

prostřednictvím leasingových splátek náklady spojené s pořízením. Příjemce

leasingu má obvykle právo na koupi předmětu leasingu do svého vlastnictví za

tzv. zůstatkovou či zbytkovou cenu. V této souvislosti se hovoří o pořizovací

funkci finančního leasingu, která jej kvalitativně odlišuje od nájmu, u kterého

je primární funkce užívací. Příjemce leasingu nese již od počátku vztahu rizika

spojená s předmětem leasingu i náklady spojené s jeho užíváním. Ekonomickým

účelem finančního leasingu je pořízení věci či jiné majetkové hodnoty s

využitím cizích zdrojů. Finanční leasing je alternativou k úvěru, jehož

ekonomický účel je obdobný; jde o finanční službu, která se od úvěru liší tím,

že tu nedochází k poskytnutí peněžních prostředků dlužníkovi (Farská, P.,

Kofroň, M., Novotný, M. a kol.: Finanční leasing v právní praxi. C. H. Beck

Praha 2003, s. 5 a násl.).

Soud, který v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví řeší otázku,

zda a nakolik přihlédne k platbám z leasingové smlouvy, uzavřené za trvání

manželství účastníků jedním z nich, a spláceným jen jím i po zániku manželství,

se neobejde bez zjištění obsahu uvedené smlouvy (rozsudek Nejvyššího soud ze

dne 2. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 261/2001, publikovaný pod č. C 1450 ve svazku

20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck).

Z uvedeného je zřejmé, že hlavním účelem finančního leasingu z hlediska

příjemce leasingu je získání věci do vlastnictví. Jestliže podnikající manžel

uzavře za trvání manželství leasingovou smlouvu, jejímž předmětem je věc,

kterou užívá k podnikání a k níž nabude vlastnictví až po zániku manželství, je

zřejmé, že ke dni zániku BSM nejde o věc v jeho vlastnictví. Proto tato věc

nemůže být v rámci řízení o vypořádání BSM přikázána některému z manželů. Lze

jen uvažovat o tom, nakolik je podnikající manžel (pokud předmět leasingu

slouží jen jeho podnikání) povinen vrátit do BSM, co bylo ze společného

vynaloženo na splátky leasingové společnosti, které lze považovat i za splátky

kupní ceny. Z leasingové smlouvy ovšem podnikajícímu manželovi vzniká majetkové

právo ve vztahu k leasingové společnosti a je významné, jaká je jeho hodnota. Z

výše uvedených výkladů stran povinnosti podnikajícího manžela vrátit do BSM, co

bylo vynaloženo na jeho podnikání, pak logicky vyplývá, že tato hodnota by měla

být zahrnuta do aktiv jeho podnikání, jež jsou určující pro stanovení výsledné

částky, kterou by do BSM měl vrátit (nahradit). Přitom nelze uvažovat o tom, že

by tato hodnota měla být dána výší dosud zaplacených leasingových splátek.

Předmětem leasingu je totiž věc, která slouží k podnikání a (jak již bylo výše

vyloženo), výnosy z něho jsou majetkem společným, přičemž při tomto podnikání

dochází také k opotřebení této věci. I pro stanovení hodnoty tohoto

majetkového práva je namístě jeho ocenění znalcem z oboru ekonomiky, oceňování

podniků, ke dni zániku BSM a takto zjištěná cena pak přestavuje výši prostředků

vynaložených ze společného na oddělený majetek podnikajícího manžela. Slouží-li

předmět leasingu výlučně podnikání jednoho s manželů, náleží práva a povinnosti

s ním spojená k jeho podniku, a proto lze k hodnotě majetkového práva spjatého

s leasingem přihlédnout jen v rámci zjišťování ceny podniku (viz shora).

Dovolací soud má tedy jiný právní názor než soudy v nalézacím řízení na určení

výše částky, která má být do BSM vrácena v případě, že byla za jeho trvání ze

společných prostředků zaplacena na leasing věci sloužící k podnikání jen

jednoho z manželů. V této části tak rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na

nesprávném právním hodnocení věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241a

odst. 2 písm. b) OSŘ.

Dále je třeba řešit otázku, jak je při vypořádání BSM přihlédnout ke společným

prostředkům, které podnikající manžel vynaložil v souvislosti s podnikáním do

nemovitosti (budovy) ve vlastnictví třetí osoby.

Podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem

vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (§ 2 odst. 1

ObchZ). Podnikatelem podle obchodního zákoníku je i osoba, která podniká

na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů [§

2 odst. 2 písm. c) ObchZ], tedy i lékař vykonávající soukromou lékařskou

praxi. Podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných,

jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci,

práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k

provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit (§ 5

odst. 1 ObchZ). Podnik je věc hromadná (§ 5 odst. 2 ObchZ). Výkon soukromé

lékařské praxe je tedy podnikáním lékaře jako podnikatele a soubor hmotných,

jakož i osobních a nehmotných složek jeho podnikání je podnikem, pro který

platí pravidla vypořádání BSM uplatňující se i v případě jiných podniků.

Při vypořádání BSM je každý z manželů oprávněn požadovat, aby mu bylo

uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co

ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek (§ 150 ObčZ).

Majetek je souhrn majetkových hodnot (věcí, pohledávek, jiných práv a hodnot

ocenitelných penězi) náležející určitému subjektu. Za majetek manžela je třeba

považovat i jeho podnik a proto je podnikající manžel povinen nahradit

prostředky, vynaložené ze společného majetku na jeho podnik, i když tyto

prostředky v rámci podnikání investoval do cizí věci (např. do zřízení

provozovny či ordinace v objektu,jehož je nájemcem). Ovšem i zde je třeba

přihlédnout k tomu, že tato investice sloužila k výdělečné činnosti,

rozmnožující společný majetek manželů, a proto nelze po podnikajícím manželovi

požadovat, aby vrátil do BSM celou její výši bez ohledu na stav aktiv a pasiv

jeho podnikání. Pokud se tedy předmětem vypořádání BSM stane podnik, investice

vynaložené na zřízení provozovny (§ 7 odst. 3 ObchZ) resp. ordinace se při

vypořádání BSM samostatně nezohledňují. Pro vypořádání BSM mají tyto investice

význam v tom, že případná pohledávka vzniklá na základě takové investice vůči

třetí osobě je součástí nehmotné složky podnikání podnikajícího manžela a musí

k ní být přihlédnuto při stanovení ceny jeho podniku ke dni zániku BSM (viz

shora). Jde-li o pohledávku vynaloženou na zřízení provozovny v budově patřící

třetí osobě, je třeba přihlédnout k tomu, zda nájemce je oprávněn požadovat po

pronajímateli náhradu vynaložených nákladů (§ 667 odst. 1 ObčZ).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolací soud nesdílí právní názor odvolacího soudu

na způsob zohlednění prostředků získaných podnikáním (zřízení ordinace a

leasingové splátky) pro účely vypořádání BSM. Proto nezbylo, než rozhodnutí

odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno

rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,

zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).