22 Cdo 334/2025-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Lukášem Ficem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 1965/13a, proti žalované ZEAS Lysice, a.s., se sídlem v Lysicích, Družstevní 68, IČO: 25333879, zastoupené Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 26/4, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 245/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2024, č. j. 37 Co 175/2024-200, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 950 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
1. Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2024, č. j. 6 C 245/2022-172, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovité věci, a to pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětný pozemek“) – (výrok I), přikázal předmětný pozemek do výlučného vlastnictví žalované (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádací podíl 35 000 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV– VI).
2. K odvolání obou účastníků (žalovaná napadla rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o nákladech řízení – pozn. dovolacího soudu) Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2024, č. j. 37 Co 175/2024-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Namítl, že soudy při úvaze o přikázání předmětného pozemku do výlučného vlastnictví žalované vycházely pouze z velikosti podílů, přičemž jiná kritéria nevzaly v úvahu (účelné využití předmětného pozemku žalobcem, chování žalované, vztah žalobce k předmětnému pozemku vyjádřený např. návrhem na úhradu vyšší náhrady). Tím odvolací soud nesprávně aplikoval § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), neboť se nezabýval dalšími v úvahu přicházejícími kritérii. K tomu žalobce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 916/2023, či ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2688/2020. Bylo tedy namístě zabývat se kritériem účelného využití předmětného pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2728/2019), vztahem žalobce k předmětnému pozemku vyjádřeným návrhem na zaplacení vyšší finanční náhrady (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016), přičemž nebylo nezbytné přikázat předmětný pozemek žalované jakožto spoluvlastnici s většinovým spoluvlastnickým podílem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2561/2023). Dále žalobce namítl, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí pominul jeho argumentaci vztahující se k hospodářské využitelnosti pozemku, jakož i související důkazní návrhy (místní šetření či znalecký posudek). Žalobce totiž v řízení tvrdil, že pozemek je (jím) využitelný jako zahrada. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že dojde ke změně prvostupňového rozhodnutí v tom smyslu, že bude předmětný pozemek přikázán do výlučného vlastnictví žalobce, kterému bude uložena povinnost zaplatit na vypořádací podíl žalované 180 000 Kč, případně aby napadené rozhodnutí dovolací soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Dovolací soud předesílá, že dovolání žalobce je na samé hraně projednatelnosti. Žalobce ke svým námitkám napadajícím hodnocení kritérií (kritéria) rozhodných pro přikázání předmětného pozemku žalované odvolacím soudem vymezil dva předpoklady přípustnosti dovolání (otázka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázka, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně). Ke druhému předpokladu přípustnosti dovolání přitom konkrétně neuvedl, čím by měl být předpoklad tento naplněn.
Po obsahové stránce dovolání se proto dovolací soud zabýval tím, zda je naplněn předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V dovolání však v tomto ohledu není vymezena zobecnitelná právní otázka, kterou by se měl dovolací soud zabývat, a na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, neboť žalobce založil své dovolání na tom, že odvolací soud „tvrdí za jediné a rozhodující kritérium velikosti podílů“, přičemž „nezohlednil žádná další hlediska“.
Jak bude podrobněji uvedeno dále, rozhodnutí odvolacího soudu na těchto závěrech nespočívá, pročež dovolání představuje převážně polemiku s hodnocením jednotlivých kritérií rozhodných pro přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků.
9. Soud prvního stupně pod bodem 16 rozsudku ve vztahu k posuzování jednotlivých kritérií uvedl, že účastníci „navzájem nezpochybnili svoji dostatečnou solventnost k vyplacení spoluvlastnického podílu, přičemž s ohledem na shora popsaný charakter pozemku nelze dost dobře uvažovat o tom, který z účastníků má lepší předpoklady pro jeho účelné využití (pozemek je fakticky hospodářsky nevyužitelný)“. Již z toho je patrné, že se soud prvního stupně zabýval mj. kritérii solventnosti účastníka (což je ostatně předpoklad pro možnost přikázání předmětného pozemku do jeho vlastnictví), jakož i kritériem účelného využití předmětného pozemku.
Dále soud prvního stupně uvedl: „Za této situace považoval soud za rozhodující (zákonné) kritérium výše podílů spoluvlastníků a přihlédl i k době, kdy ten který z účastníků nabyl své vlastnické právo.“ Soud prvního stupně tedy hodnotil další dvě kritéria, přičemž dospěl k tomu, že „obě tato kritéria svědčí ve prospěch žalované“. Lze proto ve vztahu k prvostupňovému rozsudku uzavřít, že soud prvního stupně hodnotil (alespoň) čtyři kritéria, přičemž dvě z nich vyznívala rovnocenně, zatímco dvě z nich vyznívala ve prospěch žalované.
Za této situace nelze dospět k tomu, že by rozhodnutí prvostupňového soudu bylo založeno na hodnocení jediného kritéria – velikosti spoluvlastnických podílů. Přestože soud prvního stupně za rozhodující kritérium považoval (zřejmě) kritérium velikosti spoluvlastnických podílů, nelze mít za to, že by další kritéria, jejichž posouzení se účastníci za řízení domáhali, ignoroval.
10. Na tyto závěry soudu prvního stupně navázal odvolací soud pod bodem 5 rozsudku, v němž uvedl: „Při tomto řešení nelze ničeho namítat proti úvaze soudu I. stupně vycházející z výše spoluvlastnických podílů. Ani argumentace žalobce ohledně zamýšleného využití pozemku co by zahrádky, nemůže míru spoluvlastnických podílů (1/4 : 3/4) nijak zásadně změnit.“ Z bodu 3 napadeného rozhodnutí je přitom patrné, že odvolací soud reflektoval návrh žalobce stran zvýšené nabízené finanční náhrady za spoluvlastnický podíl. Přestože odvolací soud mohl být ve vztahu k dalším posuzovaným kritériím sdílnější, z napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že odvolací soud byl s dalšími v úvahu přicházejícími kritérii obeznámen, přičemž je též v rámci své úvahy posuzoval, načež dospěl k závěru, že tato nemohou převážit stěžejní kritérium velikosti spoluvlastnických podílů, čímž dospěl ke stejnému závěru, k jakému dospěl při posuzování jednotlivých kritérií soud prvního stupně.
11. Lze tedy uzavřít, že námitky žalobce v tom směru, že odvolací soud „tvrdí za jediné a rozhodující kritérium velikosti podílů“, přičemž „nezohlednil žádná další hlediska“, nejsou přiléhavé, neboť na nich není napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud – ostatně jako soud prvního stupně – nepochybně zvažoval další kritéria, která přicházela v úvahu a která byla účastníky řízení tvrzena, avšak dospěl k závěru, že ani tato další kritéria nemohou převážit stěžejní kritérium velikosti spoluvlastnických podílů. Nelze tedy mít za to, jak namítá dovolatel, že odvolací soud posuzoval pouze kritérium jediné, pročež ostatní v řízení tvrzená kritéria zcela pominul.
12. Pro úplnost dovolací soud dodává, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (uveřejněný pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, dostupné na www.nsoud.cz].
13. S vědomím, že tvrzené vady řízení nemohou samy o sobě založit přípustnost dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud pouze nad rámec dodává, že nelze dále přisvědčit námitce žalobce v tom směru, že by nalézací soudy pochybily, neboť se nezabývaly žalobcem tvrzeným důkazem účelného využití pozemku. Z obsahu spisu je patrné (viz podání žalobce ze dne 21. 11. 2022), že žalobcem navržený důkazní prostředek (místní šetření, znalecký posudek) směřoval k (ne)možnosti reálného dělení předmětného pozemku, k čemuž byl znalecký posudek proveden, čímž bylo nepochybně důkaznímu návrhu žalobce vyhověno.
Ostatně dále v doplnění odvolání ze dne 8. 7. 2024 odkazoval žalobce právě na své podání ze dne 21. 11. 2022, v němž navrhoval „důkaz místním ohledáním a případně též odborným či znaleckým posudkem na určení snížení hodnoty pozemku v případě reálného rozdělení“. Je patrné, že důkazní návrhy žalobce v tomto ohledu směřovaly ke zjištění využitelnosti pozemku za předpokladu jeho reálného dělení, nikoliv k žalobcem tvrzenému účelnému využití předmětného pozemku pro účely přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků.
Pokud dále žalobce v doplnění odvolání připomínal, že se téhož domáhal v návrhu otázek na soudem ustanoveného znalce, nelze ani této námitce přisvědčit, neboť z podání žalobce ze dne 28. 7. 2023, v němž jsou otázky žalobce formulovány, nic takového neplyne, přičemž se jedná (opět) o formulaci otázek směřujících ke zjištění využitelnosti předmětného pozemku za předpokladu jeho reálného dělení. K možnostem využití předmětného pozemku za předpokladu jeho reálného dělení byl vypracován znalecký posudek (viz bod 9 prvostupňového rozsudku), načež byla znalkyně před soudem prvního stupně vyslechnuta (viz bod 10 prvostupňového rozsudku).
Nutno podotknout, že ve vyhotoveném znaleckém posudku, který je obsahem spisu, je popsán též charakter neděleného předmětného pozemku (k popisu pozemku viz č. l. 108 a 109), z čehož lze usuzovat na možnosti jeho využití. K tomu však již důkazní návrhy žalobce nesměřovaly. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně nepochybil, pokud neprováděl další důkazy k žalobcem tvrzenému „účelnému využití pozemku“ pro případ přikázání předmětného pozemku do výlučného vlastnictví žalobce. Z toho důvodu se ani nemůže jednat o žalobcem v dovolání namítané tzv. opomenuté důkazy.
14. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
15. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 31. 3. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu