22 Cdo 3345/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L.
K., zastoupeného Mgr. Janem Knoblochem, advokátem se sídlem v Plzni,
Boettingerova 26, proti žalované M. Š., zastoupené JUDr. Martinem Tocikem,
advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, o vypořádání společného
jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C
37/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23.
ledna 2013, č. j. 15 Co 513/2012-432, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí
vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací
řízení zastaveno.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 2. května 2012, č. j. 18 C 37/2008-372, ve výroku I. vypořádal společné
jmění manželů tak, že nemovité věci v tomto výroku specifikované přikázal do
podílového spoluvlastnictví účastníků, a to v poměru ideálních polovin. Ve
výrocích II. - IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce
rozsudkem ze dne 23. ledna 2013, č. j. 15 Co 513/2012-432, rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I. rozsudku
odvolacího soudu) a ve výroku IV. změnil tak, že žalované uložil povinnost
zaplatit náhradu nákladů řízení vůči státu a rozhodl, že náhrada nákladů řízení
vůči státu se žalobci nepřiznává (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem
III. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalované
uložil povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 149.992,- Kč k
rukám jejího zástupce. Proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
které je podle jeho názoru přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. Má za to,
že se napadeným rozhodnutím odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu a současně vyřešená otázka má být dovolacím soudem
posouzena jinak. Podle obsahu dovolání uplatňuje dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Podle jeho názoru měl odvolací soud rozhodnout tak, že právo na
náhradu řízení účastníkům nepřizná. Dovolatel připustil, že ačkoliv ve sporných
řízeních bývá rozhodováno o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci,
nezbývá manželům – v případě, že se nedohodnou – nic jiného, nežli aby se
obrátili k soudu se žalobou o vypořádání společného jmění manželů. Uvedl, že se
soudní praxe obecných soudů přiklání k tomu, že o přiznání práva na náhradu
nákladů řízení má být rozhodnuto tam, kde jeden z manželů nárokuje nepoměrně
více, než mu skutečně náleží. Dovolatel v dovolání argumentoval, že aplikace §
142 odst. 1 o. s. ř. je v konkrétním případě nepřiměřenou tvrdostí a soud měl
využít svého moderačního práva podle § 150 o. s. ř. Navrhl proto, aby dovolací
soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům
známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. ledna
2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v okolnosti, že rozhodnutí
odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení ve sporu o vypořádání
společného jmění manželů „vybočuje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu a současně má žalobce za to, že vyřešená právní otázka má být dovolacím
soudem posouzena jinak“.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že neměl o náhradě nákladů
odvolacího řízení rozhodnout podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s odkazem na plný
procesní úspěch žalované v odvolacím řízení, ale měl rozhodnout podle § 142
odst. 2 o. s. ř. tak, jak rozhodl soud prvního stupně. Případně měl odvolací
soud rozhodnout podle § 150 o. s. ř., neboť rozhodovací praxe soudů, včetně
dovolacího soudu, ustanovení § 150 o. s. ř. v těchto sporech aplikuje a jeho
nevyužití v dané věci představuje pro žalobce „nepřiměřenou tvrdost“.
Podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný
úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo
bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve
věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě
vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo
odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s
mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení
zcela nebo zčásti přiznat.
Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I.
ÚS 1441/11, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11 – 12, str. 421,
vyložil, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání
společného jmění manželů se vychází z principu procesního úspěchu ve věci (§
142 o. s. ř.). Použití § 150 o. s. ř. představuje výjimku z tohoto pravidla, a
nikoliv výchozí princip, na kterém by mělo být rozhodování o náhradě nákladů
řízení v těchto sporech založeno.
Závěr upřednostňující procesní úspěch ve věci ovšem není v soudní praxi
nikterak nový a sdílela jej v poměrech řízení o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví již dřívější soudní praxe (k tomu srovnej např. : Z rozboru a
zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém
spoluvlastnictví, ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71, uveřejněného pod č. 42/1972
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném směru byla soudní praxe
zcela ve shodě i se závěry vyslovenými v odborné literatuře (k tomu srovnej
např. : Soukup, J. v : Handl, V., Rubeš, J. : Občanský soudní řád. Komentář. I.
díl. Praha : Panorama : 1985, str. 644).
Pokud se dovolatel dovolával použití ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.
pro rozhodnutí o náhradu nákladů řízení odvolacího řízení, je tato jeho námitka
zjevně nedůvodná.
Aplikace ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. dopadá na případy, kdy měl
účastník řízení plný procesní úspěch ve věci, zatímco použitelnost ustanovení §
142 odst. 2 o. s. ř. je podmíněna částečným procesním úspěchem ve věci.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil;
žalovaná tedy měla v odvolacím řízení plný úspěch a podmínky pro aplikaci § 142
odst. 2 o. s. ř. nebyly naplněny. Jestliže účastník řízení podává odvolání
proti rozhodnutí soudu prvního stupně, je mu obsah tohoto rozhodnutí znám,
uplatňuje proti němu námitky a musí si být vědom toho, že v případě neúspěchu v
odvolacím řízení ho bude stíhat povinnost k náhradě nákladů řízení. Tím spíše
toto východisko platí pro dovolací řízení, směřuje-li dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jenž potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního
stupně, neboť v takovém případě je v jeho neprospěch rozhodnutím soudu prvního
stupně i soudu odvolacího; tím spíše si musí být vědom možné povinnosti k
náhradě nákladů dovolacího řízení v případě, že dovolání nebude shledáno
důvodným či přípustným.
Nedůvodná je i dovolací námitka, podle níž měl odvolací soud aplikovat
ustanovení § 150 o. s. ř., neboť takovému postupu nasvědčuje i judikatura
dovolacího soudu.
Dovolací soud totiž ve své judikatuře zcela ustáleně a bez jakýchkoliv
pochybností vychází při rozhodování ve věcech vypořádání společného jmění
manželů z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a reflektuje procesní úspěch
účastníků v dovolacím řízení bez aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. (k tomu
srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. května 2008,
sp. zn. 1681/2007, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. března
2007, sp. zn. 22 Cdo 2921/2005, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 4. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 25. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 1357/2008, rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 3. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 153/2009, rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo
648/2012, všechny uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz, a řadu rozhodnutí dalších). Dovolatel ostatně v dovolání ani
žádným způsobem nenaznačuje a nekonkretizuje, v čem by měla spočívat
nepřiměřená tvrdost postupu odvolacího soudu, jestliže o náhradě nákladů
nerozhodl podle ustanovení § 150 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2013
Mgr. Michal K
r á l í k, Ph.D.
předseda senátu