22 Cdo 3359/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci
žalobce D. P., bytem v P., zastoupeného Mgr.Vojtěchem Veverkou, advokátem se
sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti žalované Š. P., bytem v P.,
zastoupené JUDr. Veronikou Faltysovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě
1, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9
pod sp. zn. 10 C 131/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 7. dubna 2010, č. j. 62 Co 422/2009-143, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
června 2009, č. j. 10 C 131/2006-112, vypořádal společné jmění účastníků jako
bývalých manželů. Určil, že do výlučného vlastnictví žalované se přikazuje
pohledávka vůči Městské části Praha 9 ve výši 763.533,- Kč, a žalované uložil
povinnost, aby žalobci na vyrovnání jeho podílu zaplatila 107.266,50 Kč.
Soud prvního stupně rozhodl na základě zjištění, že účastníci byli nájemci
bytu, v němž v roce 1999 provedli rekonstrukci za 1.035.415,- Kč. Z toho
zaplatila žalovaná 549.000,- Kč ze svých výlučných prostředků. Účastníci se s
pronajímatelem dohodli, že pohledávka na náhradu investice bude započítávána na
nájemné (že tak bude umořována). K právní moci rozsudku o rozvodu účastníků,
tj. k 26. 7. 2003, zbývalo z pohledávky vůči pronajímateli 763.632,- Kč
(umořeno bylo 214.533,- Kč). Jediným nájemcem bytu je nyní žalovaná, která byt
po celou dobu od rozvodu výlučně užívá. Soud prvního stupně se řídil předchozím
zrušovacím rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, č. j. 22 Cdo
3554/2008-85. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „pohledávka ve vztahu ke
třetí osobě (pronajímateli bytu)... není ničím jiným než majetkovým právem –
aktivem ve smyslu § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., jež se stalo součástí
společného jmění účastníků, jestliže alespoň část uvedených investic byla
vynaložena ze společných prostředků účastníků, t. j. ze zdrojů jejich
společného jmění. Oba účastníci jsou pak ve vztahu k pronajímateli společnými
(solidárními) věřiteli ve smyslu § 145 odst. 4 ObčZ.... z přikázání pohledávky
některému z manželů pak logicky plyne povinnost soudu, aby tomuto manželovi
uložil povinnost zaplatit druhému na vyrovnání stanovenou částku, t. j. aby
účastníky i vypořádal.“
Soud prvního stupně vypočetl částku na vyrovnání podílů tak, že od celkové
investice 1.035.415,- Kč odečetl investici žalované 549.000,- Kč a částku
271.882,- Kč umořenou bydlením. Výslednou částku 214.533,- Kč pak vydělil dvěma.
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil. Neztotožnil se s názorem žalobce, že částka
549.000,- Kč by neměla být odečtena v plném rozsahu, nýbrž poměrně, jelikož při
takovém postupu by částka zbylá po odečtu zahrnovala jak prostředky ve
společném jmění manželů, tak i zbylou část z částky 549.000,- Kč, což by
odporovalo § 149 odst. 2 a 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a za důvodné
podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“),
neboť rozsudek řeší otázku, která dosud v judikatuře dovolacího soudu nebyla
jednoznačně vyřešena; žalobce má přitom za to, že odvolací soud ji vyřešil
nesprávně.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou a řádně
zastoupenou osobou, nejprve zkoumal, zda je podle § 237 odst. 1 písm. c) a
odst. 3 o. s. ř. přípustné.
Otázku, kterou žalobce v dovolání podrobněji rozvinul, lze shrnout takto: jak
má být vypořádán vnos jednoho z manželů na společnou věc (pohledávku), jestliže
se hodnota této věci před zánikem manželství snížila. Tato otázka je sice v
soudní praxi již dlouhodobě vyřešena, avšak odvolací soud rozhodl v rozporu s
tímto řešením. Dovolání je tudíž podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s.
ř. přípustné a zároveň podle § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. důvodné.
Odvolací soud nerespektoval ustálenou soudní praxi, vyjádřenou již ve
stanovisku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. února 1972, sp. zn. Cpj 86/71
(uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/1972), a v
novější době např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004, sp. zn.
22 Cdo 1037/2004 (uveřejněném na internetových stránkách www.nsoud.cz):
„Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci (např. v důsledku opotřebení
společným užíváním) nižší, než byla její původní hodnota, bylo by třeba k tomu
přihlédnout a náklady, které na ni jeden z manželů ze svých prostředků
vynaložil, by se nehradily v plné výši, nýbrž jen ve výši redukované podle
poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty věci.“
Zmenšila-li se tedy (byla-li spotřebována) hodnota společné pohledávky,
zmenšila se (byla spotřebována) i hodnota nákladu žalované na společnou
pohledávku. Náklad proto nemůže být žalované nahrazen celý.
Odvolací soud proto měl náhradu za náklad žalované snížit (redukovat), a to v
tom rozsahu, v jakém se do zániku společného jmění snížila pohledávka. To
znamená v rozsahu 26,25 % (na 73,75 %). Náhrada za náklad tak má činit
404.887,50 Kč.
Postup při výpočtu částky na vyrovnání podílu žalobce měl být proto následující:
Ke dni právní moci rozvodu zbývalo ze společné pohledávky účastníků 763.632,-
Kč; v rozsahu 214.533 Kč byla pohledávka za trvání společného jmění
spotřebována užíváním bytu (vzhledem k tomu, že trvalo majetkové společenství
manželů, je nerozhodné, který z manželů byt užíval). Protože se vypořádává
majetek, který měli účastníci v době zániku jejich společného jmění, tj. v
okamžiku právní moci rozsudku o jejich rozvodu, vypořádává se pohledávka právě
ve výši 763.632 Kč. Od tohoto majetku je třeba podle § 149 odst. 2 věty druhé
obč. zák. odečíst to, co na něj ze svého vynaložila žalovaná, a to v redukované
výši, tedy částku 404.887,50 Kč. Společný majetek, který je třeba rozdělit mezi
účastníky, vyjadřuje tudíž částka 358.744,50 Kč. Protože tento majetek byl
přikázán žalované, která jej také od zániku manželství užíváním bytu
spotřebovává, musí žalovaná žalobci na vyrovnání podílů zaplatit polovinu jeho
hodnoty, tedy 179.372,25 Kč.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a
odst. 1 písm. b) o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud
jej proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věta
první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ač na stejném
nesprávném právním posouzení spočívá i rozsudek soudu prvního stupně, dovolací
soud jej nezrušil, neboť nesprávnost je bez potřeby dalšího zjišťování
skutkového stavu napravitelná v odvolacím řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu