22 Cdo 3368/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobce Z. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému České
republice – P. f. České republiky, o určení vlastnického práva k nemovitosti,
vedené
u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 156/2006, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne
5. dubna 2007, č. j. 15 Co 153/2007-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pelhřimově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
9. ledna 2007, č. j. 1 C 156/2006-54, určil, že žalobce je výhradním vlastníkem
nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro V., Katastrální pracoviště P., v
katastru nemovitostí na LV č. 2184 pro obec a kat. území P. jako pozemková
parcela č. 1986 – trvalý travní porost. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že v řízení o projednání dědictví po L.
S., zemřelé, matce žalobce, vedeném u Státního notářství v P. pod sp. zn. 3 D
99/80, účastníci dědického řízení prohlásili, že zůstavitelka vlastnila spolu s
pozůstalým manželem v bezpodílovém spoluvlastnictví louku č. 1986 v kat. území
P., která není v evidenci nemovitostí označena na příslušném listu vlastnictví
pro obec P. a nachází se mimo zastavěnou část obce. Rozhodnutím Státního
notářství v P. z 10. 3. 1980, které téhož dne nabylo právní moci, tento pozemek
o výměře 2749 m2 nabyl žalobce, který jej v té době také užíval. Podle notářky
JUDr. M. R., pokud některé pozemky v té době nebyly evidovány v evidenci
nemovitostí, jednalo se o pozemky, které byly v socialistickém užívání a při
projednávání dědictví se vycházelo buď ze starých listin, nebo z prohlášení
účastníků, nebo pozemnostního archu. V katastru nemovitostí na LV č. 2184 pro
obec a kat. území P. je u pozemku parc. č. 1986 – trvalý travní porost o výměře
2661 m2 veden duplicitní zápis vlastnictví, jednak ve prospěch žalobce podle
označeného rozhodnutí Státního notářství v P. z 10. 3. 1980, jednak ve prospěch
žalovaného podle rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově ze 6. 10. 2000, sp.
zn. D 395/2000. Předmětný pozemek užívali rodiče žalobce již od padesátých let
minulého století, po roce 1980 jej užíval žalobce. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobce sporný pozemek vydržel, neboť držby pozemku se chopil na
základě dědického rozhodnutí a po dobu nejméně deseti let nepřetržitě s ním
nakládal jako s vlastním. S ohledem na tento závěr považoval za bezvýznamné
řešit otázku, zda sporný pozemek nabyli řádně jeho rodiče. Podle soudu prvního
stupně proto nebylo zapotřebí blíže se zabývat zápisem z 27. 9. 1951, podle
kterého měl být předmětný pozemek v roce 1951 zahrnut mezi pozemky vykoupené od
J. L., když k výkupu pozemků oficiálně nedošlo a pozemek byl i nadále evidován
na původního vlastníka J. L., ani směnnou z 18. 2. 1973, týkající se jiných
nemovitostí, než předmětného pozemku. K projednání dědictví po J. L. došlo v
roce 2000 poté, co byl rozhodnutím soudu prohlášen za mrtvého. Předmětný
pozemek podle dědického rozhodnutí připadl státu jako odúmrť v době, kdy již
uplynula vydržecí doba, po kterou pozemek držel žalobce
a žalovaný držbu nevykonával.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, jako soud
odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 5. dubna 2007, č. j. 15 Co
153/2007-73, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle názoru odvolacího
soudu soud prvního stupně „dostatečným způsobem neodlišil skutečnosti
vztahující se pouze k držbě a skutečnosti vztahující se k oprávněnosti držby“.
Z odborné literatury i judikatury Nejvyššího soudu ČR (dále „Nejvyšší soud“)
vyplývá, že „o dobré víře lze hovořit tam, kde držitel drží věc v omylu, že mu
věc patří, a jde přitom o omyl omluvitelný. … Pokud omyl přesahuje rámec
běžného, obvyklého, posuzování věci, není omluvitelný. Držitel, který drží věc
na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv se
zřetelem ke všem okolnostem, a proto nemůže být držitelem oprávněným“. Obsah
rozhodnutí Státního notářství v P. z 10. 3. 1980, sp. zn. 3 D 99/80, jakož i
další listiny v tomto spise obsažené, nesvědčí o dobré víře žalobce se zřetelem
ke všem okolnostem. Pokud se v tomto rozhodnutí uvádí, že louka v kat. území P.
o výměře 2749 m2, kterou převezme žalobce, není uvedena v evidenci nemovitostí
u Střediska geodézie v P. zřejmě omylem, pak toto vysvětlení se podle obsahu
dědického spisu neopírá o žádné relevantní zjištění u střediska geodézie.
Jestliže žalobce po vydání tohoto rozhodnutí byl přesvědčen, že je vlastníkem
předmětného pozemku, nejde
o omyl omluvitelný a žalobce z objektivních hledisek nelze považovat za
oprávněného držitele. Žalobce spolu s dalšími dědici totiž prohlášením, že
uvedená louka byla v bezpodílovém spoluvlastnictví jeho rodičů, „vytvořil pro
sebe nabývací titul k předmětnému pozemku“. Tvrzení žalobce o existenci listiny
o výměně pozemků nebyla podpořena žádným jiným listinným důkazem, ani svědeckou
výpovědí. Odvolací soud učinil závěr, že žalobce vlastnické právo k předmětnému
pozemku nevydržel a své vlastnické právo k němu neprokázal.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Namítl, že v řízení před soudem prvního stupně bylo
prokázáno, že rodiče žalobce užívali předmětný pozemek cca 30 let před vydáním
dědického rozhodnutí. Dnes nelze zjistit, z jakého právního titulu se chopili
držby tohoto pozemku, žalobce si však vybavuje, že podle jeho otce měla být
ohledně tohoto pozemku uzavřena směnná smlouva. Prohlášení dědiců fakticky mělo
původ v tvrzení otce žalobce, že jemu a jeho manželce pozemek patří. Po
dědicích nebylo možno spravedlivě požadovat, aby sami u střediska geodézie a v
pozemkových knihách dohledávali, kdo je vlastníkem pozemku. Navíc se spoléhali
na státní notářství, že si vlastnické právo zůstavitelky ověří. Poukázal na to,
že od roku 1951 do roku 2000 se o předmětný pozemek nikdo nezajímal, pozemek
obhospodařoval a platil daně žalobce a jeho právní předchůdci, tudíž žádným
způsobem nemohla být otřesena dobrá víra žalobce, že je jeho vlastníkem.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §
242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
C. H. Beck Praha, (dále jen „Soubor rozhodnutí“) pod C 8 dovodil, že „za
skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu
ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb.
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak
nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba
rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak
i dokazování u soudu odvolacího“. Pro dovolací řízení jsou významné jen ty
námitky, které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru
rozhodnutí pod C 638). Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné pro
posouzení dovolacího důvodu z hlediska § 241a odst. 3 OSŘ.
Skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při rozhodování, mají oporu v
provedeném dokazování. Ostatně žalobce v dovolání ani neuvedl, které konkrétní
skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování nemá. Dovolací důvod podle §
243a odst. 3 OSŘ v daném případě nebyl dán.
Podle judikatury Nejvyššího soudu, založené usnesením z 27. 2. 2002, sp. zn. 22
Cdo 1689/2000, publikovaným v Souboru rozhodnutí pod C 1068, platí, že není-li
právní posouzení oprávněnosti držby odvolacím soudem zjevně nepřiměřené, není
důvodu, aby se dovolací soud podrobněji správností takového posouzení zabýval.
Tak je tomu i v daném případě.
Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem
věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout
vlastnické právo. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn.
22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí pod C 1067.
Dovolací soud ve shodě s názorem odvolacího soudu vyšel z toho, že rodiče
žalobce se nemohli stát oprávněnými držiteli předmětného pozemku, neboť jim k
tomu nesvědčil žádný právní titul. Pokud pak otec žalobce spolu s ním a
sestrou žalobce při projednávání dědictví přesto sdělili, že do pozůstalosti po
matce žalobce náleží předmětný pozemek, nemohlo jít o prohlášení vyplývající z
omluvitelného právního omylu. Jestliže pak jen na základě takového prohlášení
bez jakékoliv opory v operátech evidence nemovitostí či jiných podkladů byl
předmětný pozemek zahrnut do dědictví, nemůže být právním titulem zakládajícím
dobrou víru žalobce dědické rozhodnutí, na jehož základě byl žalobce zapsán
jako vlastník předmětného pozemku. Všichni účastnící dědického řízení museli
totiž vědět, že rozhodnutí státního notářství je v tomto ohledu postaveno pouze
na jejich nepodloženém tvrzení – přihlášení pozemku do dědictví. Toto
rozhodnutí tudíž nemohlo být pro takového účastníka dědického řízení, který se
stal dědicem předmětného pozemku, titulem oprávněné držby. Proto se držba
předmětného pozemku žalobcem nemohla stát oprávněnou a vést k vydržení.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ
dovolatel nenamítal a ani dovolací soud je neshledal.
Dovolací soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce
nebyl úspěšný a žalovanému náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. března 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu