22 Cdo 3440/2024-205
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně O. V., zastoupené Mgr. Markétou Pekařovou, advokátkou se sídlem v Kosmonosech, Tyršova 434/27, proti žalovanému L. V., zastoupenému JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404/15, o určení práv k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 386/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2024, č. j. 28 Co 161/2024-170, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč k rukám jeho zástupkyně, JUDr. Zdeňky Mikové, advokátky se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404/15, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 15 C 386/2023-90, zamítl žalobu, dle které mělo být určeno, že žalobkyně je oprávněna užívat k bydlení, evidování údaje o svém trvalém pobytu, k podnikání a umístění místa podnikání (sídla firmy) nemovité věci v XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY a obec XY, vedeného u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, a to pozemek parc. st. č. XY o výměře 143 m2, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY v XY na pozemku parc. č. st. XY, pozemek parc. č. XY - zahrada o výměře 1 503 m2 a pozemek parc. č. XY – trvalý travní porost o výměře 251 m2 - dále také „nemovité věci“ (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. 8. 2024, č. j. 28 Co 161/2024-170, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Soudy obou stupňů vyšly z takto zjištěného skutkového stavu: - Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 1. 2018, č. j. 14 C 186/2017-16, který nabyl právní moci dne 5. 2. 2018, bylo rozvedeno manželství účastníků.
- Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 3. 2019, č. j. 7 C 79/2018
-129, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2019, č. j. 28 Co 161/2019-266, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 28 Co 161/2019-279 (rozsudek nabyl právní moci dne 25. 11. 2019), bylo vypořádáno společné jmění manželů – dále „SJM“ (účastníků) tak, že nemovité věci byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného; dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, č. j. 22 Cdo 1130/2020-396 (toto usnesení je - shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). - Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. 8. 2020, č. j. 16 C 76/2020
-135, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 24 Co 226/2020-192, bylo rozhodnuto o vyklizení žalobkyně z nemovitých věcí; dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku odvolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2022, č. j. 26 Cdo 1040/2021-216 (tento rozsudek byl uveřejněn pod číslem 4/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
- Rozhodnutím Městského úřadu v XY ze dne 18. 6. 2021, č. j. MUDB 1185/2021, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 20. 1. 2022, č. j. 158583/2021/KUSK, sp. zn. SZ_099126/2021/KUSK, byl žalobkyni zrušen pod adresou bydliště žalovaného trvalý pobyt. O žalobě směřující proti označeným rozhodnutím rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 3. 2020, č. j. 43 A 24/2022-80, jenž nabyl dne 30. 3. 2023 právní moci. - Rozhodnutím Magistrátu města Mladá Boleslav, správního odboru a obecního živnostenského úřadu, ze dne 30. 12. 2022, č. j. ObŽÚ/U8040/2022/vp, bylo žalobkyni zrušeno živnostenské oprávnění s místem podnikání na adrese XY, XY.
4. Takto zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů (odvolací soud aprobací právního posouzení věci přijatého soudem prvního stupně) primárně poměřovaly splnění podmínky určovací žaloby, tj. zda má žalobkyně na navrhovaných určeních ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) naléhavý právní zájem. Soudy obou stupňů dospěly k závěru (soud prvního stupně po detailním předestření judikatury Nejvyššího soudu pojící se s institutem naléhavého právního zájmu, odvolací soud ztotožněním se s uplatněnou právní argumentací), že žalobkyně na navrhovaných určeních naléhavý právní zájem nemá, neboť určovací žaloba nemůže v konkrétním případě plnit preventivní funkci, jež je pro ni imanentní. Vysvětlily, že pevný právní základ pro vztahy účastníků byl již vytvořen pravomocnými soudními rozhodnutími v řízeních o vypořádání SJM a o vyklizení žalobkyně z nemovitých věcí. Pravomocná soudní rozhodnutí jsou přitom pro oba účastníky, tedy i pro žalobkyni, jakož i pro soudy a ostatní orgány, závazná (§ 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Žalobkyně volí pro uplatňování svých nároků určovací žalobu účelově, neboť se nikdy neztotožnila s rozhodnutími soudů ve shora označených věcech.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. Má za to, že
dovolání je přípustné pro řešení
- v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešených - pěti právních otázek, jež považuje za „zásadní“. Dovolatelka se táže: a) zda rozhodnutím soudu o vypořádání SJM a přikázáním nemovitých věcí jednomu z bývalých manželů bylo zasaženo do jejich práv, která oba manželé měli od počátku, tj. práva vlastnického, práva nemovitost užívat k bydlení, k evidenci údaje o trvalém pobytu a k evidenci místa podnikání/sídla firmy, b) zda příslušný katastrální úřad postupoval zákonným způsobem, pokud provedl výmaz zástavního práva zajišťujícího pohledávku spočívající v poskytnutí finančních prostředků na zaplacení vypořádacího podílu, pokud podání návrhu na výmaz zástavního práva předchází doručení pravomocného soudního rozhodnutí o vypořádání SJM katastrálnímu úřadu k zápisu vkladu vlastnického práva, c) zda má nesprávný postup katastrálního úřadu při zápisu změny vlastnického práva a výmazu zástavního práva vliv na existenci práva užívat nemovitost k bydlení, k evidenci údaje o trvalém pobytu a místu podnikání toho z manželů, kterému nebyly nemovité věci přikázány do vlastnictví, a zda je tímto nesprávným postupem založena existence naléhavého právního zájmu dovolatelky na navrhovaných určeních, d) zda je možné při nesouhlasu toho z manželů, kterému nemovité věci nebyly přikázány do výlučného vlastnictví, dosáhnout k žádosti druhého z manželů správním rozhodnutím zrušení údaje o trvalém pobytu a místu podnikání, pokud firma dovolatelky nebyla součástí SJM a dovolatelka začala s podnikáním během manželství se souhlasem bývalého manžela, e) jak bylo rozhodnuto o polovině nemovitých věcí, které měla dovolatelka právo vlastnit v situaci, kdy její návrh nebyl zamítnut, čímž soud jasně vyjádřil, že dovolatelka má právo vlastnit svůj dům jako žalovaný, a zda lze žalovaným tvrzené špatné vztahy nadřadit právu bývalých vlastníků.
Rozvinutou dovolací argumentaci žalobkyně shrnuje konstatováním, že „má naléhavý právní zájem na určení předmětných práv za prokázaný rozporem předchozích rozhodnutí (zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí, vyklizení z nemovitosti, zrušení evidence trvalého pobytu, zánik živnostenského oprávnění) s právním řádem, neboť její práva, jejichž určení se svou žalobou domáhá spojená a vyplývající z manželství a v něm existujícího jejího vlastnického práva k nemovitostem majetkovým vypořádáním nezanikla a stále trvají“.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaný ve vyjádření označuje dovolání „za zjevně bezdůvodné a nepřípustné“. Odkazuje na dosavadní průběh řízení a na předchozí pravomocně skončená řízení o vypořádání SJM a o vyklizení žalobkyně z nemovitých věcí, s jejichž výsledkem se dovolatelka nehodlá smířit. Uvádí, že určovací žaloba má šikanózní povahu a její úspěšnosti nelze přitakat již jen pro to, že na navrhovaných určeních, jimiž se žalobkyně snaží anulovat právní důsledky již pravomocně skončených věcí, nemá naléhavý právní zájem. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl „jako zjevně bezdůvodné“.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobkyně veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z výše uvedeného výkladu plyne, že dovolatel je ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16; obě rozhodnutí jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupná na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).
11. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání), přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
12. K problematice náležitostí dovolání, potažmo dovolacího přezkumu, sluší se odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), jimiž se připomíná, že úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž pod bodem 39 odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu).
Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu.“
13. Poměřováno konkluzemi ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, reflektujícími obsahové (esenciální) náležitosti dovolání coby mimořádného opravného prostředku iniciujícího přezkum v té které konkrétní věci, lze dospět v případě dovolání žalobkyně toliko k závěru, že je - usuzováno i při přijetí toho nejbenevolentnějšího přístupu k jeho obsahové argumentaci - věcně neprojednatelné, a tudíž vadné. Pokud jde o důvod dovolání, tedy vyložení toho, v čem tkví nesprávné posouzení věci přijaté odvolacím soudem (potažmo soudy obou stupňů), a které ustanovení hmotného nebo procesního práva vlastně bylo – dle úsudku dovolatelky – nesprávně aplikováno, pak dovolatelka zcela rezignovala na náležitý v ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř. upravený způsob kritiky právního posouzení věci, které přijal soud prvního stupně a odvolací soud jej aproboval. Byť je ustanovení § 80 o. s. ř. („Určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.“), jehož samotná aplikace postačovala k zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně na navrhovaných určeních práv, formulováno velmi obecně, bohatá a dlouhodobě konstantní judikatura Nejvyššího soudu zákonný (primární) předpoklad úspěchu určovací žaloby velmi podrobně reflektuje.
Z obsahu dovolání žalobkyně však není zřejmé, že by si vůbec uvědomila, že k nedůvodnosti její určovací žaloby posouzení naléhavého právního zájmu plně postačovalo, natož aby předestřela jakékoliv důvody osvětlující, že určovací žaloba bude plnit preventivní funkci a v čem konkrétně bude tato funkce naplněna, tj. zda a jak bude navrhovanými určeními oprávnění dříve společné nemovité věci užívat, evidovat si v nich údaj o trvalém pobytu a místu podnikání (sídlu firmy) eliminován stav ohrožení práva či nejistoty v právním poměru žalobkyně a žalovaného nebo bude vytvořen pevný právní rámec, jenž by byl zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků, přičemž tento rys imanentní právě podmínce naléhavého právního zájmu bude určovací žaloba plnit lépe než jiné právní prostředky.
Žalobkyně sice v závěru textu dovolání zmiňuje, že „má naléhavý právní zájem na určení předmětných práv za prokázaný rozporem předchozích rozhodnutí (zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí, vyklizení z nemovitosti, zrušení evidence trvalého pobytu, zánik živnostenského oprávnění) s právním řádem, neboť její práva, jejichž určení se svou žalobou domáhá spojená a vyplývající z manželství a v něm existujícího jejího vlastnického práva k nemovitostem majetkovým vypořádáním nezanikla a stále trvají“, nicméně takové konstatování nevyhovuje požadavku vtělenému do ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř. na způsob uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
14. Již nesplnění povinnosti dovolatelky řádným způsobem uplatnit dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) má za následek absenci esenciální náležitosti dovolání, jež sama o sobě rezultuje v závěr o věcně neprojednatelném dovolání a jeho odmítnutí pro vady. Bez vlivu na tento závěr se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda ve světle požadavků plynoucích z ustanovení § 237 o. s. ř. a judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu rekapitulované v bodech 11 a 12 odůvodnění tohoto usnesení, dovolatelka náležitě vymezila i druhou nezbytnou obsahovou náležitost dovolání, tj. některý z důvodů jeho přípustnosti (§ 237 o.
s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.). Formálně vzato, žalobkyně sice s odkazem na § 237 o. s. ř. vymezuje pět právních otázek, jež - dle jejího úsudku - nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešeny (a logicky tudíž nemohla řešení takových otázek spojit s konkrétními rozhodnutími dovolacího soudu), nicméně na žádné z nich není rozsudek odvolacího soudu založen a žádná z nich není navíc způsobilá zpochybnit odvolacím soudem aprobovaný závěr soudu prvního stupně, že na navrhovaných určeních práv nemá žalobkyně naléhavý právní zájem.
V poměrech přítomné právní věci tak absentuje ve vztahu ke všem pěti dovolatelkou vymezeným právním otázkám obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Pokud by tudíž dovolání nebylo vadné, bylo by pro všechny dovolatelkou vymezené otázky nepřípustné.
15. Dovolatelka vzdor důvodům, pro které soudy obou stupňů neshledaly na její určovací žalobě naléhavý právní zájem, stále trvá na tom, že o vypořádání SJM účastníků a jejím vyklizení z nemovitých věcí přikázaných do výlučného vlastnictví žalovaného, o nichž bylo pravomocně rozhodnuto všemi funkčně příslušnými soudy obecné justiční soustavy (a dovolatelka neuspěla ani se svými stížnostmi k Ústavnímu soudu – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1993/20, a ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1606/22), bylo rozhodnuto věcně nesprávně. Přitom stále odmítá přijmout fakt, že pravomocnými soudními rozhodnutími je vázána (stejně jako žalovaný a v rozsahu závaznosti pro účastníky řízení i všechny soudy a jiné orgány - viz § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Setrvalý odpor k právnímu stavu živený subjektivním pocitem křivdy, z něhož pramení požadavek na další zaručené bydlení a užívání dříve společných nemovitých věcí, pak nemá oporu v právním řádu a ani ústavním pořádku. Ostatně odvolací soud se snažil - nad rámec bazálního posouzení naléhavého právního zájmu na určovací žalobě - přiléhavě žalobkyni v reakci na její odvolací námitky vysvětlit, že zachování práv, jejichž určení se žalobkyně domáhá, jde proti samotné podstatě institutu vlastnického práva, jež žalovanému poskytuje ochranu proti třetím osobám a v mezích právního řádu i proti zásahům do jeho jednotlivých obsahových složek (viz § 1012 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Opakující se námitky, jež poněkud neobratně dovolatelka projektuje do otázek ad a) až ad e) - viz výše – nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání z důvodu snahy uskutečnit revizi pravomocně rozhodnutých věcí a právních následků z nich vyplývajících, včetně nesouvisející polemiky se způsobem zápisu věcných práv do katastru nemovitostí a úkonů provedených příslušnými správními orgány na poli evidence trvalého pobytu a místa podnikání.
16. Nejpodstatnějším ovšem zůstává, že vyhovění určovací žalobě v poměrech projednávané věci by zcela popřelo její judikatorně ukotvenou preventivní funkci, neboť stěží si lze v praxi představit ilustrativnější případ nedostatku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, bylo-li by přes právní stav navozený pravomocnými soudními rozhodnutími a nesouhlas výlučného vlastníka nemovitých věcí určeno, že vyklizený bývalý spoluvlastník (v režimu SJM) i nadále může do jednotlivých subjektivních práv výlučného vlastníka zasahovat. V takové situaci by bylo přijetí úpravy garantující existenci pevného právního rámce a zamezení vzniku budoucích sporů mezi účastníky jen sotva myslitelné.
17. Z uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně je vadné (věcně neprojednatelné); Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. Jelikož žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací soud potvrdil i výrok o nákladech řízení II rozsudku soudu prvního stupně, jakož i ve vztahu k výroku II o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
19. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 21. 1. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu