22 Cdo 349/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve
věci žalobce Ing. M. M., zastoupeného advokátem, proti žalované D. M.,
zastoupené advokátem, o určení spoluvlastnictví k nemovitosti, vedené u
Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 77/2001, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2003, č. j. 31 Co
122/2003-240, ve znění usnesení z 22. ledna 2004, č. j. 31 Co 126/2002, 31 Co
122/2003-277, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. května 2003, č. j. 31 Co
122/2003-240, ve znění usnesení z 22. ledna 2004, č. j. 31 Co 126/2002, 31 Co
122/2003-277, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. listopadu
2002, č. j. 8 C 77/2001-202, ve znění usnesení ze dne 17. prosince 2003, č. j.
8 C 77/2001-273, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal určení, že je rovnodílným spoluvlastníkem níže uvedeného
rodinného domu. Ačkoliv ohledně jeho výstavby uzavřeli jako objednatelé spolu
se žalovanou se stavební firmou dvě smlouvy o dílo a společně se podíleli
financování stavby, byla v příslušném listu vlastnictví, vedeném Katastrálním
úřadem v M., jako jediný vlastník domu po jeho kolaudaci zapsána žalovaná,
která jeho právo popírá.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
20. listopadu 2002, č. j. 8 C 77/2001-202, ve znění usnesení ze dne 17.
prosince 2003, č. j. 8 C 77/2001-273, zamítl žalobu „na určení, že žalobce je
spoluvlastníkem ½ stavby rodinného domu čp. 946 v T. ulici v K., postavené
na pozemku č. 1607/75 v k. ú. K.“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci žili v době výstavby domku
v „družském poměru“ a měli shodný úmysl postavit dům na pozemku ve vlastnictví
žalované. Žalobce se podílel na obstarání technických záležitostí týkajících se
výstavby domu; společně se žalovanou uzavřel smlouvu o hypotečním úvěru a
podílel se na financování stavby. Soud konstatoval, že veškeré následně
vystavené doklady, a to zástavní smlouvy a kolaudační rozhodnutí nesvědčily ve
prospěch žalobcova spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti; neprokázal, že by
se žalovanou uzavřel dohodu o vzniku spoluvlastnictví, která sice nemusela mít
písemnou formu, ale bylo nezbytné prokázat, že existoval shodný projev vůle
účastníků směřující k založení podílového spoluvlastnictví (R 16/1983 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Uzavřel, že ze samotné smlouvy o dílo nelze
na vznik spoluvlastnictví k dané nemovitosti usuzovat.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl k odvolání žalobce rozsudkem ze
dne 13. května 2003, č. j. 31 Co 122/2003-240, ve znění usnesení ze dne 22.
ledna 2004, č. j. 31 Co 126/2002, 31 Co 122/2003-277, tak, že rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. Jeho skutková zjištění shrnul tak, že vlastnicí stavebního pozemku byla
žalovaná, které bylo vydáno stavební povolení na stavbu domu na této parcele.
Stavba vznikla společnou účastí obou účastníků, kteří uzavřeli se stavební
firmou dvě smlouvy o dílo, na základě nichž firma dům postavila. Stavbu
finančně zálohovala ve výši 1,108.000,- Kč ze svých peněz žalovaná a obnosem
2,000.000,-Kč ji financovali oba účastníci společně z úvěru, poskytnutého jim
peněžním ústavem. Tento úvěr splácela žalovaná a žalobce se na jeho úhradě
podílel nezjištěnou částkou. K zajištění úvěru oba uzavřeli dvě zástavní
smlouvy, v nichž jako zástavce a vlastník zastavovaných nemovitostí byla
uvedena žalovaná. Kolaudační rozhodnutí vydal příslušný stavební úřad jako
stavebníku pouze žalované, která byla posléze jako vlastnice domku zapsána v
příslušném listu vlastnictví. Nebylo prokázáno, že by účastníci řízení spolu
uzavřeli dohodu o vzniku spoluvlastnictví k předmětnému domu. Odvolací soud se
ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, opřeným o § 132 odst. 1
občanského zákoníku (dále „ObčZ“) a rozhodnutí R 16/1983. Uzavřel, že pouze na
základě smlouvy o dílo, bez existence dohody o založení spoluvlastnictví, nelze
dovodit vznik podílového spoluvlastnictví účastníků. Ti uzavřeli smlouvu o dílo
podle § 631 a násl. ObčZ, ale taková smlouva řešila pouze vztahy mezi
objednateli a zhotovitelem, nikoliv spoluvlastnické vztahy mezi objednateli.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Uvádí, že
prokázal, že smlouvu o výstavbě domu s dodavatelskou firmou uzavřeli s
žalovanou společně, stejně jako úvěrovou smlouvu k financování výstavby. Jejich
společná činnost, vedoucí ke vzniku podílového spoluvlastnictví domku,
nespočívala v jeho faktické výstavbě, ale ve společném financování. Připomíná,
že žili se žalovanou v době výstavby ve společné domácnosti v „družském
poměru“. Za nesprávný považuje názor odvolacího soudu, že mezi účastníky řízení
neexistovala dohoda o tom, že se stanou podílovými spoluvlastníky domu.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek
odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná namítá, že skutková zjištění soudů obou stupňů
mají oporu v provedeném dokazování; toto tvrzení v podrobnostech rozvádí odkazy
na jednotlivé důkazy. Navrhuje, aby dovolací soud žalobcovo dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. b) OSŘ, že je podle obsahu dovolání uplatněn dovolací důvod upravený v §
241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a
podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené
rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Při posuzování věci soudy přihlížely k rozhodnutí publikovanému pod č. 16/1983
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého platí: „Pre posúdenie
vzniku podielového spoluvlastníctva k domu alebo inej stavbe postavenej
spoločnou činnosťou viacerých osôb je rozhodujúca dohoda uzavretá medzi
nimi o založení spoluvlastníckych vzťahov. Táto dohoda nemusí byť písomná.
Nie je ani potrebné, aby sa v nej účastníci vopred dohodli o veľkosti
spoluvlastníckych podielov pred dokončením stavby“. V rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 1312/96, se uvádí: „V
rozhodovací praxi soudů se prosadil i názor, že vlastníkem stavby může být
nejen osoba odlišná od vlastníka pozemku (srov. např. rozhodnutí uveřejněné
pod číslem 155/1953 Sbírky rozhodnutí Československých soudů, jakož i
závěry z rozboru a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů SSR ve věcech
ochrany vlastnictví k nemovitostem a stanoviska občanskoprávního kolegia
bývalého Nejvyššího soudu SSR z 27. 6. 1972, Cpj 57/71, uveřejněné pod
číslem 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež tu připouštěly
analogické uplatnění ustanovení 125 zákona č. 141/1950 Sb., o nabytí
vlastnictví zpracováním), ale může jím být též osoba odlišná od té, která
vystupovala jako stavebník ve stavebním řízení (srov. rozhodnutí uveřejněné
pod číslem 47/1964 Sbírky rozhodnutí Československých soudů - dále též
jen \"R 47/1964\"). Jinak řečeno, nebylo (a ani dnes není) vyloučeno, aby
osoba, která financuje stavbu z vlastních prostředků, případně ji buduje z
vlastního materiálu a podílí se na ní vlastní prací, se stala vlastníkem
stavby přesto, že stavební povolení bylo uděleno (a kolaudační rozhodnutí
posléze vydáno) na jméno osoby jiné, a to i tehdy, vznikla-li tato situace
obcházením stavebních předpisů (u vědomí, že osobě, která ve
skutečnosti stavbu vybudovala pro sebe, by stavební povolení vydáno
nebylo). Rozhodující tedy je, zda příslušná osoba zpracovala stavební
materiál (zpracováním věci v právním smyslu se typicky rozumí právě
použití materiálu k výrobě nové věci, lhostejno, zda je takto zpracován
materiál cizí nebo vlastní), s úmyslem vytvořit novou věc zpracováním pro
sebe. Konkurenci více osob, které tvrdí, že se podílely na zpracování věci
s úmyslem vlastnit novou věc (jako celek) pro sebe, je nutno řešit
(mutatis mutandis) v intencích výkladu podaného např. v rozhodnutí
uveřejněném pod číslem 16/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov.
také R 47/1964) - tedy především posouzením otázky, jaký právní poměr
existoval mezi těmito osobami, a zda a v jakém směru se případně dohodly o
založení vlastnických či spoluvlastnických vztahů ke stavbě“.
Vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s (právně
relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (stavebník ve smyslu občanského
práva). Problém vzniká v případě, že takto uskuteční společně stavbu více osob,
aniž by mezi nimi byla ohledně právních vztahů k vytvořené stavbě uzavřena
výslovná dohoda. V takovém případě nelze prostě konstatovat, že
spoluvlastnictví nevzniklo, neboť by nebylo zřejmé, která z více osob
vytvářejících vlastní činností stavbu se stane jejím vlastníkem. Proto pokud
stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely
výslovnou dohodu, přičemž z okolností věci není zřejmé, že mělo jít o stavbu ve
vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby,
které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001).
Shora uvedená pravidla jsou v dané věci modifikována tím, že účastníci
nestavěli svépomocí, ale uzavřeli se stavebním podnikem smlouvu o zhotovení
věci na zakázku (§ 644 a násl. ObčZ), která je jedním z případů smlouvy o dílo
(§ 631 a násl. ObčZ). I když občanský zákoník otázku vlastnického práva u
smlouvy o dílo výslovně neupravuje, vyplývá z jeho obsahu, že vlastníkem
zhotovované stavby je objednatel, a to od počátku výstavby (viz Jehlička, O.,
Švestka, M., Škárová, M.: Občanský zákoník. Komentář. Osmé vydání, C. H. Beck
Praha 2003, s. 852, 862). Je-li objednatelů více, stávají se spoluvlastníky
stavby, nebylo-li ujednáno něco jiného. Uzavření smlouvy o zhotovení věci na
zakázku více objednateli v sobě zahrnuje i dohodu o nabytí spoluvlastnictví ke
zhotovované věci, nebylo-li, byť i konkludentně, ujednáno něco jiného.
V dané věci účastníci společně uzavřeli smlouvu o zhotovení stavby, oba se
podíleli na jejím financování a žalobce též zařizoval záležitosti týkající se
výstavby; odvolací soud konstatoval, že „předmětná stavba rodinného domu
vznikla společnou činností obou účastníků“. Za tohoto stavu pak nebylo na
žalobci, aby prokázal existenci dohody o vzniku podílového spoluvlastnictví,
ale bylo věcí žalované, která jej popírala, aby tvrdila a prokázala existenci
dohody o jejím výlučném vlastnictví k domu. Lze dodat, že skutečnosti uváděné
žalobcem v jeho výpovědi nevylučují vědomí účastníků (nebo alespoň žalobce) o
existenci spoluvlastnictví; pokud totiž uvádí úvahy o třech variantách
vypořádání vztahů mezi účastníky, může jít o varianty vypořádání podílového
spoluvlastnictví („…zůstanu spoluvlastníkem…nebo mě žalovaná přenechá výše
uvedený byt nebo vyplatí ze spoluvlastnického podílu“ – č. l. 170. Skutečnost,
že v rámci téže výpovědi se žalovaný zmínil o možnosti, že „se stanu
spoluvlastníkem“ pak nelze interpretovat izolovaně a dovozovat z ní, že se
spoluvlastníkem necítil).
Pokud tedy odvolací soud vyšel z názoru, že v dané věci bylo ke vzniku
podílového spoluvlastnictví třeba zvláštní smlouvy mezi účastníky, jejíž
existence nebyla doložena, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení věci.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda
senátu