22 Cdo 3542/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobce P. B., zastoupeného advokátem, proti žalované H. B., o
87.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13
C 282/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočka v Liberci ze dne 1. února 2006, č. j. 30 Co 675/2005-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce uvedl, že původně se žalovanou vlastnili dům s pozemky, a to
tak, že ideální čtvrtina byla v jeho výlučném vlastnictví a tři ideální
čtvrtiny náležely do jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Tyto
nemovitosti v 1986 vyměnili za jiný dům s pozemky, v roce 1998 se rozvedli a
dům s pozemky prodali v roce 2004 za kupní cenu 700.000,- Kč, kterou převzala
žalovaná. Žalobce je přesvědčen, že výměnou nabyl spoluvlastnický podíl k
nemovitostem v rozsahu ideální čtvrtiny do svého výlučného vlastnictví a
ideální tři čtvrtiny nabyli účastníci do bezpodílového spoluvlastnictví
manželů. Proto z kupní ceny 700.000,- Kč příslušelo žalobci 25 % za jeho
výlučný podíl a polovina ze společných 75 %, tj. 37,5 %, celkem 62,5 %, tedy
437.500,- Kč. Žalovaná mu však zaplatila jen 350.000,- Kč, a proto se domáhal,
aby jí bylo uloženo zaplatit mu ještě částku 87.500,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 1. března 2005,
č. j. 13 C 282/2004-35, žalobu zamítl a k odvolání žalobce Krajský soud v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem z 1. února 2006, č.
j. 30 Co 675/2006-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci za trvání manželství koupili
spoluvlastnické podíly k domu č. p. 2160 s pozemky v k. ú. V., a to v roce
1980 ideální polovinu od otce žalobce a v roce 1986 ideální jednu čtvrtinu od
bratra žalobce. Žalobci již před uzavřením manželství v roce 1972 daroval jeho
otec ideální čtvrtinu těchto nemovitostí. Za stavu, kdy do výlučného
vlastnictví žalobce náležela ideální čtvrtina nemovitostí a do bezpodílovou
spoluvlastnictví účastníků jako manželů tři čtvrtiny nemovitostí, uzavřeli
účastníci 11. 7. 1986 výměnnou smlouvu, podle které vyměnili tyto nemovitosti
za dům č. p. 181 s pozemky v k. ú. V. Ve smlouvě bylo uvedeno, že nemovitosti
nabývají oba účastníci s tím, že v evidenci nemovitostí bude vyznačeno, že
nemovitosti jsou v jejich bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Soud prvního
stupně dovodil, že smlouva je platným právním úkonem, podle kterého účastníci
nabyli vyměněné nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Odvolací
soud citoval § 143 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ“), podle kterého bezpodílové spoluvlastnictví
manželů tvoří majetek nabytý za trvání manželství jedním nebo oběma manžely s
výjimkou věcí mimo jiné získaných darem. Poukázal na to, že soudní praxe uznává
zásadu subrogace, resp. transformace, podle které ve výlučném vlastnictví má
každý z manželů i věc, kterou nově nabyl výměnou za původní věc v jeho výlučném
vlastnictví, a to ať už přímo výměnou věci za věc nebo nepřímo prostřednictvím
peněz – prodejem věci a nabytím nové věci za takto získané peníze. Pokud však
nová věc byla částečně pořízena z prostředků ve výlučném vlastnictví manžela a
částečně z prostředků společných, nabývají manželé do bezpodílového
spoluvlastnictví celou věc, bez ohledu na rozsah prostředků použitých z
bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V daném případě původní nemovitosti
nebyly celé ve výlučném vlastnictví žalobce, k jejich výměně došlo za trvání
manželství a účastníci se tak stali bezpodílovými spoluvlastníky nemovitostí
získaných výměnou. Pokud by chtěli dohodnout jiný vlastnický režim těchto
nemovitostí, byla by taková dohoda pro rozpor se zákonem – § 143 ObčZ –
neplatným právním úkonem podle § 39 ObčZ. Rozvodem manželství účastníků zaniklo
jejich bezpodílové spoluvlastnictví manželů, které nebylo vypořádáno jejich
dohodou ani rozhodnutím soudu. Nemovitosti tak podle zákonné domněnky (§ 149
odst. 4 ObčZ) přešly do jejich podílového spoluvlastnictví, každého k ideální
polovině. Jestliže následně účastníci nemovitosti prodali, každému z nich jako
podílovému spoluvlastníkovi náležela polovina kupní ceny, odpovídající výši
jeho podílu, tj. 350.000,- Kč, které žalobce od žalované převzal. Žalobce sice
také tvrdil, že „se dohodli se žalovanou, že každý z nich dostane z prodeje,
co zaslouží, tedy on o jednu čtvrtinu více.“ Žalovaná existenci takové dohody
popřela a žalobce přes poučení podle § 119a občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“), které mu soud prvního stupně poskytl, ke svému tvrzení žádné důkazy
nenabídl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost
dovozuje podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ s tím, že jde o rozhodnutí po právní
stránce zásadního významu. Dovolacím soudem nebyla dosud řešena otázka, zda
výměnou věci náležející zčásti do výlučného vlastnictví manžela a zčásti do
společného jmění manželů (správně bezpodílového spoluvlastnictví manželů) je
vlastnický režim k nově nabyté věci shodný, nebo zda nabývají manželé nově
nabytou věc do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jak dovodil odvolací
soud. Takový názor není správný, byť stejný uvádí také Občanský zákoník,
Komentář, Díl I, Praha, Panorama 1987, str. 506. Jde však o dobový výklad,
který neodpovídá politickým, společenským a ekonomickým změnám, ke kterým došlo
od roku 1986, kdy účastníci uzavřeli výměnnou smlouvu. Podle žalobce z toho
důvodu jsou rozhodnutí soudů obou stupňů také v rozporu s dobrými mravy. Kromě
toho se soudy měly rovněž zabývat otázkou, zda i pro případ „splynutí“
spoluvlastnického podílu žalobce k původním nemovitostem do nemovitostí
nabytých do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nevznikl žalobci při
pozdějším prodeji nemovitostí nárok na zaplacení částky odpovídající výši jeho
původního podílu, byť to nebylo ve smlouvě o prodeji nemovitostí výslovně
ujednáno. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou
oprávněnou
a řádně zastoupenou, zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1
OSŘ). V dané věci by připadala v úvahu jen přípustnost podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Rozsudek odvolacího soudu je ve shodě se stanoviskem bývalého Nejvyššího soudu
ČSR z 3. 2. 1972, Cpj 86/71, nazvaným K výkladu ustanovení občanského zákoníku
o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, publikovaném pod R 42/1972 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. K výkladu § 143 ObčZ Nejvyšší soud uvedl, že
„věci získané výměnou za věc nebo z výtěžku věci, která byla v osobním
vlastnictví jednoho z manželů, jsou nadále v osobním vlastnictví tohoto
manžela. Nejde tu totiž o nabytí nového majetku ani o rozmnožení dosavadního
majetku za trvání manželství, nýbrž o změnu, která nemá vliv na povahu těchto
věcí jako předmětu osobního vlastnictví. Při nabytí věci pomocí prostředků,
které byly vzaty jednak z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jednak z
osobního majetku některého z manželů, stávají se věci takto nabyté předmětem
bezpodílového spoluvlastnictví manželů bez ohledu na rozsahu použitých
prostředků z bezpodílového spoluvlastnictví.“ Dovolací soud nemá důvod, aby se
od tohoto výkladu odchyloval. Odpovídá i znění § 143 ObčZ. Výměnou věci, k níž
manžel nabyl darem jen spoluvlastnický podíl, a zbývající spoluvlastnický podíl
byl v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, šlo již o nabytí věci do
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a to nezbytně k věci celé, neboť zákon
jinou možnost nenabízel. Na těchto závěrech nic nemění ani rozsudek Nejvyššího
soudu z 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, uveřejněný pod R 49/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud uvedl, že „předmětem
bezpodílového spoluvlastnictví se stala věc, která byla sice zaplacena z
výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupní smlouvu uzavřeli oba
manželé a projevili také vůli nabýt věc do bezpodílového spoluvlastnictví.“
Nejvyšší soud zdůraznil, že jde o případ odlišný od těch, kdy jeden z manželů
kupuje pro sebe věc ze svých výlučných prostředků, tedy nabývá věc do svého
výlučného vlastnictví. Kromě toho je třeba připomenout, že i v uvedené věci
šlo o nabytí věci celé.
V citovaném stanovisku je dále uvedeno, že „právo každého z manželů
požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co vynaložil ze svého na společný majetek,
vyplývá přímo z ustanovení § 150 věta druhá ObčZ. Jestliže byla nějaká věc
získána za trvání manželství, náleží za podmínek uvedených v § 143 ObčZ rovněž
do bezpodílového spoluvlastnictví. Při jeho vypořádání je manžel, z jehož
prostředků byl tento náklad vynaložen, oprávněn toliko požadovat, aby mu byla
uhrazeno ze společného majetku to, co takto vynaložil.“
Žalobce mohl po rozvodu manželství účastníků, kterým došlo v roce 1998
k zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků i k nemovitostem nabytým
výměnou, vypořádat vnos, který na jejich získání vynaložil ze svého majetku,
daný cenou jeho spoluvlastnického podílu v roce 1986, dohodou, uzavřenou se
žalovanou ve tříleté lhůtě od zániku bezpodílového spoluvlastnictví, nebo v
této lhůtě podat návrh na jeho vypořádání u soudu (§ 149 odst. 2 a 3 ObčZ). To
neučinil, v roce 2001 tak nastoupilo vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
účastníků k těmto nemovitostem domněnkou (§ 149 odst. 4 ObčZ) a vnos již
nemohl uplatnit.
K námitce žalobce, že rozsudky soudů obou stupňů jsou v rozporu s
dobrými mravy, dovolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu z 28. 11.
2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod
C 1814. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „ukládá-li § 3 odst. 1 ObčZ, aby
práva
a povinnosti byly vykonávány v souladu s dobrými mravy, účastníkům
občanskoprávních (tedy hmotněprávních) vztahů, pak musí platit, že z hlediska
souladu či rozporu s těmito morálními pravidly nemohou být posuzována
rozhodnutí soudu, tedy akty aplikace práva, jimiž o návrzích rozhodují soudy
jako orgány k posuzování případného nesouladu výkonu práv a povinností s
morálními pravidly nadané.“
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s
judikaturou, dovolání proti němu není podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ
přípustné, a proto je Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/
OSŘ).
Žalované by náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však nevznikly
(§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ)
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu