22 Cdo 3559/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobců: a) M. A., Č., b) PhDr. I. D. L., P., c) JUDr. Z. K., P., d)
Albion property, s. r. o. se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1400/7, IČO:
27618528, e) R. M., P., f) H. S., P., g) Ing. L. D., P., h) H. P., P., ch) Ing.
C. M., P., i) Mgr. D. M., rozené V., P., j) O. M., P., k) Ing. V. Š., P., l) M.
P., P., m) Z. P., P., n) Ing. H. Ž., P., o) Ing. J. Ž., P., p) J. K., P., r) L.
K., P., ř) Z. S., P., s) J. S., P., š) I. S., P., t) I. K., P., ť) K. J., P.,
u) D. B., P., v) Z. P., P., w) J. Z., P., x) M. Š., P., y) J. P., P., z) P. H.,
P., ž) V. F., P., aa) R. S., P., bb) E. S., P., cc) Mgr. P. Z., P., dd) M. K.,
P., ee) Ing. F. K., P., všech zastoupených JUDr. Taťjánou Vojtovou, advokátkou
se sídlem v Praze 6, Karasovská 5/832, proti žalované obci Hlavnímu městu
Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, IČO: 00064581, zastoupené
JUDr. Františkem Gebauerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Tyršova 7, o zdržení
se imisí hluku a škodlivin, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn.
27 C 186/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
9. května 2012, č. j. 11 Co 49/2012-411, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. května 2012, č. j. 11 Co
49/2012-411, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 6. září 2011, č. j. 27 C 186/2008-366, uložil žalované povinnost zdržet se
rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci – v P., v úseku mezi
mostem B. a křižovatkou V. tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického
tlaku (ALAeg,t) pro chráněné vnitřní prostory staveb domu č. p. 1159, 1146,
1400, 1160, 1447, 1448, 1484, 1158, 1444, 2068, 1107, 1361, 1397, 1362, 1363 a
1374 v k. ú. L. v P., obci P., v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 45 decibelů
(A) v době od 6.00 hodin do 22.00 hodin a 35 decibelů (A) v době od 22.00 hodin
do 6.00 hodin, a pro chráněné venkovní prostory staveb těchto domů v žádném z
nich nepřesáhla hodnoty 60 decibelů (A) v době od 6.00 hodin do 22.00 hodin a
50 decibelů (A) v době od 22.00 hodin do 6.00 hodin (výrok I.). Dále určil, že
žalovaná je povinna zdržet se nadlimitního obtěžování imisemi škodlivin
způsobených provozem na pozemní komunikaci P., v úseku mezi mostem B. a
křižovatkou V., a to v okolí domů č. p. 1159, 1146, 1400, 1160, 1447, 1448,
1484, 1158, 1444, 2068, 1107, 1361, 1397, 1362, 1363 a 1374 v k. ú. L. v P.,
obci P., tak, aby hodnoty škodlivin a) prašné znečištění suspendovanými
částicemi do velikosti 10 mikro – pm 10 nepřekračovaly denní imisní limit
stanovený na 50 mikrogramů na m3, b) oxid dusíku NO2 nepřekračoval roční imisní
limit 48 mikrogramů na m3 imisní limit 40 plus 8 mikrogramů na m3, c) benzen
nepřekračoval roční imisní limit 5 mikrogramů na m3 (výrok II), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou obtěžováni nadměrným hlukem a imisemi
škodlivin pocházejícími z provozu na pozemní komunikaci P., v úseku mezi mostem
B. a křižovatkou V., jejichž hodnoty přesahují hygienické normy přípustnosti,
což dovodil zejména z měření SVUOM s. r. o. (společnosti provádějící výzkum a
vývoj mimo jiné i v oblasti životního prostředí), z měření a zprávy Českého
hydrometeorologického ústavu, z dopisů a měření Hygienické stanice hl. m. Prahy
a z dalších listinných důkazů. Odmítl námitku žalované, že není provozovatelkou
pozemní komunikace, a není ani schopna v krátkém časovém horizontu přistoupit k
zásadní změně dopravní obslužnosti hlavního města Prahy. Uvedl, že žalovanou
jako vlastnici pozemní komunikace stíhají stejné povinnosti a omezení podle §
127 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jako jiné vlastníky, a
protože vlastnické právo je nadřazeno právu provozovatele, bude na žalované,
aby usměrnila provozovatele pozemní komunikaci způsobem, aby nedocházelo k
porušování práv žalobců. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 9. května 2012, č. j. 11 Co 49/2012-411, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalobu zamítl a rozhodl znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně, a o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze závěrů Ústavního soudu, který se zabýval obdobnou
věcí vlastníků nemovitostí v P. a který ve svém rozhodnutí ze dne 11. ledna
2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, uzavřel, že „obecné soudy v situaci kolize dvou
základních práv neodůvodněně preferovaly ochranu vlastnického práva vlastníků
nemovitostí bezprostředně sousedících s pozemní komunikací, čímž zasáhly
současně ústavně nekonformním způsobem do vlastnického práva žalovaného“. I po
zohlednění skutečnosti, že se nejedná o skutkově stejnou situaci, neboť v
poměrech dané věci se řeší nejen hluková zátěž, ale i zátěž imisemi škodlivin,
a že jde zároveň o jinou část města i o jiná skutková zjištění ohledně hodnot,
jež byly získány měřením, uvedl, že lze závěry, k nimž dospěl Ústavní soud,
aplikovat i na danou věc. Rozhodnutí soudu prvního stupně tedy změnil tak, že
žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Přípustnost dovolání
odvozují od § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)
a jako důvod uvádí § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Mají za to, že odvolací
soud své rozhodnutí opřel o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 451/11, aniž by
dostatečně zohlednil odlišné aspekty souzené věci. Ústavní soud v tomto svém
rozhodnutí připustil, že v jiných případech lze § 127 obč. zák. aplikovat. Odvolací soud dostatečně neposoudil intenzitu obtěžování „nad míru přiměřenou
poměrům“. Dalšími námitkami pak polemizují se závěry Ústavního soudu. Navrhují,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. ve věci samé zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Protože o právu žalobců bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014,
postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení
zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963
Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. května
2012 a dovolací řízení bylo zahájeno dne 7. srpna 2012, projednal a rozhodl
dovolací soud o dovolání podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání není důvodné. V dané věci odvolací soud přihlédl k tomu, že v řízení před Obvodním
soudem pro Prahu 1 byla pod sp. zn. 13 C 251/2006 projednávána „obdobná věc“
vlastníků nemovitostí v P., podaná proti stejnému žalovanému. V řízení vydaná
rozhodnutí nalézacích soudů byla přezkoumána Ústavním soudem, který své závěry
vyjádřil v nálezu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11 (dostupném
veřejnosti na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz), jímž byl
zrušen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 22 Cdo
3281/2008-273, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2008, č. j. 54 Co 390/2007-203, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na
ochranu majetku zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a
ve kterém Ústavní soud k § 127 odst. 1 obč. zák. vyložil a odůvodnil
následující právní názory, které jsou soudy povinny při rozhodování ve skutkově
obdobných případech reflektovat (z aktuální judikatury k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 610/2012):
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není vázán pouze argumentací obsaženou v
ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu, ale
též jemu předcházejícím rozsudkem městského soudu, bylo porušeno základní právo
stěžovatele na ochranu jeho majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Z
hlediska hmotněprávního posouzení sporu mezi stěžovatelem a vedlejšími
účastníky vycházely obecné soudy z ustanovení § 127 odst. 1 obč. zákoníku,
podle něhož se vlastník věci musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou
poměrům obtěžoval jiného, nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv; proto
zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo
úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na
upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat
sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a
tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata
vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době
odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující
na jeho pozemek. Toto ustanovení je na úrovni jednoduchého práva výronem
regulace vlastnického práva v Listině, především v jeho sociálně-ekonomickém
pojetí vyjádřeném lapidárně převzetím tzv. Hedemanovy koncepce v čl. 11 odst. 3
Listiny: "Vlastnictví zavazuje.", s navazujícím zákazem jeho zneužití na újmu
práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.
Zákonodárce
tak respektoval nepopíratelný poznatek, že vlastnictví neznamená absolutní
svobodu vlastníka při výkonu jednotlivých oprávnění tvořících obsah
vlastnického práva, ale že vlastníkova svoboda je vymezena zákonem, že
vlastnictví lze vykonávat jen v jeho mezích. Právní úprava tzv. sousedského
práva je regulací zaměřenou na řešení kolize dvou (více) subjektivních práv,
typicky práv vlastnických. V takové situaci je nutnou podmínkou konečného
rozhodnutí sporu využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich. Tento příkaz k optimalizaci lze normativně odvodit z čl. 4 odst. 4 Listiny,
podle kterého základních práv a svobod musí být šetřeno při používání
ustanovení o mezích základních práv a svobod, tudíž analogicky rovněž v případě
jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize [srov. nálezy Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 41/02 ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 34/04 ze dne 14. 7. 2005 (N 138/38 SbNU 31; 355/2005 Sb.)]. Ústavní
soud se však v posuzované věci neztotožňuje se závěry obecných soudů o takové
aplikaci § 127 odst. 1 obč. zákoníku, jež vedla k uložení povinnosti
stěžovatele zdržet se obtěžování vedlejších účastníků hlukem z pozemní
komunikace. Obecné soudy - podle názoru Ústavního soudu - nedostatečně zohlednily specifika
obecného užívání místní pozemní komunikace a důsledky automobilového provozu na
její okolí, čímž nerespektovaly podmínku pro rozlišení přípustných a
nepřípustných zásahů do vlastnického práva, tj. "míru přiměřenou poměrům". Tato
podmínka, z pohledu testu proporcionality, je souladná s ústavními principy
omezení jednoho ze základních práv - práva na ochranu majetku. Ústavní soud má
tedy za to, že obecné soudy v situaci kolize dvou základních práv neodůvodněně
preferovaly ochranu vlastnického práva vedlejších účastníků, jako vlastníků
nemovitostí bezprostředně sousedících s pozemní komunikací, čímž zasáhly
současně ústavně nekonformním způsobem do vlastnického práva stěžovatele. Je
přitom nepochybné, že stav předmětné místní pozemní komunikace, včetně provozu
na ní, je výsledkem mnohaletého vývoje, který mohl být mnohým z vedlejších
účastníků znám již v době nabytí jejich vlastnického práva. Pro danou věc je právně významné, že obec jakožto vlastník místní komunikace je
povinna strpět obecné užívání této komunikace bez možnosti regulovat provoz na
ní. Takové oprávnění náleží (s výjimkami stanovenými v § 24 odst. 8 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, týkajících se případů, kdy hrozí
nebezpečí z prodlení) - a to i v případě uzavření či částečného uzavření místní
komunikace ve smyslu § 24 odst. 2 tohoto zákona, příslušnému silničnímu
správnímu úřadu; s vlastníkem pozemní komunikace je žádost o uzavírku pouze
projednána. Je tedy zjevné, že obec, jakkoli je vlastníkem pozemní komunikace,
není až na výjimky oprávněna provoz na ní jakkoliv regulovat, a ovlivnit tak
negativní důsledky, které provoz na komunikaci způsobuje (mimo jiné též hlukové
imise).
Vzhledem k tomu, že obec nevyvíjí a ze zákona nemůže vyvíjet žádnou
činnost, kterou lze ovlivnit provoz na pozemní komunikaci, je pojmově
vyloučeno, aby jí byla uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z
provozu na pozemní komunikaci. Analogicky lze poukázat na vyloučení
odpovědnosti obce za škody vyplývající z provozu na pozemních komunikacích, jež
je přímo zakotveno v § 27 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., podle něhož platí, že
vlastník dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku odpovídá podle
obecných právních předpisů vlastníkům sousedních nemovitostí za škody, které
jim vznikly v důsledku stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto
komunikací; neodpovídá však za škody vzniklé vlastníkům sousedních nemovitostí
v důsledku provozu na těchto pozemních komunikacích. I tato koncepce vyloučení
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem na pozemních komunikacích zjevně
vychází ze skutečnosti, že - na rozdíl od technického nebo stavebního stavu
komunikací - je provoz na ní vlastníkem komunikace neovlivnitelný. Ústavní soud nezpochybňuje, že vlastnická práva vedlejších účastníků byla a
jsou za daného stavu věci imisemi hluku porušována, avšak zaujímá stanovisko,
že se tak neděje v míře nepřiměřené dlouhodobě se formujícím poměrům v okolí
předmětné veřejné komunikace. K tomuto závěru dodává, že sami vedlejší
účastníci jsou velmi pravděpodobně vykonavateli práva obecného užívání
předmětné místní komunikace, neboť tuto komunikaci užívají k zajištění
obslužnosti nemovitostí v jejich vlastnictví. Pokud jde o postavení stěžovatele, Ústavní soud nesdílí zjednodušující
stanoviska obecných soudů o tom, že posouzení způsobu splnění obecné povinnosti
zdržet se obtěžování hlukem je výlučně otázkou případného výkonu rozhodnutí
(exekuce). Podle Ústavního soudu je třeba zvážit i reálnost takového požadavku,
a to s přihlédnutím k faktickým možnostem povinného subjektu (markantně
vystupujícím do popředí u vlastníka veřejné komunikace), včetně jeho možností
funkčních i finančních. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že při svém
rozhodování přihlížel ke skutečnosti, že stěžovatel (jak vyplývá z obsahu
vyžádaného spisu obvodního soudu), provedl a provádí v současné době opatření,
která by měla vyústit v další snížení imisí hluku způsobeného provozem na
předmětné komunikaci (viz budování Pražského městského okruhu, návrh na
vybudování protihlukové stěny na ulici 5. května). Jak vyplývá z odůvodnění
rozhodnutí Hygienické stanice hlavního města Prahy ze dne 27. 11. 2007 č. j. ÚPL/5960/80819/07, byla provedena organizační opatření ke snížení hluku a
následně navržena opatření technického charakteru. Protihluková clona je
navržena taktéž v úseku podél ulic Jihlavská a Bítovská, u obytných a školských
objektů dojde k provedení úpravy okenních konstrukcí. V důsledku těchto
opatření, jejichž předpokládané provedení vyvolá náklady ve výši 75 mil. Kč, by
měl být hluk omezen na "rozumně dosažitelnou míru", proto bylo stěžovateli
povoleno časově (do 31. 12. 2012) omezené provozování zdroje hluku - předmětné
pozemní komunikace.
Ústavní soud má proto za to, že s ohledem na skutečnost, že
jde o páteřní komunikaci hlavního města se silnou dopravní zátěží, není za
daných podmínek a s přihlédnutím ke shora citovaným ustanovením zákona o
pozemních komunikacích namístě aplikovat § 127 obč. zákoníku způsobem, který
zvolily městský soud a Nejvyšší soud, tedy způsobem zjevně nezohledňujícím
reálnou situaci. Ústavní soud se tedy v označeném nálezu zaměřil na posuzování otázky
kolize dvou subjektivních vlastnických práv při aplikaci úpravy tzv. sousedského práva podle § 127 obč. zák., konkrétně v případě imise z provozu na
pozemní komunikaci. Uvedené závěry Ústavního soudu je i podle názoru soudu
dovolacího nutno aplikovat na projednávanou věc, neboť i zde je řešen nárok
vlastníků nemovitostí bezprostředně sousedících s pozemní komunikací, která je
ve vlastnictví obce. Shodně s případem posuzovaným Ústavním soudem se jedná o
páteřní komunikaci na území Hlavního města Prahy a shodně je posuzována hluková
imise. Zásadní rozdílnost obou projednávaných případů nemůže způsobit to, že se
žalobci v projednávané věci domáhají ochrany jak před hlukem, tak i před
imisemi škodlivin způsobených provozem na pozemní komunikaci v podobě
znečištění suspendovanými částicemi, oxidem dusíku a benzenem, ani to, že se
jedná o jiný reliéf krajiny a terénu. Nosnou myšlenkou nálezu Ústavního soudu je závěr, podle kterého „obecné soudy v
situaci kolize dvou základních práv neodůvodněně preferovaly ochranu
vlastnického práva vedlejších účastníků, jako vlastníků nemovitostí
bezprostředně sousedících s pozemní komunikací, čímž zasáhly současně ústavně
nekonformním způsobem do vlastnického práva stěžovatele (vlastníka místní
pozemní komunikace)“. Z nálezu však nelze vyčíst závěr, že by bez dalšího bylo
„vyloučeno uložit obci (žalovanému) povinnost zdržet se rušení hlukem
pocházejícím z provozu na pozemních komunikacích“. Podle Ústavního soudu je právní úprava tzv. sousedského práva regulací
zaměřenou na řešení kolize dvou (více) subjektivních práv (práv vlastnických). Řešení této kolize nabízí Ústavní soud z pohledu tzv. testu proporcionality (k
tomu a k následujícímu srovnej nález Pléna Ústavního soudu ze dne 12. října
1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. I. ÚS 3859/13, oba zveřejněné na nalus.usoud.cz). Při posuzování možnosti
omezení základního práva či svobody ve prospěch jiného základního práva resp. svobody lze stanovit podmínky, za jejichž splnění má prioritu jedno základní
právo či svoboda, kdy první podmínkou je jejich vzájemné poměřování a druhou je
požadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva resp. svobody
(čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Vzájemné poměřování ve
vzájemné kolizi stojících základních práv a svobod spočívá v následujících
kritériích. Prvním je kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku, zdali
institut, omezující určité základní právo, umožňuje dosáhnout sledovaný cíl
(ochranu jiného základního práva).
Druhým kritériem poměřování základních práv
a svobod je kritérium potřebnosti, spočívající v porovnávání legislativního
prostředku, omezujícího základní právo resp. svobodu, s jinými opatřeními,
umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a
svobod. Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou v kolizi stojících
základních práv. V případě prvního kritéria vhodnosti je nepochybné, že odepřením ochrany proti
nadměrným imisím lze dosáhnout ochrany vlastnického práva žalované
spočívajícího především v umožnění obecného užívání komunikace. Odvolací soud
však nijak neposuzoval, zda lze tohoto cíle (ochrany vlastnického práva
žalované) dosáhnout i jinými opatřeními (kritérium potřebnosti), ani
neporovnával závažnost kolidujících práv účastníků. Ostatně z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11,
jasně vyplývá, že odepřít ochranu proti nadměrným imisím lze pouze za
předpokladu, že k porušování práv žalobců nedochází v míře nepřiměřené
dlouhodobě se formujícím poměrům v okolí veřejné komunikace. Jenom v takovém
případě není možné uložit žalované povinnost zdržet se rušení hlukem a imisemi
škodlivin pocházejícími z provozu na pozemní komunikaci. Pro vyřešení sporu bude tedy nezbytné zkoumat, zda lze ochrany vlastnického
práva žalované dosáhnout i jinými opatřeními než omezením práv žalobců na
nerušené užívání jejich obydlí, a to s ohledem na faktické možnosti žalované a
na konkrétní okolnosti dané místem a časem. Skutečnost, že žalovaná (obec)
„jako vlastník místní komunikace je povinna strpět její obecné užívání bez
možnosti regulovat provoz na ní“ neznamená, že nemůže ovlivnit imise z takového
provozu pomocí jiných nástrojů. Lze znovu poukázat na závěry Ústavního soudu
ve shora označeném nálezu, kdy při posuzování přiměřenosti poměrů soud
zohlednil tu skutečnost, že žalovaná provádí organizační a technická opatření
směřující k snižování imisí, konkrétně budováním protihlukové stěny nebo
provedením úpravy okenních konstrukcí. Takovým opatřením může být jistě i
vybudování nových dopravních komunikací, to vše ale za předpokladu posouzení
reálnosti provedení vzhledem ke shora uvedeným kritériím. Není vyloučeno, aby k
vyřešení této otázky bylo využito i znaleckého zkoumání. Zároveň bude nutné
porovnat závažnost práv účastníků, a to i s ohledem na právo žalobců na
příznivé životní prostředí a ochranu jejich zdraví. Jestliže odvolací soud založil své rozhodnutí pouze na mechanickém převzetí
některých závěrů uvedených v označeném rozhodnutí Ústavního soudu, a
neposuzoval otázku kolize dvou subjektivních vlastnických práv při aplikaci
úpravy tzv. sousedského práva a současně nepřihlédl k právu na ochranu zdraví
(§ 11 obč. zák.) podle shora rozvedených závěrů, je jeho rozhodnutí nesprávné. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.).