ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka
ve věci žalobců: a) Společenství vlastníků jednotek, Michle čp. 518, 519, 520,
521, 523, se sídlem v Praze 4, Jihlavská 521/62, IČ: 26494418, b) P. R., c) Z.
Š., d) A. R., e) D. Č., f) Společenství vlastníků domu Jihlavská 525, se sídlem
v Praze 4, Jihlavská 525/68, IČ: 26457679, g) Z. B., h) Společenství vlastníků
jednotek pro dům čp. 829, se sídlem v Praze 4, Jihlavská 829/72, IČ: 26487390,
i) Ing. F. K., j) Společenství vlastníků jednotek Michle čp. 1226, se sídlem v
Praze 4, Bítovská 1226/7, IČ: 26486741, k) A. S., l) Společenství vlastníků
jednotek "bytového domu č.p. 1220 - 1225" v ulici Bítovská, Praha 4, se sídlem
v Praze 4, Bítovská 1221/30, IČ: 26470705, m) Ing. J. B., n) J. S., o) Z. V.,
p) Společenství vlastníků jednotek Bítovská 1228, se sídlem v Praze 4, Bítovská
1228/11, IČ: 26472198, q) K. V., r) Ing. Z. V., s) Ing. S. S., t) K. S., u) B.
P., v) J. P., w) Ing. D. K., x) Společenství pro dům Bítovská 1227, se sídlem v
Praze 4, Bítovská 1227/9, IČ: 27604365, y) Ing. J. M., z) Ing. P. M., za)
Bytové družstvo Bítovská 1227, se sídlem v Praze 4, Bítovská 1227/9, IČ:
25102567, zb) Bytové družstvo "Pod Dálnicí 1282", se sídlem v Praze 4, Pod
Dálnicí 1282/1, IČ: 26710005, zc) Společenství vlastníků jednotek v domě čp.
828 v Praze 4 - Michle, se sídlem v Praze 4, Jihlavská 828/70, IČ: 26714272,
zd) L. N., všech zastoupených JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se
sídlem v Praze 1, Platnéřská 4/191, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se
sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČ: 00064581, zastoupenému JUDr.
Františkem Gebauerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Tyršova 7, o zdržení se
imisí hluku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 251/2006, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna
2008, č. j. 54 Co 390/2007-203, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit náklady dovolacího řízení žalobcům:
Společenství vlastníků jednotek, Michle čp. 518, 519, 520, 521, 52, 5.720,-
Kč,
P. R. 5.720,- Kč,
Z. Š. 5.720,- Kč,
A. R. 5.720,- Kč,
D. Č. 5.720,- Kč,
Společenství vlastníků domu Jihlavská 525 5.720,- Kč,
Z. B. 5.720,- Kč,
Společenství vlastníků jednotek pro dům čp. 829 5.720,- Kč,
Ing. F. K. 5.720,- Kč,
Společenství vlastníků jednotek Michle čp. 1226 5.720,- Kč,
A. S. 5.720,- Kč,
Společenství vlastníků jednotek "bytového domu č.p. 1220 - 1225" v ulici
Bítovská, Praha 4 5.720,- Kč,
Ing. J. B. 5.720,- Kč,
J. S. 5.720,- Kč,
Z. V. 5.720,- Kč,
Společenství vlastníků jednotek Bítovská 1228 5.720,- Kč,
Ing. D. K. 5.720,- Kč,
Společenství pro dům Bítovská 1227 5.720,- Kč,
Bytovému družstvu Bítovská 1227 5.720,- Kč,
Bytovému družstvu "Pod Dálnicí 1282“ 5.720,- Kč,
Společenství vlastníků jednotek v domě čp. 828 v Praze 4 – Michle 5.720,- Kč
L. N., 5.720,- Kč
a žalobcům:
K. V. a Ing. Z. V. jako společně a nerozdílně oprávněným 7.740,- Kč,
Ing. S. S. a K. S. jako společně a nerozdílně oprávněným 7.740,- Kč,
B. P. a J. P. jako společně a nerozdílně oprávněným 7.740,- Kč
a Ing. J. M. a Ing. P. M. jako společně a nerozdílně oprávněným 7.740,- Kč do
tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Aleny
Bányaiové, CSc.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17.
dubna 2007, č. j. 13 C 251/2006-147, zamítl žalobu, aby „žalovanému byla
uložena povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím z provozu na pozemní
komunikaci – ulice 5. května v Praze 4 v úseku mezi ulicí V. a M. tak, aby
hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku (A L Aeq, T) pro chráněné
vnitřní prostory staveb domů č. p. 518, 519, 520, 521, 523, 525, 828, 829,
1226, 1220, 1221, 1222, 1223, 1224, 1225, 1227, 1228 a 1282 v k. ú. M. v žádném
z nich nepřesáhla hodnoty 45 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 35 dB (A) v době
od 22 do 6 hodin a pro chráněné venkovní prostory těchto domů v žádném z nich
nepřesáhla hodnoty 60 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 50 dB (A) v době od 6 do
22 hodin“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou obtěžováni nadměrným hlukem pocházejícím z
provozu na pozemní komunikaci – ulici 5. k. v P. 4 ve shora vymezeném úseku
mezi ulicí V. a M., jehož hodnoty přesahují hygienické normy přípustnosti, což
dovodil zejména ze čtyř znaleckých posudků, které si nechali žalobci zpracovat,
ze shodných tvrzení účastníků a z odborného posouzení o zdržení se imisí hluku
vypracovaného Ing. J. N., CSc., a předloženého žalovaným. Ačkoliv odmítl
námitku žalovaného, že žalobci svým návrhem překročili meze ochrany podle § 127
odst. 1 obč. zák., když navrhli, aby žalovaný byl povinen se zdržet rušení
hlukem tak, aby jeho hodnoty nepřesáhly hodnoty stanovené hygienickými
předpisy, a konstatoval, že žalobci jsou po stránce obtěžování hlukem v horší
situaci než v jiných lokalitách, současně dodal, že ulice 5. k. představuje
páteř dopravní obslužnosti v P. a obtěžováni jsou i další sousedé této
komunikace. U. 5. k. je komunikací s vysokou dopravní zátěží již dlouhou dobu a
její výstavba byla provedena za bývalého totalitního režimu, jehož je
dědictvím. Žalovaný je vlastníkem komunikace, avšak nikoliv jejím
provozovatelem, neboť mu nepřísluší jakkoliv provoz regulovat, omezovat či
zakazovat. Komunikace je určena k obecnému užívání motorovými vozidly předem
neurčeného okruhu uživatelů s kolísající intenzitou provozu, jíž předem nelze
odhadnout. Nelze proto bez dalšího uložit žalovanému povinnost, které se
žalobci domáhají. Zohlednil, že žalovaný se nechová pasivně k hlučnosti provozu
na komunikaci, když připravuje řešení spočívající v odvedení současného hustého
provozu vybudováním tzv. Pražského okruhu, které je však časově, technicky a
ekonomicky náročné. Žalobcům proto nezbude, než obtěžování hlukem trpět. Z
uvedených důvodů považoval požadavek žalobců na zdržení se imisí hluku
žalovaným za „nereálný“. Jde o nezastupitelné plnění, u něhož si sotva lze
představit, jak by takový výkon rozhodnutí byl proveden a zejména, jak by byla
zjišťována existence podmínek pro jeho případné nařízení. Nelze přitom
pominout, že jakákoliv opatření ke snížení hlučnosti z provozu komunikace budou
vyžadovat rozhodnutí orgánů státní správy, přičemž žalovaný ve vztahu k této
komunikaci, přestože je jejím vlastníkem, rozhodovací pravomocí není nadán,
když státní správu ve věcech provozu na pozemních komunikacích vykonávají
příslušné silniční správní orgány. Na základě toho soud prvního stupně označil
žalobci požadované rozhodnutí za nevykonatelné v době předpokládané v
ustanovení § 160 občanského soudního řádu. Žalovaný se tedy jako vlastník
nemůže chovat jinak než jak se choval doposud, a proto žalobu jako nedůvodnou
zamítl.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. ledna
2008, č. j. 54 Co 390/2007-203, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl s tím, že lhůtu pro
splnění uložené povinnosti stanovil v délce jednoho roku od právní moci
rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil
rozhodnutím Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 27. listopadu 2007, č. j.
ÚPL/5960/80819/07, s právní mocí ke dni 15. prosince 2007 a po přezkoumání
rozsudku soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odvolání žalobců je důvodné.
Z uvedeného rozhodnutí zjistil, že příspěvkové organizaci hl. m. Prahy –
Technické správě komunikací Hlavního města Prahy (dále jen TSK) bylo povoleno
provozování zdroje hluku – pozemní komunikace ulice 5. května v úseku Sdružení
– Jižní spojka s hodnotou akustického tlaku 76 dB ve dne a 66 dB v noci v
ekvivalentní hodnotě, a to na dobu časově omezenou do 31. prosince 2012. Z
rozhodnutí rovněž vyplývá, že na fasádách nejbližších chráněných objektů v
ulici P. D. a N. N. a ve směru z centra v ulici B. a J. se pohybují
ekvivalentní hladiny akustického tlaku podle výpočtové akustické mapy
automobilové dopravy v P. z roku 2005 do 73 dB v denní době a do 66 dB v noční
době, že k omezení hlučnosti v dané lokalitě byla provedena organizační
opatření vyloučením provozu nákladní dopravy nad 6 tun a instalací fotoradaru
ke kontrole omezení rychlosti na 80 km/h, tato však představují snížení hluku
toliko o 1 dB. S ohledem na nedostatečnost organizačních řešení byla jako
další navržena opatření technická, spočívající ve vybudování protihlukové clony
v úseku podél ulic J. a B. v délce 820 metrů a výšce 8 metrů, která by měla
být realizována v roce 2010 a snížit hlukovou hladinu o 4 – 6 dB a dále v
úpravě okenních konstrukcí, jež bude realizována v roce 2011. Očekává se, že
navrženými opatřeními dojde ke snížení hlukových imisí tak, že hladiny hluku ve
vnitřních chráněných prostorech nepřekročí hygienický limit 45/35 dB (den/noc)
v ekvivalentní hladině. Hygienická stanice dále vycházela ze zjištění, že v
roce 2005 byla ve venkovním prostoru stavby B. 1221/30 naměřena denní hodnota
akustického tlaku 64,5 dB (s odchylkou +- 2,0 dB) a v roce 2007 61,9 dB. V
noční době pak na stejném objektu byla zaznamenána hodnota 61,0 dB v roce 2005
(se stejnou odchylkou uvedenou výše) a 51,9 dB v roce 2007.
Odvolací soud i po takto doplněném dokazování dospěl k závěru, že uvedeným
důkazem nebyla nijak zpochybněna správnost skutkových zjištění soudu prvního
stupně z hlediska posouzení, zda jsou v dané lokalitě překračovány zákonem
stanovené limity imisí hluku a že se jedná o stav dlouhodobý, setrvalý a
výrazně se neměnící, a to ani po přijetí shora uvedených organizačních
opatření. V rámci odvolacího přezkumu se dále zabýval výlučně námitkami
žalovaného, které se týkaly především postupu soudu prvního stupně při
provádění dokazovaní a jeho závěrů o věcné legitimaci účastníků.
Namítal-li žalovaný, že soud prvního stupně vycházel při zjištění existence
obtěžování žalobců imisemi hluku z odborných posudků zpracovaných v období
podstatně předcházejícím rozhodnutí soudu prvního stupně a že žalobci sami
nenavrhli jejich aktualizaci a soud ji neprovedl z vlastní iniciativy, odvolací
soud tyto námitky odmítl s tím, že hladiny hlukové zátěže byly v uvedených
posudcích měřeny v letech 2001, 2002 a 2005, přičemž ve všech posudcích byly
zjištěny ve stejné úrovni se zanedbatelnými odchylkami a odpovídají měření, o
němž se zmiňuje rozhodnutí TSK z roku 2007. Jestliže v řízení nebylo žádným z
účastníků řízení tvrzeno, že by v ulici 5. května či v jejím bezprostředním
okolí byla provedena nějaká opatření, jež by zásadním způsobem ovlivnila imise
hluku, obrana žalovaného na tomto ani nebyla založena, nýbrž opírala se o
tvrzení, že žádná opatření nejsou v dané lokalitě realizovatelná a že je třeba
vyčkat ulehčení komunikace od dopravní zátěže jejím svedením na plánovaný
Městský okruh, podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně za této
situace postupoval správně, jestliže z vlastní iniciativy nenařídil ve
smyslu § 120 odst. 3 o. s. ř. důkaz novým znaleckým posudkem ani
aktualizaci posudků předložených žalobci, neboť by to bylo za této situace
nadbytečné. Žalobci unesli důkazní břemeno a prokázali, že naměřené hodnoty
hluku na chráněných objektech v dané lokalitě výrazně překračují zákonem
stanovené hygienické limity a že zdrojem hluku je právě provoz na ulici 5.
května.
Pokud jde o rozhodnutí Hygienické stanice hl. m. Prahy, odvolací soud
konstatoval, že tento důkaz má význam jen z hlediska důkazu podporujícího
správnost skutkových zjištění a že na právo žalobců domáhat se ochrany svého
vlastnictví proti imisím hluku žádný vliv nemá.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že
právnické osoby - žalobci označení jako „Společenství vlastníků“, jsou aktivně
věcně legitimováni, neboť podání žaloby proti obtěžování hlukem je možné podle
názoru odvolacího soudu podřadit pod správu domů a pozemků v širším smyslu
podle § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé
spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). Lze
předpokládat, že případná opatření vedoucí ke zdržení se obtěžování sousedního
vlastníka imisemi hluku, se dotknou společných částí domů a pozemků, jejichž
správu vykonávají příslušná společenství vlastníků. Ohledně pasivní legitimace
žalovaného odvolací soud dovodil, že vyplývá ze skutečnosti, že žalovaný je
vlastníkem komunikace, která je zdrojem hluku. Navíc § 30 zákona č. 258/2000
Sb., o ochraně veřejného zdraví, ukládá nejen provozovateli, ale i vlastníku
komunikace povinnost zajistit technickými, organizačními a dalšími opatřeními,
v rozsahu stanoveném uvedeným zákonem a prováděcím předpisem, aby hluk
nepřekračoval hygienické limity upravené prováděcím právním předpisem pro
chráněný venkovní prostor, chráněné vnitřní a venkovní prostory staveb a aby
bylo zabráněno nadlimitnímu přenosu vibrací na fyzické osoby. K tomuto závěru
se přiklání i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 15. března 2007, sp.
zn. 1 As 7/2006, v němž konstatoval, že tato veřejnoprávní norma výslovně
ukládá povinnost zabránit překračování hygienických limitů hluku vlastníku či
správci komunikace a nikoliv jejímu konkrétnímu uživateli, i když zdrojem hluku
je právě provoz na komunikaci, nikoliv komunikace sama. Z uvedeného vyplývá, že
vlastník staveb a pozemků k nim přiléhajících, které odpovídají definici
obsažené v § 30 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb., se může domáhat na vlastníku
komunikace nejen náhrady případných škod vzniklých v důsledku porušení zákonné
povinnosti uložené zmíněným zákonem, nýbrž současně i ochrany podle § 127 odst.
1 obč. zák.
Také závěr soudu prvního stupně, podle něhož žalobci svým návrhem nepřekročili
meze ochrany dané uvedeným zákonným ustanovením, označil odvolací soud za
správný. Projevil však nesouhlas s posouzením otázky, zda žalobou žádaná
ochrana je účinným prostředkem ochrany proti zásahu žalobcem. Komunikace 5. k.
je umístěna do oblasti hustě zastavěné převážně obytnými objekty, což je
důsledkem nesprávného politického rozhodnutí předchozího režimu, které žalovaný
nemohl ovlivnit a při nabytí vlastnictví této komunikace byl nucen ji převzít i
s negativními dopady. Naproti tomu předmětná komunikace je páteřní komunikací
celého dopravního systému hl. m. P., takže je ve veřejném zájmu, aby byla
provozována. Přesto však podle odvolacího soudu tyto okolnosti nezbavují jejího
vlastníka odpovědnosti vykonávat své vlastnické právo tak, aby neohrožoval
výkon vlastnického práva svého souseda, zejména, když mu to ukládá i norma
veřejného práva - zákon č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví. Je zřejmé,
že to nejsou jen žalobci sami, kdo je hlukem pocházejícím z provozu na
předmětné komunikace obtěžován. Na základě toho však na nich nelze spravedlivě
požadovat, aby nadále obtěžování hlukem pasivně snášeli. Bylo-li v řízení
prokázáno, že žalobci jsou dlouhodobě obtěžováni hlukem z provozu na
komunikaci, a to takové intenzity, která mnohonásobně překračuje i hygienické
limity stanovené pro starou hlukovou zátěž, což ostatně potvrdilo i rozhodnutí
Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 27. listopadu 2007, je třeba toto
obtěžování považovat za obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Odvolací soud
odmítl závěr, že žalovaný se k řešení předmětného problému nechová zcela
pasivně, když připravuje řešení, jež však zřejmě nelze očekávat v horizontu
blízké budoucnosti, a že do té doby jsou žalobci povinni obtěžování hlukem
strpět. Dále konstatoval, že aktivita žalovaného směřující k řešení hlukové
zátěže se začala projevovat až v souvislosti s opakovanými žalobami obyvatel
dotčených imisemi, zejména pak s touto žalobou. Komplexní řešení nabízené
žalovaným, tj. vybudování „Městského okruhu“, je řešením finančně
nejnákladnějším a s ohledem na překážky při řešení vlastnických vztahů a
vlastního záměru vedení trasy okruhu, což jsou skutečnosti obecně známé, je i
časově příliš vzdálené. V situaci, kdy lze očekávat v budoucnu další nárůst
osobní ale i nákladní dopravy na předmětné komunikaci v souvislosti s
plánovanou novou výstavbou v dané lokalitě, a s přihlédnutím ke skutečnosti, že
v odvolacím řízení vyšlo najevo, že obrana žalovaného tak, jak byla popsána
shora, je v současné době zcela lichá, neboť organizační opatření (snížení
rychlosti na předmětné komunikaci a zákaz vjezdu vybraných vozidel) již byla
vyčerpána, na žalobcích nelze požadovat, aby dalších dvacet a možná i více let
snášeli nadměrnou hlukovou zátěž, jejímž zdrojem je předmětná komunikace a
smířili se tak nejen s postupnou ztrátou hodnoty svého vlastnictví, ale
především s negativními dopady na své zdraví.
Argumentoval-li soud prvního stupně nevykonatelností požadavku žalobců
vyjádřeného žalobním petitem, tento závěr odvolací soud označil za nesprávný,
jelikož požadavek žalobců, aby se žalovaný zdržel nadměrného obtěžování hlukem,
pocházejícím z konkrétně uvedeného zdroje a přesně vymezené lokality i přesně
stanovené hranice tohoto hluku pro denní a noční dobu, je zcela určitý a v
řízení bylo prokázáno, že je i splnitelný. Pokud by šlo o výkon takového
rozhodnutí, na místě by byla aplikace ustanovení § 351 občanského soudního
řádu, podle něhož se splnění uložené povinnosti vynucuje opakovaným ukládáním
pokut. Podle ustálené judikatury navíc nelze žalobou podle § 127 odst. 1 obč.
zák. žádat, aby soud uložil žalovanému konkrétní způsob, jenž má použít k
odstranění závadného stavu, což je zcela na uvážení žalovaného, limitovaného
jen tím, že jím použité řešení musí odstranit závadný stav v čase stanoveném
soudním rozhodnutím.
Délku lhůty stanovené žalovanému ke splnění povinnosti pak odvolací soud
považoval za přiměřenou, neboť ze všech v řízení provedených důkazů plyne, že
žalovaný již některé kroky vedoucí k odstranění závadného stavu podniká a sám
za reálný časový horizont jejich realizace považuje rok 2010, respektive 2011,
což vyplývá z rozhodnutí Hygienické stanice hl. m. Prahy z 27. listopadu 2007.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný obsáhlé dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a),
b) a odst. 3 o. s. ř.
Z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolatel
namítá, že odvolací soud se nesprávně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně
o aplikovatelnosti § 120 odst. 4 o. s. ř. Žalovaný ve svých vyjádřeních v
průběhu řízení nedal najevo, že akceptuje navržené důkazy žalobců a že se
ztotožňuje s jejich tvrzeními tak, jak to dovodil odvolací soud ve shodě se
soudem prvního stupně. Podle názoru dovolatele soud prvního stupně při aplikaci
uvedeného ustanovení vycházel z vyjádření dovolatelem přizvaného konzultanta
Ing. J. Nováka, CSc., jenž se vyjadřoval k posudkům předloženým žalobci. Jeho
vyjádření však mělo být podle tvrzení dovolatele „pouhou pracovní pomůckou“ a
jako takové nebylo k důkazu navrženo. Dovolatel s tímto postupem nesouhlasí a
odkazuje v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
3251/2006, z něhož dovozuje, že bylo na odvolacím soudu, aby ve smyslu § 213a
o. s. ř. sám provedl důkazy stranami nenavržené a poskytl žalovanému prostor
pro navržení dalších důkazů.
Nesouhlasí také se závěrem o aktivní legitimaci společenství vlastníků jednotek
k podání žaloby na ochranu vlastnických práv podle § 126 a § 127 obč. zák.,
když má za to, že společenství vlastníků jednotek není plnoprávným subjektem
soukromého práva. Ohledně pasivní legitimace dovolatel namítá, že ani zákon č.
258/2000 Sb., ani odborná literatura nevylučuje, aby pasivně legitimovaným
účastníkem řízení nebyl vlastník věci a že měl být z tohoto důvodu poučen ve
smyslu § 118a o. s. ř. o nutnosti přizvat do řízení dalšího účastníka, kterým
je Technická správa komunikací. Tím, že žalobce „zcela jasně neprezentoval
jednoznačný odkaz na jednu ze dvou skutkových podstat generální klauzule
zakotvené v § 127 odst. 1 obč. zák.“, ztížil žalovanému účinnou procesní
obranu. Vzhledem k tomu, že po seznámení účastníků z obsahem rozhodnutí krajské
hygienické stanice nebyl dán účastníkům prostor pro návrhy na doplnění
dokazování a ani odvolací soud sám neprovedl doplňující důkazy, tímto postupem
odvolací soud řízení zatížil vadou, která má dopad na úplnost provedeného
dokazování a na rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Dovolatel namítá, že na současné situaci se rovněž projevila i předchozí
aktivita žalobců, kteří se opakovaně pokusili znemožnit přijetí řešení
prosazovaného žalovaným, spočívajícího ve zbudování sjízdných ramp a
protihlukové bariéry o výšce 8 metrů a šířce 800 metrů, instalované v prostoru
ulice 5. května. Z pohledu posouzení vykonatelnosti rozsudkem uložené
povinnosti dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
2317/2004 a na závěry posudku SATRA s. r. o. předloženého soudu spolu s
dovoláním, z nichž vyplývá, že jedinou reálnou variantou řešení, jež by
současně nebyla v rozporu s příslušnými předpisy upravujícími bezpečnostní
limity, včetně limitů požárních, je ražený tunel. Současně s tím poukazuje na
faktor administrativní zátěže, spočítané v rozsahu 409 dnů, což je časový úsek
předcházející samotné realizaci soudem uloženého opatření. Délka tohoto úseku
znemožňuje splnění rámce lhůty stanovené soudem k faktické realizaci žalované
povinnosti. Dovolatel dále cituje právní větu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 22 Cdo 2125/2006, z níž dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je
nepředvídatelné. Podle dovolatele se odvolací soud rovněž nevypořádal se
vzájemnou souvislostí mezi oblastí správního a samosprávného rozhodování.
Z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel
namítl, že při hodnocení právní úpravy aplikované odvolacím soudem, tj. § 127
odst. 1 obč. zák. a § 30 zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví,
nelze považovat výčet použitých právních předpisů, přestože mezi nimi nechybí
ani směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropy ze dne 25. června 2002
20002/49/ES, za úplný. Podle dovolatele se měl odvolací soud rovněž zabývat
implementací směrnic EU ke strategii boje proti nadměrné hlukové zátěži. Aniž
by chtěl zpochybňovat hygienické hlukové limity, stanovené vládním nařízením č.
148/2006 Sb., považuje za důležité poukázat rovněž na limity uvedené ve
vyhlášce č. 523/2006 Sb., které jsou určující pro zpracování akčního plánu pro
území aglomerace P. – hl. m. P., a které se pohybují na úrovni přibližně o 10
dB vyšší, než jsou limity hygienické, uvedené ve shora citovaném vládním
nařízení. Podle názoru dovolatele je rámec, jenž je zapotřebí reflektovat pro
rozhodnutí ve věci, poněkud širším, než se kterým operoval odvolací soud.
Odvolací soud však při aplikaci předpisů nesprávně vycházel pouze z § 127 odst.
1 obč. zák. a § 30 zák. č. 258/2000 Sb. Svým údajným nesprávným postupem navíc
„devalvoval“ dosah správního rozhodnutí Hygienické stanice hl. m. P. ze dne 27.
ledna 2007 na úroveň správního rozhodnutí s dopadem toliko na vztah mezi
účastníky tohoto správního řízení, což nemá oporu v platné právní úpravě.
Jestliže ustanovení vládního nařízení č. 148/2006 Sb. stanoví závazné
hygienické limity, dovolatel dospívá k závěru, že je třeba toto nařízení
vykládat v bezprostřední souvislosti s ustanovením § 30 zák. č. 258/2000 Sb.,
ale i v kontextu s § 31 cit. zákona. Výjimka udělená Technické správě
komunikací shora uvedeným rozhodnutím Hygienické stanice hl. města Prahy má
totiž podle dovolatele ve smyslu § 31 zák. č. 258/2000 Sb. jednoznačně dopad
nejen na účastníka řízení, ale i na vlastníka této komunikace a v neposlední
řadě představuje opatření suspendující aplikaci hygienických limitů, upravených
vládním nařízením č. 148/2006 Sb., a to s plným a účinným dopadem na toto
řízení a na „právní rámec uplatnění práv ze žaloby, rezultující se z ustanovení
§ 127 odst. 1 o. z.“. Odvolací soud podle dovolatele rovněž pochybil, pokud v
rámci právního posouzení věci nepřihlédl k zákonu č. 137/2006 Sb., o veřejných
zakázkách, což „se přímo promítlo do podstatné vady, dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, kterou je jeho vykonatelnost“.
Ohledně dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel konečně
namítl, že odůvodnění odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, vycházející ze
zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování a nerespektující
ustanovení § 157 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že teprve podání
žaloby žalobci způsobilo přijetí určitých opatření, což považuje za zkreslenou
argumentaci.
Otázku lhůty k plnění považuje dovolatel za „katalyzátor pro konečnou úvahu o
neakceptovatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu“, jelikož odvolací soud neuvedl
v jeho odůvodnění, jakými úvahami se řídil, a co ho vedlo k tomu, že dospěl ke
stanovení roční lhůty k přijetí opatření na snížení hluku na úroveň
hygienických limitů, ačkoliv tato lhůta je podle jeho názoru nevykonatelná.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení a zejména s ohledem na to, že lhůtu k plnění považuje
za nereálnou, navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného
rozsudku.
Žalobci se ve svém vyjádření k dovolání podrobně vypořádali s jednotlivými
námitkami dovolatele, které označili za nedůvodné.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I
bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která
nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c
odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, a že
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl k závěru, že není
důvodné.
Podle § 127 odst. 1 obč. zák. vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad
míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho
práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami
pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné
opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům
obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy,
pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná
zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, případně v nevhodné roční době
odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující
na jeho pozemek.
K námitkám, které dovolatel směřuje do dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., lze uvést následující:
Pokud jde procesní námitky žalovaného, že odvolací soud bez dalšího převzal
nesprávný závěr soudu prvního stupně o použitelnosti § 120 odst. 4 o. s. ř., že
žalovanému nebyl dán prostor pro navržení dalších důkazů, které příkladmo
uvádí, a že odvolací soud sám neprovedl další důkazy, tyto jsou nedůvodné.
Podle § 120 odst. 4 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná
tvrzení účastníků.
O nesprávnou aplikaci uvedeného zákonného ustanovení zakládající případnou vadu
řízení nemůže jít již z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu není na
skutkových zjištěních vycházejících z tzv. nesporných tvrzení účastníků
založeno. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že závěr o
intenzitě hlukové zátěže neopřel o shodná tvrzení účastníků, ale o listinné
důkazy (citované v jeho rozhodnutí) se zdůrazněním, že hladiny hluku
nezpochybňoval v průběhu řízení ani žalovaný. Jestliže pak k těmto závěrům soud
prvního stupně dodal, že závěr o obtěžování žalobců hlukem vyplývá ze shodných
tvrzení obou procesních stran, jde sice o tvrzení nepřesné, ale není tím dotčen
prvotní závěr, že tato zjištění vycházejí z provedeného dokazování. Odvolací
soud pak k rozsahu hlukové zátěže doplnil dokazování v odvolacím řízení důkazem
navrženým žalovaným (rozhodnutím Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 27. 11.
2007) a pouze se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně
ohledně překročení zákonných limitů hlukové zátěže, neučinil však žádný závěr,
že by přitom postupoval podle § 120 odst. 4 o. s. ř.
Pokud žalovaný v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky sp. zn. 22 Cdo 3251/2006, na posuzovaný případ jej použít nelze,
neboť dopadá na situaci, kdy strany nejprve učinily nespornou určitou
skutečnost a později jedna z nich vznesla námitku, jíž toto shodné tvrzení
popřela. Z obsahu posuzovaných rozhodnutí soudů obou stupňů naproti tomu
vyplývá, že zjištění skutkového stavu bylo založeno na provedených a
zhodnocených důkazech navržených stranami. Zmínku soudu prvního stupně o
shodných tvrzeních účastníků nelze posuzovat tak, že závěry soudu vycházely z
těchto shodných tvrzení; jak správně podotkli žalobci ve svém vyjádření k
dovolání, žalovaný navíc žádné důkazy, vyvracející zjištěný skutkový stav,
soudům nepředložil ani neoznačil.
Dovolatel dále namítl, že mu v řízení před odvolacím soudem nebyla poskytnuta
možnost předložit návrhy na doplnění dokazování a při současném postupu
odvolacího soudu, který potřebné důkazy neprovedl ze své iniciativy, se jedná o
vadu mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nedůvodnost námitky týkající se nemožnosti předložení důkazů žalovaným v
průběhu odvolacího řízení vyplývá již ze skutečnosti, že žalovaný v průběhu
odvolacího řízení navrhl provedení důkazu rozhodnutím Hygienické stanice
hlavního města Prahy ze dne 27. 11. 2007, kterým byl v odvolacím řízení
proveden důkaz. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 30. ledna
2008 pak jednoznačně vyplývá protokolace, že žalovaný „chce navrhnout provedení
dalších důkazů“, přičemž následně žalovaný k důkazu předložil toliko uvedené
správní rozhodnutí. Konkretizace návrhů případných jiných důkazních prostředků
z protokolu o jednání před odvolacím soudem nevyplývá a již vůbec se z obsahu
protokolu o jednání nepodává, že by žalovanému možnost navrhnout doplnění
dokazování byla odepřena.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nejde-li o řízení uvedená v § 120
odst. 2 o. s. ř., nelze v dovolání úspěšně namítat, že soud neprovedl důkaz,
jehož provedení nebylo v nalézacím řízení navrženo. Dovolatel zmiňuje důkazy,
které bylo podle jeho názoru třeba provést a naznačuje, jaký měl být postup
odvolacího soudu při dokazování. Je však třeba uvést, že občanské soudní řízení
je ovládáno zásadou projednací, a proto jsou účastníci povinni tvrdit
skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky; k těmto
tvrzením jsou povinni nabídnout soudu důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Neoznačí-
li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při
zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (§ 120 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Pokud však účastník skutečnosti, na jejichž existenci by bylo
možno založit pro něj příznivé rozhodnutí ve věci netvrdí a tyto skutečnosti
nevyjdou v řízení jinak najevo, je důsledkem jeho nečinnosti pro něj nepříznivé
rozhodnutí ve věci; důsledky této nečinnosti nelze odstranit dodatečným
tvrzením, vzneseným v dovolacím řízení, které má výlučně přezkumnou povahu. V
dovolání tedy nelze úspěšně namítat, že soud (nejde-li o řízení uvedená v § 120
odst. 2 o. s. ř.) neprovedl důkaz, jehož provedení nebylo navrženo v nalézacím
řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
3. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 684/2002, publikovaný ve Sbírce civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1451).
Dovolatel ostatně tuto výtku vůči procesnímu postupu odvolacího soudu
týkajícího se provádění dokazování pojí výhradně s tvrzením (z výše uvedených
důvodů neopodstatněným), že mu nebylo v průběhu odvolacího řízení umožněno
učinit procesní návrhy na doplnění dokazování.
Také námitka ohledně údajné nevykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu je
nepřípadná za situace, kdy žalovanému je toliko uložena v souladu s ustálenou
judikaturou (srov. závěry občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k
rozhodování soudů i státních notářství, sp. zn. Cpj 51/84, ze dne 29. 12. 1984,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 45/1986, v sešitě
9-10, ročník 1986) negativní povinnost ve smyslu § 127 odst. 1 obč. zák. a
nesplnění soudem uložené povinnosti je možné v rámci výkonu rozhodnutí vynutit,
jak správně uvedl již odvolací soud, ukládáním pokut podle § 351 o. s. ř.
Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2005, sp. zn.
22 Cdo 2317/2004, pak není v této souvislosti opodstatněný, protože toto
rozhodnutí se týkalo odlišné situace s jiným právním nárokem - zřízení věcného
břemena přístupu ke stavbě podle § 151o odst. 3 obč. zák. Navíc je z obsahu
dovolání jednoznačné, že dovolatel nepojí svou námitku nevykonatelnosti
rozsudku odvolacího soudu se skutečností, že by výrok rozsudku odvolacího soudu
nebyl materiálně vykonatelný, ale výhradně se svým přesvědčením, že odvolacím
soudem uložené povinnosti žalovanému nelze dostát v soudem stanovené lhůtě.
Potud se však nejedná o relevantní námitku nevykonatelnosti rozsudku v právním
slova smyslu, ale o výtku vážící se ke lhůtě ke splnění soudem uložené
povinnosti.
Dovozuje-li dále žalovaný z jím nově předloženého důkazu – posudku společnosti
SATRA s. r. o. - zpracovaného po vydání rozsudku odvolacího soudu, že jedinou
variantou protihlukového řešení ke splnění rozsudkem odvolacího soudu
stanovených hlukových kritérií v dané lokalitě je výstavba raženého tunelu,
tato námitka je z hlediska shora učiněného výkladu a účelu dovolacího přezkumu,
jímž je posouzení správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, bezpředmětná, neboť
odvolací soud neuložil žalovanému, jakým konkrétním způsobem má splnit
povinnost vyplývající pro něj z rozsudku odvolacího soudu. Navíc se jedná o
nový důkaz, který ve smyslu § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání uplatnit nelze.
Důvodná není ani námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro žalovaného
překvapivým. Dovolací soud vychází při vymezení překvapivého rozhodnutí z
pojetí zastávaného judikaturou Ústavního soudu České republiky, která jej
spatřuje v tom, že odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla
účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k
otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako
významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně
hájit před soudem svá práva (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 15. září 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č.
129; nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. října 2005, sp. zn. II.
ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,
2005, sešit 39, pod pořadovým č. 198 nebo nález Ústavního soudu České republiky
ze dne 28. března 2006, sp. zn. I. ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).
Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je
takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu
věc, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat.
Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval
skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř.
která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32
Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 9, str. 324 a
násl. pod pořadovým č. 83). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí,
jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně
argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení
originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. července 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378,
uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky –
www.nsoud.cz).
O nepředvídatelné rozhodnutí odvolacího soudu se v daném případě v žádném směru
nejedná. Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu věci učinil
závěr, že v předmětné konkrétní věci nejde ze strany žalovaného ve vztahu k
žalobcům o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům hlukovou zátěží (§ 127 odst.
1 obč. zák.). Jestliže na základě převzatého skutkového stavu věci doplněného v
odvolacím řízení listinným důkazem předloženým žalovaným dospěl odvolací soud
závěru, že se o obtěžování hlukem nad míru přiměřenou poměrům jedná, nemůže jít
o překvapivé rozhodnutí, protože odvolací soud se věcí zabýval z pohledu
tvrzení uplatněných účastníky řízení již před soudem prvního stupně a z pohledu
stejného zákonného ustanovení, kterým souzenou věc posuzoval i soud prvního
stupně. Dovolací soud v postupu odvolacího soudu a jeho rozhodnutí neshledal
nic, co by zakládalo nepředvídatelnost jeho postupu či rozhodnutí.
Námitky, že odvolací soud se nevypořádal se vzájemnou souvislostí mezi oblastí
„správního a samosprávného rozhodování“ a stejně tak námitka, že v „rozhodování
je třeba přihlédnout ke konsekvencím vyplývajícím ze vzájemného vztahu
komunitárního práva a práva vnitrostátního“ nezakládají důvodnost dovolání,
neboť dovolatel k nim nepřipojuje žádnou relevantní argumentaci, a není tak
zřejmé, v jakých konkrétních okolnostech spatřuje s touto výhradou spojenou
vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Zcela nedůvodný při uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. je poukaz žalovaného na to, že měl být podle § 118a o. s. ř. poučen o
nutnosti přizvat do řízení rovněž provozovatele předmětné komunikace, jíž je
Technická správa komunikací.
Odkaz dovolatele v souvislosti s námitkou nedostatku poučení podle § 118a o. s.
ř. na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 3087/2005, které
se týká otázky, zda soud poučil dovolatelku o jiném právním posouzení věci,
dovolací soud považuje v této souvislosti za nepřípadný. Z dovolání není
zřejmé, jakým způsobem by se závěry uvedeného rozhodnutí měly promítnout do
poměrů souzené věci, neboť poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. míří na
případy nesplnění povinnosti tvrzení či povinnosti důkazní, o kterou se ve
vztahu k možnému okruhu účastníků na straně žalované nemůže jednat. Poučení
účastníka o tom, kdo by měl být podle hmotného práva žalován, přesahuje
poučovací povinnost soudu a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení
(k tomu srovnej z ustálené judikatury např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 25. května 1993, sp. zn. 3 Cdo 70/93, uveřejněné v časopise Právní
rozhledy, 1993 č. 5, str. 169, nález Ústavního soudu České republiky ze dne
14. prosince 1994, sp. zn. I. ÚS 56/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, C. H. Beck, 1996, sešit 2, pod pořadovým č. 6 nebo usnesení
Ústavního soudu České republiky ze dne 5. března 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97,
uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 1998, sešit
10, pod pořadovým č. 18). Nedůvodnost této procesní námitky však co do základu
vyplývá již ze skutečnosti, že návrh na přistoupení či záměnu účastníka do
občanskoprávního řízení je přitom v dispozici žalobce, nikoliv žalovaného
(srov. § 92 o. s. ř.). Již proto je vyloučeno, aby se v daném směru jednalo o
procesní pochybení, jež by mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Námitka dovolatele, že žalobci nevymezili jednoznačně, o kterou ze dvou
základních skutkových podstat zakotvených v generální klauzuli obsažené v § 127
odst. 1 obč. zák., čímž byla žalovanému ztížena možnost procesní obrany, a že
jde o vadu řízení, je rovněž nedůvodná. Již odvolací soud v této souvislosti
správně odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, která vymezuje
rozdíly mezi oběma zmíněnými skutkovými podstatami, tj. obtěžování nad míru
přiměřenou poměrům a vážné ohrožení práva. Ze žalobních tvrzení jednoznačně
vyplývá, že žalobci se domáhali ochrany jejich vlastnických práv podle § 127
odst. 1 obč. zák. z titulu obtěžování hlukem, což odůvodnili tím, že na místě
dochází k imisím hluku takové intenzity, která výrazně přesahuje limity
stanovené příslušnými právními předpisy a tomuto nároku přizpůsobili i
negatorní žalobní návrh. Postup žalobců odpovídá jejich procesní povinnosti na
vylíčení rozhodujících skutečností vyplývající z § 79 odst. 1 o. s. ř., když
vylíčení rozhodujících skutečností v první řadě slouží k vymezení předmětu
řízení po skutkové stránce. Právní charakteristiku skutku není účastník povinen
v žalobě uvést. Vylíčí-li přesto žalobce v návrhu tzv. právní důvod žaloby,
není to pro další průběh řízení směrodatné, neboť soud při svém právním
posouzení věci není právním názorem účastníků vázán (k tomu srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 2004, sp. zn. 25 Cdo
916/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2392). Žalovaným namítané usnesení
Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 943/2005 pak v této souvislosti nelze
použít, jelikož řeší zcela odlišnou situaci.
Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu (v rámci uplatněného dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 3 o. s. ř.), že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jelikož
pracuje se zjištěními, která nemají oporu v provedeném dokazování a že
odůvodnění nesplňuje požadavky § 157 o. s. ř., dovolací soud k tomu podotýká,
že neshledal žádných vad, pro něž by nemohl považovat závěry odvolacího soudu
za nepřiléhavé učiněným skutkovým zjištěním a dále, že odvolací soud své
skutkové a právní závěry i přesvědčivě zdůvodnil. Rozsudek odvolacího soudu
odpovídá požadavkům na odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývajících z § 157
odst. 2 o. s. ř. Nesouhlas dovolatele s údajně nepřezkoumatelným skutkovým
závěrem odvolacího soudu, podle něhož aktivita žalovaného k přijetí opatření
za účelem zajištění ochrany žalobců před hlukem se začala projevovat až v
souvislosti s podáním žaloby žalobců, jakož i námitka, že žalobci svým
přístupem v minulosti „destruovali řízení o umístění stavby, jehož těžištěm je
vybudování protihlukové stěny“, jsou pak okolnostmi, které jsou z hlediska
správnosti posouzení uplatněného nároku na ochranu žalobců před hlukem podle §
127 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem bezvýznamné. Tímto poukazem odvolací
soud toliko dokreslil v širším kontextu rámec sporu, nejde však o okolnosti, na
kterých by byla postavena právní argumentace odvolacího soudu, resp.
skutečnosti, které by právní posouzení věci mohly z hlediska hypotézy § 127
odst. 1 obč. zák. ovlivnit.
Pokud žalovaný namítal, že na současné situaci se nepříznivě projevila aktivita
žalobců, kteří se opakovaně snažili zmařit přijetí řešení v podobě sjízdných
ramp a protihlukové bariéry, prosazovaného žalovaným, tato námitka není
způsobilá založit tvrzený dovolací důvod spočívající ve vadách řízení, neboť
toliko charakterizuje postoj žalobců k věci bez jakékoliv souvislosti s
postupem soudu v rámci odvolacího řízení.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávnost jeho právního posouzení [§
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], pokud jde o obtěžování žalobců nad míru
přiměřenou poměrům hlukem, ani v tomto směru neshledal dovolací soud, že by
rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci.
Ustanovení § 127 odst. 1 patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně,
nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací
soud mohl úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům
přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej přiměřeně
použitelné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.
března 2009 ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1866/2006, či usnesení ze dne 24.
června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007, uveřejněné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně a s ohledem na konkrétní
okolnosti případu vyložil, v čem spatřuje důvody pro závěr, že se ze strany
žalovaného jedná o obtěžování žalobců nad míru přiměřenou poměrům. Jeho závěry
v daném ohledu jsou dostatečně srozumitelné, opírají se o konkrétní skutková
zjištění a dovolací soud je neshledal zjevně nepřiměřenými.
Ochrana před obtěžováním imisemi nad míru přiměřenou poměrům poskytovaná v
režimu § 127 odst. 1 obč. zák. ostatně představuje samostatný právní nárok
vedle ochrany poskytované na základě správních norem. V případě, že obtěžování
překračuje meze stanovené správním předpisem, přesahuje zpravidla i míru
přiměřenou poměrům, ale nemusí tomu být naopak. Nárok na ochranu bude dán,
pokud v době rozhodování soudu bude imise sice v mezích daných správním
předpisem, půjde však nepochybně o obtěžování „nad míru přiměřenou
poměrům“ (srov. též výklad k ustanovení § 127 odst. 1 Velkého komentáře k
občanskému zákoníku : Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.,
C. H. Beck, Praha 2009, str. 720-721 a v publikaci „Ochrana vlastnictví a držby
v občanském zákoníku“, Praha: C. H. Beck 2005, 2. vydání, s. 142 a násl., kde
je uveden podrobný rozbor této problematiky).
Zpochybňoval-li žalobce aktivní legitimaci společenství vlastníků jednotek k
podání žaloby na ochranu vlastnických práv podle § 127 odst. 1 obč. zák.,
dovolací soud se ztotožňuje s kladným závěrem vysloveným odvolacím soudem
potud, že podání žaloby proti obtěžování hlukem je možné podřadit pod správu
domů a pozemků v širším smyslu podle § 9 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb., která
zahrnuje vše, co bytovému domu slouží k uspokojení potřeb vlastníků jeho bytů.
Mezi tyto potřeby nepochybně patří i zajištění dostatečně kvalitních podmínek
pro bydlení, které odpovídají příslušným hygienickým předpisům. Je potom
logické, a odpovídá to i principu hospodárnosti, aby společenství vlastníků,
které je právnickou osobou sui generis, zřízenou výlučně pro správu společných
prostor bytového domu, bylo oprávněno ve prospěch ochrany vlastnických práv
jednotlivých vlastníků bytů a zároveň spoluvlastníků společných prostor podat
negatorní žalobu podle § 127 odst. 1 obč. zák., neboť lze předpokládat, že
případná opatření vedoucí ke zdržení se obtěžování sousedního vlastníka imisemi
hluku, se týkají i společných částí domů a pozemků, jejichž správu společenství
vlastníků bytů vykonává. Ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák. nevylučuje, aby
společenství vlastníků bytů bylo v rámci správy společných prostor bytového
domu oprávněno v zájmu svých členů podat žalobu na ochranu před imisemi, a to
pro příslušnou část bytového domu, kterou spravuje.
Ohledně náznaku námitky nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného
hlavního města Prahy dovolací soud poukazuje na svoji již ustálenou judikaturu,
podle níž vlastníku sousední nemovitosti náleží vůči obci ochrana podle § 127
odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5.
září 2009, sp. zn. 22 Cdo 1614/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 22. února 2007, sp. zn. 22 Cdo 2296/2006, uveřejněné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Ostatně v daném směru
se žalovaný o pasivní legitimaci zmiňuje toliko v souvislosti s tím, že by v
daném případě přicházela do úvahy i věcná legitimace správce komunikace. Není
však zřejmé, jak by se tato jeho úvaha měla promítnout v souzené věci, když v
rámci tvrzené vady řízení vytýkal odvolacímu soudu, že jej podle § 118a o. s.
ř. nepoučil o „nutnosti přizvat do řízení rovněž provozovatele předmětné
komunikace“, přičemž k této námitce se dovolací soud vyjádřil již v dřívější
části odůvodnění svého rozhodnutí. Měl-li snad dovolatel na mysli, že věcná
legitimace na straně žalované má být v daném sporu dána kumulativní účastí
vlastníka nemovitosti i jejího správce, odkazuje dovolací soud na velmi
podrobné, přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud aplikoval toliko § 127 odst. 1 obč. zák.
a § 30 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a nepřihlédl k
implementaci příslušných směrnic Evropské unie ohledně strategie boje proti
nadměrné hlukové zátěži provedené předpisy týkajícími se hlukového mapování, je
třeba zdůraznit, že předmětem žaloby není ochrana před imisemi v režimu
veřejnoprávním, jíž se týká i úprava provedená směrnicemi evropského práva, ale
v režimu občanskoprávním, jež představuje samostatný nárok vyplývající z § 127
odst. 1 obč. zák. Obecně sice platí, že opírá-li se napadený výkon vlastnického
práva o úřední povolení a žalovaný nepřekročil meze tohoto povolení, je třeba
považovat výkon vlastnického práva za oprávněný (srovnej R 65/1972). Jde však
jen o oprávnění z hlediska veřejného práva. Bude-li tedy obtěžování vycházet z
činnosti, ke které bylo vydáno úřední povolení, nevylučuje to ochranu proti
obtěžování způsobenému touto činností podle § 127 odst. 1 obč. zák. V případě,
že obtěžování překračuje meze stanovené správním předpisem, přesahuje zpravidla
i míru přiměřenou poměrům, ale nemusí tomu být naopak. Nárok na ochranu bude
dán, pokud v době rozhodování soudu bude imise sice v mezích daných správním
předpisem, půjde však nepochybně o obtěžování „nad míru přiměřenou poměrům“.
V daném případě je tedy zřejmé, že právní úprava ochrany před hlukem je dvojí,
přičemž každá z nich zakládá samostatný právní nárok chráněných osob. Jestliže
tedy byla uplatněna občanskoprávní žaloba na ochranu před hlukem podle § 127
odst. 1 obč. zák., lze sice podpůrně přihlédnout k veřejnoprávní úpravě,
obsažené v zákoně na ochranu veřejného zdraví č. 258/2000 Sb., a v navazujících
prováděcích a jiných právních předpisech (zejména nařízení vlády č. 148/2006
Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací), tak jak to
učinil odvolací soud, nicméně soud primárně aplikuje citovanou občanskoprávní
úpravu o ochraně před hlukem, která těmito veřejnoprávními předpisy není
dotčena (srov. též nález pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 25. srpna
1998, sp. zn. Pl. ÚS 14/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, C. H. Beck, 1998, sešit 11, pod pořadovým č. 89 a ve Sbírce zákonů pod
č. 216/1998) a jestliže dospěje k závěru, že podmínky hypotézy právní normy
poskytující ochranu uvedeným občanskoprávním předpisem jsou splněny (v daném
případě obtěžování nad míru přiměřenou poměrům), poskytne ochranu právům
dotčených osob podle této právní úpravy, a to i tehdy když by v konkrétním
případě obtěžování imisemi nebylo takové intenzity, že by představovalo
porušení příslušných veřejnoprávních předpisů. Obdobně lze argumentovat i ve
vztahu k veřejnoprávní úpravě obsažené v evropské legislativě, která se zabývá
bojem proti nadměrné hlukové zátěži.
Shora uvedenou argumentací se pak lze vypořádat i s další námitkou dovolatele,
podle níž se odvolací soud nevypořádal s výjimkou povolenou žalovanému
rozhodnutím Hygienické stanice hl. m. Prahy, kterou žalovaný poskytl soudu v
průběhu odvolacího řízení, neboť uvedená výjimka, jíž bylo příslušným správním
orgánem povoleno provozování zdroje hluku – pozemní komunikace ulice 5. května
v úseku Sdružení – Jižní spojka (tj. v úseku odlišném, než který je předmětem
žaloby) ve stávajících hodnotách akustického tlaku do 31. prosince 2012, je v
případě, že bylo zjištěno, že v dané lokalitě jde obtěžování nad míru
přiměřenou poměrům, z hlediska porušení ochrany žalobců před hlukem podle
občanskoprávní úpravy § 127 odst. 1 obč. zák., bezvýznamné. Odvolací soud se
ostatně touto námitkou a existencí uvedeného rozhodnutí v odůvodněného svého
rozsudku výslovně zabýval a vypořádal se s ní; i v tomto směru dovolací soud
odkazuje na příslušnou pasáž rozsudku odvolacího soudu.
Ve vztahu k tvrzenému namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci pak
dovolací soud dodává, že v této části je dovolání žalovaného především
souhrnnou analýzou a náhledem na problematiku obtěžování hlukem ve
veřejnoprávní (i komunitární) rovině s odkazem na dosavadní přístupy žalovaného
k řešení vzniklé dopravní situace v Praze a alternativy jejího řešení. Není
zřejmé, jaké dopady do souzené věci může mít rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. března 2007, sp. zn. 1 As 7/2006, neboť z něj nevyplývá nic
relevantního z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem, resp. zákon
č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Dovolatelem kritizovaná zmínka
odvolacího soudu ohledně hodnocení dosavadního přístupu žalovaného k řešení
problémů spojených s dopravní obslužností nepředstavuje nic, co by se mohlo
promítnout do právního posouzení věci, neboť v daném směru odvolací soud toliko
vyjádřil – nad rámec merita sporu – v širším kontextu věci svůj hodnotící soud
týkající se problému majícího zjevně celospolečenský a veřejný dopad. Dovolání
je v zásadě požadavkem na kompletní přezkum rozhodnutí odvolacího soudu, který
judikatura nepřipouští, neboť nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho
dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s
přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř.
(k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16.
prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Proto i výhrady vůči
právnímu posouzení věci je nutno v dovolání odpovídajícím způsobem
konkretizovat, což dovolatel na řadě míst dovolání nečiní.
K nesouhlasu dovolatele s délkou odkladné lhůty pro splnění povinnosti dovolací
soud konstatuje, že dovolání proti lhůtě k plnění je nepřípustné, neboť se
netýká rozhodnutí v části, v níž bylo rozhodováno ve věci samé tak, jak to
vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. (srovnej též usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 22. května 2003, sp. zn. 28 Cdo 567/2003,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H.
Beck pod pořadovým č. C 1928, podle něhož proti výrokové části rozsudku
odvolacího soudu, kterou byla v souvislosti s uložením povinnosti k plnění ve
věci samé určena lhůta k tomuto plnění, není dovolaní přípustné). Je proto
nadbytečné zabývat se např. námitkou žalovaného ohledně nezbytné
administrativní zátěže, která by vzhledem k předpokládané časové náročnosti
mohla údajně ohrozit realizaci protihlukových opatření ve stanovené lhůtě.
Dovolatel výslovně napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k
tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002,
sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2003).
Na základě uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaným
uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny, napadené rozhodnutí odvolacího soudu
je tedy správné, a proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2, část věty
před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a žalobcům vznikly náklady, přičemž je nutno vycházet
z toho, že žalobci uplatnili samostatné nároky vůči žalovanému (§ 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Náklady takto vzniklé představují odměnu advokáta za zastoupení v dovolacím
řízení, která činí podle § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“)
částku 9.000,- Kč, sníženou podle § 18 odst. 1 vyhlášky ve spojení s § 10 odst.
3 vyhlášky o 50 % na částku 4.500,- Kč, a náhradu hotových výdajů ve výši 300,-
Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání žalované) podle § 13 odst.
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.800,-
Kč. Žalobcům dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty (20 %) ve výši 920,-
Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí
5.720,- Kč. Výše těchto nákladů náleží každému z žalobců, kteří v řízení
vystupují samostatně: Společenství vlastníků jednotek 5.720,- Kč, M. čp. 518,
519, 520, 521, 523, P. R., Z. Š., A. R., D. Č., Společenství vlastníků domu
Jihlavská 525, Z. B., Společenství vlastníků jednotek pro dům čp. 829, Ing. F.
K., Společenství vlastníků jednotek Michle čp. 1226, A. S., Společenství
vlastníků jednotek "bytového domu č.p. 1220 - 1225" v ulici B., P. 4, Ing. J.
B., J. S., Z. V., Společenství vlastníků jednotek Bítovská 1228, Ing. D. K.,
Společenství pro dům Bítovská 1227, Bytové družstvo Bítovská 1227, Bytové
družstvo "Pod Dálnicí 1282“, Společenství vlastníků jednotek v domě čp. 828 v
Praze 4 - Michle, a L. N.
V případě zbylých žalobců je nutno zohlednit skutečnost, že se jedná o žalobce,
kteří se domáhají ochrany k nemovitostem jim spoluvlastnicky náležejícím (K. V.
a Ing. Z. V., Ing. S. S. a K. S., B. P. a J. P. a Ing. J. M. a Ing. P. M.).
Náklady takto vzniklé představují odměnu advokáta za zastoupení v dovolacím
řízení, která činí podle § 8 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“)
částku 11.700,- Kč (při zvýšení za zastupování více osob podle § 19a vyhlášky
č. 484/2000 Sb.) sníženou podle § 18 odst. 1 vyhlášky ve spojení s § 10 odst. 3
vyhlášky o 50 % na částku 5.850,- Kč. Žalobcům dále náleží náhrada hotových
výdajů ve výši 600,- Kč za dva úkony právní služby (vyjádření každého z žalobců
k dovolání žalované) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, tj. celkem 6.450,- Kč. Žalobcům dále náleží náhrada za daň
z přidané hodnoty (20 %) ve výši 1 290,- Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a celkové
náklady dovolacího řízení tak činí u jednotlivých dvojic žalobců 7.740,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobců v rozsahu
uvedeném ve výroku rozsudku dovolacího soudu náklady dovolacího řízení do tří
dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobců (§ 149 odst. 1 a § 160
odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost rozsudku uložená, mohou se
oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu