21 Cdo 3087/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobkyně JUDr. K. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Ing. P.
S., CSc., a 2) H. S., o 5.600,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost
podané žalobkyní proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2003
č.j. 52 C 371/2002-35 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 2004
č.j. 47 Co 104/2004-52, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C
30/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne
1. června 2005 č.j. 1 Co 84/2005-27, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4.12.2003 č.j. 52 C 371/2002-35 uložil
žalovaným 1) a 2), aby zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně 1.450,- Kč s
3% úrokem z prodlení ročně od 29.5.2003 do zaplacení, žalobu o zaplacení
dalších 4.150,- Kč s 8% úrokem z prodlení ročně z částky 12.500,- Kč od
9.5.2001 do 30.8.2001 a s 8 % úrokem z prodlení ročně z částky 5.600,- Kč od
31.8.2001 do 28.5.2003 a 5% úroku z prodlení ročně z částky 1.450,- Kč od
29.5.2003 do zaplacení zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Při svém rozhodování o požadavku žalobkyně na zaplacení
odměny za poskytnutou právní pomoc vycházel ze závěru, že všechny rozhodující
skutečnosti jsou mezi účastníky nesporné a že proto o nich není třeba provádět
dokazování. Oproti názoru žalobkyně dovodil, že nedošlo k platnému sjednání
smluvní odměny a že žalobkyně má proto nárok na odměnu mimosmluvní s
přihlédnutím k hodnotě zastupované věci a její složitosti; výši mimosmluvní
odměny současně vypočetl.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7.9.2004 č.j. 47 Co 104/2004-52 rozsudek
městského soudu ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení
potvrdil a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího
řízení. Dospěl k závěru, že městský soud nevydal tzv. překvapivé rozhodnutí a
že nebyl povinen - jak se žalobkyně domnívala - poučovat účastníky podle
ustanovení § 118a odst.2 o.s.ř., neboť posoudil nárok žalobkyně v souladu s
jejím právním názorem (\"a nikoliv snad jako nárok na vydání bezdůvodného
obohacení, ušlého zisku či náhradu škody) a je \"již otázkou důkazní, nakolik
žalobkyně unesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno\", a že městský soud
\"zvolil ve svém právním hodnocení pro žalobkyni nejpříhodnější variantu, totiž
že žalobkyni náleží odměna za právní služby ve výši stanovené vyhláškou
Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb, a to v rozsahu, který byl městským soudem zjištěn
v souladu s pravidly nikoliv odporujícím požadavkům formální logiky\".
Proti těmto rozsudkům městského a krajského soudu podala žalobkyně žalobu pro
zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst.3 o.s.ř. Naplnění tohoto
zmatečnostního důvodu spatřuje v tom, že v původním řízení nebyla poučena podle
ustanovení § 118a odst.1 a 2 o.s.ř.; dospěl-li městský soud oproti názoru
žalobkyně k závěru (byť podle žalobkyně nesprávnému), že nárok se \"odvíjí od
příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. o mimosmluvní odměně\", měla
být žalobkyně poučena, neboť \"rozhodně nevylíčila všechny rozhodné
skutečnosti, resp. je neuvedla úplně\". Názor krajského soudu, podle kterého
věc byla posouzena podle právního názoru žalobkyně, je chybný, neboť žalobkyně
byla a je dosud přesvědčena o tom, že uplatněný nárok měl být posouzen podle
ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. o smluvní odměně, zatímco soudy v původním
řízení dovodily, že ujednání o smluvní odměně je neplatné a že proto žalobkyně
má nárok jen na mimosmluvní odměnu.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7.2.2005 č.j. 51 C 30/2004-13 žalobu pro
zmatečnost zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Dospěl k závěru, že právní názor městského soudu byl totožný s právním
názorem žalobkyně a že městský soud stejně jako žalobkyně \"zvolil analogicky
(tedy podpůrně) § 6 až 12 vyhlášky č. 177/1996 Sb. jako metodu, která měla
sloužit pouze k určení výše poměrné části sjednané smluvní odměny\". Městský a
krajský soud neměly \"procesní povinnost žalobkyni poučovat ve smyslu
ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. a v návaznosti na to ani podle ustanovení §
118a odst. 1 o.s.ř.\" a nemohly jí tedy odejmout možnost jednat před soudem.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1.6.2005 č.j. 1 Co
84/2005-27 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem
prvního stupně dovodil, že \"řízení před nalézacími soudy není postiženo
procesní vadou spočívající v nedostatku poučení ve smyslu ustanovení § 118a
o.s.ř., neboť zde nebyl odlišný právní názor nalézacích soudů a uplatněný nárok
žalobkyní\", a zdůraznil, že i případný nesprávný postup soudů, v důsledku
něhož nebylo poskytnuto účastníkům řízení poučení podle ustanovení § 118a
o.s.ř., nelze kvalifikovat jako odnětí možnosti účastníka jednat před soudem a
nezakládá zmatečnostní důvod podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že
poučovací povinnost soudu podle ustanovení § 118a os.ř. je vybudována na
objektivním principu a že proto její porušení \"automaticky znamená naplnění
skutkové podstaty uvedené v ustanovení § 229 odst.3 o.s.ř.\". Soudům obou
stupňů žalobkyně dále vytýká, že se nezabývaly jejím tvrzením, že v původním
řízení nebyl proveden důkaz její účastnickou výpovědí, ačkoliv rovněž v této
skutečnosti spatřovala naplnění zmatečnostního důvodu podle ustanovení § 229
odst.3 o.s.ř.; podle jejího názoru jen výslech žalobkyně jako účastníka řízení
mohl být důkazním prostředkem způsobilým k prokázání právních služeb
poskytnutých žalovaným. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §
237 odst.1 písm. c) o.s.ř., zásadní význam napadeného usnesení odvolacího soudu
spatřuje \"v otázce, zda v případě, že účastníku nebylo poskytnuto poučení ve
smyslu ustanovení § 118a o.s.ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát,
toto znamená, že řízení je postiženo vadou, je či není tato vada odnětím
možnosti účastníku jednat před soudem, to vše v případě, měla-li absence
takového poučení původ v jiném právním posouzení věci\", a navrhuje, aby
dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez
nařízení jednání (§ 243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení § 238a odst.1
písm.b),
§ 238a odst.2 a v § 237 odst.1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost
[§ 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§ 238a
odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro
zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 238a odst.1
písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro
zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§ 238a odst.1 písm.b), § 238a
odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost.
Podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.b)
o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem
prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím
soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu tedy může
být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 238a odst.1
písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem
[238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení 238 odst.1 písm.a), § 238 odst.2 a § 237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé
po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a §
237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a
§ 237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v
rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce.
Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo
vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst.
2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [srov. § 241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř.,
popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení § 238 a §
238a o.s.ř. (srov. § 241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že
na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo
ustanovení
§ 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo
541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč.
2004).
Podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může
napadnout pravomocný rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci
samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata
možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se podle ustálené judikatury soudů (srov.
například usnesení býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.1992 sp. zn. 2 Cdo
19/92, které bylo uveřejněno pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 1993, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1997 sp. zn.
2 Cdon 1420/96, které bylo uveřejněno pod č. 1 v časopise Soudní judikatura,
roč. 1997) rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci
procesních práv, která mu zákon přiznává. O zmatečnost ve smyslu ustanovení §
229 odst. 3 o.s.ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný
(uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo dalšími obecně
závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu
řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu.
Poučovací povinnost soudu poskytovanou při jednání účastníkům občanského
soudního řízení upravuje § 118a o.s.ř. Ukáže-li se v průběhu jednání, že
účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně,
předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má
tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 1
o.s.ř.). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce
posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v
potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom
obdobně podle odstavce 1 (§ 118a odst. 2 o.s.ř.). Zjistí-li předseda senátu v
průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech
svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného
odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§ 118a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatelka spatřuje zásadní význam napadeného usnesení odvolacího soudu po
právní stránce - jak vyplývá z obsahu dovolání - v řešení právní otázky, zda
nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst.1 nebo 2 o.s.ř.
představuje nesprávný postup soudu, kterým byla účastníku ve smyslu ustanovení
§ 229 odst. 3 o.s.ř. odňata možnost jednat před soudem.
Výklad této právní otázky se v judikatuře soudů již ustálil. Byl přijat názor
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2003 sp. zn. 29 Odo
850/2001, uveřejněný pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.3.2004 sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný
pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004), že se jedná o vadu řízení,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (a nikoliv tedy o
zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.), nebylo-li účastníku
občanského soudního řízení poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení § 118a
o.s.ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, což platí i tehdy, měla-li
absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci. I kdyby tedy
žalobkyni nebyla v původním řízení poskytnuta potřebná poučení podle ustanovení
§ 118a odst.1, 2 nebo 3 o.s.ř., odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou
soudů správně dovodil, že tím nebyl (nemohl být) naplněn zmatečnostní důvod
podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.; usnesení odvolacího soudu proto nemůže
mít z hlediska této právní otázky po právní stránce zásadní význam.
Žalobkyně dále v dovolání dovozuje, že řízení před soudy je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom,
\"že se soudy nevypořádaly s její námitkou, že nebyl v nalézacím řízení
proveden důkaz její účastnickou výpovědí, ačkoliv byl navrhován\". Protože
kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení
§ 241a odst.2 písm. a) o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým
podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce,
je nepochybné, že dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu není
přípustné ani podle ustanovení § 238a odst.1 písm.b), § 238a odst.2 a § 237
odst.1 písm.c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b
odst.5 věty první a § 218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a
žalovaným v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu