25 Cdo 916/2003

25 Cdo 916/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci

žalobce B., spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalované České

republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o

10,750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.

zn. 16 C 103/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 24. října 2002, č. j. 22 Co 401/2002 - 53, t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, č. j. 22 Co

401/2002 - 53, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2002, č. j.

16 C 103/2001 - 37, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k

dalšímu řízení.

Žalobce se z titulu náhrady škody domáhal, aby žalované byla

uložena povinnost zaplatit mu částku 10,750.000,- Kč s 3 % úrokem z částky

9,500.000,- Kč od 1. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem z prodlení z téže

částky od 15. 7. 1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v důsledku

nesprávných a nezákonných rozhodnutí soudů - usnesení Krajského soudu v Praze

ze dne 2. 2. 1995, č. j. 17 Co 32/95 - 35, usnesení Okresního soudu v Benešově

ze dne 30. 1. 1996, č. j. 5 C 1072/97 - 58, a usnesení Krajského obchodního

soudu v Praze ze dne 11. 7. 1996, č. j. 10 Cm 140/96 - 72, jimiž bylo

rozhodováno o věcné a místní příslušnosti soudu - došlo v řízení vedeném u

Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 1072/97 k více než šestiletým

průtahům, které žalobci „znemožnily včas získat exekuční titul“ na zaplacení

uvedené částky jako nedoplatku kupní ceny za nemovitost a uspokojení jeho

nároku proti společnosti A., s. r. o., , a zapříčinily vznik škody na straně

žalobce. Dále uvedl, že smlouvou ze dne 17. 2. 1994 o prodeji části podniku

uvedená společnost převedla nemovitost, za níž mu měla doplatit kupní cenu, na

společnost M. M. S., s. r. o., za kupní cenu 65.000.000,- Kč. Společnost A., s.

r. o., tedy po podání žaloby měla dostatek finančních prostředků a žalobce měl

současně reálnou možnost domoci se zaplacení nedoplatku kupní ceny. V průběhu

soudního řízení u Okresního soudu v Benešově zemřel dne 24. 1. 1997 její jediný

jednatel a společník V. N., na kterého ostatní společníci převedli dne 17. 10.

1995 své obchodní podíly, a v řízení o dědictví po jmenovaném, do něhož byl

majetek společnosti A., s. r. o., zahrnut, bylo zjištěno, že dědictví je

předluženo.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 4. 2002, č. j. 16 C 103/2001 - 37,

žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ze spisu Okresního soudu v

Benešově, sp. zn. 5 C 1072/97, vzal za prokázané, že žalobce B., a. s., podal

dne 7. 4. 1994 proti žalované společnosti A., s. r. o., žalobu na zaplacení

částky 10,750.000,- Kč s přísl. a současně též návrh na vydání předběžného

opatření, kterým by žalované bylo zakázáno disponovat částkou ve výši

10,850.000,- Kč. Platebními rozkazy ze dne 11. 4. 1994 byla žalované uložena

povinnost zaplatit žalobci částku 9,500.000,- Kč s přísl. a částku 1,250.000,-

Kč a usnesením ze dne 11. 4. 1994 bylo žalované společnosti zakázáno

disponovat částkou 10,927.020,- Kč, složenou na jeho účtu u banky, a.s., P. K

odvolání žalované společnosti Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 2. 1995,

č. j. 17 Co 32/95 - 35, usnesení Okresního soudu v Benešově, jímž bylo nařízeno

předběžné opatření, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Na

základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 13. 7. 1995 převzal předmětnou

pohledávku od společnosti B., a. s., žalobce B., spol. s r. o. Usnesením ze dne

30. 1. 1996 vyslovil Okresní soud v Benešově svoji věcnou nepříslušnost s tím,

že po právní moci tohoto usnesení bude spis postoupen Krajskému obchodnímu

soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Proti tomuto usnesení nebylo podáno

odvolání a právní moci nabylo dne 13. 3. 1996. Žalobce pak svým návrhem

doručeným soudu dne 10. 7. 1996 navrhl, aby Krajský obchodní soud v Praze

vyslovil ve věci svou věcnou nepříslušnost a věc vrátil Okresnímu soudu v

Benešově jako soudu věcně příslušnému. Usnesením ze dne 11. 7. 1996, č. j. 10

Cm 140/96 – 72, vyslovil Krajský obchodní soud v Praze svoji věcnou

nepříslušnost s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena

soudu věcně a místně příslušnému, a to Okresnímu soudu v Liberci. Proti tomuto

usnesení nebylo podáno odvolání a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 10. 1996. Podáním doručeným soudu dne 29. 11. 1996 žalobce vznesl námitku

nepříslušnosti soudu s odůvodněním, že věcně a místně příslušný k rozhodnutí ve

věci je Okresní soud v Benešově. K nesouhlasu Okresního soudu v Liberci s

postoupením věci rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 1. 1997 tak, že nesouhlas Okresního soudu v Liberci s postoupením věci, pokud jde

o místní příslušnost, je důvodný. Následně pak Krajský obchodní soud v Praze

usnesením ze dne 9. 4. 1997 vyslovil nesouhlas s postoupením věci Okresním

soudem v Benešově s tím, že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc vrácena

Okresnímu soudu v Benešově. Tento soud pak ve věci pravomocným rozsudkem ze dne

9. 5. 2000, č. j. 5 C 1072/97, rozhodl tak, že žalovaná A., s. r. o., je

povinna zaplatit žalobci B., spol. s r. o., částku 10,750.000,- Kč s 3 %

úrokem z prodlení z částky 9,500.000,- Kč od 1. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a se 16

% úrokem z prodlení z téže částky od 15. 7. 1994 do zaplacení. Na základě takto

zjištěného skutkového stavu věci dospěl okresní soud k závěru, že odpovědnost

státu za škodu podle ust. § 1, 3 a 4 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb.

není dána,

neboť žalobce neprokázal, že předmětná usnesení, jejichž nezákonnosti se

dovolává a na jejichž základě uplatňuje svůj nárok na náhradu škody, byla pro

nezákonnost příslušným orgánem zrušena. Proti usnesení Okresního soudu v

Benešově ze dne 30. 1. 1996, č. j. 5 C 1072/97 - 58, a proti usnesení Krajského

obchodního soudu v Praze ze dne 11. 7. 1996, č. j. 10 Cm 140/96 - 72, navíc

žalobce nepodal odvolání (§ 3 cit. zákona), proti usnesení Krajského soudu v

Praze ze dne 2. 2. 1995, č. j. 17 Co 32/95 - 35, nebylo odvolání přípustné a

případ zvláštního zřetele hodný, který by nepodání řádného opravného prostředku

odůvodňoval, soud prvního stupně neshledal. Neproběhlo ani řízení o mimořádném

opravném prostředku ve smyslu ust. § 4 odst. 1 cit. zák., přičemž ust. § 4

odst. 2 cit. zákona se na posuzovaný případ nevztahuje. Vzhledem k tomu, že

nebyl splněn základní předpoklad odpovědnosti žalované za škodu, neboť uvedená

rozhodnutí soudů nebyla pro nezákonnost zrušena příslušným orgánem a otázku

nezákonnosti nelze v řízení o náhradu škody řešit ani jako otázku předběžnou,

nezabýval se obvodní soud zkoumáním dalších předpokladů odpovědnosti státu za

škodu podle zák. č. 58/1969 Sb.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2002, č. j. 22

Co 401/2002 - 53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě

nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění

obvodního soudu a shodně s ním dovodil, že předpoklady odpovědnosti státu za

škodu podle § 1 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb. nebyly splněny, neboť předmětná

rozhodnutí soudů nebyla pro nezákonnost zrušena příslušným orgánem (§ 4 odst. 1

cit. zákona) a nebyly podány opravné prostředky proti těm rozhodnutím, proti

nimž byly přípustné; ztotožnil se i s jeho názorem, že v dané věci nejde o

případ zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 3 cit. zákona. Dále poukázal na to,

že usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 1995, proti kterému nebylo

odvolání přípustné, bylo navíc pouze rozhodnutím zrušujícím, a předmětem

dalších dvou rozhodnutí nebyla práva a povinnosti mezi účastníky sporná a již z

tohoto důvodu jimi tudíž nemohla být způsobena škoda. Rozhodnutími příslušného

orgánu ve smyslu § 1 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb. se totiž rozumí akty aplikace

práva, kterými jsou zakládána, měněna či rušena konkrétní práva a povinnosti.

Pokud žalobce spatřuje důvod vzniku škody v průtazích způsobených těmito

rozhodnutími, jež podle něj měla za následek, že se jeho pohledávka za

společností A., s. r. o., stala v době jejího přiznání nedobytnou, městský soud

dovodil, že v samotném rozhodování o věcné a místní příslušnosti soudu nelze

shledat neodůvodněné průtahy. Odkaz žalobce na judikaturu týkající se náhrady

škody způsobené vznesením obvinění v případě zastavení trestního stíhání či

zproštění obžaloby považoval za nepřípadný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož

přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá nesprávné

právní posouzení věci soudy obou stupňů, které spočívá v tom, že jako nezákonné

nebylo posouzeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 1995, sp. zn. 17

Co 32/1995. Podle jeho názoru je nezákonnost tohoto rozhodnutí zřejmá již ze

skutečnosti, že v řízení o nároku žalobce o zaplacení doplatku kupní ceny bylo

rozhodnuto až rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 5

C 1072/97, jenž nabyl právní moci dne 10. 6. 2000, tedy po 6 letech po podání

žaloby ze dne 7. 4. 1994. Právě tím, že usnesením Krajského soudu v Praze ze

dne 2. 2. 1995, sp. zn. 17 Co 32/1995, bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v

Benešově ze dne 11. 4. 1994, č. j. 5 C 1072/97 - 11, jímž bylo nařízeno

předběžné opatření o zákazu dispozice společnosti A., s. r. o., nakládat s

finančními prostředky, došlo k tomu, že tato společnost s majetkem volně

disponovala a převedla ho na jiný subjekt. Jedná se tedy o typický příklad

rozhodnutí splňujícího podmínky ust. § 1 - 4 zák. č. 58/1969 Sb., neboť

nezákonným způsobem řešilo věcnou a místní příslušnost soudu, o níž mezi

účastníky řízení nebylo sporu, a v jehož důsledku došlo v řízení k průtahům

více než šestiletým. Žalobci rozhodně nelze vytýkat, že proti usnesení

Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 1. 1996, jímž tento soud vyslovil svoji

věcnou nepříslušnost, nepodal odvolání, neboť to by v daném případě - vzhledem

k tomu, že bylo vydáno v intencích uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze

- nemělo naději na úspěch; skutečností však zůstává, že jej Okresní soud v

Benešově vydal až po uplynutí jednoho roku od vydání usnesení krajského soudu.

Žalobce však podal námitku nepříslušnosti Krajského obchodního soudu v Praze,

jemuž věc byla postoupena, a tato námitka byla shledána důvodnou. Je tedy

nepochybné, že právě Krajský soud v Praze zapříčinil svým nezákonným

rozhodnutím škodu přesahující 10 mil. Kč, přičemž příčinná souvislost mezi

tímto rozhodnutím a vzniklou škodou je zřejmá. Toto rozhodnutí sice nemohlo být

zrušeno (§ 4 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb.), neboť proti němu odvolání nebylo

přípustné, avšak v průběhu řízení trvajícím více jak 6 let bylo „změněno“ (§ 4

odst. 2 cit. zákona), a to pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze

dne 9. 5. 2000, sp. zn. 5 C 1072/97, „a tedy de facto zrušeno“; žalobce však

tento exekuční titul nemá proti komu uplatnit. Je tedy na soudu, aby si jako

předběžnou otázku vyřešil, které z uvedených rozhodnutí bylo nezákonné, a ve

svém důsledku vedlo ke zmaření uspokojení pohledávky žalobce v částce

převyšující 10,000.000,- Kč. Je ovšem nade vší pochybnost, že „to bylo z

rozhodnutí soudů“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby

věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s .ř.) po zjištění,

že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas,

účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího

soudu ve smyslu ust. § 242 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001 a nejprve se

zabýval přípustností podaného dovolání.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §

237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího

soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu

prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v

dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího

soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle

ustanovení písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,

řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-

li otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.

ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného

právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil,

případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

V posuzovaném případě žalobce dovozuje odpovědnost státu za škodu spočívající v

tom, že v důsledku citovaných rozhodnutí soudů o věcné a místní příslušnosti,

která považuje za nezákonná, byly způsobeny průtahy v řízení vedeném u

Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 1072/97, takže v době, kdy toto

řízení bylo pravomocně skončeno dnem 10. 6. 2000, již nemohl dosáhnout

uspokojení svého nároku na peněžité plnění proti dlužníkovi společnosti A., s.

r. o. Rozhodnutí odvolacího soudu je shodně se soudem prvního stupně založeno

na závěru, že podmínky odpovědnosti za škodu podle zák. č. 58/1969 Sb. (§ 1, §

3 a 4) nebyly splněny.

Podle § 1 odst. 1 věty první cit. zákona stát odpovídá za škodu

způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení

před státním notářstvím, v řízení správním a dále v řízení trestním, pokud

nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní

organizace. Podle § 1 odst. 2 cit. zákona odpovědnosti se nelze zprostit. Podle

§ 2 zákona právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají ti, kdo

jsou účastníky řízení a byli poškozeni nezákonným rozhodnutím vydaným v tomto

řízení. Podle § 3 cit. zákona, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze

nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat, jen využil-li

účastník možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad,

námitky, odpor nebo stížnost. Podle § 4 odst. 1 věta první cit. zákona nárok na

náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda

způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Podle odst. 2

tohoto ustanovení s výjimkou ustanovení odstavce 1 lze uplatnit nárok na

náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na jeho

právní moc, jestliže toto rozhodnutí bylo na základě opravného prostředku (§ 3)

zrušeno nebo změněno. Podle § 18 odst. 1 cit. zákona stát odpovídá za škodu

způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace

uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly

plní. Podle § 18 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odst. 1 se nelze zprostit.

Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při

výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně

zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti

(notářský řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou

rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou

ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu

způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za

škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se

řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.

Podle § 5 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto

zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v

občanském soudním řízení, ve správním řízení nebo v řízení trestním, b)

nesprávným úředním postupem.

Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu

způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také

porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené

lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž

byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Jak zák. č. 58/1969 Sb., tak i zák. č. 82/1998 Sb. rozlišují dvě

základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v souvislosti

s výkonem moci státními orgány a jinými pověřenými subjekty. Prvotní podmínkou

odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle obou citovaných

zákonů (specifickou součástí je odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným

rozhodnutím o vazbě a trestu) je existence rozhodnutí, jímž v konkrétní věci

státní orgán aplikuje obecné pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ a

rozhoduje tak o oprávněních a povinnostech individuálních subjektů. Vzhledem k

tomu, že tyto zákony neobsahují žádný negativní výčet dotčených rozhodnutí,

vztahují se na jakýkoliv akt aplikace práva, včetně rozhodnutí procesního

charakteru vydávaných v průběhu řízení. Podle ust. § 4 odst. 1 zák. č. 58/1969

Sb. je nevyhnutelnou podmínkou odpovědnosti státu, aby pravomocné nebo bez

ohledu na právní moci vykonatelné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno

příslušným orgánem, a obdobně to stanoví i ust. § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998

Sb., podle nějž lze nárok uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí

bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem nebo nezákonné

rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc bylo zrušeno nebo změněno na

základě řádného opravného prostředku (odst. 3 tohoto ustanovení). V řízení o

odpovědnosti státu za škodu tudíž soud není oprávněn sám posuzovat zákonnost

rozhodnutí vydaného v jiném řízení.

Druhá forma objektivní odpovědnosti státu podle obou citovaných

zákonů se spojuje s nesprávným úředním postupem, jímž je porušení pravidel

předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a

to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací,

avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Z tohoto hlediska

za nesprávný postup, vedoucí k odpovědnosti státu, je třeba považovat i

nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými

pravidly správně vydáno nebo vydáno ve stanovené lhůtě (v ust. § 13 zák. č.

82/1998 Sb. oproti dřívější úpravě v ust. § 18 zákona č. 58/1969 Sb. jsou

výslovně pojmenovány dva konkrétní případy nesprávného úředního postupu a to

porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené

lhůtě), případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení

řízení; konstantní soudní judikaturou je dovozováno, že nesprávným úředním

postupem je i porušení zásady rychlosti řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího

soudu ČR ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, který byl uveřejněn s

časopise Soudní Judikatura 1/2000 pod č. 4). To platí i pro soudní řízení, u

nichž lhůta pro rozhodnutí zpravidla není předpisem stanovena, a to za

předpokladu, že doba průběhu soudního řízení neodpovídá složitosti, skutkové a

právní náročnosti projednávané věci (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího

soudu, sv. 2, pod C 181). Skutečnost, že řízení vedené orgánem státu při výkonu

jeho pravomoci vyústilo v rozhodnutí, jehož se účastník řízení domáhal, přitom

odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem sama o sobě

nevylučuje.

Názor odvolacího soudu, že nárok žalobce dovozovaný z titulu

náhrady škody způsobené citovanými rozhodnutími soudů o věcné a místní

příslušnosti, je vzhledem k jejich vydání (ust. § 36 zák. č. 82/1998 Sb.) třeba

posuzovat podle zák. č. 58/1969 Sb., je správný a v souladu s hmotným právem i

ustálenou judikaturou soudů je i jeho závěr, že tento nárok není opodstatněný,

neboť citovaná pravomocná rozhodnutí soudů nebyla pro nezákonnost zrušena

příslušným orgánem (§ 4 odst. 1 věta první cit. zákona). Proti usnesení

Okresního soudu v Benešově ze dne 30. 1. 1996 a proti usnesení Krajského

obchodního soudu v Praze ze dne 11. 7. 1996 navíc nebylo podáno odvolání (§ 3

zákona) a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 1995 bylo rozhodnutím

zrušujícím, jímž nebyla konstituována nebo deklarována práva a povinnosti

účastníků řízení. Správně též odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně)

vycházel z toho, že otázku nezákonnosti rozhodnutí nelze v řízení o náhradu

škody řešit (a to ani jako otázku předběžnou), a že ust. § 4 odst. 2 zák. č.

58/1969 Sb. na danou věc nedopadá. Rozsudek odvolacího soudu proto - pokud se

žalobce domáhá náhrady škody s poukazem na nezákonnost těchto rozhodnutí,

jejichž vydáním mu ostatně sama o sobě škoda nevznikla - nepředstavuje

rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a přípustnost dovolání podle §

237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž dána.

Jak však vyplývá z obsahu spisu, žalobce odůvodnil v žalobě svůj nárok na

náhradu škody nejen tvrzením o nezákonnosti předmětných rozhodnutí soudů o

věcné a místní příslušnosti, nýbrž vznik škody odvozuje především od okolnosti,

že v řízení vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 1072/97, v

němž se proti společnosti A., s. r. o., domáhal zaplacení své pohledávky, došlo

k více než šestiletým průtahům, jež zapříčinily, že se tato pohledávka stala v

době jejího přiznání soudem nedobytnou, a že tedy příčinou škody byl rovněž

postup soudu, jímž byla porušena zásada rychlosti řízení.

Náležitosti návrhu na zahájení řízení jsou uvedeny v ustanovení § 79 odst. 1 o.

s. ř., kde se mimo jiné stanoví, že v žalobě je nutno vylíčit rozhodující

skutečnosti, tedy vymezit skutek, který má být předmětem řízení, a že z obsahu

žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (žaloba musí obsahovat řádný

žalobní návrh). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí,

že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením

skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým

základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen

základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími

skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o

čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou

prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze

souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět

ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje.

Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní

posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže soud

rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež

umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než

jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování

podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se

žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu,

zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov.

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000,

publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 13, pod C 962).

Jestliže nárok vůči žalované na zaplacení 10,750.000,- Kč s

přísl. je zdůvodněn též tvrzením, že „opakované nesprávné rozhodování soudů o

věcné a místní příslušnosti způsobilo několikaleté průtahy v řízení, které

žalobci znemožnily včasné získání exekučního titulu proti společnosti A., s. r.

o., a uspokojení jeho nároku“, je zřejmé, že skutková tvrzení uplatněná v

žalobě umožňovala posoudit věc podle ustanovení o odpovědnosti státu za škodu

způsobenou nesprávným úředním postupem. V tomto posouzení pak soudu nemohla

bránit ani okolnost, že žalobce kvalifikoval svůj nárok po právní stránce jako

nárok na náhradu škody způsobené mu nezákonnými rozhodnutími, jak to posléze

výslovně uvedl ve svém podání ze dne 9. 10. 2001 (čl. 23 spisu) a při jednání u

soudu prvního stupně dne 4. 4. 2002.

Vzhledem k tomu, že tvrzená škoda byla žalobci způsobena tím, že na základě

rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 5. 2000, č. j. 5 C 1072/97 - 246,

nemohl dosáhnout uspokojení přiznaného práva na plnění proti dlužníkovi, řídí

se posouzení odpovědnosti žalované za škodu ust. § 13 zák. č. 82/1998 Sb. (§ 36

tohoto zákona). Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním

postupem podle tohoto ustanovení by ovšem byla dána jen za splnění dalších

předpokladů, tedy že žalobci vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v

penězích), která je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení

věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], neboť ve shora uvedeném směru se

odvolací soud uplatněným nárokem po právní stránce z hlediska hmotného práva

nezabýval, má jeho rozhodnutí v tomto ohledu zásadní právní význam ve smyslu

ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu je tak přípustné podle ust. §

237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud ČR proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, věta

za středníkem). Protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího zrušeno,

platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc

byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta

druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2004

JUDr. Olga Puškinová,v.r.

předsedkyně senátu