22 Cdo 943/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce I. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované M. F., zastoupené
advokátem, o zaplacení částky 150 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 387/2000, o dovolání obou účastníků proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2005, č. j. 24 Co
28/2005-115, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2005, č. j. 24 Co
28/2005-115, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby žalované bylo uloženo, aby mu zaplatila částku
150 000,- Kč s příslušenstvím, představující polovinu tržní ceny 20 ks štěňat,
narozených po rozvodu manželství účastníků ze psů v jejich společném jmění,
která si žalovaná ponechala nebo prodala.
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
31. května 2004, č. j. 5 C 387/2000-45, žalované uložil, aby žalobci zaplatila
částku 30 750,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 26. 8. 2000 do zaplacení,
ohledně částky 119 250,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 26. 8. 2000 do
zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně
vyšel ze zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem k 31. 3. 1998.
Bezpodílové spoluvlastnictví účastníků bylo vypořádáno rozsudkem Okresního
soudu Praha-západ z 21. 10. 2003, č. j. 5 C 213/99-192. K rozdělení psů mezi
účastníky a jejich faktickému předání došlo v průběhu řízení o vypořádání
jejich bezpodílového spoluvlastnictví dohodou ze 17. 4. 2000. Štěňata narozená
ze psů v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví po rozvodu manželství účastníků
nebyla vypořádána dohodou účastníků ani soudním rozhodnutím. Soud prvního
stupně přisvědčil žalobci, že štěňata jsou přírůstky z bezpodílového
spoluvlastnictví, a protože dosud vypořádána nebyla, je třeba tak učinit
dodatečně, protože jde o majetek patřící do bezpodílového spoluvlastnictví
účastníků. Překážka věci rozhodnuté zde není dána. Odmítl námitku žalované, že
psi nespadali do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, neboť sloužili
výlučně k výkonu povolání žalované.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků
usnesením ze dne 27. ledna 2005, č. j. 24 Co 28/2005-115, rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a
řízení zastavil z důvodu, že řízení před soudem prvního stupně trpí
zmatečnostními vadami, které měly za následek nesprávnost rozhodnutí soudu
prvního stupně – v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení a v téže věci bylo
již dříve pravomocně rozhodnuto. Uvedl, že řízení o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků zahájil žalobce žalobou podanou u soudu v dubnu 1999
a toto řízení skončilo rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 21. 10. 2003, č.
j. 5 C 213/99-192, jímž soud provedl vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
účastníků. Odvolací řízení proti tomuto rozsudku bylo z důvodu zpětvzetí
odvolání žalobcem zastaveno. Stejný nárok jako v dané věci uplatnil žalobce v
řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a jeho skutková tvrzení jsou
v obou věcech totožná. Věcné rozhodnutí soudu o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků tvoří překážku věci dříve pravomocně rozhodnuté bez
ohledu na svůj věcný obsah. Poukázal na to, že „rozhodnutím soudu o vypořádání
hodnot patřících do bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vypořádání jako
celek uzavírá, nelze z něj vylučovat určité věci či hodnoty a tyto projednávat
v samostatných řízeních“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oba účastníci dovolání.
Žalobce podal dovolání z důvodů nesprávného právního posouzení věci a
vady řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kdy vadu
řízení spatřuje v nesprávně a neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Podle
názoru žalobce projednání žaloby nebránila překážka listispendence ani překážka
věci rozsouzené s ohledem na rozsudek Okresního soudu Praha-západ z 21. 10.
2003, č. j. 5 C 213/99-192. Nesouhlasí s tím, že v tomto řízení uplatnil stejný
nárok jako v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 213/99. Namítá, že psi, z nichž se
štěňata narodila, patřili vždy do jeho výlučného vlastnictví, proto do jeho
vlastnictví měla připadnout i štěňata jako přírůstky věci hlavní. Pokud mu je
žalovaná nebyla schopna vydat, pak mu za ně přísluší náhrada. Dohodu ze 17. 4.
2000 uzavřel v zájmu rychlého vyřízení věci, tato dohoda jen deklarovala jeho
vlastnictví ke psům blíže označeným v dovolání, z nichž se narodila štěňata.
Vytýká odvolacímu soudu, že nerozlišoval mezi psy v jeho výlučném vlastnictvím
a ve společném jmění. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu pouze ve výrocích o
náhradě nákladů řízení. Ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že v žalobě v
této věci není ani zmínka o tom, že by žalobce měl být vlastníkem jím
označených psů a fen, a že před soudem prvního stupně netvrdil ani své výlučné
vlastnictví sporných štěňat. Obsah dohody ze 17. 4. 2000 jednoznačně deklaruje,
že předmětní psi a feny byli součástí jejich bezpodílového spoluvlastnictví.
Zcela se ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla zamítnutí dovolání
žalobce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozhodnutí odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami včas, nejprve
zkoumal, zda jsou přípustná.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud ČR již opakovaně – např. v usnesení z 13. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo
2265/2003, dovodil, že proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení není dovolání přípustné. K tomu srov. Soubor civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu – právní věty a rejstříky, C 2458, sešit 28. Dovolací soud
proto dovolání žalované jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c)
OSŘ].
Přípustnost dovolání žalobce vyplývá z § 239 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Dovolací soud z podnětu dovolání žalobce přezkoumal napadené usnesení
odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné.
Podle § 242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen
z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud proto mohl správnost právního posouzení věci odvolacím soudem
přezkoumat jen v mezích dovolacích námitek žalobce, který nezpochybňuje právní
názor odvolacího soudu o překážce věci rozsouzené v obecné rovině ve vztahu k
řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Žalobce totiž pouze
namítá, že v jeho případě byl tento právní názor nesprávně aplikován, protože v
daném řízení vůči žalované neuplatnil pohledávku, která byla či mohla být
řešena v rámci již skončeného řízení o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků.
Podle § 159a odst. 5 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být
v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc
projednávána znovu.
Totožnost řízení zakládající překážku litispendence i překážku věci rozsouzené,
je dána totožností jejich předmětů a totožností účastníků. Předmětem občanského
soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen
předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní
skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá. Srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, publikované pod č. C
1103 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Podle § 157 odst. 2 OSŘ není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé.
Podle § 167 odst. 2 OSŘ není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení
přiměřeně ustanovení o rozsudku.
S ohledem na § 211 OSŘ platí ustanovení § 157 odst 2 i § 167 odst. 2
OSŘ přiměřeně i pro odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
Žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně uváděl, že štěňata se
narodila po rozvodu manželství účastníků ze psů, kteří byli v době jejich
narození ve společném jmění účastníků, tato štěňata považoval za přírůstky k
věci ve společném vlastnictví manželů (č. l. 12 spisu), že vlastnictví k těmto
psům bylo vypořádáno dohodou v rámci řízení o vypořádání společného jmění
účastníků (správně bezpodílového spoluvlastnictví manželů) tak, že předmětní
psi připadli do jeho vlastnictví, čemuž také odpovídal jeho požadavek, aby mu
žalovaná zaplatila polovinu hodnoty štěňat (č. l. 38 spisu). Na druhé straně
vyslovil přesvědčení, že předmětní psi vyjma feny Aranky byli v jeho výlučném
vlastnictví, a tvrdil, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
nesouhlasil s tím, aby tito psi byli zahrnuti do společného majetku účastníků.
Dohodu ze 17. 4. 2000 uzavřel v zájmu urychlení řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví a měl za to, že touto dohodou mu bylo vráceno
to, co patřilo do jeho výlučného vlastnictví (č. l. 38 a 71 spisu). I přes tato
rozporná tvrzení žalobce, jeho tvrzení, že psi, z nichž se štěňata narodila,
byli výlučným vlastnictvím žalobce a proto byl i výlučným vlastníkem těchto
štěňat, takže psi ani štěňata nepatřili do bezpodílového spoluvlastnictví
účastníků, je zásadní povahy, neboť tvrzené výlučné vlastnictví je právně
určující pro výsledek sporu i pro posuzování (ne)existence zmiňovaných překážek
řízení.
Pokud se odvolací soud blíže uvedenými tvrzeními žalobce, jež uplatňoval v
řízení před soudy obou stupňů, nezabýval, nemohl být jeho závěr o překážce věci
rozsouzené učiněn spolehlivě. Je logické, že pokud by určitý nárok žalobce
nebyl nárokem z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a
nebyl-li uplatněn spolu s nárokem na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
v rámci řízení o tomto vypořádání, nemohlo řízení o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví účastníků založit překážku litispendence a meritorní
rozhodnutí v tomto řízení nemohlo založit překážku věci rozsouzené. Požadavku
na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků odpovídá,
požadavek, aby se nalézací soud vypořádal se všemi právně relevantními
námitkami vznesenými účastníky v průběhu řízení u něho vedeného a jejich
posouzení přesvědčivým způsobem vyjádřit v odůvodnění rozhodnutí. Protože
odvolací soud se uvedenou zásadní námitkou žalobce, v odůvodnění svého
rozhodnutí přesvědčivým způsobem nevypořádal, přičemž tato námitka je z
hlediska překážky věci rozsouzené určující, zatížil řízení vadou, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Nalézací
soud, který rozhodl o zastavení řízení pro nedostatek některé z překážek řízení
ve smyslu § 103 a násl. OSŘ, je totiž povinen své rozhodnutí odůvodnit v
souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 157 odst. 2 OSŘ ve spojení s §
167 odst. 2 OSŘ, i když nejde o rozhodnutí ve věci samé.
Dovolacímu soudu z uvedených důvodů nezbylo, než aby napadené usnesení
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu