22 Cdo 3561/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobce P. k. Ú., s. p., zastoupeného advokátkou, proti
žalovanému Z. S., zastoupenému advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na
straně žalovaného A. D., zastoupeného advokátem, o určení práva hospodaření k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 212/97, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23.
října 2008, č. j. 12 Co 142/2008-264, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky
III. Ve vztahu mezi vedlejším účastníkem na straně žalovaného a žalobcem nemá
žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
obec a kat. území J. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 23. října 2008, č. j. 12 Co 142/2008-264, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu
spatřuje v řešení těchto právních otázek:
1) „zda rozhodnutí státního notářství, které bylo učiněno jako akt státní moci
a nabylo právní moci dle právního stavu platného ke dni 9. 1. 1991 a které je
pravomocné a nebylo napadené řádným ani mimořádným opravným prostředkem, je či
není pouze deklaratorní povahy a zda může či nemůže toto rozhodnutí založit
vlastnické právo k věci tomu, komu vlastnictví této věci bylo předmětným
rozhodnutím potvrzeno“,
2) „zda v případě, kdy určitá osoba při uzavírání kupní smlouvy jako kupující
jedná v dobré víře a v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, kde v části A
(vlastník, jiný oprávněný) příslušného listu vlastnictví je uveden převodce a v
části E (nabývací tituly a jiné podklady zápisu) příslušného listu vlastnictví
je uvedeno rozhodnutí státního notářství o potvrzení dědictví (či jiné
rozhodnutí orgánu, který v daném případě vykonává státní moc), se stává
kupující po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí vlastníkem i za
předpokladu, že příslušné rozhodnutí státního notářství (jiného orgánu, který v
daném případě vykonává státní moc) by bylo v budoucnu shledáno nesprávným,
deklaratorním, či jinak neúčinným“,
3) „zda mohlo za platnosti a účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. … dojít k
platnosti a účinnému převodu nemovitostí, pokud schvalovací doložka ke smlouvě,
která obsahovala projev vůle stran k převodu nemovitostí, byla ze strany
příslušného úřadu učiněna až po uplynutí několika let od uzavření takové
smlouvy“,
4) „zda za platnosti a účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku,
mohl stát nabýt vlastnického práva k nemovitosti v důsledku jejího opuštění ze
strany vlastníka, respektive zda vlastnické právo vlastníka nemovitosti mohlo
zaniknout opuštěním této nemovitosti ze strany předmětného vlastníka“,
5) „zda právo hospodaření k pozemkům, byť je odvozeno od vlastnického práva
státu podléhá promlčení či zda se nepromlčuje a zda soud je povinen k vznesené
námitce promlčení práva hospodaření, pokud je v řízení vznesena náležitě a
důvodně, při rozhodování přihlédnout“.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolací soudu zrušil.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací proto
při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., (dále „o. s.
ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. října 2008.
Podle § 243c odst. 2 o. s. ř. v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo
jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody,
pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí
vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být
dovolací řízení zastaveno.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho
přípustnosti.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 o. s.
ř. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyl
naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při řešení přípustnosti tzv. nenárokového dovolání [§ 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.] vázán tím, jak dovolatel vymezil právní otázky,
jejichž řešení má rozhodnutí odvolacího soudu povyšovat na rozhodnutí zásadního
právního významu.
V dané věci dovolatel vymezil 5 takových otázek, k nimž dovolací soud podle
jejich pořadí uvádí:
ad 1) Není pochyb o tom, že rozhodnutí státního notářství, jímž vedlejší
účastník na straně žalovaného zdědil předmětné pozemky pouze deklarovalo nabytí
vlastnického práva dědice, neboť mu nemůže konstituovat práva, která nabývá ze
zákona podle § 460 obč. zák. Takové rozhodnutí proto jen osvědčuje (potvrzuje)
nabytí vlastnictví věci, jež byla zařazena do aktiv dědictví, dědicem, čímž mu
umožňuje, aby s věcí dále nakládal jako s vlastní. Jde o věc z hlediska soudní
praxe samozřejmou, jednak vyplývající z jasného zákona (§ 460 obč. zák.),
jednak nevzbuzující žádné pochybnosti. Zde lze odkázat také např. na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 312/2004, (viz C 2772
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck) a rozsudek
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, (viz Nejvyšší
soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení a o
řízení před státním notářstvím, Sborník IV, Praha, 1986, str. 751).
ad 2) Tato právní otázka je již vyřešena judikaturou NS, např. rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 305/98, publikovaným v
Soudních rozhledech č. 5, ročník 2000, str. 142, podle kterého „rozhodnutí
katastrálního úřadu, kterým byl zapsán vklad vlastnického práva k nemovitosti,
není rozhodnutím správního orgánu o vlastnickém právu, kterým by byl soud vázán
v tom smyslu, že by nemohl jako předběžnou řešit otázku vlastnictví
nemovitosti, resp. odchýlit se při posouzení otázky, kdo je vlastníkem, od
stavu zapsaného v katastru“, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 4.
2007, sp. zn. 22 Cdo 880/2006, (viz C 5048 Souboru civilních rozhodnutí, C. H.
Beck), v němž Nejvyšší soud zaujal právní názor, že „zápis vlastnického práva v
katastru nemovitostí nezakládá právní stav vlastnictví ani jeho nevyvratitelnou
domněnku“.
ad 3) Není pochyb, že přivolení okresního národního výboru potřebné podle § 1
zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a o pronájmech zemědělské a
lesní půdy, nemělo vliv na platnost smlouvy o převodu nemovitostí a dotýkalo se
jen účinnosti takové smlouvy. Nevyžadovalo se také předem, ale až po (platném)
uzavření smlouvy. Nedošlo-li do 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti občanský
zákoník č. 40/1964 Sb. k takovému přivolení, neměla ani tato skutečnost vliv na
platnost či účinnost převodní smlouvy (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 122/2001, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí, C. H. Beck, pod C 1400). Pokud tedy bylo s předmětnými nemovitostmi
nakládáno před přivolením příslušného okresního národního výboru, nemůže to být
považováno za nakládání neplatné, když přivolení, byť později, nebylo odepřeno,
ale naopak zpětně dáno.
ad 4) Na tuto právní otázku odpovídá v celku jasný text zákona – viz § 119
zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, citovaný v dovoláním napadeném
rozsudku, přičemž důvodová zpráva k tomuto ustanovení uvádí: „Stát se podle §
119 stane vlastníkem věci , jakmile věc přestala náležet někomu jinému (např.
proto, že ji opustil)“.
ad 5) Je rovněž právní otázkou, jejíž řešení nevyvolává žádné problémy, neboť
její řešení je samozřejmé. Lze jen konstatovat, že právo hospodaření s majetkem
státu je neoddělitelné od vlastnického práva (státu), které se nepromlčuje (§
100 odst. 2 obč. zák.). Pak ovšem se logicky nemůže promlčovat ani právo
hospodaření s majetkem státu, pokud trvá. Toto právo nemůže trvat, resp. být
vykonáváno, netrvá-li vlastnické právo státu.
S ohledem na uvedené dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu je v souladu s hmotným právem i stávající judikaturou
dovolacího soudu. Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. v tak v daném případě nebyly naplněny. Dovolací soud proto podle §
243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného jako
nepřípustné odmítl.
Dovolací soud na závěr jen poznamenává, že je zjevné, že se dovolatel námitkami
ve vztahu k aktivní legitimaci žalobce snaží oddálit důsledky skutečnosti, že
právní předchůdci vedlejšího účastníka pozbyli vlastnictví předmětných
nemovitostí jejich převodem na manžele H. a vedlejší účastník k nim tak nemohl
nabýt vlastnictví.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným
vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady
(§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Náklady vzniklé žalobci představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v
dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, §
15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů částku
5 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů a činí
celkem včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 19 % (§ 137 odst. 3 o.
s. ř.) 6.307,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, §
160 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi vedlejším účastníkem
na straně žalovaného a žalobcem vychází z toho, že žalobci náklady, na jejichž
náhradu by měl vůči vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného právo,
nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. listopadu 2009
JUDr. František Balák,
v. r.
předseda senátu