Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobců: a) Ing. M. B., zastoupeného advokátem, b) Doc. Ing. J.
T., a c) P. P., zastoupených advokátem, proti žalovanému „F.“ d. zastoupenému
advokátkou, o povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 42 C 19/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 30. ledna 2008, č. j. 26 Co 586/2006-280, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4.300,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům b) a c) na náhradě nákladů
dovolacího řízení každému z nich částku 5.800,- Kč k rukám advokáta, vše do
tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
území B., blíže specifikovanou ve výroku rozsudku. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalovaným jako budoucím
prodávajícím a žalobci jako budoucími kupujícími byla 3. 9. 1997 uzavřena
smlouva o budoucí kupní smlouvě, kterou se žalovaný zavázal, že s žalobci
uzavře kupní smlouvu, kterou na každého z nich převede id. 36/1000 předmětných
nemovitostí, a to poté, co Katastrálním úřadem B. bude zapsán v katastru
nemovitostí vklad vlastnického práva žalovaného. Žalovaný se zavázal, že
jednání o uzavření kupní smlouvy zahájí do 30ti dnů ode dne provedení vkladu
jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Soud prvního stupně přes
závazný právní názor, vyslovený Krajským soudem v Brně v usnesení z 25. 6.
2004, č. j. 26 Co 217/2001-143, kterým byl zrušen dřívější rozsudek soudu
prvního stupně ze 6. 12. 2000, č. j. 42 C 19/98-113, že smlouva o budoucí
smlouvě kupní z 3. 9. 1997 je platná, se shodně jako ve svém dřívějším rozsudku
postavil na stanovisko, že tato smlouva je neplatná. Tato smlouva podle soudu
prvního stupně je v rozporu s § 23 zákona č. 72/1994 Sb., zákona o vlastnictví
bytů. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále „Nejvyšší
soud“) ze 7. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1068/2000, dovodil, že žalovaný nemůže
převést na žalobce ideální část nemovitostí, byť odpovídají bytovým jednotkám.
Pokud by tak učinil, šlo by o absolutně neplatný právní úkon. Představenstvo
žalovaného nemělo k uzavření smlouvy zmocnění ostatních členů družstva, což při
podpisu smlouvy bylo známo jak osobám zastupujícím žalovaného, tak i žalobcům.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze
dne 30. ledna 2008, č. j. 26 Co 586/2006-280, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že „žalovaný je povinen uzavřít s žalobci a), b), a c) kupní
smlouvu“ specifikovanou ve výroku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud setrval na svém právním názoru, vysloveném již ve
zrušujícím usnesení z 25. 6. 2004, že smlouva o budoucí smlouvě kupní z 3. 9.
1997 je platná, neboť je určitá, má písemnou formu a byla splněna i podmínka
podpisů dvou členů představenstva žalovaného. Dále uvedl, že § 23 zákona č.
72/1994 Sb. se týká převodu jednotek poté, co dojde k jejich vymezení ve smyslu
citovaného zákona. V době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí nebyly v
předmětných domech podle tohoto zákona vymezeny jednotky, takže žalovaný mohl
3. 9. 1997 činit právní úkony směřující k převodu ideálních částí předmětných
nemovitostí na jinou osobu. Nelze tak dospět k závěru, že smlouva je neplatná
podle § 37 odst. 2 obč. zák. proto, že se má týkat plnění nemožného. Pro
posouzení platnosti dané smlouvy je rozhodující stav v době jejího uzavření.
Skutečnosti vzniklé následně na její platnost vliv nemají. V době uzavření
smlouvy o budoucí smlouvě „rozhodování o majetkových dispozicích s nemovitostmi
nebylo svěřeno do působnosti členské schůze zákonem a ani ze stanov žalovaného
platných ke dni uzavření předmětné smlouvy nevyplývalo, že by o takových
úkonech příslušelo rozhodovat členské schůzi“. V tomto směru nelze aplikovat
ustanovení § 13 odst. 4 a § 239 odst. 4 písm. i) obchodního zákoníku (obch.
zák.), kterými byl uvedený zákoník doplněn až po uzavření sporné smlouvy
zákonem č. 370/ 2000 Sb., jenž nabyl účinnosti 1. 1. 2001. Sporná smlouva byla
uzavřena osobami oprávněnými jednat za žalovaného také ve smyslu § 20 odst. 1
občanského obč. zák.). Ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. se na daný případ
nevztahuje, neboť se týká právních úkonů pracovníků či členů družstva.
Předmětný právní úkon učinilo představenstvo družstva jako jeho statutární
orgán v souladu s § 20 odst. 1 obč. zák.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. V podstatě nesouhlasil se všemi právními
argumenty, kterými odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí. Namítl, že smlouva o
budoucí smlouvě kupní z 3. 9. 1997 je absolutně neplatným právním úkonem, neboť
v ní chybí určitost předmětu smlouvy, kterou spatřuje hlavně v článku I., odst.
a) smlouvy, „kde je zmíněn převod id. 3 x 36/1000 nemovitostí, a to bloku č. 92
v B. B., Filipova 7, 9, 11, č. p. 761, 762, 763 v k. ú. B., kdy toto právo má
být podíl odpovídající bytům č. 7/4, 9/2, 9/11, 11/2, 11/6“, kdy „také
požadovaný podíl neodpovídá ploše bytů uvedených v bodě I. odst. b) smlouvy“.
Při uzavření smlouvy předseda a člen představenstva neměli v souladu s § 239
odst. 4 písm. i) ObchZ a stanov družstva platných v době uzavření smlouvy
mandát od ostatních členů družstva k uzavření takové smlouvy. O této
skutečnosti žalobci věděli, neboť v době uzavření smlouvy byli i statutárními
orgány družstva. Na daný případ je třeba aplikovat § 20 odst. 2 obč. zák.
Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že smlouva je v rozporu s § 23
zákona č. 72/1994 Sb. Poukázal na to, že žalobci využili svých funkcí v
orgánech družstva, aby žalovaného úmyslně poškodili. Pokud by došlo ke vkladu
vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí, stalo by se vymezení
jednotek podle zákona č. 72/1994 Sb. nemožným. Nájemníci bytů zmíněných ve
smlouvě z 3. 9. 1997, kteří v době uzavření předmětné smlouvy byli již členy
družstva, by neměli nárok na byty, které mnoho let užívají, zaplatili za ně
kupní cenu podle podílu svých bytů na ceně nemovitosti a požadují jejich
převod do osobního vlastnictví. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci shodně navrhli zamítnutí dovolání. Námitky vznesené žalovaným
nepovažují za opodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou
včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3
občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že dovolání není
důvodné.
Pro rozhodnutí ve věci bylo určující posouzení otázky platnosti smlouvy
o smlouvě o budoucí smlouvě kupní ze dne 3. 9. 1997. Žalovaným uplatněné
dovolací námitky do sporné problematiky nic nového nepřinesly a jsou v podstatě
shodné s námitkami jím vznášenými v průběhu řízení, popř. opakováním důvodů,
pro které soud prvního stupně žalobu zamítl; nevyvracejí správnost právní
argumentace odvolacího soudu. Dovolací soud souhlasí s tím, jak se odvolací
soud naprosto správně a přesvědčivě vypořádal s těmito námitkami, a proto zcela
odkazuje na jeho právní posouzení věci, vycházející z nezpochybňovaného
zjištěného skutkového stavu věci. Je tedy správný právní názor odvolacího
soudu, že předmětná smlouva o smlouvě budoucí není neplatná podle § 37 odst. 1
obč. zák. pro neurčitost z hlediska vymezení jejího předmětu a že není neplatná
ani z důvodu nemožnosti plnění ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák., poněvadž
nedošlo-li k vytvoření (bytových) jednotek v určitém bytovém domu, nic nebrání
tomu, aby k takovému domu vzniklo podílové spoluvlastnictví. Stejně tak
dovolací soud sdílí právní názor odvolacího soudu o závaznosti předmětné
smlouvy z hlediska § 13 obch. zák. či § 20 odst. 1 obč. zák. a o
nepoužitelnosti ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák. i nových výše zmiňovaných
ustanovení obchodního zákoníku, která přinesla až jeho novelizace provedená
zákonem č. 370/2000 Sb. Žalovaným uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn. Pro úplnost a nad rámec dovolacího
přezkumu věci lze jen učinit tři poznámky: 1) dovolatel neuplatnil jako důvod
neplatnosti rozpor sporné smlouvy s dobrými mravy, 2) předmětem daného řízení
není odpovědnost členů představenstva žalovaného, kteří uvedenou smlouvu
uzavřeli, 3) žalovanému nic nebrání v tom, aby poté, co na základě sporné
smlouvy bude proveden vklad do katastru nemovitostí, usiloval o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví se žalobci a posléze o vytvoření
jednotek ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, případně v rámci
řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví formou vzniku
jednotek podle uvedeného zákona
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b ) a § 229 odst. 3 o.
s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání
žalovaného zamítl.
I. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a žalobci a) vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1, a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci a) představují odměnu za
jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle § 7 písm. e), §
4 odst. 1 a 2 písm. a), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů částku 4.000,- Kč, a dále paušální náhradu
hotových výdajů 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, celkem 4.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění
vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 OSŘ.
II. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a žalobcům b) a c) vznikly náklady (§ 243b odst. 5, §
224 odst. 1, a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům b) a c) představují
odměnu za jejich zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle § 7
písm. e), § 4 odst. 1 a 2 písm. a), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů částku 5.200,- Kč, a dále
paušální náhradu hotových výdajů 2 x 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 5.800,- Kč. Platební místo a
lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 a § 167 odst. 2 OSŘ.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci a),
b) a c) podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. František
Balák, v. r.
předseda senátu