22 Cdo 3626/2022-298
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce
Povodí Vltavy, státní podnik, se sídlem v Praze 5, Holečkova 3178/8, IČO:
70889953, zastoupeného JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5,
Plzeňská 232/4, proti žalovanému P. N., zastoupenému JUDr. Jiřím Vrbou, bytem v
Táboře, Havanská 2812, o zaplacení 286 262,70 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 289/2018, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8.
2022, č. j. 8 Co 894/2022-259, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2022, č. j. 8 Co
894/2022-259, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
domáhal po žalovaném zaplacení částky 286 262,70 Kč (výrok I), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobce se v řízení domáhal zaplacení předmětné částky jako náhrady za strpění
vodních děl žalovaného, a to jezu, náhonu, vodní elektrárny a odpadu (dále též
„předmětná vodní díla“), a jejich užívání na pozemcích České republiky. Soud
prvního stupně vyšel z toho, že předmětná vodní díla byla vybudována před 1. 1. 2002 a žalovaný je nabyl 12. 7. 2013. Pozemky, na nichž byla vybudována, jsou
ve vlastnictví České republiky; právo hospodařit na nich má žalobce. Předmětná
vodní díla do 31. 1. 2021 považoval za umístěná v korytě vodního toku řeky
Nežárky. Od 1. 2. 2021 pak s výjimkou vodního díla jezu považoval vodní díla
náhon, vodní elektrárnu a odpad za umístěná mimo koryto vodního toku řeky
Nežárky. Na základě uvedeného soud prvního stupně žalobu zamítl. Za situace, že by
předmětná vodní díla ležela v korytě řeky, je nárok na náhradu podle § 50 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon),
promlčen. Pokud by však ležela mimo koryto řeky, námitka promlčení by byla
irelevantní a nároku by bylo možné vyhovět podle § 59a vodního zákona, neboť
byl uplatněn před uplynutím promlčecí lhůty. Při úvaze, zda vodní díla leží v
korytě řeky či mimo něj soud prvního stupně zohlednil novelu vodního zákona č. 544/2020 Sb., účinnou od 1. 2. 2021. Dospěl k závěru, že od 1. 2. 2021 lze
zvažovat, že vodní díla náhonu, vodní elektrárny a odpadu v korytě vodního toku
leží, naopak do 31. 1. 2021 v korytě vodního toku nebyla. Vzhledem k tomu, že
nárok byl uplatněn před účinností novely, posuzoval vodní díla jako ležící v
korytě řeky. Tím pádem nárok považoval za promlčený. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 18. 8. 2022, č. j. 8 Co 894/2022-259, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok II). Odvolací soud se ztotožnil s náhledem soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podal žalobce dovolání, v
němž předložil dosud neřešenou otázku, jestli je pro to, zda se na předmětných
pozemcích nachází koryto vodního toku či nikoliv, podstatné rozlišovat stav do
31. 1. 2021 a od 1. 2. 2021, a to z důvodu novely vodního zákona provedené
zákonem č. 544/2020 Sb., který nabyl účinnosti 1. 2. 2021. Podle názoru
žalovaného není pro posouzení toho, zda se pozemky nachází v korytě vodního
toku, resp. zda po pozemcích protéká vodní tok, rozhodující, jestli je toto
posouzení činěno před účinností novely vodního zákona č. 544/2020 Sb. či po ní. Vodní linie odlišné od vodního toku podle něj existovaly i před tím, než byly
tzv. ostatní vodní linie legislativně zakotveny touto novelou. Žalobce
považoval za zcela absurdní shora nastíněný závěr soudů, aby tytéž povrchové
vody protékající po týchž pozemcích byly v určitý čas posouzeny jako vodní tok,
a následně v jiné době jako vody odlišné od vodního toku, tj.
jednou by se
předmětné pozemky nacházely v korytě vodního toku a podruhé nikoliv, a to pouze
z důvodu přijetí novely vodního zákona, kterou byl legislativně zakotven pojem
„ostatní vodní linie“. Definice vodního toku a koryta vodního toku přitom
zůstala stejná. Dále vymezil otázku, zda evidenční stav v katastru nemovitostí
má z hlediska posouzení hranice koryta vodního toku přednost před skutečným
stavem. Žalobce namítl, že posuzování, zda povrchová voda v konkrétním místě
naplňuje zákonnou definici vodního toku, tj. zda je v daném místě povrchová
voda vodou tekoucí vlastním spádem v korytě trvale nebo pro převažující část
roku, je otázkou odbornou, vyžadující důkladné posouzení a znalost
hydrologických poměrů v konkrétním místě. Nedostatečné je posouzení podle
evidence v katastru nemovitostí. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V doplnění dovolání, které došlo po uplynutí dovolací lhůty, žalobce odkázal na
nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání je přípustné a zároveň i důvodné.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“)
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce vymezil jako neřešenou otázku, zda evidenční stav v katastru
nemovitostí má z hlediska posouzení hranice koryta vodního toku přednost před
skutečným stavem.
Tato otázka zakládá přípustnost dovolání, neboť v době vydání napadeného
rozhodnutí nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena; v současné
době však již vyřešená je a odvolací soud se od přijatého řešení odchýlil,
pročež je založena i důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1171/2022
(dostupném na http://www.nsoud.cz), podrobně vysvětlil, že pro určení hranice
koryta vodního toku je rozhodný skutečný stav, nikoliv stav evidovaný v
katastru nemovitostí.
V projednávané věci soud prvního stupně v bodě 15 svého rozhodnutí posuzoval
otázku, zda se před 1. 2. 2021 předmětná vodní díla nacházela v korytě vodního
toku. Dospěl přitom na základě právní úpravy a informací z katastru nemovitostí
k závěru, že „předmětné nemovitosti [jsou] v katastru nemovitostí dodnes
evidovány (viz výpisy z katastru nemovitostí shora), vzhledem k tomu pojmově
pojetí koryta vodního toku bez výhrady vyhovují“.
Odvolací soud následně shledal odvolací námitku žalobce o tom, že soud prvního
stupně vyšel při posouzení, zda se předmětná vodní díla nacházejí v korytě
vodního toku, toliko z evidovaného stavu, jako nedůvodnou. Kromě stavu
evidovaného v katastru nemovitostí se „totiž soud prvního stupně podrobně
zabýval i právními předpisy“.
Takové právní posouzení však není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Jak
již bylo uvedeno výše, pro posouzení otázky, zda se vodní dílo nachází v korytu
vodního toku, je rozhodný skutečný stav, tj. nikoliv stav evidovaný ve veřejném
seznamu.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na
nesprávném právním posouzení, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s.
ř. k dalšímu řízení.
Dovolací soud se v této fázi řízení pro nadbytečnost nevypořádával s druhou
dovolací námitkou, jejíž případné řešení je závislé na vyřešení otázky, pro
kterou dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
V novém posouzení věci se odvolací soud vypořádá rovněž s nálezem Ústavního
soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 362/22 (dostupným na
https://nalus.usoud.cz/), a posoudí aplikovatelnost jeho závěrů na
projednávanou věc, neboť na tento nález jako aplikovatelný dovolatel, byť po
uplynutí dovolací lhůty, výslovně odkazuje s tím, že při jeho aplikaci by
nemohl být nárok žalobce promlčen v žádném případě a posouzení, zda se vodní
díla nacházejí v korytě vodního toku či nikoliv, se tak stává právně nevýznamné.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu