22 Cdo 3700/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem
se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti žalovaným 1) Ing. Z. Š., 2) R.
Š., 3) M. Š., 4) M. Š., 5) H. Š., všichni zastoupeni JUDr. Zdeňkou Flídrovou,
advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, o odstranění
nepovolených stavebních úprav, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp.
zn. 10 C 106/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 2. června 2009, č. j. 22 Co 93/2009-163,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 1) až 5) oprávněným společně
a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.400,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Flídrové.
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno“ (§ 243c odst. 2 o. s. ř.).
Okresní soud ve Svitavách („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16.
prosince 2008, č. j. 10 C 106/2006-125, zamítl žalobu, v níž se žalobce vůči
žalovaným domáhal uložení povinnosti odstranit nadezdívku středové zdi patřící
k domu č. p. 40 v obci a katastrálním území L., posunout úžlabí mezi domy č. p.
40 a 41 tak, aby jeho střed kopíroval hranici pozemku a uvést střechu domu č.
p. 40 a venkovní omítku do původního stavu. Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k
odvolání žalobce rozsudkem ze dne 2. června 2009, č. j. 22 Co 93/2009-163,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Obsah
rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům
známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Pokud jde o právní názor ohledně spoluvlastnictví zdi, je rozhodnutí odvolacího
soudu v souladu s judikaturou soudu dovolacího. V rozsudku ze dne 20. listopadu
2006, sp. zn. 22 Cdo 2097/2006, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“) pod č. C 4623, Nejvyšší soud
uvedl: „V době před 1. 1. 1951 nebylo vyloučeno spoluvlastnictví zdi oddělující
sousedící stavby rozdílných vlastníků. Na trvání tohoto zvláštního
spoluvlastnického vztahu nemá vliv skutečnost, že občanské zákoníky z roku 1950
a 1964 možnost takového vztahu neupravují“. Zeď tedy není postavena na pozemku
žalobce. Dovolateli nelze přisvědčit, že v dané věci jde o zcela jinou situaci.
Soud prvního stupně totiž vyšel z toho, že mezi domy účastníků je jediná zeď,
která se nachází „na obou pozemcích“ (str. 4 rozsudku), takže „pokud byla zeď
postavena, tak jakékoliv dostavování (zvyšování) je pouze dostavování původní
zdi a nelze příčně hovořit o různých vlastnících zdi“. Tento skutkový stav
nezakládá dostatečný důvod pro odchýlení se od zmíněného právního názoru
dovolacího soudu.
K námitce, že pokud soud měl za to, že sporná zeď je ve spoluvlastnictví
účastníků, měl věc posoudit jako spor mezi spoluvlastníky o nakládání se
společnou věcí, dovolací soud uvádí: Soudní praxe vychází z dvojčlenné teorie
předmětu sporu, podle které je tento předmět vymezen jak žalobním návrhem
(petitem), tak i skutkovými tvrzeními, jimiž byl uplatněn; přitom není
významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který je předmětem původního
řízení, posouzen po právní stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, Soubor č. C 4785). K náležitostem
žaloby podle § 139 odst. 2 obč. zák. patří i tvrzení skutkových okolnosti
zakládajících spoluvlastnictví věci, že mezi účastníky je spor ohledně
hospodaření se společnou věcí a že nebylo dosaženo dohody, která má být
nahrazena rozhodnutím soudu. Taková tvrzení žalobce nevznesl; soud nemůže z
vlastní iniciativy zaměnit vlastnickou žalobu podle § 126 odst. 1 obč. zák. za
žalobu upravenou v § 139 odst. 2 obč. zák.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a v
dovolacím řízení úspěšní žalovaní mají právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení, které jim vznikly a představují odměnu advokátky za jejich zastoupení v
dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle § 8, § 10
odst. 3, § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 ve spojení s § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 3.000,- Kč a dále
paušální náhradu hotových výdajů ve výši 5 x 300,- Kč podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 4.500,- Kč
a 20 % náhrady za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši
900,- Kč, celkem tedy 5.400,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160
odst. 1, § 149 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, jsou
žalovaní oprávněni podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu