22 Cdo 3708/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve
věci žalobkyně R. H., zastoupené JUDr. Karlem Herrem, advokátem se sídlem v
Chebu, ul. 26. dubna 583/14, proti žalovanému P. H., zastoupenému JUDr.
Miroslavem Bukovjanem, advokátem se sídlem v Chebu, Jánské nám. 6, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 16 C
354/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2.
června 2010, č. j. 15 Co 163/2010-104, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. června 2010, č. j. 15 Co
163/2010-104, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění účastníků; jejich
manželství trvalo od 17. 9. 1993 do 31. 3. 2009. Předmětem zaniklého společného
jmění manželů (dále „SJM“) měly být také nemovitosti – dům č. p. 791 na
pozemku parc. č. st. 1952 a parc. č. st. 1952, zapsané na listu vlastnictví č.
1467 u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, katastrální pracoviště v C.
pro obec a katastrální území C. (dále ,,předmětné nemovitosti“).
Okresní soud v Chebu (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24.
února 2010, č. j. 16 C 354/2009-81, vypořádal SJM podle § 150 odst. 3 a § 149
odst. 2 věta prvá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely
provedené zákonem č. 91/1998 Sb., tak, že žalobkyni přikázal do výlučného
vlastnictví vyjmenované movité věci (výrok I. rozsudku), žalovanému přikázal do
výlučného vlastnictví vyjmenované movité věci a předmětné nemovitosti (výrok
II. rozsudku) a žalované přikázal zůstatek na označeném účtu vedeném u Komerční
banky, a. s. ve výši 2.026,- Kč (výrok III. rozsudku). Žalovanému uložil, aby
zaplatil žalobkyni vypořádací podíl 1.480.974,- Kč do 4 měsíců od právní moci
rozsudku (výrok IV. rozsudku). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výroky V.
– VII. rozsudku).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné nemovitosti darovala
žalovanému jeho matka P. H. darovací smlouvou uzavřenou 26. 1. 2005. Do SJM
účastníků přešly podle smlouvy o rozšíření společného jmění manželů sepsané
formou notářského zápisu dne 13. 10. 2005, s účinky vkladu do katastru
nemovitostí ke dni 14. 10. 2005.
Vypořádal SJM tak, že přikázal žalobkyni movité věci v hodnotě 13.500,- Kč,
zůstatek na bankovním účtu 2.026,- Kč, celkem 15.526,- Kč, žalovanému přikázal
movité věci v hodnotě 93.000,- Kč a předmětné nemovitosti v hodnotě 2.900.000,-
Kč, celkem 2.993.000,- Kč. Vycházel z rovnosti podílů účastníků a uložil
žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílů 1. 480.974,- Kč
(2.993.000,- Kč : 2 – 15.526,- Kč). Za nedůvodný považoval požadavek žalobce,
aby jako jeho vnos byla vypořádána částka 2.616.800,- Kč, představující hodnotu
nemovitostí ke dni rozšíření SJM. Nemovitosti se staly podle § 149a odst. 1
obč. zák. součástí SJM. Nelze proto jejich hodnotu jako vnos vypořádat, neboť
nejde o případ podle § 149 odst. 2 obč. zák., který stanoví, že lze přihlédnout
jen k tomu, co jeden z manželů vynaložil ze svého na majetek společný.
Krajský soud v Plzni (dále ,,odvolací soud“) k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 2. června 2010, č. j. 15 Co 163/2010-104, rozsudek soudu
prvního stupně změnil ve výroku IV. tak, že uložil žalovanému, aby zaplatil
žalobkyni vypořádací podíl ve výši 388.737,- Kč do 4 měsíců od právní moci
rozsudku, a ve výrocích I., II., III., IV., VI. a VII. rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně dospěl k
závěru, že principy vypořádání SJM podle § 149 odst. 2 obč. zák. se použijí i v
případech, kdy manželé smlouvou rozšířili společné jmění podle § 143a odst. 1
obč. zák., jak stanoví § 149 odst. 4 obč. zák. Při vypořádání tak vycházel z
toho, že hodnota majetku v SJM činí celkem 3.008.526,- Kč, žalobkyně nabyla
hodnoty za 15.526,- Kč a žalovaný za 2.993.000,- Kč. Při zachování rovnosti
podílů by měl žalovaný zaplatit žalobkyni na vyrovnání částku 1.488.737,- Kč.
Protože je však třeba podle § 149 odst. 2 a 4 obč. zák. přihlédnout k jeho
vnosu (účastníci se shodli, že cena nemovitostí v roce 2005 činila 2.200.000,-
Kč), je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni po odpočtu poloviny tohoto vnosu
388.737,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které je podle
jejího názoru přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu -
dále „o. s. ř.“ (dovolací soud uvedl v poučení, že dovolání může být přípustné
jen podle tohoto ustanovení) a důvodné podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka uvádí, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím po právní
stránce zásadního významu, neboť otázka, zda při vypořádání SJM má být jako
vnos manžela vypořádána hodnota majetku, o který bylo SJM rozšířeno dohodou
manželů, nebyla dosud judikaturou vyřešena. Považuje za nesprávné, že odvolací
soud vypořádal jako vnos podle § 149 odst. 2 obč. zák. hodnotu nemovitostí, o
které bylo SJM účastníků rozšířeno na základě jejich dohody. Namítá, že nemůže
jít o vnos, neboť nešlo o investici vynaloženou z majetku žalovaného na
společný majetek. Opačný výklad by mohl k finančnímu znevýhodnění druhého
manžela, neboť amortizací by cena společné věci klesala, zatímco vnos by
zůstával v původní výši. Dovolateka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že SJM bylo rozšířeno o jeho výlučný
majetek smlouvou účastníků. Šlo o „dobrovolné rozšíření masy SJM“ a ze smlouvy
ani z jiné skutečnosti nevyplývá, že by se vzdal svého práva požadovat podle §
149 odst. 2 a 4 obč. zák., co ze svého na společný majetek vynaložil.
Připomíná, že odvolací soud při vypořádání SJM vycházel z rovnosti podílů
účastníků. Argument žalobkyně o finančním znevýhodnění neobstojí, neboť soudní
praxe snižuje hodnotu vnosu vždy v poměru, v jakém došlo ke snížení ceny
nemovitosti. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou
(účastnicí řízení), řádně zastoupenou a že je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř. Dovolání směřuje proti právnímu posouzení odvolacího soudu,
který při vypořádání SJM (na rozdíl od soudu prvního stupně) zohlednil
nemovitosti původně ve výlučném vlastnictví žalovaného jako jeho vnos do
společného majetku.
Dovolání je důvodné.
Podle § 149 odst. 1, 2 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem
manželství. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž
se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich
společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu
bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen
nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.
Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání
manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Rozšíření společného jmění manželů o majetek doposud se nacházející ve výlučném
vlastnictví některého z manželů postupem podle § 143a odst. 1 obč. zák.
představuje proces transformace výlučného vlastnického práva k tomuto majetku
některého z manželů na bezpodílový spoluvlastnický vztah manželů k tomuto
majetku. Jeho smyslem je umožnit manželům na základě jejich dohody rozšířit
společné jmění manželů oproti rozsahu vyplývajícímu ze zákonné úpravy obsažené
v § 143a odst. 1 obč. zák. za podmínek, na kterých se dohodnou. Důsledkem
takového smluvního ujednání pak je, že věc doposud ve výlučném vlastnictví
některého z manželů se stává součástí společného jmění a v případě jeho
následného vypořádání též předmětem tohoto vypořádání. Smluvní volnost manželů
se v daném směru projevuje nejenom v tom, že společné jmění lze rozšířit o
majetek doposud se nacházející ve výlučném vlastnictví některého z nich, ale
také v možnosti ujednání podmínek, za kterých tak učiní. Jestliže se věc stane
součástí společného jmění manželů a následně některý z manželů do ní investuje
ze svého výlučného majetku, jedná se o investici, která se zohlední při
vypořádání společného jmění manželů (k tomu srovnej § 149 odst. 4 obč. zák.).
Naproti tomu aplikace § 149 odst. 2 obč. zák. míří zejména na případy, kdy
jeden z manželů vynaloží část svého výlučného majetku do majetku již tvořícího
společné jmění manželů (např. stavební materiál ve výlučném vlastnictví
použije na rekonstrukci objektu ve společném jmění manželů) nebo použije část
výlučného majetku k nabytí věcí a hodnot, které budou součást společného jmění
manželů tvořit (kupní cena za věc, která bude nabyta do společného jmění
manželů, bude uhrazena zčásti z prostředků tvořících společné jmění a zčásti z
výlučných prostředků některého z manželů) a zpravidla zvýší touto majetkovou
investicí hodnotu majetku ve společném jmění nebo se touto investicí podílí na
nabytí majetku do společného jmění manželů. Smyslem uvedeného ustanovení je
vypořádat majetkovou investici (vnos) z výlučného majetku některého z manželů
do majetku tvořícího součást společného jmění manželů nebo společné jmění
zakládající a nikoliv samotnou transformaci majetku z výlučného vlastnictví na
vlastnictví společné. Zákon tu vychází z obdobné myšlenky, jako při vypořádání
vztahu mezi oprávněným držitelem a vlastníkem (§ 130 odst. 3 obč. zák.).
Ostatně ani nárok na mzdu není součástí SJM, a vyplacené částky již do
společného jmění spadají; přesto se neuvažuje o takto „transformované“
majetkové hodnotě jako o „vnosu“.
Ze zcela shodných východisek ostatně vychází i úprava obsažená v novém
občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), jež umožňuje rozsáhlou úpravu
manželského majetkového režimu odlišně od režimu zákonného mimo jiné i cestou
rozšíření rozsahu společného jmění (§ 717 zákona č. 89/2012 Sb.), a zcela
shodně s občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb., v účinném znění, řeší vypořádání
investice z výlučného majetku jednoho z manželů na majetek společný [§ 742
odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb.]. Shodně se současnou právní úpravou
však oba instituty důsledně odlišuje.
Lze v této souvislosti poukázat i na vývoj institutu bezpodílového
spoluvlastnictví manželů předcházející společnému jmění manželů (k tomu srovnej
zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině,
ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů).
Občanský zákoník ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.,
kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, obsahoval v § 150 větě
druhé úpravu – fakticky shodnou se současným § 149 odst. 2 obč. zák. – podle
které každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého
vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku
bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek; občanský zákoník však neumožňoval
manželům, aby své vzájemné majetkové vztahy upravili smluvně odchylně od
zákonné úpravy.
Potřeba reakce na změnu právních, ekonomických a společenských podmínek na
konci 90. let 20. století vyústila v přijetí zákona č. 509/1991 Sb. Právní
úprava v němreagovala ve vztahu k institutu bezpodílového spoluvlastnictví mimo
jiné na praxí zdůrazňovaný požadavek umožnit manželům odchýlit se od kogentní
úpravy vymezující rozsah bezpodílového spoluvlastnictví ve prospěch smluvní
dispozice s tímto rozsahem. Ustanovení § 143a občanského zákoníku, ve znění
účinném od 1. ledna 1992, proto umožnilo manželům mimo jiné dohodou rozšířit
nebo zúžit zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví. Důvodová
zpráva k návrhu zákona následně přijatého pod č. 509/1991 Sb. ze dne 23. května
1991 (Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, sněmovní tisk č. 685, rok
1991) ve vztahu k úpravě zakotvené v § 143a zdůraznila, že toto nové ustanovení
odstraňuje rigoróznost dosavadní úpravy a umožňuje, aby si manželé vzájemné
majetkové vztahy upravili smluvně odchylně od zákonné úpravy se zdůrazněním, že
smluvní volnost při úpravě vzájemných majetkových vztahů vyžaduje zejména i
skutečnost, že je třeba umožnit volbu jednotlivých způsobů zejména v případě,
že jeden z manželů podniká.
Podle názoru dovolacího soudu je proto nutno odlišovat institut rozšíření
společného jmění manželů na straně jedné a vypořádání investice (vnosu) z
výlučného majetku do majetku společného, přičemž samotné rozšíření společného
jmění manželů nepředstavuje tento vnos. V poměrech konkrétního případu podle
přesvědčení dovolacího soudu není vyloučeno, aby obsah dohody o rozšíření
společného jmění manželů a podmínky, za kterých k němu došlo, promítl soud v
řízení o vypořádání společného jmění manželů do úvahy o zachování rovnosti
podílů obou manželů nebo odklonu od tohoto principu s ohledem na to, jak se
každý z manželů zasloužil o nabytí majetkových hodnot náležejících do
společného jmění manželů (§ 149 odst. 3 věta první obč. zák., § 742 odst. 1
písm. f) zákona č. 89/2012 Sb.). Stejně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 2480/2010.
Jestliže odvolací soud vycházel z odlišného právního názoru, spočívá jeho
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu
tudíž není správné. Dovolací soud nezjistil, že by v řízení došlo k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s. ř.,
ani k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, k nimž musí přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud proto z uvedeného důvodu rozsudek odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2012
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu