22 Cdo 2480/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr.
Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. P.
L., zastoupeného JUDr. Boleslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburce,
Boleslavská 137, proti žalované PhDr. L. L., zastoupené Mgr. Ing. Michalem
Burešem, advokátem se sídlem v Lenešicích, Nová 244, o vypořádání společného
jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 15 C 71/2008, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2010,
č. j. 27 Co 33/2010-709, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. března 2010, č. j. 27 Co
33/2010-709, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. listopadu 2010,
č. j. 15 C 71/2008-672, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal vypořádání společného jmění účastníků, jehož
předmětem měly být nemovitosti – budova č. p. 94 na pozemku parc. č. st.
1213/109, dále pozemek parc. č. st. 1213/109 a parc. č. 1213/13, to vše zapsáno
u Katastrálního úřadu v Nymburce pro obec a katastrální území P. (dále jen
,,předmětné nemovitosti“).
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 18. listopadu 2009, č. j. 15 C 71/2008-672, vypořádal společné
jmění účastníků tak, že žalované přikázal do výlučného vlastnictví ,,skříň v 1.
patře v ložnici“ a předmětné nemovitosti (výrok I. rozsudku), dále zůstatek na
účtu vedeném u ČSOB, a. s. a označeném ve výroku ve výši 22.998,63 Kč (výrok
II. rozsudku). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho
podílu částku ve výši 3,140.334,- Kč (výrok III. rozsudku). Ve výrocích III. -
VI. rozsudku pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že předmětné nemovitosti jsou ve
společném jmění účastníků a mezi účastníky byla uzavřena smlouva o rozšíření
společného jmění manželů formou notářského zápisu dne 7. října 2004, jejímž
předmětem byl pozemek parc. č. 1213/13, orná půda, v katastrálním území P.
Žalovaná v uvedené smlouvě prohlásila, že od žalobce nepožaduje žádné
protiplnění s tím, že se vyrovnají jiným způsobem. Namítala však, že tato
smlouva je neplatná, protože byla uzavřena v omylu, což se jí však v řízení
nepodařilo prokázat. Soudní znalec stanovil obvyklou cenu předmětných
nemovitostí na 6,300.000,-Kč.
Soud prvního stupně přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví
žalované proto, že má v péči nezletilého syna účastníků a nemá jinou možnost
bydlení na rozdíl od žalobce, který vlastní další rodinný dům v Sadské.
Přihlédl i k ochotě žalované uhradit žalobci částku na vypořádacím podílu do
třiceti dnů. Požadavek žalobce na prodej předmětných nemovitostí a rozdělení
jejich výtěžku mezi účastníky soud prvního stupně neseznal důvodným vzhledem k
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1399/2004. Soud
prvního stupně zohlednil jako vnosy částku ve výši 1,945.240,65 Kč, kterou
žalobce vložil do stavby rodinného domu ze svého výlučného vlastnictví, a
částku ve výši 1,589.770,80 Kč ze strany žalované, představující hodnotu
pozemku, o který žalovaná rozšířila společné jmění účastníků.
Soud prvního stupně uzavřel, že aktiva zaniklého společného jmění
manželů představují celkem částku ve výši 6,810.799,40 Kč, pasiva ve společném
jmění manželů nebyla. Žalobci soud prvního stupně přikázal hodnotu jeho podniku
a zůstatek na účtu vedeném na jeho jméno u ČSOB, a.s. ve výši 13.409,84 Kč.
Žalované byly přikázány nemovitosti v hodnotě 6,300.000,- Kč, skříně v rodinném
domě v hodnotě 45.000,- Kč a zůstatek na jejím účtu vedeném u ČSOB, a. s., ve
výši 22.998,63 Kč, dohromady tedy žalované připadl majetek v celkové hodnotě
6,357.998,60 Kč. Soud prvního stupně zohlednil i vnosy účastníků do společného
jmění manželů, a žalované tak uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím
podílu částku ve výši 3,140.334,-Kč.
Krajský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobce
rozsudkem ze dne 4. března 2010, č. j. 27 Co 33/2010-709, rozsudek soudu
prvního stupně změnil co do výše vypořádacího podílu, který je žalovaná povinna
uhradit žalobci, a to na částku 3.355.029,- Kč; v ostatním rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalovaná „vzala zpět návrh“ na vypořádání podniku žalobce, proto se
dále již odvolací soud nezabýval otázkou, zda žalobce je povinen nahradit do
společného jmění rozdíl mezi aktivy a pasivy jeho podniku a o tuto hodnotu
snížil celková aktiva společného jmění manželů. Ohledně pozemku vloženého do
společného jmění manželů odvolací soud konstatoval, že žalobce neprokázal, že
ohledně tohoto pozemku ve výlučném vlastnictví žalované bylo mezi účastníky
provedeno vypořádání. Pokud žalobce dále namítal nesprávné ocenění předmětných
nemovitostí znalcem, odvolací soud na postupu znalce neshledal pochybení, neboť
tento srozumitelně vysvětlil, jakým způsobem k výsledné ceně dospěl.
Vzhledem ke skutečnosti, že cena žalobcova podniku již nadále nebyla předmětem
vypořádání společného jmění manželů, představují aktiva společného jmění
manželů částku ve výši 6.381.408,47 Kč a vypořádací podíl žalované
3.355.029,-Kč. Odvolací soud se ztotožnil s důvody, pro které soud prvního
stupně přikázal předmětné nemovitosti do vlastnictví žalované.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které je podle jeho
názoru přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a c) a důvodné dle § 241a odst. 2
písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání směřuje proti právnímu posouzení nalézacích soudů, které při
vypořádání společného jmění manželů zohlednily pozemek původně ve výlučném
vlastnictví žalované jako vnos žalované do společného majetku.
Dovolatel má za to, že vnos do společného jmění manželů je neformálním úkonem a
výlučný majetek, z něhož tento vnos pochází, nepřestává být výlučným majetkem
manžela, který vnos přinesl. Naproti tomu smlouva o rozšíření společného jmění
manželů má povahu formální a majetek, který je ve výlučném vlastnictví jednoho
z manželů, se transformuje z výlučného vlastnictví jednoho z manželů do
vlastnictví obou, nemůže tedy být na něj pohlíženo jako na vnos. Pokud žalovaná
ve smlouvě o rozšíření společného jmění manželů uvedla, že odmítá protiplnění
od žalobce za předmětnou nemovitost, je třeba tuto dohodu respektovat.
Dovolatel dále vytýká nalézacím soudům, že se nevypořádaly s tím, proč pojaly
rozšíření společného jmění manželů o pozemek dříve ve výlučném vlastnictví
žalované jako vnos do společného jmění manželů podle ustanovení § 149 odst. 2
obč. zák. Dovolatel se domnívá, že vnos do společného jmění manželů podle § 149
odst. 2 obč. zák. v žádném případě není totožný s rozšířením či zúžením
společného jmění manželů podle § 143a odst. 1 obč. zák. Uvedl také, že žalovaná
svobodně, vážně, určitě a srozumitelně s žalobcem ve smlouvě o rozšíření
společného jmění manželů sepsané notářským zápisem ujednala, že nepožaduje
žádné protiplnění, což nalézací soudy pominuly.
K dovolání se žalovaná vyjádřila s tím, že je pojmově vyloučena přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Uvedla, že v té části
rozsudku odvolacího soudu, kterou dovolatel napadl, je rozsudek odvolacího
soudu potvrzujícím rozhodnutím, a je tak vyloučena přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání však není podle jejího názoru přípustné
ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po
právní stránce zásadní právní význam. Namítá, že žalobce ani otázku zásadního
právního významu nevymezil. Žalovaná má za to, že se v případě pozemku, kterým
bylo rozšířeno společné jmění účastníků, jednalo o vnos, jehož vypořádání mezi
účastníky nebylo provedeno, ani to žalobce nikdy netvrdil. Žalovaná poukazuje
na to, že neuhrazení jejího vnosu do společného jmění účastníků by znamenalo
rozpor s dobrými mravy, pokud žalobce požaduje zohlednění všech finančních
prostředků, které podle svého tvrzení použil ze svého výlučného majetku na
výstavbu rodinného domu a na druhé straně se brání proti tomu, aby bylo stejně
přistupováno k pozemku, který byl ve výlučném vlastnictví žalované.
Podle § 237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není
přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací
soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika
položek, neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných
položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu
prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009,
sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz, nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3674/2011, uveřejněné tamtéž).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná.
Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Dovolatel v dovolání napadá výhradně právní posouzení otázky, jakým způsobem
nalézací soudy promítly do vypořádání společného jmění manželů skutečnost, že
smluvním ujednáním účastníků došlo k rozšíření jejich společného jmění manželů
o pozemek ve výlučném vlastnictví žalované. V daném směru bylo právní posouzení
této otázky a její promítnutí do způsobu vypořádání provedeno nalézacími soudy
shodně a potud je rozhodnutí nalézacích soudů potvrzující.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl dovolatelem
napaden, by tak mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení
s § 237 odst. 3 o. s. ř. V tomto rozsahu se totiž jedná o potvrzující
rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dovolání přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá -
srovnej § 241a odst. 2 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), že účastníci dne 7. října
2004 uzavřeli formou notářského zápisu dohodu, na základě které bylo společné
jmění manželů rozšířeno o pozemek parc. č. 1213/13 v katastrálním území P.,
jenž byl ve výlučném vlastnictví žalované.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění
napadeného rozsudku – mimo jiné právní otázku, zda majetek ve výlučném
vlastnictví jednoho z manželů (v daném případě pozemek), o který byl rozšířen
stanovený rozsah společného jmění manželů postupem podle § 143a obč. zák.,
představuje vynaložení na společný majetek z výlučného majetku manžela, které
zakládá při vypořádání společného jmění manželů právo manžela požadovat
uhrazení toho, co ze svého vynaložil na společný majetek (investici neboli
vnos).
Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího
soudu vyřešena, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí
projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího
soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle § 143a odst. 1 obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou
notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění
manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či
vzniklých v budoucnosti, ale i majetku a závazků, které již tvoří jejich
společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty
a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do
společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá
smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.
Podle § 149 odst. 1, 2 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem
manželství. Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž
se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich
společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu
bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen
nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.
Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání
manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.
Rozšíření společného jmění manželů o majetek doposud se nacházející ve výlučném
vlastnictví některého z manželů postupem podle § 143a odst. 1 obč. zák.
představuje proces transformace výlučného vlastnického práva k tomuto majetku
některého z manželů na bezpodílový spoluvlastnický vztah manželů k tomuto
majetku. Jeho smyslem je umožnit manželům na základě jejich dohody rozšířit
společné jmění manželů oproti rozsahu vyplývajícímu ze zákonné úpravy obsažené
v § 143a odst. 1 obč. zák. za podmínek, na kterých se dohodnou. Důsledkem
takového smluvního ujednání pak je, že věc doposud ve výlučném vlastnictví
některého z manželů se stává součástí společného jmění a v případě jeho
následného vypořádání též předmětem tohoto vypořádání. Smluvní volnost manželů
se v daném směru projevuje nejenom v tom, že společné jmění lze rozšířit o
majetek doposud se nacházející ve výlučném vlastnictví některého z nich, ale
také v možnosti ujednání podmínek, za kterých tak učiní. Jestliže se věc stane
součástí společného jmění manželů a následně některý z manželů do ní investuje
ze svého výlučného majetku, jedná se o investici, která se zohlední při
vypořádání společného jmění manželů (k tomu srovnej § 149 odst. 4 obč. zák.).
Naproti tomu aplikace § 149 odst. 2 obč. zák. míří zejména případy, kdy jeden z
manželů vynaloží část svého výlučného majetku na majetek již tvořící společné
jmění manželů (např. stavební materiál ve výlučném vlastnictví použije na
rekonstrukci objektu ve společném jmění manželů) nebo použije část výlučného
majetku k nabytí věcí a hodnot, které budou součást společného jmění manželů
tvořit (kupní cena za věc, která bude nabyta do společného jmění manželů, bude
uhrazena zčásti z prostředků tvořících společné jmění a zčásti z výlučných
prostředků některého z manželů), a zpravidla zvýší touto majetkovou investicí
hodnotu majetku ve společném jmění nebo se touto investicí podílí na nabytí
majetku do společného jmění manželů. Smyslem uvedeného ustanovení je vypořádat
majetkovou investici (vnos) z výlučného majetku některého z manželů do majetku
tvořícího součást společného jmění manželů nebo společné jmění zakládající a
nikoliv samotnou transformaci majetku z výlučného vlastnictví na vlastnictví
společné.
Ze stejných východisek ostatně vychází i úprava obsažená v novém občanském
zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), jež umožňuje rozsáhlou úpravu manželského
majetkového režimu odlišně od režimu zákonného mimo jiné i cestou rozšíření
rozsahu společného jmění (§ 717 zákona č. 89/2012 Sb.) a zcela shodně s úpravou
současnou řeší vypořádání investice z výlučného majetku jednoho z manželů na
majetek společný (§ 742 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb.). Stejně jako
současná právní úprava však oba instituty důsledně odlišuje.
Lze v této souvislosti poukázat i na vývoj institutu bezpodílového
spoluvlastnictví manželů předcházející institutu společného jmění manželů (k
tomu srovnej zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963
Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších
zákonů).
Občanský zákoník ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.,
kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, obsahoval v § 150 větě
druhé úpravu – fakticky shodnou se současným § 149 odst. 2 obč. zák. – podle
které každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého
vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku
bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek; občanský zákoník však neumožňoval
manželům, aby své vzájemné majetkové vztahy upravili smluvně odchylně od
zákonné úpravy.
Potřeba zohlednění změn právních, ekonomických a společenských podmínek na
konci 80. let 20. Století vyústila v přijetí zákona č. 509/1991 Sb. Přijatá
právní úprava reagovala ve vztahu k institutu bezpodílového spoluvlastnictví
mimo jiné na praxí zdůrazňovaný požadavek umožnit manželům odchýlit se od
kogentní úpravy vymezující rozsah bezpodílového spoluvlastnictví ve prospěch
smluvní dispozice s tímto rozsahem. Ustanovení § 143a občanského zákoníku, ve
znění účinném od 1. ledna 1992, proto umožnilo manželům mimo jiné dohodou
rozšířit nebo zúžit zákonem stanovený rozsah bezpodílového spoluvlastnictví.
Důvodová zpráva k návrhu zákona následně přijatého pod č. 509/1991 Sb. ze dne
23. května 1991 (Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, sněmovní tisk
č. 685, rok 1991) ve vztahu k úpravě zakotvené v § 143a poukázala na
skutečnost, že toto nové ustanovení odstraňuje rigoroznost dosavadní úpravy a
umožňuje, aby si manželé svoje vzájemné majetkové vztahy upravili smluvně
odchylně od zákonné úpravy, a zdůraznila, že smluvní volnost při úpravě
vzájemných majetkových vztahů vyžaduje i skutečnost, že je třeba umožnit volbu
jednotlivých způsobů zejména v případě, že jeden z manželů podniká.
Podle názoru dovolacího soudu je proto nutno odlišovat institut rozšíření
společného jmění manželů na straně jedné a vypořádání investice (vnosu) z
výlučného majetku do majetku společného, přičemž samotné rozšíření společného
jmění manželů nepředstavuje tento vnos. V poměrech konkrétního případu podle
přesvědčení dovolacího soudu není vyloučeno, aby obsah dohody o rozšíření
společného jmění manželů a podmínky, za kterých k rozšíření došlo, promítl soud
v řízení o vypořádání společného jmění manželů do úvahy o zachování rovnosti
podílů obou manželů nebo odklonu od tohoto principu s ohledem na to, jak se
každý z manželů zasloužil o nabytí majetkových hodnot náležejících do
společného jmění manželů (§ 149 odst. 3 věta první obč. zák., § 742 odst. 1
písm. f) zákona č. 89/2012 Sb.).
Jestliže nalézacího soudy vycházely z odlišného právního názoru, spočívá jejich
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu
tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu
podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu