22 Cdo 3730/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce J. O., zastoupeného JUDr. Vlastou Bártovou, advokátkou se sídlem v
Havlíčkově Brodě, Smetanovo náměstí 3290, proti žalované R. H., zastoupené
JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi IV, Rooseveltova 335, o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod
sp. zn. 4 C 8/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. dubna 2015, č. j. 27 Co
254/2015-250, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23.
dubna 2015, č. j. 27 Co 254/2015-250, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze
dne 9. března 2015, č. j. 4 C 8/2014-224, ve výrocích pod body IV., V., VI., se
ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací Okresnímu soudu v Chrudimi k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Chrudimi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. března
2015, č. j. 4 C 8/2014-224, rozhodl o vypořádání společného jmění manželů tak,
že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal nemovité věci, movité věci a
zůstatky na bankovních účtech, vše blíže specifikované ve výroku I., a do
výlučného vlastnictví žalované přikázal movité věci blíže specifikované ve
výroku II. Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádání jejího
podílu částku 401 099,50 Kč (výrok III.). Dále rozhodl výrokem IV., že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výroky V. a VI. soud každému z
účastníků uložil povinnost nahradit České republice na účet soudu náklady
řízení státu ve výši 4 280 Kč.
Soud prvního stupně nákladový výrok ve vztahu mezi účastníky navzájem (IV.)
odůvodnil ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu („o. s. ř.“).
Považoval úspěch či neúspěch účastníků v řízení za přibližně stejný, šlo o
vypořádání společného majetku účastníků, přičemž mezi nimi nebyl zásadní spor o
jeho rozsahu, sporné otázky se týkaly převážně ceny nemovitostí a osobního
automobilu a dále existence a výše vnosů. O náhradě nákladů řízení, jež vznikly
státu, soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř. tak, že každému účastníku
uložil povinnost zaplatit jejich polovinu.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k
odvolání žalobce usnesením ze dne 23. dubna 2015, č. j. 27 Co 254/2015-250,
rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích IV. až VI. potvrdil a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud poukázal na specifikum rozhodování o náhradě nákladů řízení o
vypořádání společného jmění manželů („SJM“) Úspěšnost účastníků posuzoval podle
stejných ustanovení jako soud prvního stupně, přihlédl k povaze řízení o
vypořádání SJM, zohlednil, že jde o „iudicium duplex“, že v řízení byla
dodržena parita podílů obou účastníků a v tomto směru byl úspěch účastníků
stejný.
Odvolací soud dále hodnotil úspěšnost účastníků z pohledu, zda bylo vypořádání
provedeno způsobem, který žalobce navrhoval a jak byla řešena otázka rozsahu a
hodnoty společného jmění. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že mezi
účastníky nebyl zásadní spor ohledně rozsahu majetku náležejícího do SJM ani
ohledně způsobu vypořádání. Sporné zůstaly ceny nemovitostí a automobilu a
existence a výše vnosů. Spor o výši vypořádacího podílu v dané věci byl
převážně odvislý od důkazů znaleckými posudky, kterými byly oceněny nemovitosti
i automobil. I když jejich výsledek vyznívá spíše ve prospěch žalobce, odvolací
soud tuto okolnost nepovažoval za natolik podstatnou, aby ovlivnila posuzování
poměru procesního úspěchu účastníků podle velikosti podílů, jakých se jim
dostalo ze SJM. Pokud šlo o spor o vnosy, odvolací soud zastával názor, že
nepřivodil žádné významné průtahy v řízení, dokazování sice vyznělo ve prospěch
tvrzení žalobce, ale ani z úspěchu žalobce v tomto směru odvolací soud
nedovodil jeho převážný úspěch ve věci. Pro závěr o rovnocenném úspěchu
účastníků v řízení nepovažoval odvolací soud za významnou žalobcem tvrzenou (a
prokazovanou) neochotu žalované k jednání o dohodě o vypořádání SJM před
podáním žaloby. O náhradě nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 142
odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že žalobce
neměl v odvolacím řízení úspěch a žalované žádné náklady nevznikly.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení
otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu je i v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze
dne 22. září 2011, sp. zn. I ÚS 1441/11.
Soudy obou stupňů sice správně uvedly, že o náhradě nákladů řízení je třeba
rozhodnout podle § 142 odst. 2 o. s. ř., ale jejich rozhodnutí vycházelo z
nesprávného předpokladu, že míra úspěchu účastníků při vypořádání SJM je
vlastně stejná, a proto žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce s tímto závěrem nesouhlasí, neboť odvolací soud vůbec nezohlednil
skutečnosti rozhodné pro posouzení míry úspěšnosti účastníků. Soud nepřihlédl k
tomu, že žalovaná zavinila, že žalobu musel podat. Ještě před podáním žaloby se
žalobce bezvýsledně pokoušel se žalovanou dohodnout na vypořádání SJM. Žalovaná
nereagovala ani na návrh vypořádání SJM zaslaný jí právní zástupkyní žalobce
12. 11. 2013, ani na urgenci právní zástupkyně z 5. 12. 2013. Tyto skutečnosti
žalobce prokazoval již v řízení před soudem prvního stupně (čl. 31 a čl. 34).
Přitom na základě navržené dohody byl ochoten žalované vyplatit na vypořádacím
podílu částku vyšší (445 791 Kč), než jí nakonec přiznal soud. Podání žaloby
tedy nezavinil.
V řízení žalovaná nesouhlasila se znaleckým oceněním nemovitostí a automobilu,
předloženým žalobcem, neuznala ani jeho vnosy do společného majetku a
nesouhlasila rovněž se zůstatky na společných účtech. Žalovaná v průběhu
prvního jednání u soudu učinila předmětem vypořádání další položky, u naprosté
většiny z nich však bylo prokázáno, že netvořily součást SJM. Nesouhlasila ani
se závěry znaleckého posudku vypracovaného na žádost soudu. Veškeré námitky
žalované se ukázaly jako liché. V dané věci žalobce požadoval zejména
zohlednění svého vnosu do nemovitostí ve výši 3 050 000 Kč, který soudy uznaly
v plné výši a po jeho redukci s ohledem na pokles cen nemovitostí jej ve výši 2
033 333 Kč zohlednily při vypořádání SJM. Již s ohledem na to, že žalovaná
tento vnos neuznávala, nemůže být závěr odvolacího soudu, že úspěch účastníků
ve věci je přibližně stejný, správný. Vzhledem k uvedenému není správný ani
názor soudu, že spor se týkal zejména ceny nemovitostí a osobního automobilu.
Uznání vnosů žalobce soudem bylo podstatnou skutečností pro posouzení věci a i
pro posouzení úspěšnosti účastníků v řízení. Žalobce má za to, že byl v daném
řízení stoprocentně úspěšný, proto mu náleží právo na náhradu nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Navrhuje, aby dovolací soud změnil dovoláním napadené
usnesení odvolacího soudu tak, že uloží žalované povinnost nahradit žalobci
náklady řízení před soudy obou stupňů i před dovolacím soudem včetně
zaplaceného soudního poplatku a dále aby žalované uložil povinnost nahradit
veškeré náklady vzniklé státu.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Přípustnost dovolání je založena tím, že rozhodnutí odvolacího soudu
není plně v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, sp. zn.
22 Cdo 3331/2014 (byť toto rozhodnutí odvolací soud patrně nemohl v době
rozhodování znát).
Podle § 142 odst. 1, 2 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci
úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví,
že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o vypořádání společného
jmění manželů se vychází z principu procesního úspěchu ve věci (§ 142 o. s.
ř.). To v dané věci soudy respektovaly, nicméně je třeba zvážit, zda správně
posoudily procesní úspěch v dané věci.
V usnesení ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014, dovolací soud
uvedl: „V řízení o vypořádání SJM by měla být rovnost podílů pouze jedním z
hledisek při posuzování úspěchu účastníka, a to zejména za situace, kdy je spor
o uplatnění tzv. disparity podílů. Při rozhodování o nákladech řízení je třeba
přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výše vypořádacího podílu a
zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky)
náleží do společného jmění manželů a které nikoliv. Dovolací soud však
zdůrazňuje, že – zejména tam, kde je předmětem vypořádání mnoho věcí - takto
nelze přihlížet ke každé položce, navržené k vypořádání; nelze připustit, aby
rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností blížilo rozhodování
sporu ve věci samé. Je-li však mezi účastníky spor o větší hodnoty, příp. spor
o konkrétní položku, vyžadující složité dokazování, je třeba tuto skutečnost
vzít při rozhodování o nákladech do úvahy. Jestliže některý z účastníků řízení
o vypořádání SJM způsobil svým zaviněním náklady řízení, které by jinak nebyly
vznikly, nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se mu přihodila,
může mu soud uložit náhradu těchto nákladů (§ 147 odst. 1 o. s. ř.)“.
Okolnost, že soud není vázán návrhem na vypořádání a že tedy může věci, jež
procesní strany učinily součástí řízení, vypořádat i jinak, má samozřejmě pro
úvahy soudu o náhradě nákladů řízení význam. Ten se však neprojevuje ve
vyloučení možnosti aplikace § 142 o. s. ř., ale ve způsobu, jakým stanovit
úspěch ve věci (nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. I. ÚS
1441/11). V nálezu Ústavního soudu ze dne 9. prosince 2004, sp. zn. II. ÚS
228/04, se uvádí: „Poměřovat úspěch či neúspěch ve věci nelze ovšem jen tím,
jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších
souvislostech“.
Žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti
žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení
řízení (§ 143 o. s. ř.). Je tedy zřejmé, že předprocesní chování účastníků
považuje zákonodárce za významné pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení,
výslovnou úpravu však vztahuje jen k netypičtějším a nejčastějším sporům, ve
kterých je postavení stran jasně dáno. Tam, kde jde o tzv. iudicium duplex
(např. ve sporech o vypořádání zaniklého SJM) a každý z účastníků má jak
postavení žalobce, tak žalovaného, lze toto pravidlo – pokud by bylo vykládáno
doslovně – vyložit jen ve prospěch žalovaného, který by se neúspěšně snažil o
to, aby se strany alespoň pokusily řešit spor mimosoudně, nebo by dokonce
předložil pozdější žalující straně návrh na vypořádání, které by tato strana
odmítla (či se k němu vůbec nevyjádřila), který by však soud později v zásadě
akceptoval. Nicméně jde-li o iudicium duplex, nelze stejné právo odepřít ani
žalující straně. Jestliže žalovaná bez rozumného důvodu odmítá o mimosoudním
vypořádání jednat, a dokonce druhé straně ani nesdělí, proč, a ta je proto
nucena podat žalobu na vypořádání SJM, musí soud při komplexním rozhodování o
nákladech řízení vzít do úvahy i tuto skutečnost.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů
je tak procesní úspěch ve věci třeba posuzovat podle více hledisek; je třeba
vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení. Je
nutné přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výše vypořádacího
podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové
položky o vyšší hodnotě) náleží do společného jmění manželů a které nikoliv.
Jestliže některý z účastníků odmítl před zahájením sporu bez ospravedlnitelného
důvodu o vypořádání společného jmění vůbec jednat a znemožnil tak mimosoudní
vypořádání, je třeba vzít do úvahy i tuto skutečnost. Rozhodnutí o tom, zda a
nakolik byl účastník procesně úspěšný, tak závisí na úvaze soudu, kterou by
dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě její zjevné nepřiměřenosti.
Úvaha odvolacího soudu o tom, že v řízení o vypořádání SJM nemá bez dalšího
plný úspěch ten, kdo podal žalobu na vypořádání (jen proto, že jí bylo vyhověno
v tom smyslu, že SJM bylo vypořádáno), a že je významné, jakého podílu se
stranám dostane (zde jde o paritu či disparitu podílu) není nesprávná, je však
neúplná. Protože se odvolací soud nezabýval dalšími tvrzenými a potencionálně
relevantními skutečnostmi zde uvedenými a uplatněnými i v odvolání (tj. tím, že
žalovaná nereagovala na návrhy k vypořádání SJM dohodou, přičemž jí byl nakonec
soudem přiznán nižší vypořádací podíl, než jaký byl žalobce ochoten zaplatit v
návrhu na dohodu, dále neúspěšné návrhy a neprokázaná tvrzení žalované v
řízení, zejména popírání vnosu vyčísleného soudem částkou ve výši 2 033 333
Kč), je právní posouzení věci v odvolacím řízení neúplné a tudíž nesprávné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc v rozsahu, v jakém bylo jeho
rozhodnutí zrušeno, vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst.
2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu