22 Cdo 3744/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M.
K., zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5,
proti žalovaným: 1) M. R., 2) V. R., oběma zastoupeným JUDr. Janem Vokálem,
advokátem se sídlem v Brně, Bratislavská 12, o vyklizení části pozemku, vedené
u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 6 C 903/2002, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. dubna 2013, č. j. 16 Co
220/2012-553, ve spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25.
července 2013, č. j. 16 Co 220/2012-560, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným k ruce společné a nerozdílné
náklady dovolacího řízení ve výši 3 630,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám zástupce žalovaných JUDr. Jana Vokála.
Podle § 243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí
vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací
řízení zastaveno.
Okresní soud Brno - venkov (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
31. ledna 2012, č. j. 6 C 903/2002-439, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se
žalobkyně domáhala vyklizení části pozemku parc. č. 1609, označené v
geometrickém plánu, který byl v tomto výroku podrobně specifikován, jako část
pozemku parc. č. 940/3, 940/4, 941/4, 941/3, alternativně pak vyklizení části
pozemku označené v geometrickém plánu jako parc. č. 941/4 a 940/4, to vše v
katastrálním území a obci Ř. Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 17. dubna 2013, č. j. 16 Co 220/2012-553, ve spojení s
opravným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. července 2013, č. j. 16 Co
220/2012-560, rozsudek soudu prvního potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II.)
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které
považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s.
ř.“).
Namítá, že vyvlastňovací výměr, kterým byla její právní předchůdkyně
zbavena svého vlastnického práva, je neurčitý, neboť nevymezuje, jaká část
pozemku má být vyvlastněna. Vymezení této části pozemku se nachází v
geometrickém plánu, ze kterého nalézací soudy nevycházely. Podle dovolatelky
soudy rovněž nesprávně právně posoudily otázku vydržení vlastnického práva
žalovanými. Má za to, že žalovaní neunesli důkazní břemeno ohledně skutečností
svědčících pro nabytí vlastnického práva vydržením. Dovolatelka se domnívá, že
podmínky vydržení nebyly splněny. Uvedla, že neuběhla desetiletá vydržecí doba
podle zákona č. 141/1950 Sb. a žalovaní nemohli být v dobré víře, že jim
vlastnické právo k části pozemku náleží. Znalecké posudky, které byly v řízení
vypracovány, podle jejího názoru neřešily otázku průběhu hranice mezi pozemkem
parc. č. 1609 ve vlastnictví žalobkyně a pozemky parc. č. 940 a 941 ve
vlastnictví žalovaných. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání vyjádřili tak, že jej považují za nepřípustné a
zjevně bezdůvodné. Dovolatelka podle jejich názoru pouze polemizuje s
hodnocením provedených důkazů a opakuje argumentaci, kterou přednesla již v
předchozím řízení. Dovolání navíc neobsahuje vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům
známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto
na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. dubna
2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění
účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva
jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Dovolatelka přípustnost dovolání – z hlediska ustanovení § 237 o. s. ř.
– spatřuje v tom, že „rozsudek odvolacího soudu závisel na řešení otázky, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“.
Nejenom, že dovolatelka nevymezuje konkrétní rozhodnutí, od kterého se měl
odvolací soud svým rozhodnutí odchýlit, ale z dovolání ani neplyne, jaká
konkrétní právní otázka by měla být v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka dále namítá, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka
měla být posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím
soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z
dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se
má – podle mínění dovolatelky – dovolací soud odchýlit (k tomu srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Ani zde dovolatelka neuvádí, od jakého přijatého řešení právní otázky
se má dovolací soud odchýlit.
Jestliže pak dovolatelka v části týkající se vymezení přípustnost
dovolání skutečně míní, že „odvolacím soudem (a nikoliv soudem dovolacím)
vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, pak se nejedná o žádný z
předpokladů, za jejichž naplnění v režimu § 237 o. s. ř. by mohla být založena
přípustnost dovolání. Lze však usuzovat, že tuto část dovolání pojí dovolatelka
s přípustností dovolání, jež má být založena odklonem odvolacího soudu od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, k čemuž se dovolací soud vyjádřil
již výše.
Rozhodnutí nalézacích soudů jsou založena na závěru o absenci věcné
legitimace žalobkyně na ochranu jejího vlastnického práva na vyklizení
předmětných parcel. Tento nedostatek legitimace soudy založily na závěru, že
vlastnické právo k uvedeným parcelám pozbyla právní předchůdkyně žalobkyně na
základě rozhodnutí o vyvlastnění. V této souvislosti není důvodná dovolací
námitka, že by z rozhodnutí odvolacího soudu nebylo patrno, ke kterému
konkrétnímu datu se právní předchůdci žalovaných na základě vyvlastnění stali
vlastníky předmětných parcel. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí bez
jakýchkoliv pochybností uzavřel, že „předmětná část pozemku, jejíhož vyklizení
se žalobkyně domáhá, je od 1. 2. 1951 ve vlastnictví žalovaných (jejich
právních předchůdců)“. Odvolací soud pak rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrdil, přičemž v odůvodnění jasně uzavřel, že se ztotožňuje jak se
skutkovými, tak i s právními závěry soudu prvního stupně.
Pouze pro doplnění a nad rámec důvodů, pro které soudy žalobu zamítly,
soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že i kdyby se právní předchůdci
žalovaných na základě vyvlastnění „hypoteticky“ nestali vlastníky předmětných
parcel, nabyl by právní předchůdce žalovaných své vlastnické právo k nim na
základě vydržení k 1. únoru 1961. I tento závěr soudu prvního stupně odvolací
soud výslovně považoval za správný.
Ve vztahu k názoru nalézacích soudů o tom, že právní předchůdkyně
žalobkyně M. Ž. pozbyla své vlastnické právo na základě vyvlastnění,
dovolatelka namítá toliko v obecné rovině nesprávný právní závěr o platnosti a
„určitosti“ vyvlastňovacího výměru ze dne 23. prosince 1950. V této souvislosti
však výslovně namítá pouze „nerovné hodnocení důkazů“, a nepřípustně tak
zpochybňuje skutková zjištění nalézacích soudů, resp. proces, na základě
kterého soudy ke skutkovým zjištěním dospěly. Námitka vůči skutkovým zjištěním
ani vůči procesu hodnocení důkazů nejsou způsobilými dovolacími důvody,
prostřednictvím kterých by mohla být založena přípustnost dovolání.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že ze skutkových zjištění se podává,
že právní předchůdkyně žalobkyně pozbyla vlastnické právo na základě rozhodnutí
o vyvlastnění v roce 1950. K nápravě tohoto stavu pak sloužily právní předpisy
o odčinění některých majetkových křivd – zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, které v rámci tzv. restitučních skutkových podstat
mířily i na případy pozbytí vlastnického práva na základě vyvlastnění (§ 6
odst. 1 písm. i), j) zákona č. 87/1991 Sb. a § 6 odst. 1 písm. m), n) zákona č.
229/1991 Sb.).
Pro případy existence restitučních skutkových podstat a možnosti domáhat se
ochrany vlastnického práva podle tzv. obecných právních předpisů je judikatura
dlouhodobě ustálena v závěru, podle kterého oprávněná osoba, jejíž nemovitost
převzal stát v rozhodném období způsobem podřaditelným pod některou tzv.
restituční skutkovou podstatu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva
podle obecných předpisů (k tomu srovnej rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne
11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, uveřejněný v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 2187).
Pokud se osoba vrácení majetku nedomáhala prostřednictvím restitučních
předpisů, nemůže tak činit obecnými nástroji ochrany vlastnického práva (k tomu
srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. I.
ÚS 185/05, uveřejněný v: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení
– svazek 40. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2007, str. 3 a násl.).
Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až
okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na
stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v
případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní
nabývací titul státu, za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem
pro vrácení věci. Restituční zákony tak v podstatě legalizovaly vlastnictví
státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími
majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak
bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické
právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato
práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální
úpravou k předpisům obecným (k tomu srovnej plenární nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 1. listopadu 2005, uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č.
477 z roku 2005).
Jestliže se oprávněná osoba nedomáhala nápravy způsobených majetkových křivd
(nebo se svým nárokem nebyla úspěšná), anebo restituční předpisy typově některé
situace neupravovaly (např. vyvlastnění ve prospěch přímo fyzické osoby, jako
tomu bylo v daném případě), nemůže se domáhat nápravy prostřednictvím obecných
právních předpisů, ve kterých by soudy posuzovaly vydaná správní rozhodnutí a
práva a povinnosti z nich vzniklá.
Obstojí-li tedy závěry nalézacích soudů, že právní předchůdkyně žalobkyně
pozbyla vlastnické právo k předmětným parcelám na základě vyvlastnění ve
prospěch právního předchůdce žalovaných J. R., je nadbytečné se zabývat
hypotetickou úvahou, zda by obstál i závěr o vydržení vlastnického práva
právním předchůdcem žalovaných a k tomuto závěru směřující rozsáhlou dovolací
argumentací žalobkyně.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, mohou se žalovaní
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. prosince 2013
Mgr. Michal K r á l í
k, Ph.D. předseda senátu