USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL – 0001,030.270-0, se sídlem v
Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a b) H. A., narozeného XY,
bytem v XY, Lichtenštejnské knížectví, zastoupených Dr. Ervinem Hanslikem,
advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, proti žalovaným 1) České
republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se
sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) České republice - Státnímu
pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,
zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8,
Pobřežní 370/4, o vyklizení nemovitostí, o zaplacení peněžité náhrady a o
určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C
388/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30.
5. 2022, č. j. 28 Co 49/2022-529, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě
nákladů dovolacího řízení každému 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Žalobci se v tomto řízení domáhají vyklizení v žalobě uvedených nemovitých
věcí, in eventum zaplacení peněžité náhrady za tyto nemovitosti. Žalobkyně a)
se rovněž domáhá určení vlastnického práva k těmto nemovitostem. Žalobní návrh
zdůvodnili tím, že žalobkyně a) je všeobecným právním nástupcem F. J., knížete
z XY, jemuž byly nemovitosti konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č.
12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců,
Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen
„dekret“ nebo „dekret č. 12/1945 Sb.“). Československý stát tak měl v roce 1945
učinit přesto, že o konfiskaci jeho majetku rozhodl věcně nepříslušný správní
orgán, a dále, že F. J. nebyl německé, nýbrž lichtenštejnské národnosti a
pravidla o konfiskaci majetku podle dekretu se na něj nevztahovala. Smrtí F. J.
proto na žalobkyni a), jako jeho všeobecnou právní nástupkyni, přešlo
vlastnické právo k nemovitým věcem a žalobci b) k nim pak podle vnitrostátního
práva Lichtenštejnského knížectví přísluší právo požívací.
Okresní soud v Nymburce (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 15. 9. 2021, č. j. 5 C 388/2018-404, žalobu zamítl (výrok I – VII) a
rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok VIII – XI).
Krajský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) k odvolání žalobců
rozsudkem ze dne 30. 5. 2022, č. j. 28 Co 49/2022-529, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl také o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II – III rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s.
ř.“), a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že jejich
žalobní požadavky nejsou opodstatněné. Obsahem podaného dovolání je zejména
zpochybnění procesu konfiskace majetku jejich právního předchůdce,
lichtenštejnského knížete F. J.., ke které došlo na základě dekretu. Mají
rovněž za to, že v poměrech projednávané věci nepředstavují jejich požadavky
obcházení restitučního zákonodárství ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu
ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05 (dále jen „stanovisko“). Navrhují,
aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu (v této souvislosti odkazuje
kupř. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo
815/2021). Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl, případně zamítl.
Žalovaný 2) navrhuje rovněž dovolání odmítnout, případně zamítnout. Podrobně se
vyjadřuje k dovolacím námitkám s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání není přípustné, neboť otázky, které dovolatelé ve velmi obsáhlém
dovolání nastínili, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí, od níž nemá dovolací soud (vázán závěry vyjádřenými v dále označené
judikatuře Ústavního soudu) důvod se odchýlit, a to i ty otázky, které
dovolatelé považují za dosud neřešené. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka
obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat
dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže
nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). V posuzované věci poskytly nalézací soudy
dovolatelům rozsáhlý výklad otázky konfiskace majetku podle dekretu, který
nijak nevybočuje z již ustálených závěrů, na nichž se sjednotila judikatura
Nejvyššího i Ústavního soudu, a dovolací soud nevidí žádný důvod k tomu, aby se
od těchto závěrů jakkoli odchýlil. V nyní posuzované věci bylo právnímu předchůdci žalobců odňato vlastnické právo
jak fakticky (převzetím majetku státem v roce 1945 na základě dekretu), tak i
konfiskačními akty. Dovolatelé nyní poukazují na skutečnosti, které měly
konfiskaci bránit, odmítají, že byly splněny podmínky dekretu, a dovolávají se
nezákonnosti konfiskačního rozhodnutí. Dovolatelé se prostřednictvím velkého
množství námitek snaží prokázat, že na jejich právního předchůdce se právní
předpisy o konfiskaci majetku vůbec nevztahují a že rozhodnutí správního orgánu
vydané na jejich základě stíhají vady, pro které je nicotné. Ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. a k možnosti přezkumu její
opodstatněnosti, jakož i k otázce aplikace stanoviska pléna Ústavního soudu,
sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05, ze dne 1. 11. 2005 na posuzovanou věc:
Ke konfiskaci podle dekretu a k možnosti přezkumu její opodstatněnosti (v
poměrech obdobných skutkových okolností jako v projednávané věci) se Nejvyšší
soud velmi podrobně vyjádřil již v usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo
4705/2016, proti kterému byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud coby
zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17,
odmítl (všechna zde a dále uváděná rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu jsou
dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz). Ústavní soud v tomto rozhodnutí srozumitelně odůvodnil, proč se na posuzovanou
věc vztahuje stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05, ze dne
1. 11. 2005 a že nelze toto stanovisko shledat překonaným. Opět tak potvrdil,
že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního
zákonodárství a nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany
vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní
restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy.
Dále dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu byl dekret
samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se
předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné
konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, a ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016). Ústavní soud dále uvedl, že vydání
restitučních předpisů, jejichž účelem bylo zmírnit některé, převážně majetkové,
křivdy způsobené v době po 25. 2. 1948 (zejména zákony č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb., č. 243/1992 Sb., č. 403/1990 Sb. a další), resp. „samo zakotvení
restitučních nároků bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska
časového a věcného.“
Ústavní soud rovněž zdůraznil, že „Evropský soud pro lidská práva ve svých
rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně
konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. 3. 2003 Jantner proti Slovensku,
rozhodnutí ze dne 27. 6. 2004, B. proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k
Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu
vlastnického práva nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu
smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku,
který na ně byl převeden předtím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak
neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za
kterých lze vrátit majetek osobám, které ho byly zbaveny (rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva ve věci J. proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého
senátu ve věci K. proti Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva jim
tedy garantováno není.“
V nyní posuzované věci bylo nalézacími soudy zjištěno, že Československý stát
se v roce 1945 chopil držby sporných nemovitých věcí na základě dekretu č. 12/1945 Sb. a právní předchůdce žalobců F. J. z XY byl podle tohoto dekretu
vyhláškou bývalého Okresního národního výboru v Olomouci ze dne 31. 7. 1945, č. j. 470/pres., označen za osobu německé národnosti. Konfiskaci svého majetku se
přitom tehdy dostupnými právními prostředky neúspěšně bránil. S ohledem na výše
uvedené závěry je tak nesporné, že nemovitosti přešly do vlastnictví státu dnem
účinnosti dekretu a tímto dnem také zaniklo vlastnické právo právního
předchůdce žalobců. Z tohoto důvodu pak nemohl F. J., kníže z XY, převést
věnovací listinou ze dne 3. 1. 1970 sporný majetek na žalobce a), a žalobci se
tudíž nemohou úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva za použití obecných
občanskoprávních institutů - žaloby na určení vlastnického práva, žaloby na
vyklizení a žaloby na vydání věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 493/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007,
sp. zn. 22 Cdo 1703/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017,
sp. zn. 22 Cdo 4705/2016).
Je rovněž zřejmé, že postup při uplatňování nároku v tomto řízení dovolatelem,
který nebyl nikdy oprávněnou osobou podle restitučních předpisů, není jejich
obcházením; o to jde zejména tam, kde osoby, které existující restituční nárok
včas a řádně neuplatnily, se později pokoušely napravit tím vzniklý stav pomocí
žalob podle tzv. obecných předpisů. Problém je v poměrech projednávané věci v
něčem jiném; předchůdci dovolatelů bylo odňato vlastnické právo jak fakticky
(převzetím majetku státem v roce 1945 na základě dekretu č. 12/1945 Sb.), tak i
konfiskačními akty. Dovolatelé nyní poukazují na skutečnosti, které měly
konfiskaci bránit, odmítají, že byly splněny podmínky dekretu č. 12/1945 Sb., a
dovolávají se nezákonnosti konfiskačního rozhodnutí. I kdyby jim bylo možno
přisvědčit a uznat, že jim byla konfiskací způsobena křivda, šlo by o křivdu
způsobenou před 25. 2. 1948 a takové křivdy se podle ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu neodčiňují (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016). Přípustnost dovolání proto nemohou založit námitky dovolatelů, jimiž polemizují
s názorem odvolacího soudu ohledně aplikace stanoviska na posuzovanou věc,
neboť jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší soud ve své rozsáhlé judikatuře
navazující právě na výklad stanoviska podrobně vysvětlily, že obnova
vlastnického práva k majetku zabavenému podle dekretu č. 12/1945 Sb. je i
nadále výslovně vyloučena. K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení:
K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se velmi podrobně
vyjádřil Ústavní soud v již uvedeném stanovisku, v němž dovodil, že skutečnosti
nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně
stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou
dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu
práva vnitrostátního. Dále uvedl, že konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné
nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li
to zákonem výslovně připuštěno, a že odmítnutí ochrany tvrzenému právu nemůže
být v takových případech v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Opakovaně přitom ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že ve věcech konfiskace
podle dekretu č. 12/1945 Sb. zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona
bez správního řízení (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 89/94 ze
dne 10. 11. 1994), byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek
konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen (viz usnesení Ústavního
soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a jestliže on sám nenavrhl,
aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního
rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad.
Odvolací soud v této souvislosti vyložil, že tyto námitky nejsou v poměrech
projednávané věci opodstatněné, neboť z hlediska restitučních předpisů nejsou
(s ohledem na časovou a osobní působnost těchto předpisů) relevantní a obecnou
úpravu nelze s ohledem na speciální povahu restitučního zákonodárství aplikovat. Žalobci v této souvislosti rovněž namítají, že pouhou rozšiřující interpretací
restitučních předpisů, které se na žalobce nevztahují osobně ani věcně, jim
byla odepřena soudní ochrana a právo na spravedlivý proces a další práva
zakotvená v Listině základních práv a svobod. Jak již bylo uvedeno shora, i kdyby bylo možné dovolatelům přisvědčit a uznat,
že jim byla konfiskací způsobena křivda, šlo by o křivdu způsobenou před 25. 2. 1948 a takové křivdy se neodčiňují (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016), neboť „samo zakotvení restitučních
nároků bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z hlediska časového a
věcného“ (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05,
ze dne 1. 11. 2005). S ohledem na výše uvedené závěry rovněž nemohou být připuštěny námitky
dovolatelů ohledně tvrzené nicotnost správního aktu - vyhlášky ze dne 31. 7. 1945, č. j. 470/pres. – pro nedostatek věcné pravomoci bývalého Okresního
národního výboru v Olomouci, z důvodu absolutní jurisdikční a exekuční imunity
F. J. z XY jako hlavy státu, z důvodu neexistence orgánu, který jej měl vydat,
či z důvodu jeho nevykonatelnosti. Bez ohledu na to, jaké argumenty dovolatelé
k vadám konfiskačního řízení předkládají, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení
navrhují a jaké právní otázky v souvislosti s namítanými vadami konfiskačního
řízení vymezují, nemůže jim dovolací soud přikládat žádnou právní relevanci,
neboť jak již bylo mnohokrát judikaturou vyloženo, tvrzení o vadách v
konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky konfiskace
zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento
správní akt, nýbrž dekret č. 12/1945 Sb. samotný. To platí s ohledem na vymezenou přípustnost dovolání zejména ve vztahu k
námitce, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka
jurisdikční imunity hlavy státu v roce 1945. Skutečnost, že právní předchůdce
byl ve smyslu mezinárodního práva hlavou neutrálního státu, a tudíž na něj
mohla dopadat jurisdikční imunita, nemůže vést k přezkumu a ochraně jeho
vlastnického práva k majetku, který pozbyl před únorem 1948 na základě dekretu
č. 12/1945 Sb. Je tomu tak zejména z důvodu historických a právních okolností,
za nichž dekret č. 12/1945 Sb. v roce 1945 vznikl. Skutečnost, že vydání
dekretu bylo i z hlediska mezinárodního práva legálním a legitimním aktem,
respektuje i Evropský soud pro lidská práva. K možnému průlomu za danou časovou
hranici by mohlo dojít již jen cestou zákona, a to pouze v případě, že by
vyvstala nutnost řešit určitou problematiku. Tou ale není tvrzená jurisdikční
imunita hlavy státu.
Dovolatelé v této souvislosti dále namítají, že jim odvolací soud svým postupem
odepřel právo na spravedlivý proces a porušil tím i další práva a zásady, jako
například právo na přístup k nezávislému soudu s plnou pravomocí věc projednat,
právo na přezkoumatelné a řádné odůvodnění, majetkové právo každé samostatně a
ve spojení se zákazem diskriminace, zásadu rovnosti zbraní, právo na soukromý a
rodinný život, právo na účinné právní prostředky nápravy, jakož i práva
vyplývající z mezinárodních nástrojů ochrany v oblasti lidských práv a mnohá
další. Rovněž dovolatelé namítají nepřezkoumatelnost rozhodnutí nalézacích
soudů. Dovolací soud žádné zde uváděné porušení práv nebo zásad neshledává. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně a přezkoumatelně odůvodněné
rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelé nesouhlasí, nezakládá porušení jejich
ústavně zaručených práv. Dovolatelé staví své námitky na tom, že konfiskace
majetku jejich právního předchůdce byla nezákonná. Tak tomu ale není. Evropský
soud pro lidská práva dal zcela jasně najevo, že státy mají volnost ve
stanovení podmínek pro zmírnění některých majetkových křivd. Judikatura
Ústavního soudu v tzv. restitučních věcech byla sjednocena plénem Ústavního
soudu, podle jehož stanoviska soudy nižších stupňů postupovaly a přitom
dovolatelům poskytly rozsáhlý rozbor konstantně zastávaného názoru k této
problematice a svá rozhodnutí i velmi podrobně odůvodnily. Od závěrů zde
uvedených se nehodlá dovolací soud v poměrech posuzované věci odchýlit. K námitce, že pouhé faktické užívání předmětných nemovitostí nepožívá v tomto
případě zákonné ochrany:
Dovolatelé považují za nevyřešenou právní otázku, zda ochrana faktického
užívání nemovitostí státem, při absenci prokázání vlastnického titulu, který
není ani obsažen ve sbírce listin katastru nemovitostí, má přednost před
ochranou vlastnického práva žalobců a souvisejících majetkových nároků. Z provedeného dokazování ovšem vyplývá, že v poměrech projednávané věci
titulem, na základě kterého nabyl vlastnické právo k těmto nemovitostem stát a
došlo ke konfiskaci majetku právního předchůdce žalobců, byl bezpochyby dekret
č. 12/1945 Sb. (ostatně v poměrech projednávané věci je u těchto nemovitostí
zapsáno vlastnické právo České republiky s tím, že u jednotlivých nemovitostí
svědčí právo hospodařit s tímto majetkem státu žalovaným). Relevantní není v této souvislosti ani odkaz žalobců na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3774/2020. Je nutné zdůraznit, že v
tomto rozhodnutí nezpochybnil Nejvyšší soud vlastnické právo státu k
nemovitostem, které měl nabýt za obdobných skutkových okolností jako v
projednávané věci, ovšem řešil právní otázky vztahující se k zápisu
vlastnického práva státu k těmto nemovitostem do katastru nemovitostí a soulad
postupu státu s katastrálními předpisy. Nejvyšší soud považuje za důležité zdůraznit, že skutečné vlastnické poměry
nemusí odpovídat stavu katastru (evidence) nemovitostí, o čemž ustálená
rozhodovací praxe nikdy nepochybovala.
To, že stát je odpovědný za vedení
evidence nemovitostí ve veřejných knihách, ještě neznamená, že ztrácí své
(skutečné) vlastnické právo ve prospěch knihovního vlastníka; k nabytí
vlastnictví podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo ex lege, bez ohledu na
intabulaci. A vzhledem k omezenému uplatnění principu materiální publicity v
letech 1951 až 2014 nemohl podle tehdy platného práva knihovní vlastník z
nesprávného zápisu v jeho prospěch dovozovat více, než – nanejvýše - dobrou
víru, o kterou se opírala jeho držba (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016). Jinými slovy, došlo-li by k nabytí
vlastnického práva státu na základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a
(hypoteticky) by nebylo zapsáno vlastnické právo státu v katastru nemovitostí,
neztrácí stát pouze na základě těchto skutečností vlastnické právo ke
konfiskovaným nemovitostem. Ze stejného důvodu není přiléhavý ani odkaz žalobců
na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci NÉŠIČ v. Montenegro. V této souvislosti dovolatelé rovněž namítají, že stanovisko žádným způsobem
neřeší možnost mimořádného vydržení nemovité věci státem za situace, v níž je
nemovitá věc státem okupována bez právního titulu. Tato námitka přípustnost
dovolání rovněž nezakládá. V nyní posuzované věci byl tím titulem ke konfiskaci
majetku právního předchůdce žalobců bezpochyby dekret. Nejedná se tedy o
případ, kdy majetek přešel na stát bez právního důvodu. Námitka je proto
bezpředmětná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22
Cdo 815/2021). K nesprávnému posouzení nároku na peněžitou náhradu a nároku na náhradu škody:
Obsahem podaného dovolání jsou rovněž námitky, že právní předchůdce žalobců byl
v rozporu s mezinárodním právem zbaven vlastnického práva, aniž by mu byla
přisouzena náhrada. Ústavní soud však již v usnesení ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17, vysvětlil, že absence náhrady je inherentním znakem
konfiskace, pro kterou z podstaty věci nemusí být splněny dnešní podmínky
vyvlastnění podle čl. 11 odst. 4 Listiny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 815/2021). Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, je založen na právních
otázkách, které odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, a dovolací soud nemá důvod vyřešené právní
otázky posoudit jinak. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a
proto jej Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, mohou se žalovaní 1)
a 2) domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.