22 Cdo 3785/2022-151
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce K. K., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Za Poštou 112, proti žalované M. J., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Žďárou, advokátem se sídlem v Kroměříži, Milíčovo náměstí 620, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 70/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 8. 2022, č. j. 60 Co 72/2022-133, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 8. 2022, č. j. 60 Co 72/2022-133, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kroměříži („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2022, č. j. 6 C 70/2021-99, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů („SJM“) - účastníků věci uvedené ve výroku I do výlučného vlastnictví žalobce a věci uvedené ve výroku II do výlučného vlastnictví žalované. Výrokem III pak uložil žalované povinnost zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 88 608 Kč, a to do
3 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí. Výrokem IV dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a výrokem V zastavil řízení ohledně „vypořádání příslušenství dluhu (úroky, které k dluhu přirostou teprve v budoucnosti) ze smlouvy o hypotečním úvěru mHypotéka Light č. GHL022989249/2014 ze dne 27. 8. 2014 poskytnutého žalobci a žalované mBank S.A.“ Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 8. 2022, č. j. 60 Co 72/2022-133, výrokem I změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že věci vyjmenované v bodu a) přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, věci vyjmenované v bodu b) do výlučného vlastnictví žalované a pod bodem c) rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci vypořádací podíl ve výši 113.608 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Účastníci byli podílovými spoluvlastníky nemovitosti zatížené hypotékou podle smlouvy o hypotečním úvěru mHypotéka Light č. GHL022989249/2014 ze dne 27. 8. 2014; dluh z hypotéky byl součástí zaniklého SJM, to účastnící nezpochybnili. V průběhu řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k této nemovitosti, ve kterém byl K. K. v postavení žalovaného, uzavřeli ohledně hypotečního úvěru smír v tomto znění: „Žalovaný se zavazuje zcela uhradit zůstatek hypotečního úvěru vedeného u mBank ‚Smlouva o hypotečním úvěru mHypotéka Light č. GHL022989249/2014‘ ze dne 27.
8. 2014, ve znění Dodatku č. 1 ze dne 21. 8. 2021“. Smír byl schválen usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 8. 2021, č. j. 7 C 74/2022–154. Žalobce poté vzal žalobu zpět ohledně nezaplaceného zůstatku dluhu, nadále však uplatňoval nárok na vypořádání splátek, které na uvedený společný dluh vynaložil od zániku SJM do 18. 8. 2021; šlo zjevně o uplatnění práva na náhradu vnosu z výlučného majetku na majetek společný. Také tvrdil, že nevypořádány zůstaly úroky, které k tomuto dluhu přirostou v budoucnosti, a žádal i jejich vypořádání.
Soudy však považovaly i tyto nároky za vypořádané smírem. K odvolací argumentaci žalobce pak odvolací soud uvedl: „Dohoda byla uzavřena v návaznosti na § 1148 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle § 738 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o. z.“). Jedná se o částečnou dohodu o vypořádání společného jmění účastníků a spočívá v kombinaci zákonem předvídatelných způsobů vypořádání, kdy část společných majetkových práv a povinností je řešena dohodou, část je vypořádána na základě rozhodnutí soudu a část prostřednictvím zákonné domněnky vypořádání.
Podle § 738 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dohoda o vypořádání má vždy účinky ke dni, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, bez ohledu na to, zda dohoda byla uzavřena před anebo po zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Z tohoto kogentního ustanovení vyplývá, že dohoda stran zaplacení zůstatku hypotečního úvěru, který je v zákonném majetkovém společenství, by se měla vztahovat v dané věci ke dni právní moci rozvodu manželství účastníků, ke kterému zaniklo společné jmění účastníků, tedy ke dni 14.
5.
2019, nikoliv ke dni uzavření dohody, tedy ke dni 19. 8. 2021. Tato dohoda schválená v rámci soudního smíru je pro účastníky závazná a z jejího obsahu odchýlení se od kogentního ustanovení § 738 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nevyplývá“. Odvolací soud proto, jak uvedl, „zůstatek hypotečního úvěru“ ze smlouvy o hypotečním úvěru mHypotéka Light č. GHL022989249/2014 ze dne 27. 8. 2014, který je v zákonném majetkovém společenství, nezahrnul k vypořádání v tomto řízení, protože již byl vypořádán mezi účastníky dohodou. Proti rozsudku podává žalobce („dovolatel“) dovolání; jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zejména které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud
vyřešeny. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel napadá závěr, že výše uvedenou dohodou ze dne 19. 8. 2021 byl v souladu s kogentním ustanovením § 738 odst. 1 o. z., od něhož se nelze dohodou účastníků odchýlit, vypořádán dluh náležející do společného jmění účastníků ke dni 14. 5. 2019. Podle této konstrukce by se tedy na úhrady provedené žalobcem ode dne rozvodu manželství hledělo zpětně jako na úhrady výlučného dluhu žalobce a s ním spojených úroků. Tvrdí, že otázka kogentnosti nebo dispozitivnosti ustanovení § 738 odst. 1 o. z. je zásadní pro posouzení právní povahy úhrad žalobce na společný dluh v mezidobí od rozvodu manželství do uzavření dohody o vypořádání tohoto dluhu.
Předmětné ustanovení neobsahuje výslovný zákaz smluvního odchýlení se od tohoto ustanovení. Judikatura dovolacího soudu dovodila u nesplaceného dluhu, že úhrady po rozvodu manželství představují investice ve smyslu ustanovení § 742 odst. 1 písm. c) o. z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 753/2020). Není zřejmé, z jakého důvodu by neměl být stejný princip užíván i v případě dohody o vypořádání SJM, pokud dohoda výslovně ono mezidobí neřeší. V předmětné dohodě mezi žalobcem a žalovanou nebylo výslovně sjednáno, zda má být účinná ke dni rozvodu, nebo ke dni uzavření dohody.
V dohodě však byl použit výraz „zůstatek“, který směřuje k aktuální výši dluhu. Vedle toho nedává smysl, aby se žalobce zavazoval uhradit něco, co již uhradil. Žalobce má též za to, že soudní smír se netýkal budoucích úroků. Pokud odvolací soud neposoudil úhrady žalobce jako investice podle ustanovení § 742 odst. 1 písm. c) o. z., odchýlil se tím od ustálené judikatury dovolacího soudu, zejména od výše citovaného rozhodnutí. Žalobce dále nesouhlasí s tím, že na právní posouzení věci nemá žádný vliv „dvojí povaha předmětného dluhu, tedy jako součást SJM a současně dluh váznoucí na věci v podílovém spoluvlastnictví.
„Pokud bychom akceptovali tento závěr, byl by dluh váznoucí na společné věci vypořádán již ke dni 14. 5. 2019, tedy ještě v době, kdy podílové spoluvlastnictví účastníků nebylo zrušeno a vypořádáno“. S ohledem na tuto skutečnost má žalobce za to, že dohoda ve smyslu ustanovení § 1148 o. z. může mít právní účinky pouze do budoucna a nikoli zpětně, jak je přiznal odvolací soud i soud I. stupně“. V návaznosti na výše uvedené jsou zde podle dovolatele následující otázky doposud neřešené dovolacím soudem: „Je ustanovení § 738 odst. 1 občanského zákoníku ustanovením kogentním či dispozitivním? Vztahuje se ustanovení § 738 odst. 1 občanského zákoníku i na dohody, které jsou svým obsahem současně dohodou o vypořádání dluhů souvisejících se společnou věcí ve smyslu ustanovení § 1148 občanského zákoníku? Může dohoda podle ustanovení § 1148 občanského zákoníku nabýt účinnosti zpětně? Je uzavřením částečné dohody o vypořádání společného jmění manželů po rozvodu manželství ohledně společného dluhu konzumováno právo na náhradu „investic“ dle ustanovení § 742 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku spočívající v úhradách společného dluhu po rozvodu manželství z výlučných prostředků jednoho z manželů?
Lze výraz „zůstatek dluhu“ vykládat pro účely vypořádání společného jmění manželů po rozvodu dohodou jako zůstatek dluhu ke dni rozvodu manželství, nebo jako zůstatek aktuální?“
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil ve výroku I. bodě c) tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na úplné vyrovnání společného jmění částku ve výši 278.086,11 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o.
s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené níže. Jde o posouzení účinnosti smíru o vypořádání SJM a o vypořádání vnosu vynaloženého po zániku SJM na společný dluh. Základní problém je v tom, že soudy ztotožnily vypořádání společného dluhu s vypořádáním vnosu - částek na něj již vyplacených z výlučného majetku žalobce, ačkoliv šlo o dvě různé věci.
Při vypořádání SJM „každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek“ [§ 742 odst. 1 písm. c) o. z.]. „Dohoda o vypořádání má vždy účinky ke dni, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, bez ohledu na to, zda dohoda byla uzavřena před anebo po zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění. Je-li však předmětem vypořádání věc, která se zapisuje do veřejného seznamu, nabývá dohoda právních účinků v části týkající se této věci zápisem do veřejného seznamu“ (§ 738 odst. 1 o.
z.). K aplikaci § 738 odst. 1 o. z., věty první, ve věci soudního smíru: Ve věci nejde o vypořádání věci, která se zapisuje do veřejného seznamu; jde tedy o výklad a aplikaci § 738 odst. 1 o. z., věty první. Otázkou, kdy nastanou účinky dohody o vypořádání SJM uzavřené formou soudního smíru, se Nejvyšší soud již zabýval, a dovodil, že okamžikem vypořádání společného majetku v režimu zaniklého společného jmění manželů je den, kdy nabylo usnesení o schválení smíru právní moci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 616/2021). Rozhodnutí soudu o vypořádání zaniklého SJM má konstitutivní povahu, a proto nemůže působit do minulosti (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2968/2011). Již proto, že soudem schválený smír má účinky pravomocného rozsudku, je třeba – nejen při restriktivním výkladu § 738 odst. 1 o. z. - učinit závěr, že se toto ustanovení nevztahuje na vypořádání soudním smírem; při takovém vypořádání se uplatní obecné pravidlo, že účinky vypořádání nastanou ke dni, kdy rozhodnutí o schválení smíru nabylo právní moci.
Vypořádává-li se takovou dohodou nesplacený společný dluh, lze samozřejmě vypořádat částky již na něj dříve zaplacené; to však musí být výslovně uvedeno. Tak tomu v dané věci nebylo.
Na otázce, zda ustanovení § 738 odst. 1 o. z., věta první, je kogentní či dispozitivní, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odmítl-li totiž soud v této věci vypořádat nárok z vnosu žalobce do společného jmění, bylo by jeho rozhodnutí nesprávné, i kdyby šlo o ustanovení kogentní. Nicméně se dodává, že podle § 1 odst. 2 o. z. platí: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“ Uvedený zákaz § 738 odst. 1 o.
z., věta první, neobsahuje. K vypořádání částek zaplacených na společný dluh po zániku SJM: K otázce vypořádání částek zaplacených na společný dluh po zániku SJM se v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 753/2020, publikovaném pod č. 23/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., uvádí: „Dochází-li v rámci vypořádání společného jmění manželů k vypořádání dluhu, je nezbytné vypořádat dluh ve výši, v jaké existoval v době rozhodování soudu, a nikoliv v době zániku společného jmění manželů; v případě, že o věci rozhoduje odvolací soud, je třeba přihlédnout k částkám zaplaceným na dluh do dne jeho rozhodnutí.
Jestliže některý z manželů po zániku společného jmění hradil takový dluh ze svých výlučných prostředků, má při vypořádání SJM právo na náhradu ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z. Tato skutečnost se projeví ve výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit druhému určitou částku na vyrovnání jejich vypořádacích podílů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, publikovaný pod č. 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)“. Závěr dovolacího soudu: Je třeba rozlišovat vypořádání společného dluhu na straně jedné a vypořádání částek, které některý z účastníků na tento dluh vynaložil ze svého výlučného majetku (právo na náhradu tzv. vnosu) na straně druhé.
Jde o dvě různé skutečnosti v rámci vypořádání SJM, které mají odlišný důvod vzniku a mohou mít i jiný právní osud. V dané věci účastníci učinili předmětem smíru blíže neupřesněný „zůstatek hypotečního úvěru“; jde tedy zjevně o zůstatek, který tu byl v době uzavření soudního smíru. O částkách vynaložených žalobcem na splátky úvěru v době mezi zánikem SJM a uzavřením soudního smíru, tedy o vypořádaní vnosu z výlučného na společný majetek, který žalobce v řízení uplatnil [§ 742 odst. 1 písm. c) o.
z.], ve smíru není ani zmínka. Pokud odvolací soud vyšel za této situace z toho, že smírem byly vypořádány i částky vynaložené po zániku manželství na splátky, které žalobce uplatnil jako vnos z výlučného na společný majetek, je jeho rozhodnutí v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Protože odvolací soud nezvážil, že nárok na vypořádání vnosu není totožný s požadavkem na vypořádání společného dluhu – půjčky z hypotéčního úvěru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Pokud však jde o budoucí úroky z hypotéčního úvěru, jejichž splatnost nastane až v budoucnosti, jsou příslušenstvím pohledávky (§ 513 o.
z.), a má se za to, že se právní jednání a práva i povinnosti týkající se hlavní věci týkají i jejího příslušenství (§ 510 odst. 2 o. z.). Převzal-li tedy žalobce povinnost uhradit dluh, týká se to, nebude-li prokázáno něco jiného (a z uzavřeného smíru nic jiného nevyplývá), i úroků z pohledávky. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle § 243d o. s. ř. (účastnící musí dostat možnost vyjádřit se k věci po rozhodnutí dovolacího soudu). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.