22 Cdo 381/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: a) Z. V., zastoupeného advokátem, b) M. V., a c) J. V., obou
zastoupených advokátkou, proti žalovanému N. T., advokátovi, správci konkurzní
podstaty úpadkyně D.-N., a. s., zastoupenému advokátem, o neplatnost kupní
smlouvy, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C
102/2003, o dovolání žalobců a) až c) proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 26. listopadu 2004, č. j. 5 Co 1524/2004-373, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. J. M.
III. Žalobci b) a c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na
náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.625,-Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám JUDr. J. M.
Žalobkyně H. V. se domáhala určení neplatnosti kupních smluv uzavřených 18. 12.
1954 a 22. 12. 1957 převodcem O. L., jejím právním předchůdcem, s Městským
národním výborem v Č. B., s tím, že převodce je uzavřel v tísni a za nápadně
nevýhodných podmínek; tíseň byla vyvolána zejména nátlakem a postihem převodce
státními orgány. Žalobkyně, jako jediná závětní dědička po zemřelém převodci,
se vydání sporných nemovitostí domáhala v restitučním řízení podle zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému
majetku (dále jen „zákon o půdě) u příslušného pozemkového úřadu, přičemž
Krajský soud v Českých Budějovicích „usměrnil“ toto správní řízení tak, že
žalobkyni byla poskytnuta možnost uplatnit námitky neplatnosti obou kupních
smluv před soudem.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 23. listopadu 2000, č. j. 7 C 207/94-224, žalobě vyhověl. Konstatoval, že
obě kupní smlouvy jsou neplatné podle § 37 občanského zákoníku (dále též jen
„ObčZ) č. 141/1950 Sb., neboť byly uzavřeny v tísni a za nápadně nevýhodných
podmínek. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 27. dubna 2001, č. j. 6 Co 376/2001-279, rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé potvrdil.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení rozsudkem ze dne 5. února 2003, č. j. 22 Cdo
1590/2001-302, rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Uvedl zejména, že podle § 37 ObčZ z roku 1950 je
neplatný právní úkon učiněný v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Tato
neplatnost je relativní. Proto neobstojí názor soudů rozhodujících v nalézacím
řízení, že šlo o neplatnost absolutní.
Okresní soud v Českých Budějovicích poté rozhodl rozsudkem ze dne 5. února
2004, č. j. 9 C 102/2003-333, tak, že žalobu zamítl; dále rozhodl o nákladech
řízení. Soud prvního stupně své rozhodnutí založil na právním názoru Nejvyššího
soudu vysloveném v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1590/2001. V předcházejících fázích
řízení soud prvního stupně zjistil, že prodávající O. L., jehož právní úkon byl
v řízení posuzován, uzavřel předmětnou kupní smlouvu, kterou prodal státu
sporné nemovitosti za okolností, které bylo nutno posoudit jako tíseň a nápadně
nevýhodné podmínky. Podle § 37 ObčZ z roku 1950 byl předmětný právní úkon,
učiněný v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, relativně neplatným právním
úkonem a námitka jeho neplatnosti podléhala promlčení. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že námitka relativní neplatnosti byla uplatněna po uplynutí
promlčecí doby a žalovaný se promlčení dovolal.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, rozhodující k
odvolání žalobců a) až c) (kteří nastoupili na místo původní žalobkyně H. V.,
zemřelé 22. 9. 2002) a k odvolání žalovaného, který odvoláním napadl toliko
výrok o nákladech řízení, rozsudkem ze dne 26. listopadu 2004, č. j. 5 Co
1524/2004-373, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v tomto správném znění
výroku v odstavci I. a II.: Zamítá se návrh na určení, že kupní smlouva ze dne
22. 12. 1957, na jejímž základě odprodal O. L. Československému státu –
Městskému národnímu výboru v Č. B. dům čp. 353 se stavební parcelou č. k. 2/2 a
zahradou č. k. 22 (dle PK) v katastrálním území Č. B. je neplatná. Žalovanému
se vůči žalobcům právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává“. Dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně.
Zdůraznil, že žalovaný vznesl námitku promlčení a konstatoval, že právo dovolat
se relativní neplatnosti právního úkonu je právem, které může být promlčeno. V
tomto směru odkázal na § 86 odst. 1 a 2, § 89, § 90 a § 91 odst. 1 ObčZ z roku
1950. Pokud jde o otázku vydržení vlastnického práva, kterou se soud prvního
stupně rovněž zabýval, shledal ji odvolací soud za nerozhodnou, neboť v daném
řízení nešlo o určení vlastnického práva, ale toliko o neplatnost právního
úkonu, kterým se vlastnický vztah změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce a) dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění po
novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“) a odůvodňuje je tím, že
vyslovený právní názor spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je v
rozporu s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Poukazuje
na to, že v původních rozhodnutích soudy obou stupňů stanovily, že kupní
smlouvy z 18. 12. 1954 a z 22. 12. 1957 jsou neplatné, neboť prodávající byl k
prodeji nemovitostí donucen nátlakem mocenských orgánů, a smlouvy byly uzavřeny
v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Dále se zabývá otázkou absolutní a
relativní neplatnosti právních úkonů v aplikaci na daný případ v konfrontaci se
změnami k nimž docházelo ve vývoji občanského práva od obecného zákoníku
občanského přes tzv. střední občanský zákoník až k občanskému zákoníku č.
40/1964 Sb. novelizovanému zákonem č. 131/1982 Sb. s poukazem na jeho § 40a.
Namítá, že ač došlo ke změně společenských poměrů, soudy aplikují třídní zákony
zavádějící nerovnost účastníků právních vztahů a aplikují třídní výklad právní
teorie údajně v zájmu právní jistoty. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů, když neplatnost kupních smluv nepostihuje v dané
věci neplatnost relativní, ale absolutní.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají i žalobci b) a c).
Jeho přípustnost opírají jednak § 237 odst. 1 písm. b), jednak o § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ. Pokud jde o dovolací důvody, odkazují na § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ. Odmítají právní závěry Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku pod sp. zn.
22 Cdo 1590/2001, zvláště je-li jeho argumentace opírána o výklad § 37 ObčZ z
roku 1950. Zdůrazňují, že státem vyvolaná tíseň jedné ze stran právního úkonu
byla úmyslným úkonem vůči občanovi, který neměl možnost se bránit. Za této
situace považují výklad práva, konkrétně § 37 ObčZ z roku 1950, za poplatný
dříve panujícímu režimu. Odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS
97/96. Tvrdí, že při výkladu § 37 ObčZ z roku 1950 dovolací soud nevzal v úvahu
přechodná ustanovení vyjádřená v § 498 ObčZ z roku 1964, koncipovaná na
principu tzv. nepravé retroaktivity. Navrhují, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp.
zn. 22 Cdo 1590/2001 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Namítá, že Nejvyšší soud neprovedl „třídní“, ale aktuální výklad předpisu.
Připomenul, že právní a politické vztahy nelze vytrhovat z konkrétních
historických souvislostí, když jiný postoj by znamenal přetržení kontinuity
práva a zpochybnění všech předpisů před rokem 1990. Podotýká, že žalobci vedou
opakovaně u soudů nižších stupňů a nyní u Nejvyššího soudu polemiku se závazným
názorem Nejvyššího soudu, a činí tak proto, aby se svojí teorií mohli
přestoupit před Ústavní soud, když jsou si vědomi, že u řádných soudů neuspějí.
Připomíná, že soudy obou stupňů nesprávně nepřiznaly žalovanému náhradu nákladů
řízení, což za situace, kdy žalobci „šli do odvolání“ výslovně s tím, že
neuspějí a procesně zavinili svůj neúspěch, považuje za tristní. Navrhuje, aby
dovolací soud dovolání žalobců a) až c) zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolatelé opírají přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ, podle
něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V dané věci však soud prvního stupně
rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán rozhodnutím
dovolacího soudu, a tak o případ uvedený v tomto ustanovení nejde.
Dovolání je přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní
stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná
nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního
právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v
soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Posouzení napadeného právního úkonu jako relativně neplatného vychází z
právního názoru dovolacího soudu, vysloveného v rozsudku ze dne 5. února 2003,
č. j. 22 Cdo 1590/2001-302, publikovaného též pod R 22/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Toto rozhodnutí neopomíjí § 498 ObčZ ve znění před
novelou č. 509/1991 Sb., jak tvrdí dovolatelé. V R 22/1970 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek se uvádí: „Ustanovení § 498 ObčZ, které je
základním přechodným ustanovením občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., stojí na
principu tzv. nepravé zpětné působnosti. Leč tato nepravá zpětná působnost se
se zřetelem na zásadu ochrany nabytých práv uplatňuje bez dalšího
výslovného ustanovení jen potud, pokud nová zákonná úprava, kterou se
mají řídit vztahy mezi občany, nezasahuje do práv, jichž ten či onen občan
nabyl za účinnosti předcházejících předpisů. To plyne ostatně i z důvodové
zprávy k návrhu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., která zdůvodňuje
ustanovení § 498 ObčZ tak, že z důvodů ochrany nabytých práv osnova
zákona zásadně nepřipouští, aby se podle jejích ustanovení posuzoval
vznik právních vztahů, k němuž došlo za platnosti dřívějšího práva).“ Z
tohoto rozhodnutí je zřejmé, že nelze zhoršit postavení jednoho z účastníků
právního úkonu tak, že dosud relativně neplatný právní úkon bude posléze s
odkazem na pozdější právní úpravu prohlášen za absolutně neplatný.
K názoru o „třídním“ výkladu práva soudy v tomto řízení se poznamenává, že
odklonem od institutu relativní neplatnosti byla poznamenána právě legislativa
zejména v letech 1964-1982, kdy byl „třídní“ přístup k právu ponejvíce
prosazován; tato námitka je zcela irelevantní.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného
ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto na základě skutečnosti, že
dovolání žalobce a), jakož i společné dovolání žalobců b) a c) byla odmítnuta a
žalovanému náklady vznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).
Tyto náklady představují v případě každého dovolání odměnu za jeden úkon právní
služby – podání vyjádření k dovolání právním zástupcem žalovaného podle § 11
odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle § 5
písm. c) § 10 odst. 3, § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb. částku 1.550,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §
13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 1.625,- Kč. Platební místo a lhůta k
plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. dubna 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu